reklama
 
 

Nebudu se bát. Slovenka Katarzia zpívá o Antigoně a potřebě bouřit se teď a tady

4. 11. 2018 12:00
"Když začneme říkat pravdu, generace rodičů s úlekem řekne: 'Joj, ale abys z toho neměla problémy! Radši nic nedělej!' To je postkomunistická výchova," říká v otevřeném interview písničkářka Katarzia.

"A pak se stala ta vražda." Katarzia, tedy slovenská autorská zpěvačka Katarina Kubošiová, během rozhovoru nezmínila jméno zavražděného slovenského novináře Jána Kuciaka, nejspíš z piety. Přitom právě tato událost přeformovala písně alba Antigona. Živě je lze slyšet na scéně Slovenského národního divadla v Bratislavě v inscenaci režiséra Ondreje Spišáka.

Suverénní samostatné album je nejotevřenějším společensko-politickým komentářem, jaký lze aktuálně najít na česko-slovenské scéně. Pražská rezidentka Katarzia tu mluví o pasivitě žen, likvidaci novinářů, postkomunistické výchově, problémech s krásou, všudypřítomných drogách a o potřebě občas říci otevřené aroganci: "Drž p*ču."

Aktuálně.cz: Před tebou bylo na začátku práce antické drama, ale před posluchači je teď album veskrze současných písní, které komentují dnešní svět.

Dopustila jsem se triku: Antigona se dá použít jako samostatná deska. Věděla jsem, že každá z písní musí mluvit o nás, teď. Jak s publikem, včetně nejmladší generace, mluvit o tom, jak by Antigona vypadala dnes? Je to člověk, který má v sobě morální imperativ. A stojí proti všem, kteří prosazují něco nesprávného. Písničky jsem už měla napsané. A pak se stala ta vražda. Nedalo se tomu vyhnout, museli jsme mluvit i o tom.

Některé části textů jsou dost konkrétní, ale častěji může jejich otevřenost mířit ke kauzám slovenským, českým, trumpovským, brexitovským, dokonce k naší zkušenosti z minula.

Ta témata byla ve vzduchu už dřív. Píseň Neodvrávaj pánovi, kterou jsem psala de facto o Robertu Ficovi, vznikla už v lednu. I Nepohodlná osoba se slovy "viem že ma zabiješ, slová sú zbrane" vznikla před vraždou, novináři jsou pronásledovaní už nějaký čas. Ten kontext sahá i k slovenské veřejnoprávní televizi, odkud vyhodili celý tým reportérů, kteří vysílali o nepohodlných věcech.

Kolik času trávíš na Slovensku?

Teď tak čtyři dny v měsíci. Pořád jsem ale na ně totálně napojená. Při přípravě Antigony jsem tam strávila dva měsíce. Zažila jsem vlnu protestů, účastnila se jich. Snažím se být v obraze, ale ty s*ačky, které se dějí, se občas už nedají vydržet.

Štve mě, že i v takhle malé zemi všichni všechny systematicky podvádějí.

Původně jste v Antigoně víc akcentovali postavení ženy: album dopadlo tak, že si ho jako posilu mohou pouštět velmi různí lidé, kteří cítí útlak nebo ořezávání svobod.

V úvodu Sofoklova dramatu říká Antigoně její sestra: "Nemůžeš se postavit proti vládci, protože my jsme jen ženy." Už jen to, že je žena, znemožňuje protest. Právě proto jsem do písně Bábiky sa vraždia napsala: "Myslíš si že nemôžeš nič zmeniť / pretože sme iba ženy". Zároveň jsem do textu téhle písně použila příhodu mojí pražské kámošky - sotva vešla do neznámého baru, nějaký týpek ji chytil za zadek; obratem mu vrazila facku.

Od té doby, co je píseň venku, mi celá řada holek vylíčila podobné klasické situace, kdy se tě někdo dotýká. Zdálo se mi dobré mluvit o tom, že obrana je možná. Ale všechno se proplétá i s dalšími motivy. Je tam pasáž "otravujú ma vaše obavy / otravuje ma, že si tu každý môže všetko lepšie vybaviť". To je postkomunistická výchova: pořád nás vychovávají ve strachu. Všeho se bojíme. Když začneme říkat pravdu, generace rodičů s úlekem řekne: "Joj, ale abys z toho neměla problémy! Radši nic nedělej!" Všechno je nebezpečné, radši nic neriskujme, zůstaňme doma a mlčme.

Píseň Nepohodlná osoba vznikla ještě před vraždou Jána Kuciaka. | Video: Slnko Records

O čem jsou pro tebe slova o tom, že každý si to umí dobře zařídit?

V letech, kdy jsem dospívala, se všechno potřebné zařizovalo přes známé. Normální cesty jako by neexistovaly, zásadně se obcházely. I když jste potřebovali pěknou kliku ke dveřím, uvažovali jste, přes které známé byste dostali kliku. Možná je to ode mě pitomá metafora, ale štve mě, že i v takhle malé zemi všichni všechny systematicky podvádějí. Dostává se to do našeho myšlení jako norma.

Tohle album intenzivně pálí na lidi postoje a apely - je evidentní, že to je jeho ústřední důvod. Některá místa působí jako manifest v próze. Zároveň pořád zůstáváš v médiu písničky. Rozhoduješ se, jak moc být "múzická" a jak moc prostě na přímo předat apelativní obsah?

