V Třech Tygrech ve filmu: Jackpot jste si zahrál dojemně snaživého béčkového herce, který by se chtěl konečně proslavit, a to za každou cenu. Zažil jste ve svém životě něco podobného?
Mám obrovskou výhodu, že jsem zároveň spoluscenárista filmu, takže jsem si tu postavu vymyslel a nemusel jsem svou roli hledat. V Česku známe možná 50 nebo 60 herců, kteří hrají v seriálech a ve filmech a jsou velmi dobře finančně zajištění. Pak je tady dalších tisíc herců, kteří nejsou tak populární, ale jsou třeba celý život v oblastním divadle, a lidé v dané lokalitě je mají strašně rádi. V mnohých případech jsou to profesně a řemeslně výborní herci. Myslím, že někteří touží po filmu či angažmá v pražských divadlech, a tím, že je herecký výkon neměřitelný, je v hercích stále naděje, že si nějaký režisér řekne: to je ten, kterého hledám. Část českých herců je šťastná ve svých divadlech, kde prožili celý život, jiná část herectva neustále chodí po castinzích, přesto nemají příležitosti, a čím dál jsou od Prahy, tím je to těžší.
Předobrazů takových herců z oblastních divadel je mnoho, jsou i tací, již u divadla zůstávají jen ze setrvačnosti, a těch je mi nejvíc líto. Až ve 40 nebo 50 letech si uvědomí, že opravdu nepatří k těm nejlepším, ale nic jiného už dělat nemohou a ani to povolání nemají rádi, dělají jej z nutnosti. Mnohdy jsou to velmi smutné příběhy. Já jsem si vytvořil postavu, která klasicky vzhlíží k Národnímu divadlu jako k absolutní metě, i když dnes to pro mnohé mladé herce, k lítosti této starověké instituce, neplatí.
Vnímal jste Národní divadlo jako metu vy osobně? I ve skečích Tří Tygrů a v celovečerním filmu se objevují vtipy narážející na to, že jste sice z Národního divadla, ale moravskoslezského.
Když jsem byl v 90. letech na konzervatoři, jako šestnáctiletý kluk jsem ještě viděl na jevišti pana Josefa Kemra nebo Vladimíra Dlouhého na Vinohradech. Národní divadlo jsem vnímal jako absolutní metu, o jeho hercích jsem si říkal, že musí být opravdu skvělí. Nejsem teatrolog, ale myslím, že éra Daniela Špinara (dnes odcházející šéfka Činohry Národního divadla Daniela Špinar, pozn. redakce) byla snahou jej vizuálně přiblížit evropskému divadlu. Mě ale víc baví divadlo, kde je na prvním místě herec. To je jen můj pohled, mnozí si myslí, že Národní divadlo je teď nejlepší, jaké kdy bylo. Po škole jsem nejraději jezdil do Činoheráku, ale byla to pro mě tak obrovská meta, že kdyby se mě někdo zeptal, jestli bych chtěl jít do jiného divadla, tak bych to ani nevyslovil. To je taková ostravská skromnost.
Vy jste s Národním divadlem moravskoslezským velmi spjatý, neupadne ale člověk po nějakých 25 letech do stereotypu?
Můj praděda od 16 let kopal uhlí a já jsem v 16 letech dostal od tehdejšího šéfa Juraje Deáka, který je dnes šéfem na Vinohradech, roli, díky které jsem pak dostal stipendium. V podstatě jsem měl už tolik rolí, jako bych byl v angažmá. V Národním divadle moravskoslezském jsem tedy od roku 1993. Ale od listopadu jsem tam hercem hostujícím a patřím pod Divadlo Mír. Myslel jsem, že budu moct hrát na obou místech, ale ukázalo se, že bych působil problémy buď v jednom, nebo ve druhém divadle. Zajímala mě ta energie, bytí u zrodu něčeho nového. To vám asi řekne spousta herců, kteří odcházeli z velkých institucí, jako je Národní nebo Vinohrady. Nebyla to moc těžká volba. Ale jsem rád, že dohrávám inscenace, které jsme hráli v Národním divadle moravskoslezském skoro 12 let, komedii Habaďůra, muzikál Donaha a pak poslední roli, kterou jsem nastudoval, hejtmana v Revizorovi. Ruské klasiky, byť Gogol byl původem Ukrajinec, mám velmi rád.
