Rozhovor - Pasta Oner, vlastním jménem Zdeněk Řanda, je jedním z průkopníků graffiti a street artu v Česku. Od doby, kdy pomaloval první zeď, uplynulo už dvacet let. Dnes se s jeho dílem můžete setkat nejenom v soukromých sbírkách, ale i v prestižních galeriích.
"Pasta Oner je značka, kterou dobře rozpoznáte, protože je individuální, zajímavá a provokuje," říká o něm teoretik umění Patrik Šimon, který na Pastovi oceňuje originální a nezaměnitelný malířský rukopis. "Proměňuje svět kolem sebe v optimistický a humorný komiks, za nímž se však mnohdy skrývá silné sdělení vypovídající o našich pochybnostech, zda právě tento svět, ve kterém žijeme, je opravdu tak krásný a barevný, jak se jeví na jeho obrazech," dodává Patrik Šimon.
Aktuálně.cz: S graffiti jste začal někdy v 90. letech. Kolik vám bylo?
Pasta Oner: Třináct.
A.cz: To je docela brzy.
Asi ano. Je fakt, že když to srovnávám se svým mladším bratrem, tak jsem byl asi dopředu. Už odmala jsem tíhl k tomu, dělat něco, co mě odlišuje od ostatních. Například si pamatuju, když jsem byl v páté třídě, dostal se mi do ruky nějaký zahraniční časopis, kde se psalo o hnutí skinheads. Vůbec jsem tenkrát netušil, co to znamená, ale snažil jsem se přesvědčit svoje spolužáky, že se ostříháme dohola. Podotýkám ale, že v tom článku se psalo o britském dělnickém hnutí, s tím současným, fašistickým, to nemělo nic společného.
A.cz: A co touha vyjádřit se?
Taky. To s tím jde ruku v ruce. Já jsem od malička kreslil. Zní to sice trochu jako klišé. Kdo si vlastně nekreslí? Jde o takovou masovou zábavu.
A.cz: Měl někdo z vaší rodiny výtvarné sklony?
Z máminy strany. Oni ale dělali hyperrealistické kresby tužkou. To já jsem nikdy nedokázal. Nikdy v životě ale nenamalovali žádný obraz a nikdy se tomu víc nevěnovali. Spíš jsem zdědil estetické cítění, smysl pro detail. Myslím si, že míra vkusu byla u nás v rodině docela vysoká.
A.cz: Mimochodem, co na váš "koníček" říkali rodiče?
Asi z toho moc nadšení nebyli. Otec to ale tehdy moc neřešil. Naši se rozváděli a já byl na mámině straně, s ním jsem proto neměl moc blízký vztah. Ale snažil se mě podporovat, například mi kupoval knížky o výtvarném umění. A máma? Nelíbilo se jí to, ale nijak razantně mi to nezakázala.
Měla takový zvláštní přístup k výchově. Například jako mladá zkoušela kouřit a pak přestala a stala se z ní zapřísáhla nekuřačka. Já začal někdy ve 13 letech. Když to zjistila, tak mi čas od času koupila kartón, někdy v duty free na letišti (byla letuška), abych neutrácel peníze na obědy za cigára. Prostě nikdy mi nic nezakazovala. Nezabavovala mi ani barvy jako jiní rodiče. Naopak mi vozila trysky, časopisy nebo knížky ze zahraničí.
A.cz: Tehdy asi neměl člověk moc možností k tomu, pořídit si tyhle potřeby v dobré kvalitě. Má to současná generace jednodušší?
Ano, co se týká vybavení, jsou na tom o mnoho lépe. Na druhou stranu mám pocit, že jsou tím demotivovaní. My měli touhu objevovat, hledat a vymýšlet. Oni si pustí video nebo otevřou časopis, a tak si ukojí to puzení.
A.cz: Myslíte adrenalin?
Adrenalin ne. Já vždycky říkám, že adrenalin je vedlejší produkt graffiti, alespoň z mého pohledu. Naopak v mnoha ohledech může být v některých případech i omezující. Nebudu tvrdit, že se nenajdou v historii nebo v současnosti writeři, kteří ho vyhledávají. Neřekl bych, že to bude většina, a myslím si, že naopak valná většina by se bez toho obešla. Zkrátka graffiti nikdy nebyl a nebude adrenalinový sport.
A.cz: Vy jste tedy chtěl vyjádřit svůj názor?
Graffiti jako takové nese jediný vzkaz, a to je jméno. Například kdyby writeři vyplňovali politický dotazník, s největší pravděpodobností se mockrát neshodnou. Nenalezne se moc průsečíků. Writery najdete napříč celým politickým spektrem, od ultrapravice až po ultralevici. V Evropě, hlavně v Polsku, existují i crew (skupiny, pozn. red.), které jsou fašistické až neonacistické, ale to je až v poslední době.
A.cz: A jak to mají Češi?
U nás je to spíš středoproudá liberální skupina a samozřejmě se tu a tam objeví nějaké extrémní postoje. K tomu bych vlastně dodal, že mám rád to, co říká Karel Schwarzenberg, a to že dělení na levici a pravici je vlastně už úplná utopie. Například já jsem podle některých měřítek levičák, podle jiných pravičák. Zkrátka writerská subkultura takhle nefunguje. Najdete v ní všechno, kompletní mix.
