Rozhovor - Lukáš Houdek vystudoval romistiku na Karlově univerzitě, přispíval například na server Romea.cz a stal se spoluzakladatelem nakladatelství pro romskou literaturu. Fotografování se věnuje od roku 2005, kdy zachycoval život Romů v různých místech České republiky.
V poslední době se soustředí na projekt HateFree Culture, nad kterým převzal záštitu Úřad vlády. "Jde o dlouhodobou iniciativu, která reaguje na prohlubující se propast mezi různými skupinami lidí a na rostoucí toleranci k násilným řešením problémů. My chceme s nenávistí bojovat kreativně a s humorem," přibližuje činnost organizace.
Aktuálně.cz: Vystudoval jste romistiku, ale v poslední době se hodně věnujete focení. Jak se z romisty stane fotograf?
Lukáš Houdek: K fotografii jsem se dostal právě přes svůj studijní obor. Když jsem jezdil do romských osad na Slovensko nebo i do jiných zemí, vozil jsem si s sebou svůj starý Zenit, abych zachytil jedinečné momenty, které mě obklopovaly. Protože jsem za dob studií takto cestoval poměrně hodně, vznikla celkem rozsáhlá série dokumentárních fotografií z různých lokalit Evropy. Dnes už se ale čistě dokumentární fotografii věnuji sporadicky a pomalu přesedlávám i k jiným médiím, než je fotografie.
A.cz: Nosným tématem vaší práce jsou především otázky identity. Proč?
Téma identity, tedy mé vlastní, mě přivedlo k umělecké fotografii a dalším formám. Přestože se říká, že je Česko velmi tolerantní k sexuálním menšinám, má zkušenost na malém městě byla jiná. Byl jsem dlouhodobě fyzicky i verbálně napadán svým okolím, připadal jsem si jako odpad. A ty zážitky se pořád vracely ve formě flashbacků, zejména při návštěvách rodiny ve městě, kde se to všechno dělo. Nikdy jsem ale o těchto potupných zkušenostech nedokázal mluvit se svými nejbližšími, bál jsem se, že bych je zklamal, že by se za mě styděli. Cítil jsem ale, že je nutné k tomu dříve či později přistoupit.
Fotografie se na konec ukázala jako ta správná forma a já jsem nafotil sérii Život snů, která mapuje některá z míst, kde jsem byl napaden, společně s nadávkami, kterými jsem byl častován. U tématu identity jsem pak zůstal i dále, zejména pak ve vztahu k transgender osobám, kterým se věnuji dodnes. Mám na toto téma rozfocených několik dlouhodobých projektů v Indii, kde mapuji komunity hidžer.
A.cz: Výstavou Všechny kalhotky mojí matky jste otevřeně "promluvil" o svojí homosexualitě...
To už v některých předchozích projektech, například ve zmíněné sérii Život snů, která byla mimochodem při své premiéře v galerii v Neratovicích dvě hodiny po vernisáži na příkaz vedení města deinstalovaná pro veřejné pobuřování. Co se týče kalhotek, jedná se o intimní portrét mojí matky. Matky homosexuálního syna, který celé dětství cítil k jejímu spodnímu prádlu odpor, když ho musel věšet na šňůru po vyprání. Matky jsou totiž matky. Žádná ženskost nebo sexualita nepřipadá v úvahu!
A.cz: Na malém městě, ze kterého pocházíte, je to pro gaye zřejmě mnohem obtížnější než třeba v Praze. Jaká je vaše zkušenost?
Pro mě byl život na malém městě do devatenácti let naprosté inferno. Dnes už to někteří gayové, kteří tam žijí, mají lepší. Nicméně potkávám homosexuály a lesby z jiných regionů a často se setkávám s tím, že mají zkušenosti s šikanou nebo násilím z nenávisti, procházejí si tím samým, čím jsem si procházel já. O těchto napadeních (nejen) LGBT menšiny se moc nemluví z jednoho prostého důvodu – samy oběti takové případy nahlašují jen velmi sporadicky, stydí se za ně.
Já sám jsem napadení nikdy nenahlásil. Představa, že jdu na povětšinou chlapskou policejní služebnu, kde popisuji tak intimní a potupnou situaci, je pro mě nemyslitelná. Možná by se ke mně strážníci chovali pěkně a citlivě, já jsem v tomto případě bohužel ovlivněn předsudky, které vím, že jsou špatné, ale mám před očima představu povýšeného policisty s nepříjemnými dotazy, který mě bude ještě více traumatizovat. Nicméně reportování takových případů je velmi důležité právě proto, abychom se o nich dozvěděli a nezametali tak přetrvávající homofobii na některých místech pod koberec s tvrzením, že je Česko oproti jiným zemím k LGBT lidem tolerantní – což skutečně je.
A.cz: Je podle vás současná společnost tolerantnější k různým sociálním skupinám?
