Olga Hepnarová, která se narodila 30. června 1951 v Praze, se stala poslední ženou popravenou v Československu, na šibenici skončila v březnu 1975 kvůli zabití osmi lidí. Rozhovor s Romanem Cílkem vznikl v roce 2016, kdy mělo premiéru černobílé drama nazvané Já, Olga Hepnarová. Aktuálně.cz ho připomíná k sedmdesáti rokům, před kterými se narodila poslední popravená žena v Československu.
Olga Hepnarová si zlo v sobě uvědomovala, na poslední chvíli zkoušela vyhledat lékaře, aby ji hospitalizovali v Bohnicích. Věděla, že je nebezpečná. Byla tehdejší psychiatrická věda vůbec schopná jí pomoct?
Mám pocit, že psychiatrická věda má své limity i dnes, spravovat lidskou duši je velmi složité. Nikdo by z ní neudělal běžného člověka, ale mohlo se asi zabránit tomu nejhoršímu. Psychiatrie se na případu Hepnarová podepsala hodně. Ve filmové adaptaci Já, Olga Hepnarová považuji za jeden z klíčových momentů scénu, kdy jí obvodní psychiatr říká, že je konec pracovní doby a že pokud je unavená, má si vzít dovolenou. Tam přišel zlomový moment, ve kterém řekla svému příteli Mirkovi, že už nikam jinam nepůjde, že je rozhodnutá. Ta její poničená, geneticky nalomená duše vnímala intenzivně každou křivdu, uměle si ji v sobě budovala, vyžívala se v tom.
Jak velkou roli v tom sehrála společnost, kterou obviňovala slovy, že "jestliže má společnost svědomí ničit jednotlivce, tak naopak jednotlivec může bez zábran svědomí ničit společnost"?
Toužila po radikální změně. Proto odešla bydlet na chatu, kde to v zimě už bylo na hranici přežívání. Kdyby mohla učinit velmi zásadní krok, jako to můžou v dnešní době udělat mladí lidé, tak se možná sebrala, odjela do Austrálie, tam jezdila s náklaďákem a neudělala by pak to, co udělala. Žila v silném období normalizace, společnost byla velmi sešněrovaná, o to silněji na ni vše působilo. Možná stačilo, kdyby si našla přítelkyni, se kterou by si rozuměla i po duševní stránce. Nezapracovala tam žádná náhoda, která by jí od toho pomohla. Pak už to šlo jen po šikmé ploše.
Jak moc ji zdeformovala rodina a velmi dominantní matka, která se sice jako jediná snažila Olze pomoct, ale vše ráda řídila a měla pod kontrolou? I její sestra vzpomínala na velmi tísnivou domácí atmosféru.
Na rozdíl od filmařů se mi podařilo s Olžinou sestrou se osobně sejít. Mnohokrát mě přemlouvala, abych tu knihu nepsal, chvíli jsme ale poseděli, a nakonec jsme si i připili na smíření Olžiny duše a duše těch zabitých. Olga byla velmi senzitivní a schopná vnímat šlápnutí na nohu v tramvaji jako spiknutí, takže i chladu v rodině přikládala velkou váhu. Je fakt, že paní doktorka Hepnarová (její matka, pozn. red.), se kterou jsem mluvil pouze telefonem, byla velmi odmítavá. Sestra o Olze říkala, že byla zvláštní. Její přítelkyně na ni vzpomínají jako na nekomunikativní. Člověk jí položil otázku, na kterou odpověděla až po řadě minut, kdy už se mluvilo o něčem jiném.
Roman Cílek
- jeden z nejznámějších tuzemských autorů moderní literatury faktu
- řada jeho knih vyšla v zahraničí, posloužily jako předlohy k filmům, televizním adaptacím či rozhlasovým hrám
- napsal například knihy o Adolfu Eichmannovi, „případu Formis“ nebo nacistických tajných službách
Cítila se její sestra stále zatížená rodinným traumatem?
