Předposlední díl seriálu Čeští skauti v USA potěší všechny milovníky mayovek a indiánů vůbec. Pojednává totiž o skautovi Pavlu Cifkovi, jenž si v Dejvicích hrál na Siouxe, načež se v Americe oženil s dcerou jejich šamana a stal se uznávaným odborníkem na prérijní indiány.
Všechno to přitom začalo pivem a pivovarnictvím, což u české rodiny není až tak unikátní. Jeho dědeček, Antonín Cifka starší (1824-1891), byl nejprve hostinským a později majitelem hotelu v Praze na Příkopech. A také založil u Prahy vinice a stal dvorním dodavatelem vín na císařský dvůr.
Pavlův tatínek, Antonín Cifka mladší (1870-1940), se vyučil sládkem. Odborné zkušenosti nabyl v Plzni, Mnichově, Berlíně, Švýcarsku a Francii, načež se vystěhoval do Ameriky. Zde absolvoval Akademii pivovarnictví a působil ve vedení největšího českého podniku v Americe - Plzeňského pivovaru v Chicagu.
Během pobytu v kanadském Calgary se setkal s indiány z kmene Černonožců. To ho ovlivnilo natolik, že začal sbírat indiánské artefakty a zbraně, což byl základ pozdější Paulovy sbírky. A tím jsme konečně dorazili od piva k indiánům.
Antonín se v roce 1909 oženil v St. Paul s Pavlínou Kunde, rodačkou z Luže nedaleko Vysokého Mýta, dcerou obuvníka. Nejprve se jim v roce 1910 narodil Tony, v roce 1917 pak Paul. O rok později se tatínek stal viceprezidentem Sdružení sládků ve státě Illinois.
Ztělesnění "amerického snu", dalo by se říci. Jenže v roce 1921 bylo vše jinak. V USA se začínala zavádět prohibice a ze sládka se stala zcela neperspektivní profese. Antonín se i s celou rodinou proto vrátil zpátky do Prahy, kde se pivu dařilo vždy a za všech okolností.
Paulovi tehdy byly čtyři roky, většinu dětství tak prožil v Praze. To mu však nebránilo v tom, aby naplno rozvíjel své nadšení pro indiány, zděděné po otci, který mu často poutavě vyprávěl o svých setkáních s Černonožci.
Čeští skauti v USA (1918–2018) aneb Deset příběhů odvahy
Starší bratr Tony obnovil v roce 1931 činnost 7. chlapeckého oddílu Praha, kde Paul vedl družinu "Siouxů". Ta se kromě běžného skautského programu specializovala na indiánskou činnost. Studovala jejich kulturu, vyráběla si jejich oděvy a nástroje.
"Zhotovovali jsme si indiánské kroje a různé náčiní podle příručky, kterou nám zaslal indiánský náčelník Evegreen Tree, se kterým Pavel navázal písemný styk a který nám také poslal tři péra bílého skalního amerického orla, která byla zlatým hřebem naší výstavy," vzpomíná jeden z členů družiny Jiří Bruno. Vypráví rovněž, že každý měl indiánskou přezdívku, Pavel byl Sitting Bull, tedy legendární siouxský náčelník Sedící býk, jenž v roce 1876 drtivě porazil sedmou kavalerii podplukovníka Custera ve slavné bitvě u Little Bighornu.
Paulovi však pomalu přestávalo stačit hrát si na indiány v ulicích Prahy či v české přírodě na skautských táborech. A klíčilo v něm zásadní rozhodnutí.
V květnu 1933 oba bratři uspořádali velkou indiánskou výstavu v dejvické skautské klubovně, kterou navštívil i zakladatel českého skautingu A. B. Svojsík.
O rok později se teprve sedmnáctiletý Paul sebral a odjel sám na svou pěst za indiány do Ameriky. Matka se starším bratrem Tonym se do USA vrátili o rok později, otec zůstal sám v Praze, kde v roce 1940 zemřel.
