O tom, že Bára s Albertem pořádají offline víkendová setkání u nich v Krkonoších, kam se z Prahy přestěhovali, jsem někde z dálky slyšela. Ale až když jsem s topmodelkou točila podcast (ne!)ZÁVISLÁ, zapovídaly jsme se a já se o jejich projektu Vlnění dozvěděla víc. Byla to doslova láska na první poslech. Řekla jsem si, že se musím hecnout a zkusit se na pár dní vzdát mobilu a dalších moderních vymožeností.
Sice jsem měla trochu obavy z toho, že nebudu k zastižení, navíc se zrovna o víkendu konaly volby a člověk měl potřebu "být v obraze", ale teď, když se dívám zpátky na těch pár dní, musím přiznat, že to byly ty nejhezčí dny za dlouhou dobu. Ale nechci předbíhat.
Ve čtvrtek odpoledne jsem se vydala vstříc novému dobrodružství - na horskou chatu jménem Kněžická chalupa. Abych to neměla až příliš odpočinkové, přidalo se ke mně mé devítileté dítě, které teď prožívá období, kdy chce být všude s mámou. Asi nějaká předehra k době, kdy ze mě bude "trapná matka". Syn sice dost nelibě nesl, že se bude hodně chodit, méně mluvit a vůbec se nebude koukat do telefonu, ale nakonec uznal, že je to pořád lepší než jít v pátek do školy.
Po příjezdu jsme se ubytovali v útulné chatě, kde hořel krb, voněly buchty a všechno připomínalo Vánoce. Dorazili jsme akorát na večeři a pozvolné seznamování s ostatními "účastníky zájezdu". Takových dobrodruhů nás bylo dvanáct plus čtyři organizátoři. Přiznám se, že ve větších skupinách bývám dost nesmělá a chvíli mi trvá, než se uvolním. Tady to ale šlo samo.
Během prvního kruhu, kdy jsme se představovali, jsme mohli odevzdat své telefony do krabice a opravdu je nemít až do neděle. Někdo je tam dal, někdo si kvůli kontaktu s rodinou nechal mobil na pokoji a mohl se na něj podívat až večer. Já se přiznám, že jsem kvůli práci zvolila druhou variantu, ale opravdu poctivě jsem telefon nepoužívala. Když jsem si ho jednou vzala na túru, zapnula jsem si letový režim, aby mě to nelákalo. A světe div se - hodně se mi ulevilo.
Cítila jsem klid
Najednou pominul ten známý stres, jestli jsem všechno stihla, jestli jsem dostatečně "na příjmu", jestli jsem odpověděla na všechny zprávy a e-maily. Jako bychom byli opravdu jen tady a teď. K tomu nám dopomohla i jóga - měli jsme tři lekce, všechny vedené známou modelkou, která si udělala lektorský kurz. Musím říct, že sama chodím na jógu už skoro dvacet let, ale Bára mě moc mile překvapila. Nebyly to žádné dynamické hodiny, kde by z toho byla za chvíli hot jóga - všechno mělo svůj smysl a záměr.
Cvičili jsme v místnosti jménem Stodola, kde hořelo dříví v krbu, skrz prosklené stěny byl výhled na krásu Krkonoš a my při tom protahovali tělo a uklidňovali mysl. Chvílemi jsem si připadala jako v pohádce. I když ranní vstávání na cvičení není zrovna můj šálek kávy - musela jsem se hodně přemáhat, abych v sedm ráno vstala. Dítě ještě spalo, takže mě nijak nepodpořilo, ale ty endorfiny potom? Ty se nedají koupit. Navíc nás to krásně "nakoplo" do nového dne - těšili jsme se nejen na vydatnou snídani, ale i na poznávání místního kraje.
Hned druhý den po příjezdu nás čekal pořádný výšlap. Jelikož nejsem žádný horal a mé dítě zvládá maximálně Prokopské údolí, které máme nedaleko domova, jímala mě trošku hrůza, co jsem si to zase vymyslela. A hned se ukázalo, že na šlapání do strmých kopců opravdu nemám tu správnou kondici. Opravdu někdo z vás vyšlape černou sjezdovku v Krkonoších bez zadýchání? Naši organizátoři ano! Zatímco já s jazykem na vestě dýchala jako starý astmatik, většina skupiny už byla nahoře.
Co mě ale hodně překvapilo, byl můj syn. Bez mrknutí oka a bez jakýchkoliv výmluv opravdu šlapal. Bára s Albertem se ze začátku báli, že ho pak někdo bude muset nést, ale nakonec by mohl na záda spíš vzít on mě. Nebylo to však jen o túrách, ale i o povídání mezi sebou. Protože jsme neměli u sebe telefony, jen analogové foťáky, nikdo neměl tendenci se uzavírat do sebe. Během vyšlapaných kilometrů padaly poslední bariéry a byla radost poznávat nové lidi.
V tu chvíli jsme byli jen my a příroda - a ta je v Krkonoších opravdu nádherná, byť pro mě až moc kopcovitá. Ale co, aspoň lepší než fitko. Po takových výšlapech musí mít člověk skvělou postavu. A za ten pot a úsilí jsme byli vždy odměněni skvělým jídlem. Až mě překvapilo, jak horalové na svých hostech nešetří. Ba naopak - to byla menší výkrmna! Ale rozhodně si nikdo nestěžoval, spíš jsme všichni měli boule za ušima.
Kruhy plné pocitů a emocí
Největší výzvou pro mě ale nebyly ani ty výšlapy, ani ranní jóga, nýbrž večerní sezení v kruhu. Nemusíte si představovat žádné kolektivní terapie, ale možná to tomu mělo blízko. Bylo zajímavé pozorovat, jak jsme den ode dne otevřenější a nemluvíme jen o tom pozitivním. Dokázali jsme si i na něco postěžovat, občas si poplakat nebo se naopak ze srdce zasmát. Otevřít se lidem, které vidím poprvé v životě, pro mě nebylo úplně jednoduché.
Říkala jsem si, že když dělám besedy (nejen) na dětských psychiatriích o duševním zdraví, nebude to pro mě tak těžké. Ale bylo to jiné - v nemocnici jsou to děti, které vás poslouchají, zatímco tady to byli dospělí, a já se bála odsouzení. Nakonec jsem si uvědomila, že můj strach byl naprosto zbytečný. Dokázali jsme se navzájem podpořit a někdy stačil jen úsměv, aby bylo hned líp. Sdílení totiž opravdu přináší úlevu.
Abychom ale nehloubali jen ve svých pocitech, zakončovali jsme večery zpíváním u kytary. Albert je muzikant každým coulem a ještě teď se musím smát, jak jsme se rozjařili u té lidové klasiky František od skupiny Buty. Tam už padla poslední bariéra - byli jsme prostě jedna parta. Sice jen na pár dní, ale ten offline svět nás dokázal spojit.
Odjíždělo se mi těžce. Syn se sice těšil, že si konečně zahraje Xbox, ale jsem ráda, že i on poznal, jaké to je být na chvíli bez moderních technologií a jen tak vnímat svět kolem sebe. Po tom se mi bude hodně stýskat. Ale není všem dnům konec - Vlnění totiž bude mít další pokračování, takže už teď se těším, až zase odložím telefon a budu si užívat ten opravdový život. Stojí to za to.