To určitě. Zatímco Češi mají stále menší problém s odlišně orientovanými lidmi, mají stále více negativní postoje k Romům, nebo v poslední době k muslimům. Často je to šokující jev, kdy se ukazuje, že ty nejvíce negativní postoje vůči těmto skupinám mají lidé, kteří je znají pouze z médií – ve kterých se menšiny nebo jiné takové skupiny objevují v drtivé většině případů jen ve chvíli, kdy je nějaký problém. Neznáme je tudíž v poloze, kdy s nimi problém není nebo na náš život mohou mít naopak pozitivní dopad. Média mají navíc moc manipulovat a zejména některé komerční plátky nebo televize se na eskalaci etnických nebo náboženských konfliktů přiživují, proto je dmýchají, co to jde.
A.cz: Svými výstavami či instalacemi se trefujete do témat, která vzbuzují napříč českou společností vášnivé diskuse. Setkal jste se tedy už někdy třeba s výhrůžkami?
Párkrát už ano. Spíš se ale setkávám s nenávistí, která mi v koncentrované podobě čas od časů chodí e-mailem, kde mi lidé přejí různé špatné věci. Píší věci, které by zřejmě nikdy osobně říct nedokázali. A ideálně z anonymních mailových adres. Před půlrokem jsem ale obdržel i telefon z ruského čísla v souvislosti se společnou intervencí s Michalem Doležalem na Olšanech. Jmenovala se Pomník okupantům. Tehdy mi starší volající říkal, že si mám dávat pozor.
A.cz: Zřejmě největší rozruch způsobila vaše loňská výstava Umění zabíjet, kdy jste na panenkách demonstroval odsun německých obyvatel po 2. světové válce. Toto téma jste si vybral záměrně, protože pocházíte ze Sudet?
V podstatě ano. Když jsem pracoval na jiném projektu, který se původních německých obyvatel regionu týkal, narazil jsem při rešerších na masakry, které se po válce na různých místech země odehrály. Šokovalo mě to, protože jsem o nich nikdy neslyšel, neslyšeli o nich ani moji rodiče, ani okolí. Bral jsem to jako selhání vzdělávacího systému, kde se o těchto věcech donedávna nemluvilo.
Vše se odbylo sdělením, že po válce došlo k divokému odsunu, já osobně jsem si to tehdy představil jako Němce, kteří utíkají. Proto jsem se rozhodl masakry vizualizovat a tím je zpřítomnit, ukázat krutost, které byli někteří z nás po druhé světové válce schopni. Projekt ukazuje, že nenávist plodí opět jen nenávist. A že se tyto situace v obměněné formě opakují stále dokola, na různých místech planety.
HateFree Culture
Je projekt Agentury pro sociální začleňování, jednoho z odborů Úřadu vlády. Na projekt se podařilo získat finance z takzvaných Norských fondů. HateFree Culture je jen jednou z aktivit tohoto projektu. Další se soustředí například na systematickou práci na školách, práci s policisty nebo starosty, kteří se potýkají se sociálním vyloučením. Zároveň se budou také realizovat dva velké výzkumy na lichvu a migraci.
A.cz: A čím se zabýváte teď?
V tuto chvíli pracuji na několika projektech, jeden se týká česko-německého tématu, jiný romského dosídlení Rokycan a způsobu vnímání rodové historie, ještě jiný pak odjíždím připravovat do JAR. Můj největší projekt, který mi v tuto chvíli bere veškerý čas, je moje práce na HateFree Culture. Jde o dlouhodobou iniciativu, která reaguje na prohlubující se propast mezi různými skupinami lidí a na rostoucí toleranci k násilným řešením problémů.
Chceme ukázat, že se dají řešit i jinak a efektivněji, a tyto pozitivní přístupy a příklady vyzdvihovat. Naopak s nenávistí chceme bojovat kreativně a s humorem. Už přes rok běžíme na Facebooku, kde reagujeme na aktuální dění. Teď jsme také spustili web Hatefree.cz, kde kromě zábavného obsahu například důvěryhodně vyvracíme hoaxy (kachny, pozn. red.) kolující o různých skupinách obyvatel, případně radíme obětem trestných činů násilí z nenávisti, kam se v takových případech obrátit.
A.cz: Jaké aktivity s HateFree Culture plánujete?
Tento týden například v Brně pořádáme stand-upový večírek Hate Free Stage ve spolupráci s Divadlem Feste. Už po Novém roce spustíme koncept HateFree zón, což bude značka, kterou budou provozovatelé různých prostor, jako jsou kavárny, kluby, galerie, ale třeba také kostely nebo sportovní kluby, dávat najevo, že jsou otevřeni všem a ke všem se budou chovat s úctou a respektem. Současně tím budou deklarovat, že se návštěvník nemusí obávat žádných výpadů ze strany personálu nebo hostů na základě jejich odlišnosti. Chystáme také současné umění ve veřejném prostoru zhruba třicítky regionálních měst, které bude naše témata komunikovat. Počítáme s velkým zapojením umělců, hudebních interpretů a dalších iniciativ, které bychom rádi podporovali.