Právě s těmito dvěma komediemi, které jste zmínil, Habaďůra a Donaha, si vás hodně spojuji. Vnímáte se také jako především komediálního herce? Vím, že máte velmi rád i shakespearovská dramata…
Je otázka, jak se vnímám já a jak mě vnímají režiséři. Je pravda, že komedií jsem hrál ve svém životě více. Já to přirovnávám k tomu, že když člověk chodí do restaurace, po nějaké době si řekne: hergot, chtělo by to i něco z cukrárny, a naopak. Tak to mají i herci.
Když mluvíte o tom, že člověk má čas od času chuť vyzkoušet si něco jiného, četla jsem asi deset let starý rozhovor s vámi, kde jste říkal, že ostravské studio České televize nemá zvláštní zájem obsazovat do své tvorby ostravské herce, a tak si něco zkoušíte před kamerou na vlastní pěst. Změnilo se od té doby něco?
Trochu snad jo, jednou jsem dokonce i s prezidentem herecké asociace podnikl výlet za generálním ředitelem České televize, nevím, co mě to popadlo. Myslel jsem na nadcházející generaci, bylo mi jedno, jestli mi to uškodí nebo ne. Řekl jsem mu, že mají k dispozici to, co komerční televize nemají, mají studia v Brně a Ostravě a mohou zachytit obrovské talenty. Mrzelo mě, že v Ostravě byli Tereza Bebarová, Honza Hájek, Pavel Nečas nebo Igor Orozovič bez povšimnutí ostravského studia. Dnes by měla Česká televize v archivu inscenace, kde tito herci hrají v 18 nebo 19 letech. Ale nedávno se natočila pod ostravským studiem České televize detektivka, kde dostali ostravští herci příležitost, a za to jsem byl velmi rád. Albert Čuba ale dokázal, že člověk nemusí do Prahy, aby natáčel filmy, že se dá produkce udělat i v Ostravě.
Udělali jste si zkrátka vlastní film.
Inklinovali jsme k formě delších skečů. Máme štěstí, že máme velkou fanouškovskou základnu. Vyprodali jsme všechny předpremiéry a slíbili, že na každou přijedeme a se všemi se vyfotíme. Byť je to náročné, rádi to děláme. Cítili jsme podporu, a tak jsme se pustili do tohoto velmi rizikového podniku. To mluvím spíš za Alberta, já jsem jen scenárista a herec, ale on je producent.
Co vás ke tvorbě scénáře inspirovalo?
Námět byl od Alberta Čuby a zhmotnil se v něm dětský sen natáčet akční filmy. Albert nebyl dítě, které by chtělo na konzervatoř, protože přečetl celého Shakespeara a Čechova. On šel na konzervatoř, protože miloval akční filmy. Je to akční komedie, která se vymyká romantickým komediím, které teď mají premiéru v kině snad každý týden. Pak jsme si říkali, že by nebylo špatné vzít nějakou postavu z těch skečů, vzali jsme Štěpánova Votrubka a Albertova Milana. K nim jsme dopasovali další dvě postavy, chtěli jsme, aby byly jiné, ne aby to byly čtyři podobné karikatury.
Vladimír Polák (45 let)
- Vystudoval Janáčkovu konzervatoř v Ostravě, již během studia hrál v Národním divadle moravskoslezském. Členem činoherního souboru byl až do listopadu loňského roku, kdy přešel pod Divadlo Mír.
- Je jedním ze zakladatelů ostravských Letních shakespearovských slavností.
- V roce 2006 získal Cenu českého divadla za nejlepší mužskou roli v inscenaci Mein Kampf, kde ztvárnil Adolfa Hitlera.