A.cz: Někteří považují graffiti za vandalismus, protože se s ním setkávají na nevhodných místech, například v historickém centru Prahy. Je nějaké místo, které v tomto ohledu považujete za "svaté"?
Pro mě toto už není moc téma, nejsem aktivní writer. Já osobně bych určitě nemaloval na významné historické památky.
A.cz: Pro writera je tedy důležité jeho jméno. Jak vzniklo to vaše?
Vzniklo jednoduše. Šlo o pořadí písmen. Zároveň musí být foneticky zajímavé. Jsou ale samozřejmě i lidé, kteří si naopak jména vybírají právě podle významu. Zároveň se také stává, že ho několikrát změníte. Například já ho změnil desetkrát.
A.cz: Pasta Oner jste ale už dlouho.
Od roku 1997. To jsem byl ještě na střední a měl jsem před maturitou.
A.cz: Chodil jste na nějakou uměleckou školu?
Na Helichovku. Podle mého to není typicky výtvarná škola. Měl jsem ale možnost sáhnout si na všechny techniky.
A.cz: Začal jste na ulici. S vašimi obrazy se ale můžeme dnes setkat i v galeriích nebo soukromých sbírkách. Kdy jste prodal první?
Ve dvaceti.
A.cz: A čemu podle vás vděčíte za úspěch?
Tak za prvé to nejsem jen já, kdo začal s graffiti nebo street artem a jehož obrazy visí v galeriích a prodávají se. Podle mého jsme do současného českého umění vnesli něco, co tady nebylo. Samozřejmě si ale uvědomuju, čím jsem si prošel, a taky to, že bez toho bych tady s vámi možná ani neseděl.
A.cz: Je něco, co byste chtěl opravdu vypíchnout? Něco, na co jste pyšný?
V podstatě je to každá velká zakázka. Ale expo v Šanghaji v roce 2010 bude zřejmě jedním z milníků. Měli jsme totiž možnost realizovat svoje vize s opravdu štědrým rozpočtem.
A.cz: Takže jste okusil něco, čemu se říká tvůrčí svoboda?
Je to tak, ať si říká kdo chce co chce. Peníze nejsou všechno, ale skoro všechno. Každopádně tahle práce pro nás znamenala obrovskou příležitost.
A.cz: Přemýšlel jste o tom, že byste někdy zkusit předávat zkušenosti další generaci?
Občas se tedy stane, že jsem někde chytrej. Ale nemyslím si, že bych měl k učení nějaké zvláštní nadání. A jediné, co bych možná mohl a chtěl naučit studenty na uměleckých školách, je, jak prodat svoji práci a jak fungovat jako svobodný umělec. Podle mého tohle totiž neumí ani jejich učitelé. Jsem v docela úzkém kontaktu s mnoha absolventy "akády" a "umprum" s mladšími nebo stejně starými a vidím, jak teprve dlouho po škole se začínají tyhle věci učit. Podle mého je to trochu pozdě. Na druhou stranu ale dobře pro mě, aspoň nemám tolik konkurenci. Jsem přesvědčený o tom, že na těchto školách se naopak umělci vychovávají k tomu, že prodávat není důležité. Zároveň jsem si jistý, že jde o české specifikum a nikoho za hranicemi tohle ani nenapadne.
A.cz: Vy se tedy nestydíte za to, že si dokážete svojí prací i vydělat.
Nestydím. Je to přeci obchod stejně jako v jiných oborech.
A.cz: A nemáte kvůli tomuhle názoru třeba nějaké "nepřátele"?
Osobně jsem se s tím nesetkal. Tedy nikdo mi zatím neřekl nic do očí. I když vím, že mě třeba za zády kritizuje.
A.cz: A jak je to s lidmi z graffiti scény?
U těch se to mění. V době, kdy jsem ji tzv. "opouštěl", byli vykolejení. Říkali "Jak galerie, co je to za nesmysl?"
A.cz: Vadilo jim, že by se mohly práce prodávat?
To snad ani ne. Spíš to bylo ve smyslu, co si o sobě vlastně myslím, že jsem jako nějaký umělec. S odstupem času ale musím říct, že jsem si u některých z nich získal respekt i v této oblasti.
A.cz: Podle čeho si vybíráte zakázky?
Popravdě moc často nabídky neodmítám. Zkrátka se živím tím, co mě baví. Nicméně nikdy bych nepřijal nabídku od společnosti, která sympatizuje s rasistickými nebo xenofobními postoji. Moje umění je ale natolik "blbuvzdorné", že mě zřejmě nikdy nikdo takový neosloví.
A.cz: "Blbuvzdorné"? Co tím myslíte?
Jsem svobodný současný umělec. Zkrátka na mém díle je vidět, za jakou stranu týmu kopu. Pokud to chcete přesněji, tak si myslím, že mým klientem například nikdy nebude náš bývalý prezident, pan Václav Klaus. A určitě ani náš současný prezident.