Paul připlul do New Yorku a okamžitě zamířil do Jižní Dakoty navštívit v rezervaci Standing Rock svého indiánského učitele jménem One Elk (Jediný jelen), což byl siouxský šaman, se kterým se před několika lety potkal v německých Drážďanech na indiánské show.
"Po mnoha letech studia v Evropě jsem po návratu do Ameriky k indiánům svých snů našel pouze deziluzi a rychle mizející stopy těchto skvělých lidí," vyprávěl později o svém prvním skutečném setkání se Siouxy (resp. Dakoty či Lakoty, jak si říkají oni, Sioux je v podstatě hanlivé označení od nepřátel, které se však vžilo jako neutrální název tohoto kmene).
Následuje pasáž jako vystřižená z románů Karla Maye. Zatímco hlavní bílý hrdina slavných knih se přátelil s Apači a získal na Divokém západě jméno Old Shatterhand podle své drtící pravačky, Paul se přátelil se Siouxy a na Západě získal jméno Rainbow Hand, Duhová ruka díky svým malířským schopnostem a podle své palety plné barev, kterou nosil stále při sobě.
Také on se zamiloval do krásné indiánky. Jen to nebyla dcera náčelníka, ale šamana, a nejmenovala se Nšo-či, ale Fawn. Její osud byl však podobně tragický - zatímco Nšo-či záhy po seznámení s "bledou utváří" umírá, když ji a jejího otce zastřelí hlavní padouch Santer, Fawn umírá rovněž velmi brzy po seznámení, v roce 1936 při porodu, kdy zemře i jejich dítě.
Paul byl zoufalý. Ještě nějaký čas strávil s šamanem One Elkem v rezervaci, po jeho smrti ho pochoval do hrobu k milované ženě Fawn. Své zoufalství pak přebíjel divokými cestami na motorce křížem krážem po Západě. Seznamoval se s indiány, kreslil je a své kresby prodával za pár centů nebo směňoval za jídlo a benzín, aby se dostal zase o kus dál. Zimy přečkával v Chicagu a New Yorku, kde se živil jako ilustrátor na volné noze. Zvolil si umělecký pseudonym Paul Dyck. Dyková se totiž jmenovala za svobodna jeho babička, navíc van Dyck byl jeho oblíbený holandský malíř.
V roce 1938 se usadil v severní Arizoně a koupil ranč na Bobřím potoce (Beaver Creek) nedaleko města Rimrock. To ještě netušil, o jak neskutečně šťastné rozhodnutí šlo. Spíše byl naštvaný, jak ho dosavadní majitel vypekl.
"Když se Paul dozvěděl, že je ranč na prodej, jel se na místo podívat a okamžitě věděl, že je to ono. Vrátil se do Chicaga vydělat dostatek peněz na koupi. Jakmile učinil dosavadnímu majiteli nabídku, rančer zvýšil cenu. A tak se Paul musel zase vrátit zpátky do Chicaga a vydělat dalších dvě stě dolarů," vypráví jeho snacha Cindy Dycková. Pak už si plácli a byl jeho.
O svůj ranč se staral až do roku 1942, kdy vstoupil do americké armády. O čtyři roky později se vrátil zpátky a stal se rančerem a farmářem na plný úvazek. V tomtéž roce se znovu oženil. Vzal si ženu jménem Louise Torti, se kterou měl dva syny - Johna a Paula. Společně žili na ranči dvacet let až do rozvodu v roce 1966.
O rok později se Paul znovu oženil, se svou novou ženou Jean Hamilton žil na starém dobrém místě na Bobřím potoce až do její smrti v roce 1997.
Svá díla, věnovaná hlavně koním a indiánům jihozápadu a Velkých plání, vystavoval po celé zemi, například v New Yorku, Chicagu, Los Angeles nebo v Tucsonu. Kresby kluka z Dejvic představovaly pro Američany trochu zázrak - pod jeho rukou ožívaly doby, kdy se původní obyvatelé proháněli na koních nekonečnými pláněmi, kdy celá tahle nedozírná země patřila jen jim. A hlavně, Dyck jim přinesl vlastně velmi podrobný atlas těchto lidí, jejichž podoby a způsoby oblékání a krášlení do té doby takto podrobně neznali.