- Je členem improvizační skupiny Tři Tygři, jako scenárista se podílel na vzniku filmu Tři Tygři ve filmu: Jackpot.
- Mezi lety 2002 a 2010 byl zastupitelem centrálního ostravského obvodu Moravská Ostrava a Přívoz, od roku 2018 je zastupitelem města za Hnutí Ostravak.
V recenze vám často vytýkají, že zápletka působí jen jako záminka proto, aby se na ni nasadily vaše gagy a skeče.
Nechtěli jsme, aby to byl soubor skečů, třeba jako u Kameňáku, který je hromadou propojených vtipů. Naším záměrem byl příběh. Myslím, že konec je přesně takový, jaký v akčních komediích má být - překvapivý. Člověk do poslední chvíle neví, jak to skončí. To se nám, alespoň podle reakcí, podařilo.
Příběh začíná tím, že hlavní hrdinové vyhráli jackpot, ale musí si pro výhru dojet až do daleké Prahy, a mají na to "pouze" 29 hodin. Pocházím z Ostravy a sama mám pocit, že řada Ostravanů skutečně vnímá Prahu jako velmi vzdálené místo. Vychází váš humor z podobné zkušenosti?
Já mám úplně opačnou zkušenost. Když jsem byl mladší, jezdíval jsem do Prahy na představení na otočku. Přijel jsem, šel jsem do divadla, v noci sedl na vlak a jel zpátky. Naopak jsem se setkával s podivem, když jsem řekl, že jsem přijel z Ostravy a hned pojedu zase zpět. Vnímal jsem spíše, že lidé bydlící v Praze vidí Ostravu geograficky někde kolem Uralu. Z Ostravy do Prahy je cesta kratší než z Prahy do Ostravy.
Čím to je?
V každé zemi se musí určit hlavní město. Bohužel v některých jeho obyvatelích pak narůstá komplex vícecennosti. Tak to je v každém hlavním městě, s tím se nedá nic dělat. Na druhou stranu musím říct, že určitá část obyvatel hlavních měst pak není příliš oblíbená v jiných městech. To jsou takové žabomyší války, v nichž jsme my Češi přeborníci. Na druhou stranu, v mnohých oborech se do Prahy posouvají ti nejlepší a to je fakt.
Trpí Ostravané naopak komplexem méněcennosti?
Myslím, že ano. Já žiju v Ostravě celý život a řekl bych, že to není ani tak komplex méněcennosti, ale spíš určitý pesimismus a pocit nutné skromnosti za každou cenu. Zatímco Praha byla budována zlatem šlechty a prvořadou církevní architekturou, Ostravané si postavili krásné město, akorát že v 16. století celé lehlo popelem, ač tehdejší radní dělali, co mohli. Když hořela půlka města, všichni se sešli a usilovně se modlili, jak praví kronika. Ostrava poté povstala z obrovsky těžké dřiny na pilířích potu a krve a na profesích, kde těžká zranění a úmrtí byla na denním pořádku. Tyto kořeny zůstávají, byť město prošlo obrovskou transformací, která dopadla velice dobře. Z Ostravy se stalo, a to mnohé překvapí, velmi kulturní a sportovní město.
Mluvil jste o tom, že město vyrostlo z potu a dřiny, a jak jste zmínil, váš pradědeček byl havířem. Nesete si v sobě toto dědictví?
Měl jsem velmi zkreslenou představu o první republice, protože jsem ji vnímal skrze vyprávění své babičky, a ta patřila k těm nejchudším z chudých v hornické kolonii. Jakožto dlouholetý člen mezinárodní charitativní organizace Rotary International jsem studoval historii ostravského Rotary klubu a zjistil jsem, že rotariáni brávali nejchudší děti z hornických kolonií na ozdravné pobyty. Moje babička pravděpodobně byla na jednom z nich.
Takže znáte příběh první republiky spíše tak, jak jej ve svých knihách vypráví třeba Karin Lednická.
