Technostres může mít nejen psychické projevy, jako jsou poruchy soustředěnosti nebo nespavost, ale pojí se také s fyzickými potížemi, od bolesti očí po únavu. Dá se určit, kdy je na vině skutečně přetíženost technologiemi?
Do určité míry ano. Zejména v momentě, kdy jsme technologiemi zahlceni a požadavky na nás rostou. Když nám chodí dvacet oznámení do vteřiny z pěti různých skupin a chatů, dostáváme se do výkonového režimu a stres se zvyšuje. Nicméně ve chvíli, kdy jsme na to zvyklí, je těžké rozpoznat, že máme problém.
Člověk údajně denně nasbírá z okolí i médií až 200 tisíc slov. Nefiltruje náš mozek sám informace, které nejsou podstatné?
Mozkem projdou tak či tak, cokoliv si vyslechneme, zaregistrujeme. A s rozvojem technologií, internetu a sociálních sítí počet informací, které se k nám dostanou, výrazně vzrostl. Dneska stačí zaslechnout, že někde vybuchla sopka, a jste schopní si okamžitě na internetu najít, kde se nachází a co výbuch znamená.
A není dobře, že se lidé takto sami doplňují chybějící znalosti?
Moc bych si přál, aby to tak bylo. Původní myšlenkou internetu bylo sdílení informací a přispění k růstu vzdělanosti, ale ve finále jste to vy sami, kdo si vytváří vlastní filtr a vybírá si, na co se dívá, nebo co čte.
S rozvojem technologií se u objevuje i takzvaná nomofobie, kdy lidé mají úzkost z toho, že ztratí telefon, mobilní signál nebo připojení k internetu. Kdo jí nejčastěji trpí?
Hodně se spojuje s nejmladší generací, která s telefony vyrůstala a patří k jejím nejzákladnějším potřebám. Nicméně se může týkat každého, kdo denně využívá technologie. Jakmile totiž jednou odhalíme jejich výhody, můžeme trpět úzkostí, když nám pak někdo hodinu nereaguje na zprávy nebo nedostaneme "like" na sociálních sítích. Setkávám se třeba s teenagery, pro které je nepředstavitelné, aby telefon neměli u sebe a jakákoliv žádost, aby jej odložili, je pro ně stejná, jako byste po nich chtěli, aby si vytrhali zuby.
Dá se závislosti na mobilu zbavit?
Důležité je najít aktivitu, která zajímavost mobilu vyváží, nebo ukázat, co všechno se dá dělat bez něj. U dětí mám pozitivní zkušenost s tím, že když dělají společně s ostatními jistou aktivitu, upřednostní ji před virtuální zábavou. Kromě toho je důležité si uvědomit, že na každé upozornění a zapípání telefonu nemusíme reagovat hned. S tím má problém většina lidí.
A vy?
Kdybyste se zeptala mých blízkých, pravděpodobně by vám řekli, že jsem závislý na mobilu. Ale telefon využívám jenom po omezenou dobu, třeba v přestávce mezi sezeními s klienty, jinak se snažím nemít telefon na očích a soustředit se na svou práci.
V souvislosti s technologiemi se v poslední době také diskutuje zneužívání informací, které o sobě děti a dospívající zveřejňují, nebo dopad na jejich psychiku. Patří podle vás k nejohroženější skupině?
Na to se těžko hledá obecná odpověď. Ohrožení jsme tehdy, když si neuvědomujeme, co všechno o sobě sdílíme nebo jak se ve vztahu k technologiím chováme. Každý si vytváří digitální stopu. Co vám přijde v 15 letech fajn, pro vás ve 22 letech, když budete hledat práci, nemusí být ideální. Ohrožené jsou skupiny, pro které je kontakt přes technologie zásadní. Lidé dnes raději píšou SMS nebo si ukazují navzájem videa, než aby si povídali. Většina komunikačních aplikací přitom vznikla v USA, kde od sebe rodiny žijí daleko a Skype nebo Messenger jsou nejlevnější způsob komunikace.
Problém mají i pracující perfekcionisté, protože pro ně bude vždy těžké neodpovědět na e-mail, který posílá ve dvě ráno třeba jejich nadřízený. Ti, kdo mají zdravý vztah k práci, nad tím ale dokážou mávnout rukou. Ale i mistři výrobních podniků tvrdí, že mobilní telefony na pracovišti se dnes stávají reálným nebezpečím.
Přispívá k technostresu i šikana a "hejtování" na sociálních sítích?
Částečně ano. Stížnosti fungovaly vždycky. Ale napsat dopis, zajít s ním na poštu a poslat jej, je mnohem náročnější. Ve chvíli, kdy lidi mají potřebu vypustit páru, sociální sítě a diskuze na zpravodajských serverech jsou výrazně jednodušší. Člověka to v zásadě skoro nic nestojí a může ze sebe dostat, co potřebuje.
Jaký efektivní odpočinek byste doporučil jako prevenci proti stresu způsobenému technologiemi?
Ondřej Pečený
- Pražský psycholog a kouč.
- Vystudoval klinickou psychologii na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně a dále výcvik České psychoterapeutické společnosti a Psychiatrické společnosti České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně. Kromě toho má psychoterapeutický výcvik Instep a Gestalt+
- Dříve pracoval jako obchodník, manažer nebo tiskový mluvčí.
- V současnosti působí na Psychiatrické a psychoterapeutické klinice KAPPA a je lektorem firemního vzdělávání.
Myslím, že je důležité chovat se tak, aby vás technologie neovládala. Stačí, když jednou za hodinu nebo dvě zkontrolujete, jestli se něco děje. Navykli jsme si na to, že jsme všichni pořád neustále ve spojení. Takže když někomu napíšeme, jestli už je doma, a nedostaneme odpověď do patnácti minut, vytváříme si v hlavě katastrofické scénáře. Náročné je také řešit něco on-line s patnácti lidmi najednou, je to stresující už v běžné komunikace, natož pak v té virtuální.
Lidé se dnes proklínají za to, že zhlédnou tři epizody seriálu za sebou, protože mají pocit, že prokrastinují a nedělají nic efektivního. Ale já si myslím, že je to jistý pud sebezáchovy a reakce na přehlcenost informacemi. Najednou máte jasný zdroj a proud informací. Spousta lidí se také upíná ke knížkám.
Hodně oblíbený je také digitální detox, doporučil byste jej?
Myslím, že je fajn jej vyzkoušet alespoň na chvíli, zkusit přetrpět první okamžiky, kdy nevíte, co se kde zrovna děje. Člověk alespoň zjistí, že existují i jiné podněty. Je fajn najít si stejně jako u spánku svou ideální hranici, někdo to totiž vydrží bez problému celý týden nebo i déle, někdo jenom pár hodin.
Dopřáváte si také detox od digitálních technologií?
Ano, snažím se relaxovat bez telefonu. Třeba tento týden jsem měl organizačně velmi náročný. Jsem členem pěti různých koordinačních skupin na Messengeru a musím říct, že už mi to leze na nervy. Telefon bych si nejraději vypnul a přečetl si raději knížku. Dokonce mě v průběhu dneška alespoň třikrát napadlo, že bych telefon nejraději zahodil.