Především s tím nechtěla mít nic společného. Přemlouvala mě, abych to nepsal, že stejně nic nepochopím, že jí nikdo pořádně nerozuměl, do duše zkrátka člověk nevidí. Myslím, že z filmu, který se navíc jmenuje Já, Olga Hepnarová, není vůbec nadšená. Filmařům jakýkoliv kontakt odmítla.
Když si nemohla splnit touhu žít, zvolila si touhu zabít. Zešílela, řekl o Olze Hepnarové její přítel Miroslav. Souhlasíte, že ke konci už nebyla při smyslech?
Ano, když na to laicky nahlédneme, tak co Olga udělala, bylo šílenství. Jedno z vydání mé knihy neslo podtitul Zabíjela, protože neuměla žít. Stále váhala mezi sebevraždou a tímto činem. Ve filmu i knize je velmi děsivá autentická věta od její matky: "Na to, aby někdo spáchal sebevraždu, musí mít silnou vůli, holčičko. To ty nemáš." Byla sice tvrdá, ale jediná, která Olze pomáhala. Dávala jí sice peníze, ale kdyby jí třeba pozvala na kafe, aby si popovídaly jako dcera s mámou… Ale nesuďme nikoho, nikdo nevíme, jak bychom podobný případ v rodině řešili.
Jaký je vlastně váš osobní názor na Hepnarovou?
Zastávám názor, že Olga byla nemocná. Nebyl to politický proces, ale bylo jasně řečeno, že rozsudek musí být odstrašující. Nepodařilo se najít lékařský záznam z Opařan, že trpěla schizofrenií, možná nebyl zájem, aby byl vůbec nalezen. Pak by to neumožňovalo odsouzení k trestu smrti, schizofrenie je potlačitelná, ale není vyléčitelná. Advokát se sice snažil, ale nezvládl to. Je vcelku charakteristické, že to zřejmě cítil jako svou vlastní prohru, několik let po popravě Hepnarové se oběsil.
Případ Hepnarová
V červenci roku 1973 usedla za volant nákladního auta a v Praze úmyslně vjela na tramvajovou zastávku na třídě Obránců míru (nyní Milady Horákové). Výsledkem bylo osm mrtvých a 12 zraněných. Teprve třiadvacetiletá Hepnarová byla 12. března 1975 jako poslední žena v Československu popravena.
Ve vaší knize zazní i možná paralela s činem Jana Palacha, jakýsi strach ze spiknutí, roznětka k neklidu. Hepnarová na rozdíl od Palacha nemířila čin proti sobě, ale proti lidem. Lze tam vůbec hledat souvislosti?
Měla velký vyjadřovací talent, ale o těchto věcech až tolik nepřemýšlela. Je pravda, že tam existuje nejenom paralela s Palachem, ale i s Havlem. Ve svých úvahách používá stejné myšlenky, které zazní později ve slavném Havlově článku Moc bezmocných. Cítila, že bude mluvčím lidí na okraji společnosti. Podobně to cítil i její přítel Mirek, který chtěl ale koupit farmu, kde by se scházeli podobně smýšlející lidé, což v tehdejších podmínkách nebylo možné, protože by to stát považoval za spiklenecké centrum. Oba z toho hledali nějaké východisko. Olga ho ale nenašla. Proto učinila to, co učinila.
Když na ministerstvo vnitra přišla za pár minut po jejím činu zpráva, tak první dotaz byl, z jaké je rodiny. Asi by se režimu hodilo, kdyby to bylo dcera disidenta, na druhou stranu by se nehodilo, kdyby to byla dcera funkcionáře. Nakonec byli spokojení, že byla z nepříliš angažované rodiny.
Stala se tedy mluvčím podobně smýšlejících lidí?
Tehdy to dost dobře možné ani nebylo. Když si dnes dáte práci s hledáním, najdete spoustu lidí, kteří se s ní absolutně ztotožňují. Viděl jsem až chorobné případy, kdy lidé mají oltář s nápisem Olga a berou ji za mučednici.
Ve filmu se velmi zdůrazňuje lesbická orientace, ve vaší knize tak akcentovaná není. Jak moc byla důležitá sexuální frustrace u Hepnarové?
