reklama
 
 

Ondřej Ruml: Muzikály v Česku padají do stoky, píše je tu každý pitomec

10. 11. 2018 14:18
Ondřej Ruml Ondřej Ruml | Foto: ČTK
Zviditelnil se v televizní show X Factor, upozornil na sebe v dalším „nováckém“ pořadu Tvoje tvář má známý hlas, ale jeho hudební srdce stále bije pro žánry jako swing či bluegrass. Účinkoval v několika muzikálech, s čímž už je prý konec. Místo toho nazpíval netradiční vánoční album Zapomenutý příběh, které mluveným slovem doprovodil herec Boleslav Polívka.

Čím vás oslovuje betlémský příběh, který jste na desce Zapomenutý příběh zpracoval?

S přibývajícími léty cítím, že mě stále více zajímají věci, které nás nějakým způsobem přesahují. Asi v tom svou roli hraje i to, že jsem byl jako dítě pokřtěný. Nikdo mě ale nikdy nenutil k chození do kostela nebo k modlení. Přišlo to ke mně nějak samo. V kostele cítím úžasnou pokoru a malost před tím světlem. Poslední dobou ke mně tyhle, řekněme, duchovní věci přicházejí čím dál častěji a právě tahle deska je dalším krokem. Dalším zastavením na cestě.

Kostel je obecně velmi zvláštní místo, i bezvěrec musí cítit tu, jak říkáte, pokoru, možná i určitou bázeň.

Ale taky energii, což je podle mě dáno tím, že se tam scházejí lidi, kteří se snaží něco se svým životem udělat. Snaží se být lepšími, vzpomínají na svoje přátele, blízké.

Vy sám jste se někdy dostal do bodu, kdy jste cítil potřebu svůj život zrevidovat? Případně s ním něco zásadního udělat?

Tyhle chvíle přicházejí poměrně často. Za dobu, co jsem na světě, jsem si uvědomil, že se pořád pohybuju v sinusoidě. Jak zpívali Voskovec a Werich - jednou jsi dole, jednou nahoře. A když je člověk nahoře, velmi snadno může zapomenout, že se může ocitnout dole. Stávalo se mi, že jsem byl nahoře a říkal jsem si - panebože, to přece není možné, aby to takhle bylo pořád. Určitě zase přijde nějaké dole.

Kdy jste byl nejvíc "nahoře"?

Nejvíc nahoře si přijdu teď. Mám za sebou to "dole" a teď se cítím fakt dobře, spokojeně. Ale jsem pořád ostražitý.

Jaké jsou vaše nejsilnější vzpomínky na Vánoce?

Nejvíc jsem to měl vždycky spojené s dárky, to je jasné. Živě si pamatuju ten pocit, kdy jsem dostal ten svůj vysněný, což bylo horské kolo. To mi bylo nějakých deset let.

Jak vznikala deska Zapomenutý příběh

Jak vznikala deska Zapomenutý příběh

V první řadě je potřeba říct, že to není jenom moje album. Otcem myšlenky ho natočit je Zdeněk N. Bričkovský, vystudovaný režisér, dokumentarista. Před několika lety se odstěhoval z Prahy do domu na Vysočině, kde učí na základní škole hudební výchovu. Jednou takhle v parném létě seděl před tím svým domem a začaly ho napadat různé melodie a texty. Zapisoval si je, nahrával je na diktafon a asi po hodině a půl zjistil, že má jedenáct písniček, které navíc tvoří ucelený příběh. Začal je hrát dětem ve škole, aniž jim řekl, že je autorem. Děti to zajímalo, začaly si s ním ty písničky zpívat a Zdeněk pak s nimi nacvičil školní představení. Mělo to velký úspěch, takže přemýšlel, co s tím dál. Zavolal svému kamarádovi Davidu Rotterovi, což je i můj kamarád. Dělali jsme spolu na několika albech včetně Českého kalendáře od Michala Horáčka. Ten mě oslovil, já si ty dema poslechl a došlo mi, že je tam něco, co mě zajímá a oslovuje.

Toužil jste někdy po něčem, co jste nedostal?

Tak to si nevzpomínám… My jsme nebyli nějak ultra bohatá rodina, takže jsem to vnímal velmi střídmě a žádná přehnaná přání jsem neměl, abych pak nebyl zklamaný. Jo, ale teď si vzpomínám, strašně mě fascinovala taková ta elektrická dětská autíčka, v kterých se dá jezdit. Nějaký náš známý nám přivezl německý katalog, Quelle, nebo něco podobného. Tam to autíčko bylo a já jsem mámě pořád nenápadně ukazoval, že tohle bych teda chtěl. Nikdy jsem ho ale nedostal.

Věřilo se u vás v rodině na Ježíška?

Psal jsem dopisy Ježíškovi, maloval jsem mu i obrázky, dával jsem je za okno. Už si ale nevzpomínám, kdy jsem si uvědomil, že tam ty dárky dává maminka. Ale pamatuju si, že jsme se vždycky vyklidili z místnosti - šli jsme čekat na Ježíška - a mně v určitou dobu přišlo zvláštní, že Ježíšek dupe úplně stejně jako máma, když běhá po bytě.