"Tyto kresby jsem vytvořil s láskou k indiánům Západu, mezi nimiž jsem našel nesobecké přátelství, otevřené srdce a respekt pro osobní důstojnost člověka - způsob života, při němž každý kráčí společně s Bohem," řekl později o svém "atlase" Dyck.
Ostatně nešlo o nějaké obrázky malované "od stolu". Paul důvěrně znal oblast amerického jihozápadu, kde žil, a pravidelně navštěvoval oblast Velkých plání, zvanou také Velké prérie, jež se rozkládá mezi Skalistými horami a řekou Mississippi a zasahuje do Kanady, USA i Mexika. Prérijní indiáni a jejich kultura lovců bizonů (proto Dyckem nazývaná "bizoní kultura") se staly jeho láskou i největším zdrojem inspirace.
Intenzivně studoval kmeny Siouxů, Apačů, Assiniboinů, Šajenů, Arapahů, Kajovů, Komančů a dalších a sbíral jejich artefakty. Přednášel o jejich životě, snažil se vydobýt jim větší úctu od většinové společnosti, která je vytlačila z jejich nekonečné domoviny do rezervací, a krom toho se postupně stal majitelem jedné z největších soukromých sbírek prérijních indiánů 19. století na světě, čítající na dva tisíce předmětů. Základ sbírky zdědil již od svého otce.
Nešlo jen o nějakého osobního koníčka, Dyckovi se podařilo nashromáždit i kousky celonárodního významu. Jednalo se buď osobní předměty významným osobností, jako byli třeba siouxští vůdcové Sedící býk a Splašený kůň, nebo souvisely s významnými událostmi americké historie. Paul například vlastnil zbraně účastníků zmiňované slavné bitvy u Little Bighornu.
Velmi kuriózní jsou okolnosti, za jakých získal část své indiánské sbírky. Jeho pozemek totiž lemovaly špatně viditelné zarostlé skalní převisy. Když je po mnoha letech objevil včetně nejrůznějších vstupů, napadlo ho, že by se zde mohly nacházet pozůstatky dávných indiánských kultur.
Při jedné ze svých výstav v Los Angeles proto oslovil se svou domněnkou odborníky z Muzea Jihozápadu. Na počátku 60. let proto u něj experti provedli profesionální archeologický výzkum. Dohoda zněla jasně - půlku nalezených předmětů dostane muzeum, půlku Dyck, coby majitel pozemku.
Výsledky vykopávek byly ohromující - v jeskyních se nacházely desítky skvěle zachovaných textilních a dřevěných výrobků, které dalece předčily jakékoliv předchozí objevy v údolí řeky Verde. Archeologové proto jeho pozemek prozkoumali ještě šestkrát a The Dyck Rockshelter site se stalo významným archeologickým nalezištěm. No a Paul už dávno nelitoval, že za tenhle ranč si tenkrát musel připlatit dvě stě dolarů.
Tady by bylo dobré ujasnit si, co znamená "Dyckův ranč" a jak je velký - měřil 1 214 000 metrů čtverečních. V širokém údolí meandrujícího Bobřího potoka, obklopeného skalnatými útesy se mísily vyprahlé pláně s borovými lesy a pastvinami pro koně a dobytek, jimiž se tento Čechoameričan proháněl v kovbojském oblečení na koni a pečoval o každičký kout. Jedinou zástavbou byl Dyckův dům, jemuž vévodila jedna velká prostorná místnost, v níž se nacházelo prosklené malířské studio a část sbírky.
Mimochodem, za 3,5 milionů dolarů je celé toto království právě na prodej. Proto je nyní možné jeho ranč detailně prozkoumat ve virtuální prohlídce realitní kanceláře Sotheby's.
