Po hliněném plácku mezi loužemi hopká letitý autobus. Dírou v tmavé fólii kryjící jeho okna mává vysmátý Vojta. Náš dlouholetý fotograf milující vysvětlování věcí. Měl s námi putovat od začátku, ale než jsme s žábami vyjeli, narodilo se mu třetí dítě a už toho bylo na dlouhou výpravu moc. Přitom porod jeho prvního jsme jen tak tak stíhali na naší poslední cestě s trabíky. Trvalo to dlouho, než jsme zase vyrazili. A abychom nevyšli ze cviku, tentokrát jsme se snažili stihnout porod Markova prvního dítěte. Ovšem už méně úspěšně. A tak Marek před pár dny vyrazil na své tříkolce do Ulánbátaru a domů a spolu s ním odletěl za "svými" dětmi i pan učitel Mirek. Začátek školního roku je tady. A právě na Mirkovo místo přijel Vojta. Žluté žáby mají zase plný stav.
Bílé hradby a rudý teror
Abychom mohli uskutečnit tuhle velkou rošádu, jsme nejblíže k Ulánbátaru za celou cestu. Za námi se tyčí bílé hradby nejstaršího zachovalého kláštera v Mongolsku Erdene Zuu. Za bílými stúpami vetknutými do jeho zdí se ale vítr prohání obrovským prázdným prostorem. Připomínka časů, kdy bylo Mongolsko pod kontrolou Sovětského svazu. Byla to doba ničení klášterů, vraždění mnichů a likvidace buddhistické tradice. Za oběť padlo 746 klášterů a přes 17 tisíc mnichů. Přesto ale v hradbách Erdene Zuu několik nádherných budov přežilo.
Paradoxně je zachránil Stalin, kvůli jehož vládě byly kláštery ničeny. Nakázal část zachovat, aby mohl zahraničním pozorovatelům tvrdit, že se mají buddhisté v rudém Mongolsku dobře. Dnes je Erdene Zuu opět funkčním klášterem, ale hlavně turistickou atrakcí, kam se díky nebo kvůli blízkosti Ulánbátaru, ze kterého je to sem po asfaltu, což je v Mongolsku zásadní, jen nějakých 350 kilometrů, valí davy lidí a prostor před hradbami postupně požírají stánky se suvenýry.
Dál od asfaltu
Mongolsko má nádhernou divočinu, ale kam postaví asfaltovou silnici, tam se nahrnou turisté, jak zahraniční, tak místní. Podobně jako Erdene Zuu dopadlo i jezero Chövsgöl. Perla severního Mongolska. Býval to krásný kus zapomenutého světa, kde žili pastevci sobů. Dnes je vytlačují turisté zaplavující jeho břehy po asfaltce z hlavního města.
Byl to náš poslední velký cíl v Mongolsku, místo jako stvořené pro naše plovoucí auta, ale když se dozvídáme, že jeho břehy lemuje kemp za kempem, otáčíme se na patě a vyrážíme do pouště Gobi na jihu země. Místo, kde prý žije bájný olgoj chorchoj, červ elektřinou zabíjející lidi, a místo, kde se rozhodně nedá nikam plout. Ovšem, neříkejte, že to nejde!
Za dinosauřím vejcem
Na počítadle kilometrů se protočilo číslo 15 tisíc a stále stoupá. Mysleli jsme, že s auty pomalejšími a nepohodlnějšími než trabanty bude tahle cesta nejkratší ze všech, ale teď už s jistotou víme, že nebude. K jihu Mongolska vede asfalt, je to jedna z prvních asfaltových silnic, jakou tu postavili, a občas je znát, že už má něco za sebou. V pustině, kde cesty nejsou, se vyjíždí stále nové a nové pruhy, když jsou ty stávající zničené, tady se to místy děje i kolem rozbité asfaltky.
Pak ale pevný povrch zmizí a my zase jedeme v oblacích prachu po širokém pruhu mnoha cest vedle sebe. Orientujeme se podle azimutu a vrstevnic a hledáme odbočku k Planoucím útesům. Slavné proláklině, kde před 100 lety našla americká expedice první dinosauří vejce a pak kostry mnoha dalších dinosaurů. Pro nás je to krásné místo na spaní cestou ke zpívajícím dunám Khongor.
Pod planoucími útesy
A tak zatímco na útesech postávají hloučky turistů, které sem na otočku vozí cestovky, pod nimi je klid a kolem nás se klene monumentální hradba načervenalého kamene. Co si o nás říkají ti mravenečci nahoře, těžko říci. Zapadající slunce barví skály do ohnivé rudé. Planoucí útesy planou! Na krajinu padla tma, na nebi vyšly hvězdy a kolem nás dupou koně. Turisté jsou dávno pryč a údolí je jen naše.
Ráno pokračujeme dál, krásnou divočinou, přes soutěsky a průsmyky až se před námi otevře ohromující pohled. V dálce se táhne mohutný pruh písku. Jak kdyby si tu hrálo gigantické dítě a sypalo písek z gigantického kyblíčku. Zelené hory, za nimi zelené pláně, pak zlatavý písek a za ním šedé hory. Vypadá to jako showroom, kde si můžete vybrat, jaká krajina se hodí na vaši planetu. Ztělesněný kontrast.