Ještě pojďme na chvíli zpět k desce - jak se na ní ocitl Bolek Polívka v roli vypravěče?

Autorem průvodního slova je Zdeněk N. Bričkovský. Dovysvětluje v něm to, co se do samotných písniček nevešlo. A když jsme se s ním a s Davidem Rotterem sešli v Brně, přemýšleli jsme, kdo by to na album měl namluvit. Bolek Polívka bylo vlastně úplně první jméno, které tam padlo. Jednak ho máme všichni rádi jako herce, ale další důvod byl, že s Davidem Rotterem bydlí ve stejné obci, tedy v Olšanech. Znají se dobře, David pro něj dělal hudbu k představení Šašek a syn, tedy ho požádal a Bolek okamžitě souhlasil.

Měl k tomuhle tématu blízko?

Já nechci mluvit za něj, ale David se zmínil, že Bolek k tomu jakoby tíhne, že ho zajímá nejen ten samotný příběh, ale všechno okolo.

Není to tak nečekané, když si vzpomeneme na jeho roli v Zapomenutém světle.

Jistě, v té době pořád ještě doznívala vlna obliby Kurvahošigutntág, Polívku měli všichni zafixovaného jako Bohuša a najednou taková role.

Vy sám jste si ale hraní vyzkoušel taky - nejen v muzikálech, ale i v činohře, že?

Muzikály už nedělám, ale činohru ano. Bylo to přání, které jsem několikrát intenzivně vyslal do vesmíru, načež se mi začalo plnit. Nejdřív mě vzali na hostování do Rusalky v Ypsilonce. Mimochodem, jen tak na okraj, Jiří Lábus dodnes věří, že dárky nosí Ježíšek. V Rusalce jsem hrál roli hajného a pak jsem dostal příležitost hrát v Divadle pod Palmovkou v komedii Jak je důležité býti (s) Filipem.

Ondřej Ruml

  • Narodil se v roce 1981 v Jablonci nad Nisou.
  • Ovládá několik nástrojů včetně banja, klavíru nebo kytary. Do obecného povědomí se dostal v roce 2008, kdy skončil na druhém místě v televizní soutěži X Factor.
  • Hrál v několika muzikálech, objevil se v seriálu Zdivočelá země, vydal alba Proměna (2010), Ondřej Ruml zpívá Ježka, Voskovce a Wericha (2014), Nahubu (2016) a Zapomenutý příběh (2018).

Čili Oscar Wilde. Je to variace na klasiku Jak je důležité míti Filipa?

Jmenuje se to jinak, než jsme zvyklí, protože jde o nový, modernější překlad, přičemž na původní název se vztahují autorská práva. Proto ten nový titul, jinak jde ale o ten klasický Wildeův text.

Koho tam hrajete?

Algernona Moncrieffa, který žije v Londýně, ale jezdí za holkama na venkov. A za tím účelem si vymyslí fiktivního přítele pana Bunburyho.

Čili pokročilý bunburista…

Přesně tak. Už když jsem to četl poprvé, některé věty jsem si tak oblíbil, že jsem měl chuť si je někam zapsat. Vyloženě si v tom lebedím.

Je nějaká role, kterou byste si rád zahrál? Pro kterou vysíláte opět přání do vesmíru?

Vysněnou roli nemám. Ale každý herec sní o tom, co by pro jeho naturel znamenalo určitý protiúkol. Bavili jsme se o Bolkovi Polívkovi, který překvapil farářem Holým v Zapomenutém světle. Já jsem zatím nastavený spíš v komické poloze, proto bych si docela rád někdy zkusil nějakou vážnou kládu.

Proč už nechcete hrát v muzikálech?

Když shrnu, kde všude jsem hrál, bylo to Tajemství, Johanka z Arku, Kudykam, Hamlet, Klíč králů, Nezemřela jsem - což bylo představení na motivy života zpěvačky Evy Olmerové. Asi nejhlavnější důvod, proč už v nich nechci hrát, byl následující. Když v Česku hrajete muzikál jen proto, abyste se uživil, nemůžete hrát jen v jednom. Je třeba být minimálně ve třech, což znamená v pondělí tam, v úterý támhle, ve středu zase jinde.

Když vám to ředitel dovolí, samozřejmě. A to vás tak vysaje a vyčerpá, že nemáte ambici ani chuť dělat něco jiného. Jste prostě spokojený, saturovaný, chodí na vás lidi, nosí vám po představení dárky, fotí se s vámi. A když jste hodně šikovný, dostanete Thálii. Nic dalšího vám to ale nepřináší. Jenže já jsem pořád ještě duší muzikant a nejdůležitější pro mě je, aby lidi přišli na můj koncert. Až na pár výjimek neznám muzikálového zpěváka, který by dokázal vyprodat koncertní sál.

Čím to je?

Možná i tím, že lidi, kteří chodí na koncerty, muzikály pohrdají. Ty světy se prostě míjejí. Další důvod, proč jsem s muzikály skončil, byl ten, že jsem si uvědomil, že zkrátka nechci hrát ve všem. Žánr muzikálu tady strašně zdevalvoval, každý - s prominutím - pitomec má ambice napsat muzikál. Stluče dva tři akordy na kytaru, přidá tam trumpetu, housle a má pocit, že je hotovo. To mě fakt neláká.

Na druhé straně je ale čirá radost, když Ondřej Brzobohatý napíše libreto, scénář, hudbu, pozve si do hlavní role Vojtu Dyka a vznikne čirá krása Legenda jménem Holmes. Byl jsem na premiéře a bylo to fakt úžasné. Tu muzikálovou laťku, která čvachtala v blátě, a vypadalo to, že spadne někam úplně do stoky, se mu podařilo pozvednout do nečekaných výšin.

Čím vás ten muzikál tak nadchl?

Mám rád, když to má v sobě určitou nadsázku, když si ten hlavní hrdina dokáže ze sebe dělat legraci a nebere se tak smrtelně vážně. V tomhle je geniální Sherlock Holmes Guye Ritchieho v podání Roberta Downeyho Jr. nebo třeba z trochu jiného ranku Belmondův Muž z Acapulca. Mimochodem, Ondra Brzobohatý speciálně tyhle dvě věci miluje a netají se tím, že se jimi v tom jeho muzikálu nechal trochu inspirovat.

Zmínil jste, že v prvé řadě jste pořád muzikant. Stále jste ponořený ve swingu a bluegrassu, jak jste se vyprofiloval v soutěži X Factor?

To je věc, kterou mi nikdo neodpáře. A ani nechci, aby mi ji někdo páral. Já se muzikou chci hlavně bavit. Pořád hledám nové způsoby vyjádření se, k čemuž patří i to divadlo. Fascinuje mě, jak jsou v tom herci oproti mně doma. Přijdou do divadla hodinu před představením a nasolej to tam naprosto bez chyby, kdežto já tam jsem radši dvě a půl hodiny předem, pořád si text opakuju a stejně se kolikrát přeřeknu. Chci tím říct, že se nesnažím být nějak žánrově nebo stylově vyhraněný. Nechci být jen "herec" nebo "muzikant", dělám, co mě baví.

Jak na účinkování v X Factor vzpomínáte?

Moc rád. Chybí mi ty lidi okolo, ten štáb v čele s Vítkem Pokorným, který, řekl bych, jako první v téhle branži uvěřil mému talentu a důvěřoval mi ve výběru písní. Byla to pro mě obrovská euforie. Do té doby jsem zpíval úplně všude, v klubech, barech, nekonečné silvestry v hotelích… a najednou jsem byl v neděli v hlavním vysílacím čase v přímém přenosu na nejsledovanější televizi v zemi. Napadají mě dvě slova: zázrak a vděk.

Byl jste podobně nadšený i v pořadu Tvoje tvář má známý hlas?

Kdyby tady seděl některý z mých kolegů, možná by řekli, že po delším rozhodování souhlasili s účinkování v této show. Já jsem to měl jinak, opravdu jsem o to usiloval, moc jsem v tom chtěl být. Fascinovala mě představa, že budu týden studovat něčí hlas, něčí projev, do toho na mě nastoupí úžasný tým maskérů, vlásenkářů a nalíčí mě tak, že budu skutečně vypadat jako ta která osobnost. Jsem šťastný, že jsem se toho mohl zúčastnit.

Které "převtělení" vás zasáhlo nejvíc?

Iggy Pop. Já jsem ho v té době znal jen letmo, z vlaku. Věděl jsem, že někdo takový je. Když jsem ho ale pak začal studovat do hloubky, uvědomil jsem si, že mě nesmírně fascinuje. To byla jedna věc. Dalším plusem, ryze technickým, bylo, že když se řešila ta maska, stačilo mi jen svléknout se do půl těla a vzít si paruku. Žádný přilepený nos, žádné umělé zuby, líčení a mnohahodinový pobyt v maskérně. Iggy nic takového nevyžadoval.

Když už se bavíme o tom převtělování, už jste viděl film Bohemian Rhapsody?

Ještě ne, ale už mi několik lidi říkalo, že to stojí za to.

Co vás nejbližší době čeká? Myslím pracovně?

Krom toho, že přivádím na svět zmíněné nové album, pokračuju ve svých one man show koncertech zvaných Nahubu. Přibude k nim program právě ze Zapomenutého příběhu. Jestli po mně chcete jasně danou vizi na příští rok, tak to v tuhle chvíli nemůžu sloužit. Ale povídáme si s Vojtou Dykem a Ondřejem Brzobohatým, že bychom navázali na naše společné koncerty. Baví nás to společně - čili bychom zas rádi něco vymysleli.

Video: Podívejte se na recenzi Bohemian Rhapsody od Kamila Fily

Bohemian Rhapsody je velmi konvenční film o britské skupině Queen a zpěvákovi Freddiem Mercurym, tvrdí kritik Kamil Fila. | Video: Kamil Fila, Blahoslav Baťa |  04:47

autor: Jindřich Göth | 10. 11. 2018 14:18

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama