Vím, že je to ta nejhorší otázka… Ale jak se dnes máte?
Je to spíš těžká otázka, vždycky mám problém najít správnou míru odpovědi, aby nebyla příliš stručná a nevypadalo to, že vás chci odbýt, ale ani příliš zdlouhavá, protože bych se mohl pustit do rozsáhlé analýzy svých vesměs rozporuplných pocitů. Ale zkusím to. Mám se dobře, protože jsem se doslechl, že dnešek je Národní den bez spěchu. Ten se snažím mít pořád, takže jsem rád, že se okolí pro jednou přizpůsobí mému tempu, a ne naopak.
Podle rytmu vaší knihy Vyhoření, ve které hlavní hrdina jezdí městem na kole, bych si myslela, že žijete spíš v rychlém tempu.
Mám spíš takové vlny. Buď jsem ve strašně rychlém, nebo zpomaleném a až lenivém tempu. Když jedu na kole, tak jsem buď zamyšlený, jedu pomalu a lidi za mnou troubí, nebo jsem "naspeedovaný" a proplétám se v zácpě mezi auty.
Z knihy Vyhoření jde cítit vztek. Je to částečně i váš osobní prožitek jako cyklisty, který jezdí v Praze všude na kole?
Částečně určitě, ale samozřejmě jsem v knize prostřednictvím svého vypravěče hodně přeháněl. Některé situace, které v ní popisuju, jsou ale autentické, protože když se pohybujete v Praze na kole, naštvanost přijde celkem automaticky, nemusíte se moc snažit. Právě ježdění po městě dalo knize rytmus, jako by to bylo šlapání na hraně sil, text lapá po dechu.
Mým tématem je nesmiřitelnost ve společnosti
Někde jsem zaslechla názor, že by si nominaci na cenu Magnesia Litera zasloužila spíš vaše předchozí kniha Kontinuita parku. Co si o tom myslíte?
Myslím, že není v kompetenci autora řešit, jestli měl, nebo neměl dostat nějakou cenu. Nad tím, že Kontinuita parku nebyla ani nominovaná, vyjádřilo údiv pár jiných autorů a kritiků. Nakonec ta "nenominace" ale knize snad i pomohla, protože mám pocit, že se o ní díky tomu v literárních kruzích mluvilo víc než o některých knihách, které nominované byly. Takže to možná nebylo na škodu a mělo to tak být.
Jak nominaci na nejvýznamnější literární cenu u nás vnímáte?
Je to součást literárního provozu. Když jde člověk se svou tvorbou ven, očekává nějakou reakci a chce komunikovat se čtenáři. Kdyby nechtěl, tak nemá příliš logiku knihu publikovat. Jakmile jde dílo ven, tak se vystavuje možnosti, že se kolem něj něco bude dít. Nominace a případná cena je určitě fajn, protože pomůže, aby se kniha dostala k více čtenářům. Takže já jsem za ni určitě rád.
V knize jsem vnímala také kritiku konzumního, možná "takzvaně úspěšného" života. Mít auto, barák, pracovat v korporátu…
Já si myslím, že Vyhoření kritizuje úplně všechno. Sám poslíček, který knihu vypráví, je hodně zacyklený sám v sobě, ve svém životě, nadávání, neumí od sebe poodstoupit a podívat se na své nepřátele v autech jejich očima. Mým tématem je nesmiřitelnost ve společnosti, neschopnost najít společnou řeč, konsenzus. Ale je pravda, že auto je v knize prezentované mimo jiné také jako symbol konzumu, něco, co jej mohlo akcelerovat, stejně tak, jako celý náš životní rytmus. Auto jako velký nákupní vozík, které nás doveze k velkým nákupním centrům.
Být přivázaný k jednomu místu je pro mě těžké
Dva roky jste cestoval v obytné dodávce po Evropě a o svém návratu do Česka jste napsal částečně autobiografický román Kontinuita parku. Mám pocit, že v českém prostředí přetrvává rétorika: "Cestuj, dokud jsi mladý, aby ses pak mohl usadit a žít ten dospělý, vlastně usedlý život." Co si o tom myslíte?
Myslím si, že bychom se měli snažit poznávat a objevovat po celý život. Je to něco, co u nás v Česku možná trochu chybí, nebo spíš chybělo, hlavně u těch, kteří už jsou dnes v důchodu. Generace mých rodičů se často těšila, až nebudou muset chodit do práce, ale pak najednou nevěděli, co vlastně mají dělat. Když jsem žil ve Francii, starší lidé kolem mě se na důchod aktivně připravovali, řešili předem, čím se budou nově realizovat. Samozřejmě je to částečně otázka kupní síly, francouzský důchodce si toho může dovolit o dost víc než český, ale zároveň je to dáno i místní mentalitou a nějakým návykem využívání volného času.
Jaký byl pro vás návrat z dvou let kočování po Evropě zpátky do Česka?
To je hodně těžké nějak shrnout, téma návratu obecně jsem zpracoval ve zmíněném románu Kontinuita parku. Když teď na tu cestu vzpomínám, tak na ní bylo krásné, že jsme ji podnikli ještě v době začátku sociálních sítí, kterým jsme se záměrně úplně vyhýbali. Naše cesta tak byla analogová, téměř jsme se odpojili od internetu, neměli jsme konkrétní plán, improvizovali jsme a cesta se z jednoho roku nakonec protáhla na dva. Už se nikdy neopakovalo, že bych mohl s časem naložit takovýmto způsobem, ale zůstalo to ve mně. Vrátit se k pravidelnému rytmu a být přivázaný k jednomu místu bylo pro mě těžké a do dneška to moc nezvládám.