Tvrdila, že je mrzák ve všech směrech, tedy i v tom sexuálním. Psychiatrům ve vězení jednou řekla, že není ani moc homosexuální, ani moc heterosexuální, že je málo sexuální. Cítila se nezařazená v práci, rodině, ve škole a rovněž v partnerské oblasti. Tehdy samozřejmě bylo obtížné najít si partnerku. Erotické scény ve filmu byly velmi dlouhé a sugestivní, tady bych asi víc stříhal.
Roman Cílek o knize o Hepnarové:
Knihu o Hepnarové považuju za svoji nejtěžší, a to jsem psal i o holokaustu.
Stále jsem musel vzdorovat tomu, aby mi jí nebylo líto. Pořád jsem si říkal „Musí ti být především líto těch lidí, které zabila.“ Všichni byli v důchodcovském věku, zaútočila na nejslabší část společnosti, ti lidé ani nemohli před tím náklaďákem uskočit. Cítila se na okraji společnosti a zabila lidi, kteří byli také už trochu na okraji společnosti.
Jak se vám líbila polská herečka Michalina Olszańska v roli Olgy Hepnarové? Zaznívají výtky, že oproti skutečné Olze byla až příliš krásná.
Olga Hepnarová byla krásná, na některých fotkách má až antický profil. Všechno v sobě ale potlačovala včetně své ženské stránky. Michalina to zahrála obdivuhodně.
Život nejsou kdyby, ale pokud byste přeci jen měl vyzdvihnout jedno kdyby, které mohlo odvrátit rozhodnutí Olgy Hepnarové, které by to bylo?
Existuje několik možností. Kdyby si našla partnerku, která by jí neposkytla jen tělo, ale i duši. Kdyby se jejímu příteli Mirkovi podařilo o něco dřív najít bydlení v pohraničí, kam se chtěli přestěhovat. Kdyby se dostala do rukou opravdu chápajícího psychiatra nebo psychologa, tak se mohlo zabránit tomu nejhoršímu. Těch kdyby je strašně mnoho…
Jak se chovala rodina v den, kdy byla Olga popravená?
Ptal jsem se na to její sestry, a odpověděla mi, že nijak, doma o tom nemluvili. Žili jsme svým běžným životem, řekla. Psal jsem i knížku o padesátých letech a vím, že rodinní příslušníci vězňů popravovaných na Pankráci stáli třeba celou noc na ulici, aby alespoň symbolicky byli poblíž svým rodinným příslušníkům. Ve filmu je poslední záběr na matku Olgy, která beze slova servíruje polévku. To je symbol odlidštění rodiny, která se odstřihla od jejího osudu.
Jak budou lidé na film reagovat?
Mám pocit, že ho bude každý divák vnímat jinak a bude o něm i odlišně přemýšlet. Spousta rodin se zamyslí, jestli jedná se svými dětmi tak, jak by měla. Z filmu jde velmi intenzivní pocit chladu, který v rodině Hepnarových panuje, bez vzájemných kontaktů. Pomáhající, leč mlčící matka, zcela nemluvící otec. Každý bude přemýšlet, jestli ve výchově dětí nedělá nějakou chybu, a zamyslí se i nad tím, co Olga říkala v závěrečných slovech před soudem, že svět by si měl ohlídat, aby nevznikali otloukánci, kteří jsou pak nebezpeční.
Jak vám dneska přijde aktuální téma jednotlivce, který ze své frustrace, nepochopení, strachu i nenaplnění obviní společnost a potrestá ji?
Je to aktuálnější než kdy jindy. Týden co týden se objevují zprávy, že na nějaké univerzitě někdo začne střílet do davu. Dokonce si myslím, že někteří teroristi ani příliš nepřemýšlejí o složitých kořenech nábožensko-sociální vzpoury, ale jsou to také činy jistých vyděděnců. Jede to prostě bohužel dál…
Video: Trailer z filmu Já, Olga Hepnarová