Poslyš, já jsem anti-ezo, k ezoterice mám odstup. Ale když jsem tohle psala, pořád jsem narážela na klíčové motivy naší Antigony - jako by se kolektivní vědomí přestěhovalo kolem mě a nabízelo mi motivy a formulace. Jenom jsem zapisovala, formulovala, něco dávala do rýmů. I to "všetci v našich kruhoch smažia", což se děje a strašně mi to vadí, souvisí se ženskou otázkou - s tím, jak se na parties holky dostávají do pozice kořisti.

V bratislavské Antigoně přímo vystupuješ?

Ano, jsem na scéně jako vypravěčka svého druhu. Píseň, ze které v tomhle rozhovoru hodně citujeme, otvírá představení, celkem šestkrát vstupuju mezi postavy a písněmi mluvím za Antigonu, jako bych amplifikovala její vnitřní svět. Cyklus písní měl být původně feministický, což myslím zůstává. Ale pak zabili kluka - tedy oni zabili i jeho holku, ale šlo jim hlavně o Jána Kuciaka. Najednou jsme viděli, že ohrožení tu je úplně reálně přítomné pro všechny - že v kůži Antigony může být i kluk. Takže posun. Já bych beztak nešla k nějakým ultrafeministickým postojům.

Každý o sobě říká, že není ultra. Jaký feminismus je tedy ten tvůj?

Máme tu problém násilí na ženách. Je nezbytné o něm mluvit a nesnáším, když to někdo shazuje. Webové komentáře pod články o znásilnění o tom, že "ona si za to mohla sama", by v jiných zemích byly mnohem ostřeji odsuzované než tady. Třeba i zákonem, ale i my samy se musíme naučit nahlas říct: "Víš co? Drž p*ču. Jsi úplně mimo a takhle se se mnou bavit nebudeš." Tak často dnes někomu něco útrpně odkýveme, myslíme si svoje a později se chytáme za hlavu: "Proč jsem mu prostě neřekla, že je debil?!"

Zároveň říkáš, že obecné nadávání na kluky a muže je ti cizí.

Jako muzikantka musím říct, že jsem se jen minimálně setkala s něčím, jako je diskriminace. Ale jasně - stejně mi dlouhodobě vadí, že někteří lidi mi nejspíš pomáhají proto, že se jim líbím a že se mnou mají nějaký vlastní, třeba nejasný plán: že by se mnou mohli časem něco mít nebo jim moje relativní popularita pomůže. Proto album končí písní Krásu preklínam. V něčem ji nenávidím, zároveň ji používám. Vím o tom. Cítím tlak, abych pořád řešila, jestli jsem přibrala, nebo ne, jestli vypadám hezky. Člověku by z toho někdy až jeblo.

Jak uvažuješ o svém veřejném obraze?

Je to paradox. Kolem krásy je tolik problémů. Na scéně jsou nepochybně umělci, kterým se daří proto, že skvěle vypadají. Potom tu jsou globálně slavné zpěvačky jako Rihanna nebo Ariana Grande, které vypadají naprosto dokonale a pomáhá jim to šířit nejen jejich pop, ale i statementy, což je ve výsledku fajn. Podívej se na můj instagram: nejvíc lajků má fotka, na které jsem pěkná. To mě štve. Je moc idealistické chtít, aby lidi lajkovaji hlavně to, o čem píšu?

Nejvíc lajků má fotka, na které jsem pěkná. To mě štve. Je moc idealistické chtít, aby lidi lajkovaji hlavně to, o čem píšu?

Předchozí desku sis produkovala sama. Pro Antigonu jsi oslovila Jonatána Pastirčáka aka Pjoniho a vzniklo tak nejelektroničtější z tvých alb. Ponor do společenských problémů jako by stínoval ponor do zvuku. Shodli jste se snadno?

Když mě oslovil Ondro Spišák, jehož divadlo Teatro Tatro mám tak ráda, věděla jsem, že jdu do něčeho nového. Řekla jsem si: "Nebudu se bát." A jako "backup" si k sobě vzala Jonatána, protože jsem věděla, že on to zachrání, kdyby moje písně byly na nic.

Je to nakonec hodně společná práce, a to i v hudbě. Předala jsem Jonatánovi moje domácí verze písní, které jsem si dělala v softwaru Ableton. Hodně z těch zvuků tam zůstalo, hodně hudby vytvořil Jonatán. Ale setkávám se často s přesvědčením, že jako holka jsem zřejmě tvář a hlas projektu, a všechno ostatní udělal můj kámoš. Lidi mají pocit, že když je můj hlas ve finální písničce Krásu preklínam rozstříhaný, dekonstruovaný, že to se mnou udělal ten druhý. Ale já jsem se rozstříhala sama, ještě než k práci přišel Jonatán.

Katarzia: Antigona

Katarzia: Antigona

Slnko Records 2018

Těmito slovy vlastně navazuješ na Björk a jiné producentky, které v posledních letech tlumočí svou zkušenost s tím, jakou práci někdy dá ženám přesvědčit veřejnost, že jsou skutečně autorkami - ne jen interpretkami, které si k sobě seženou šikovné mužské spolupracovníky. Tohle myšlenkové klišé je evidentně vžité nejen i v Česku a na Slovensku, ale i na nezávislé, současnější scéně?

Když jsme teď hráli na protestech, Michal Kaščák říkal Jonatánovi: "To je super, jak jí tam dáváš ten hlasový efekt!" No, tak ten auto-tune si tam dávám sama… Chápu, že je to změna od mých začátků s akustickou kytarou, ale je to změna, která se odehrává ve mně, ne mimo mě.

autor: Pavel Klusák | 4. 11. 2018 12:00

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama