Je radikální upřímnost o tom, že člověk říká druhým bez okolků, co si myslí?
Slovo "radikální" dnes bohužel chápeme jinak, než je jeho původní význam. V latině "radix" znamená kořen a cílem tedy je dostat se ke kořenům toho, k čemu má komunikace sloužit. To znamená, abychom si vzájemně dokázali sdělit, jak se cítíme. Smyslem není říkat lidem bez okolků, co si myslím, ale co cítím. V tom je velký rozdíl. Všimněte si, jak se při jakékoliv hádce lidi často vzájemně přebíjejí zdánlivě racionálními argumenty, a přesto to nikam nevede. Zdravější je v takovou chvíli mluvit "emočtinou" - sdílet s druhým, z čeho jsem smutný, z čeho mám strach, za co se stydím, na koho se zlobím či z čeho mám radost. První krok k vystoupení z bludného kruhu je uvědomit si svoje emoce a pojmenovat je. Díky tomu je můžeme skutečně procítit a ony se pak mohou začít měnit.
Na jakých principech tento přístup funguje?
Radikální upřímnost je způsob komunikace, ke kterému je dobré mít přístup. To znamená, že ho nemusím využívat v každé situaci a za všech okolností. Základním principem je, že se snažíme obrátit pozornost od toho, co si myslíme, k tomu, co prožíváme. Právě za své emoce se přitom lidé zbytečně stydí. V přístupu založeném na radikální upřímnosti nám nejde jenom o komunikaci toho, co nám na druhých vadí, ale taky o pojmenování toho, čeho si na lidech vážíme. První asociace spojená s upřímností je často negativní - když budu upřímný, nebo někdo bude upřímný ke mně, tak si budeme říkat nepříjemné věci. Přitom v životě často neumíme druhému člověku říct, za co si ho vážíme nebo že ho máme rádi. Kvůli neschopnosti vyjádřit emoce v celém jejich spektru zůstáváme zamrzlí v nedořešených situacích a místo hlubokých vztahů prožíváme pouze jejich oploštěné verze.
Jak může vypadat radikálně upřímný život?
Za mnou jako terapeutem chodí lidé s různými problémy, jako jsou úzkosti, deprese nebo potíže ve vztazích. Společným jmenovatelem těchto problémů je často popírání vlastních emocí a neschopnost o nich otevřeně a konstruktivně hovořit. Třeba hněv mě může upozornit na to, že si potřebuju lépe hlídat svoje hranice. Smutek mi zase může naznačit, že mi něco nebo někdo schází. Radikálně upřímný život tudíž vypadá tak, že se člověk mnohem více soustředí na emoce a význam toho, co nám sdělují.
Je tedy radikální upřímnost vhodná pro každého?
Ano, protože různé druhy neupřímnosti jako lhaní, zatajování a předstírání nám sice mohou krátkodobě ulevit, ale z dlouhodobého hlediska nám škodí, protože způsobují chronický stres. Je totiž ohromně vyčerpávající předstírat, že se cítím dobře, když se zlobím nebo jsem smutný. Stres se navíc prohlubuje tím, že se bojíme odhalení. Tenhle "koktejl" vyčerpání, strachu a studu vede k duševním a fyzickým problémům. Bez upřímnosti navíc nemůže vznikat důvěra a blízkost, takže pokud neexistují lidé, pro které by nebyla vhodná důvěra a blízkost, tak nejsou ani lidé, kterým by uškodila upřímnost.
Lži nebo klam přece někdy fungují jako obranný mechanismus nebo projev soucitu s druhým…
Ať si každý sám vzpomene, jak se cítil, když přišel na to, že mu někdo lhal. Byť to byla takzvaná milosrdná lež. Běžně rozšířený omyl říká, že lží chráníme druhé. Přitom i milosrdnou lží chráníme většinou hlavně sami sebe. Nemusí za tím být špatný úmysl, ale třeba standard nastavený našimi rodiči. Zároveň upřímnost není jednostranná záležitost, protože díky ní otevírám sám sebe a stávám se zranitelnějším. Z lidí, kteří jsou upřímní, se pak stávají lepší posluchači, protože se naučí dát prostor ostatním. Pokud říkám druhým lidem, jaké emoce ve mně jejich chování vyvolává, musím počítat s tím, že taky moje chování nějak působí na ně a že mají nárok mi to říct.
K upřímnosti tedy mnohem víc než krutost patří naopak ochota stát se zranitelným. Když mluvím o tom, z čeho mám strach, nebo co mi je líto, tak přece otevírám hlavně sám sebe. A co se týká soucitu s druhými, domnívám se, že je často krutější pasivní agrese, například se někomu vyhýbat nebo ho pomlouvat, než mu na rovinu říct, co mi na něm vadí.
Jak radikální upřímnost souvisí s uměním nastavit si osobní hranice a uměním říkat "ne"?
Zcela zásadně. V gestalt terapii, ze které radikální upřímnost vychází, se často zabýváme hněvem jako nejtabuizovanější emocí. Většině z nás od dětství tvrdili, že hodní lidé se nikdy nezlobí a cítit vztek je něco nežádoucího. Z toho ale pramení neschopnost říkat ne, protože hněv jako jedna z evolučně nejstarších emocí často signalizuje právě překročení hranic. A pokud si odmítáme všímat překračování hranic, jak si je můžeme správně nastavit? Ruku v ruce s tím jde přijetí toho, že ke zdravé komunikaci a životu patří i spory. Naučit se ve vztahu zvládat konflikty je pro jakýkoliv vztah - přátelský, partnerský nebo kolegiální - velmi důležité. Pokud se nebojím s druhým člověkem otevřít nepříjemné nebo bolestivé téma, tak mu tím ukazuju, že se s ním nepřestanu bavit při prvním náznaku nesouhlasu.
Jak se připravit na konflikty a nepříjemné situace, které nám radikální upřímnost může přinést?
Je důležité říct, že konflikty mnohem častěji pramení z dlouhodobé neupřímnosti, která časem může nabývat i podoby pasivní agrese. Na workshopech radikální upřímnosti se proto učíme, jak konflikt vést, aby směřoval. Například mluvit konkrétně. Tedy nezačínat frázemi jako "ty vždycky" nebo "ty nikdy". Je lepší to zkonkretizovat a říct: "Jsem naštvaná, protože jsi dnes ráno neumyl nádobí." Tím odkazujeme k jedné konkrétní události a zároveň mluvíme o emocích, které jsme přitom cítili.
V rámci workshopu používáme věty jako "vážím si tě za to, že", "je mi líto, že" nebo "vadí mi na tobě, že". Tím se učíme být konkrétní a jít ke kořenům toho, co prožíváme. Emoce totiž mají své neurobiologické základy, neprožíváme je pouze v hlavě, ale v celém těle. Proto své klienty a klienty nabádám, aby si všímali, co se děje v jejich těle, když jim někdo poskytuje upřímnou zpětnou vazbu na jejich chování. Tím, že se učíme tyto stavy pozorovat a přijímat, se tedy také připravujeme na budoucí konflikty a jejich zdravější vedení.
Jak radikální upřímnost začleňujete do svého pracovního života?
Principy radikální upřímnosti mohou vést k překvapivě rychlým výsledkům. To neznamená, že člověk praktikující tento způsob komunikace automaticky dostane od světa to, co chce. Pokud například konfrontuji člověka, který mi ublížil, nedostane se mi z jeho strany vždycky omluvy či pochopení. Ale tím, že tento takzvaný "dokončovací" rozhovor uskutečním, si mohu něco uzavřít sám v sobě a to samo o sobě je nesmírně osvobozující.
Protože za mnou klientky a klienti přicházejí s často velice dramatickými osobními příběhy, je pro mě upřímnost nutné základní nastavení. Otevřeně jim říkám, když ve mně třeba to, že byli jako děti týraní, vyvolává smutek a zejména hněv. Kdybych v sobě tyto emoce dusil, velmi brzo by mě to vyčerpalo. Zároveň platí, že pokud někdo jednou vyzkouší být k sobě i lidem okolo sebe upřímný, je pro něj velmi těžké se vrátit k předstírání nebo lhaní. Zbaví se totiž zbytečného strachu a zažije, jak blízký a důvěrný vztah mohou lidé navázat, když jsou k sobě upřímní.
Mgr. Sebastian James
Sebastian James je psycholog a terapeut, který od roku 2014 pořádá workshopy založené na principech radikální upřímnosti.
Umění psychoterapie a vedení workshopů se učil v České republice a USA. Absolvoval pětiletý výcvik v psychodynamické práci se skupinami, tříletý výcvik v systemické partnerské terapii a čtyřletý výcvik orientovaný na Gestalt terapii.
V České republice a na Slovensku je jediným certifikovaným lektorem workshopů Radikální upřímnosti, kterým vtiskl tvář americký psychoterapeut Brad Blanton.