Asi ano, protože ten region byl opravdu chudý. Většinu volného času jsem trávil v chatové osadě Nová Dědina, a znám příběhy z Beskyd, kde bylo velmi těžké, aby se v půdě něco uchytilo. To mám vždy na paměti.
Když jsem chodívala v Ostravě pravidelně do divadla, připadala mi tamní scéna specifická svou sevřeností. Lidé znali své herce, kolikrát se i stávalo, že se s nimi člověk po představení ocitl v hospodě. V pražských divadlech jsem toto nezažila…
Nebožtík Milan Šulc, který hrál celý život u Bezručů (Divadlo Petra Bezruče v Ostravě, pozn. redakce) a pak v Národním divadle moravskoslezském a na stáří se přestěhoval do Prahy, mi říkal, že se tam po divadle všichni seberou a jedou domů. My jsme byli zvyklí jít do hospody, můj kolega Honza Fišar říká, že není možné, aby herec neměl na centrum, aby nebydlel v centru. Děláme si srandu z těch, kteří bydlí v Porubě. Úspěšní pražští herci mají vily za Prahou, tak se tam musí rychle dostat. Velké množství herců se navíc po představení jede učit texty, aby v pět ráno natáčeli seriál. V Ostravě se nekonečné seriály nenatáčejí, možná naštěstí. Mnozí herci si proto zajdou na pivo a svého času se stávalo, že se v hospodě U Radů sešli herci ze všech divadel u jednoho stolu.
V Ostravě se v pět ráno kolikrát teprve zavíral divadelní klub.
To se stávalo. Teď divadelní klub zase nemáme, dlouho se hledá nájemce. Divadelní kluby by měly existovat, protože herci po sobě někdy řvou a hádají se o nesmyslech. Ve své bujarosti a veselosti by měli být izolováni.
Změnili se během vaší kariéry ostravští diváci? Chodí jich do divadel třeba více než dřív?
Myslím, že ano. Ostravané mají rádi svá divadla. Když jsem těsně po revoluci začínal, lidí chodilo strašně málo. Zajímalo je vše, co bylo do té doby zakázané, divadlo ztratilo svou funkci. To se naštěstí změnilo. Já jsem jako zastupitel předsedou kulturní komise, takže rozbory hospodaření jednotlivých institucí znám. Před pandemií dosahovala návštěvnost ostravských divadel 80 nebo 90 procent. Je to dáno i tím, že Ostrava obhospodařuje třeba i diváky z Frýdku-Místku a z dalších měst, kde není opera nebo balet, na který jezdí i lidé z Polska nebo ze Slovenska. Po covidu se některá divadla těžko rozjíždějí. Nevím, zda je to tím, že lidé, jak nic nesměli, nemají na divadlo tolik času. Úbytek diváků je celorepublikový. V Divadle Mír se nás to ale naštěstí nedotklo.
Zmiňoval jste své politické angažmá, krom jiného vykonáváte funkci oddávajícího. Jak jste ji získal?
Asi před dvaceti lety jsem začínal jako zastupitel městského obvodu a kolegové mi říkali, že musím oddávat. Je to asi nejblíže k mé herecké profesi. Moje babička byla předsedkyní národního výboru, jejich projev byl přesně daný. Já mám úžasnou svobodu, vždy se snažím aspoň něco málo zjistit o seznámení snoubenců a zakomponovat do řeči. Většinou už dělám svatby, jen když na mě někdo sežene číslo nebo je to známý známých. Bohužel toho musím hodně odmítat, protože nemám tolik času. Vychází to asi i z mé představy o komunální politice. Někteří škarohlídové říkají, že herec má hrát a doktor má léčit. Neměli by se plést do politiky. A kdo tedy bude ve městech vládnout? Lidé, kteří se neprosadili ve svých oborech a jejich největší devízou je to, že se nalepili na stranu, která je zrovna v laufu? V komunální politice by měli být lidé z různých oborů, kteří v daném městě pracují.
