Polka Marianna Klapczyńska (47) zažila neuvěřitelný počet životních vzestupů, pádů a proměn. Ty strhujícím způsobem zachytila ve svém dokumentu Mów mi Marianna (Říkejte mi Marianna) režisérka Karolina Bielawska. Svůj snímek nedávno přivezla do Prahy v rámci festivalu Jeden svět.
Momentálně je Marianna upoutána na invalidní vozík, trápí ji problémy s ledvinami a další zdravotní komplikace, otéká jí celé tělo včetně obličeje. Ještě nedávno se sice pohybovala na vozíku, ale vrátily se jí šarm a také řeč a znovu začínala chodit.
Krátce před tímto obdobím ležela jako troska a s otevřenou pusou němě zírala do stropu nemocnice, popřípadě vydávala špatně artikulované zvuky. Před cévní mozkovou příhodou si užila krátké chvilky štěstí, byla to nejen dle svých slov "šarmantní velká baba". Dbala o svůj zevnějšek, milovala minisukně, upínavé halenky, boty na vysokých podpatcích. A ještě předtím bývala vytáhlým pohledným chlapem Wojtkem, manželem Kaisy a otcem dvou dětí.
Staré rodinné filmy ukazují vytáhlého taťku Wojtka, jak se žení, jak objímá svou ženu Kaisu, jak staví rodinný domek, jak si hraje s dětmi na dovolené u vody. Jenže dle slov hlavní hrdinky se už od dětství cítila jinak. Ale co s tím, když se žena narodí v chlapském těle zrovna v komunistickém a silně katolickém Polsku?
Změna režimu dodala Wojtkovi odvahu. Rozhodl se vydat se za hlasem svého srdce, za svým dlouholetým snem stát se ženou. To ještě netuší, jak velkou cenu za to zaplatí.
Pochopitelné vzrušené debaty s manželkou jsou jenom začátkem. "Kdybys mě opravdu miloval, byl bys dál mužem," říká mu Kaisa a dodává: "Já bych se kvůli tobě stala klidně mužem." Prosí Wojtka, ať nechá vše, tak jak je. Je ochotná žít s ženou v mužském těle, jen aby zachovala rodinu. Jenže touha Wojtka stát se tím, kým se opravdu cítí být, je příliš silná.
Nechá si narůst delší vlasy, začne brát hormony, nechá si operativně udělat prsa a vede dlouhé tahanice s úřady a soudy, aby oficiálně potvrdily jeho novou identitu - tou je Marianna Klapczyńska. Ztratí manželku, děti se k němu nehlásí, rodiče ho odvrhnou. Maminka mu ještě občas zvedne telefon, ale odmítá respektovat synovu proměnu. "Jestli chceš se mnou mluvit, mluv, prosím tě, normálně, jako Wojtek," žádá. "Prosím, neříkej mi tím mužským jménem," zlobí se Marianna. Jejich hovory většinou brzy končí, plny neporozumění na obou stranách.
Mariannu chápe jen několik málo lidí. Třeba doktor, u něhož podstupuje hormonální léčbu. "Lidé uznávají jen muže a ženu, žádnou třetí možnost neakceptují. Vy jim narušujete jejich zavedené pořádky," vysvětluje své pacientce, proč zažívá tolik těžkostí. Pochopení pro ni má i její nápadník, mnohem starší a mnohem menší muž než ona. Když se chtějí políbit, ona se musí sehnout a on stoupnout na špičky. A také její dobrá přítelkyně, která brzy bude přítelem. Podstupuje totiž přesně opačný proces - přerod z ženy na muže.
Konečně nastává den D, velká operace, která jí má změnit pohlaví. Doktoři ji upozorňují, že změna je zcela nevratná. "To ráda slyším!" reaguje nadšeně. "Konečně se na sebe budu moci podívat nahá do zrcadla, teď nemůžu, je mi stydno." S lehkostí podepíše i papír "Jsem si vědom následků".
Po operaci telefonuje přítelkyni a nadšeně a plna dojetí jí sděluje: "Cítím se konečně jako ve vlastním těle. Jako kdybych se znovu narodila." Je nesmírně šťastná, po propuštění z nemocnice vyrazí k moři, převlékne se do plavek a užívá si nádherný pocit být sama sebou, tím, kým se cítí být. Aby šťastných událostí nebylo málo, přijdou jí dokumenty, že už je úředně Mariannou Klapczyńskou. Přijde jí také dopis, že byla přijata na vysokou školu.
Diváky dokumentu Říkej mi Marianna napadne, o čem bude poslední třetina snímku, když už teď dospěl příběh k happy endu. Režisérka je nenechá dlouho na pochybách. Hned následující střih ukazuje paralyzovanou Mariannu na nemocničním lůžku. Po silné cévní mozkové příhodě nemůže chodit ani mluvit.
V dokumentu přiznává, že brala více hormonů, než bylo předepsáno. Tolik toužila stát se plnohodnotnou ženou. To patrně způsobilo silnou mrtvici.
V nemocniční kapli se svěří svému příteli, že se obává, aby kvůli chorobě nevzdala svůj boj - být opravdovou ženou. A zoufale dodává: "Celý život jsem věřila v Boha. Ale teď přemýšlím: Nezapomněl na mě?"
Film nabízí alespoň částečnou naději. Marianna se vrací domů, kam ji doprovází její laskavý přítel. Tři patra vyjde s námahou po svých, nic jiného jí ani nezbývá, v domě nemá výtah. Dojde i na výlet k moři. Tam, kde se nedávno proháněla sebevědomá Marianna v plavkách, polehává pokroucená nešťastná bytost. Její přítel však neztrácí odhodlání ani humor: "To jsou šílená muka táhnout jí přes ty písečný duny! A to mě lákala na relax u moře. Ale já se jí pomstím. Vezmu ji příští rok do hor. Bez vozíku. Má na to rok, to je dost času!"
Marianna začíná znovu žít, v divadle připravuje s herci hru o svém životě. Je stále na vozíku, ale vrací se jí šarm i vytříbená řeč a filozofické myšlenky. To by však nebyla Marianna, aby nezažila další zvrat. Ten však už ve filmu není zachycen.
Dziękujemy za wczoraj, za wszystkie miłe słowa i za to, że byliście z nami! Przypominamy, że kolejny pokaz już w...
Zveřejnil(a) Mów mi Marianna / Call me Marianna dne 3. červen 2015
Na facebookových stránkách filmu je hlavní hrdinka skoro k nepoznání. Její tělo i obličej jsou oteklé, zrak bez jiskry. Má problémy s ledvinami a další zdravotní komplikace. Tyto snímky ostře kontrastují s rozesmátými selfíčky autorů dokumentu Mów mi Marianna, kteří za něj na festivalech sbírají jedno ocenění za druhým a na Facebooku nešetří nadšením.
Rozdanie nagród//Award Ceremony, fot. Karolina Kołtun
Zveřejnil(a) Mów mi Marianna / Call me Marianna dne 13. červen 2015
Na svou hrdinku ale přece jen nezapomněli. "Zlatíčka, tentokrát ne nic k filmu, ale k naší hrdince," začíná nový facebookový post. Tvůrci žádají o peníze pro Mariannu, která nemá nic jiného než pokoj 16 m2 a malý invalidní důchod, z něhož se nezvládá pořádně uživit, natož si zaplatit drahé léky a rehabilitace.