Zpívající duny
Klesáme níž a níž a jedeme blíž a blíž a duny jsou pořád větší. Gobi je obrovská a tohle je jen její malá část, ale už chápeme, proč si pod pojmem Gobi většina lidí představí zrovna duny Khongor. Další den se chýlí ke konci a my zdola hledíme na vrcholek pískové hory. Je to vysoký a prudký kopec. A pořádně kluzký kopec, když se po něm plazíme nahoru. Sráz je stále strmější, fotografické a filmové vybavení stále těžší, ale když vystoupíme na vrchol, užasneme. Slunce zapadá a na ostře řezaném hřbetu duny kreslí jasnou hranu světla a stínu. Písek se táhne snad do nekonečna.
Duna je mnohem rozlehlejší, než to zdola vypadalo. Usedáme na vyhřátý sypký povrch, kocháme se výhledem, když se ozve dunivý zvuk. A další a další. Duna zpívá. Věděli jsme, že se jí tak říká, věděli jsme, že má vydávat nějaký zvuk, ale přišlo nám, že to budou spíše pohádky. Ale duna opravdu temně a hluboko zní, když se horní pevnější vrstva písku posouvá dolů. Jako by se někde pod námi pohybovalo něco velkého. Není divu, že Gobi je spojená s olgojem chorchojem, mytickým červem, který má zabíjet elektřinou. Slyšet tohle, také hledáme pod povrchem tajemné tvory.
Propluli jsme pouští
Zpátky z duny to jde o dost snáze. Tak snadno, že Vašek bere karimatku, táhne ji nahoru a pak se na ní vrhá dolů. A jede mu to pěkně! A ještě jednu věc shora vidíme. Něco, co jsme tady nečekali, ale současně skrytě doufali, že by to tu mohlo být. Temně se lesknoucí vodní zrcadlo hned u paty dun. Pozůstatek nedávných mohutných dešťů, díky kterým jsme sem místo suchou pustinou jeli zelenou loukou. Místo, kde by šlo plavat. V Gobi, kde to prý nejde!
A tak druhý den stojí na břehu jezírka, jehož hladina den ode dne klesá, připravené dvě žáby. Asi jediné žáby, které tu kdy byly. Startujeme motory a noříme se do vln. A plujeme. Jen tak, protože to jde. Není to ani neznámé jako při naší první plavbě, ani nebezpečné jako při té druhé. Je to magické. Sedíme v autě, kterým jsme sem přijeli z 15 tisíc kilometrů vzdáleného domova, plujeme s ním a za "okýnkem" se pomalu sunou majestátní duny Gobi. A pak že to nejde!
Od mimina ke svatbě
Jsme nadšení, jak se nám to povedlo, když všechno zastíní zpráva ze Slovenska. Markovi se narodilo miminko! Maličká Sára přišla na svět ve chvíli, kdy kolem nás pluly duny. Svět je nádherné místo! Spokojení, jak všechno vychází, se druhý den chystáme dál, přes duny, údolím mezi nimi k jihu. Ale Vóža, naše druhá žába, se kterou za celou cestu nebyly žádné velké problémy, řekla ne. A rozbila se. A pořádně! Přestalo jí fungovat řízení. Závada, jakou jsme nikdy neměli. Většinou, když se nám něco porouchalo, šlo auto odtáhnout, a když nešlo, stačilo něco svařit.
Ale tohle je nové. Vóža nejde táhnout, protože nejde řídit, a svářečkou to neopravíme. Pokud pomineme, že žádnou nemáme. Lezeme na duny chytat záchvěvy mobilního signálu a sháníme náhradní díly a někoho, kdo by nám je dovezl. Zdá se, že v Gobi budeme déle, než jsme plánovali. Jen náš kameraman Ondra už nemůže čekat. Za pár dní se žení! Původně měl mít svatbu loni, ale kvůli naší cestě ji posunul, a my jsme pak posunuli cestu. A tak musí domů.
Světový rekord!
Stojíme u cesty na duny a stopujeme. Naštěstí i sem agentury vozí turisty, takže čas od času projede auto. A jedno z nich má místo. Na žádné naší cestě se nestalo tolik věcí, o kterých si člověk myslel, že všechny dohromady patří jen do dobrodružných románů. Narození dítěte, svatba, smrt kamaráda, výslechy tajnou službou, útěk ze země šíleného diktátora, dobrodružství v nekonečných pustinách a jen tak mimochodem jeden světový rekord.
To, když Marek před pár dny v sedle své tříkolky, na které postupně přidával další a další polštářky, aby neskončil se zničenými zády u chiropraktika, ujel přes 14 tisíc kilometrů! Tenhle stroj, který se přestal vyrábět, protože byl příliš nebezpečný, nemá žádné odpružení, a proto není divu, že se na něm od začátku 80. let, kdy krátce běžela jeho výroba, nikdo o tak dlouhou cestu nepokusil. A asi jen tak ani nepokusí.