Pro své hluboké znalosti lidových indiánských tradic a zvyklostí to byl právě "Dejvičák" Pavel Cifka, kterého si na konzultace zvali nejen kurátoři muzeí, ale také celá řada kmenů. Roku 1989 ocenila University of Montana Paulovo úsilí o záchranu a ochranu kultury prérijních Indiánů udělením čestného doktorátu. Ten mu údajně předala poslední žijící vnučka náčelníka Sedícího býka.
Tenhle kluk, jenž si v dětství se svými skautskými kamarády z oddílu Siouxů hrál na indiány a snil o nekonečných prériích, si splnil svůj životní sen zcela dokonale. I když kousíček přece jen chyběl. Toužil totiž postavit nedaleko místa bitvy na Little Bighornu v Montaně muzeum k trvalému připomenutí jeho milované "bizoní kultury". Ovšem i přes svou dlouholetou snahu se mu to nakonec nepodařilo kvůli nedostatku financí.
Dne 14. února 2006 zemřel ve věku 88 let na "Dyck Ranch" na Bobřím potoce. V závěti odkázal sbírku Historickému centru Buffalo Billa (Buffalo Bill Center of the West) ve Wyomingu.
Paul by měl radost, v jak povolaných a správných rukách se jeho milované předměty ocitly. V muzejním časopise z roku 2011 můžeme vidět fotku studentů ze St. Labre Indian School, kteří se učí práci kurátorů. V rukou drží indiánské mokasíny, jeden z dvou tisíc artefaktů z Dyckovy sbírky, a podle vizáže i jmen studentů jde o indiány - Starý lovec jelenů, Johnee chodící okolo, Osamělý medvěd…
Letos pak kurátorka Emmy Hansenová vydala knihu představující okolnosti vzniku Paulovy sbírky a její nedocenitelný význam v oblasti kultury prérijních indiánů v její vrcholné fázi, tedy v průběhu 19. století před odchodem dosud svobodných indiánských kmenů do rezervací.
"V jeho životě i srdci zaujímali nejdůležitější místo indiáni. Ale do jeho srdce se mu zapsal i nespočet lidí, kteří překročili práh jeho dveří. Patří mezi ně nejen spisovatelé, umělci či sběratelé umění, ale i herecké hvězdy, senátoři či guvernéři," vyjmenovává jeho snacha Cindy, kterou kontaktovali spolupracovníci Skautského archivu.
Podle ní patřili mezi soukromé sběratele jeho děl významní bankéři i věhlasní doktoři, kteří obdivovali jeho umělecký talent. "Nicméně jde jen o část jeho osobnosti. Pro sousedy to byl kovboj na koni, jenž se 65 let prohání po svém ranči. Pro své dva vnuky to zas byl arizonský děda-rančer," dodává.
Podle ní ovšem stále existují bílá místa v Paulově životě, které na své popsání teprve čekají. A v Česku byl, až do tohoto článku, zcela zapomenut. A přitom který národ se může pochlubit takto významným přítelem indiánů a předním odborníkem na jejich kulturu. Protože Němci sice mají svého Old Shatterhanda, ten je ale na rozdíl od Duhové ruky alias Paula Dycka neboli Pavla Cifky zcela vymyšlený.
"Toto je naše dědictví - část nás všech coby Američanů, stejně tak je to část naší země, která nám dala život. Jestliže moje kresby inspirují k lepšímu porozumění a uznání indiánů, splatím aspoň určitou měrou svůj dluh k lidem mého srdce a k mému domovu - Západu," vyznal se v jednom rozhovoru Paul Dyck z lásky ke svým "rudým bratrům".
Seriál vznikl na základě výzkumu Skautského institutu Čeští skauti v USA, podpořeného americkým velvyslanectvím v Praze v rámci projektu 100 let americko-českých vztahů.
Video: Na návštěvě u Paula Dycka na arizonském ranči