Petr Šesták (1981)
- Vystudoval pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze.
- Dva roky žil v obytné dodávce a křižoval Evropu s pojízdnou výstavou fotografií.
- Vydal poeticko-filozofický cestopis Kočovná galerie (2014), sbírku povídek Štvanice (2015), román Kontinuita parku (2021) a knihu určenou dětem Cesta je pes (2023). Za knihu Vyhoření (2023) je nominovaný na cenu Magnesia Litera.
- V současné době žije především v Praze.
- Provozuje analogové fotokabiny a organizuje kulturní akce v jihomoravském Mikulově.
Nikdy nechodím se sluchátky
Kromě psaní knih organizujete kulturní akce v Mikulově a provozujete v Praze analogové fotokabiny u Národního divadla a v Kasárnách Karlín. Jak moc vás štve, když vám lidé říkají, že jste jako postava z filmu Amélie z Montmartru?
Trochu mě to štve, ale zároveň mi to pomáhá lidem snáz vysvětlit, co vlastně dělám. Mimochodem, zmíněná postava z filmu je inspirovaná skutečným umělcem, fotografem a spisovatelem Michelem Folcem, který opravdu sbíral roztrhané fotky nalezené kolem fotokabinek a skládal z nich alba, rekonstruoval cizí identity. S těmito přístroji pracovalo hodně umělců, mají v kulturní historii svoje místo. To je rozměr, který je pro mě hodně důležitý, nejsou to jen staré přístroje na černobílé pasové fotky. O využití fotoautomatů v umění a populární kultuře mám doma několik knih, fenoménu se věnovalo i pár skvěle udělaných výstav v prestižních světových galeriích.
Jak jste se vůbec dostal k servisování fotokabin?
To byla trochu náhoda. Když jsem se za tehdejší přítelkyní přestěhoval do Paříže, hledal jsem si nějaký džob a narazil na inzerát, kterému jsem ale ve francouzštině špatně rozuměl. Myslel jsem, že hledají asistenta do fotolaboratoře, ale ve skutečnosti šlo o servisování těchto fotoautomatů. Přístroje mě nadchly a ta práce mě vlastně přivedla i ke znovuobjevení bicyklu, na kterém jsem od maturity už nejezdil. V Paříži se kolo ukázalo jako nejrychlejší, nejlevnější a taky nejpříjemnější způsob, jak se k fotokabinám dopravit.
Sám fotíte, například Evropu jste křižoval právě s pojízdnou výstavou fotografií. Co pro vás literaturu a focení spojuje?
Řekl bych, že mám vlastně hodně fotografický styl psaní. Fotografie je zastavený moment a s tím často pracuju ve svých textech. Fotka neumí přímo vyprávět příběh, zastavuje čas, který je pro vyprávění příběhu nezbytný. Také ve svých textech často, spíš než abych vyprávěl příběh, popisuju situace. Ty v sobě mohou linky příběhu obsahovat, ale čtenář si je musí sám rekonstruovat. To je vlastně principu fotografie velmi podobné. Focení určitě ovlivnilo i mé pozorovací schopnosti, hodně kolem sebe koukám a poslouchám. Nikdy například nechodím a nejezdím se sluchátky, protože mě pořád zajímá, co se děje okolo. Chci být s realitou v kontaktu a ne se od ní odstřihnout. Zároveň kolem sebe sbírám materiál, se kterým můžu v textech dál pracovat.
Cokoliv o knize řeknu, je moje interpretace
V rozhovoru s Janem Němcem pro časopis Host se bavíte právě o vašem cestování a "analogovém životě", který jste tehdy vedl. Chodil jste na internet do knihoven a měl tlačítkový telefon. Líbí se mi vaše odpověď, ve které říkáte, že "někdo by to asi nazval eskapismem, únikem mimo běžnou realitu, ale nejsou různé varianty eskapismu naopak příklady posledních pokusů zůstat tady?".
Vnímám to tak. Eskapisté říkáme často třeba lidem, kteří odejdou na venkov a obdělávají tam půdu a chovají zvířata. To není únik před reálným světem, ale často naopak touha vyhnout se postupnému nahrávání se do světa digitálního a virtuálního. Někdo může říkat, že jsem staromilec a asi trochu jsem, ale technologie vnímám hodně rozporuplně. Nejsem stoprocentně přesvědčený o tom, že všechno, co vymyslíme, nám otvírá super cesty. Například sociální sítě, stejně jako auta, můžou být skvělý nástroj, ale nesmíme je zneužívat a nechat se jimi zneužívat. Všechno je to otázka míry.
Je vám vůbec příjemné mluvit o svých knihách? Nemáte pocit, že jste jimi všechno už řekl a mluvit o nich je nadbytečné?
Říkal jsem si, že by bylo fajn být hodně slavný spisovatel, moct si dovolit vyhýbat se médiím a vzbuzovat tím ještě větší zájem o svoji osobu a dílo a dělat se záhadným. Je pravda, že co jsem chtěl sdělit, jsem řekl svou knihou, a teď je práce už na čtenářích a kriticích. Cokoliv o knize dál řeknu, bude jen moje interpretace vlastní tvorby a já sám mám na svoje texty jen omezený pohled, takže ho nechci čtenářům podsouvat. Na druhou stranu mám ale chuť s knihou ještě nějakou dobu žít, setkávat se čtenáři na autorských čteních, poslouchat jejich postřehy a interpretace. Nicméně v určitou chvíli přijde moment, kdy cítím, že se chci od knihy odstřihnout a jít dál. Po nějaké době si už ani moc dobře nepamatuju, co je v ní vlastně napsané. Potřebuju začít žít jiným textem.
