Emil Jan Štembera se narodil 6. listopadu 1900. Ač později patřil k legendám světového skautingu, stal se skautem v podstatě náhodou. V roce 1913 pobýval v létě u svého strýce v Praze a na vycházce uviděl na Císařském ostrově chlapce, jak táboří pod improvizovanými stany. To ho nadchlo a vydal se za nimi. Představili ho hlavnímu vedoucímu a on se stal členem družiny.
Slib skládal na první jarní den 1914. "Došlo k přísaze. Byl jsem první a nemohl vyslovit slovo. Hrdlo se mi sevřelo strachem a nedůvěrou k sobě samému, bylo to velké předsevzetí, úkol veliký jako hora," vzpomínal později.
Popisoval také ten krásný pocit, když slib vykonal. "Zvláštní pocit uspokojení a radosti zalil naše srdce - již nejsme obyčejnými hochy, ale skauty s velikým životním úkolem před námi." A skutečně, tento okamžik ovlivnil celý jeho život.
Velmi rychle začal stoupat v hierarchii organizace - stal se rychle vedoucím družiny, pak oddílu a vzápětí i střediska, coby nejmladší v historii.
Košický Jánošík
První světovou válku prožil na italské frontě. Po válce se jako bankovní úředník dostal na Slovensko do Košic, kde budoval naše první skautské oddíly v této lokalitě. Byl proto zdejšími členy velmi uznáván a dali mu přezdívku Jánošík, jeho oddílům se pak přezdívalo "Jánošíkovi hoši".
S dojetím popisuje, jak se s ním v létě 1922 loučili, když byl pracovně přeložen do Brna a musel z Košic odejít. Na nádraží mu skauti vzdali čest tzv. vysokým pozdravem - na tyče pověsili své klobouky a zvedly je nad hlavu.
"Protestuji - je to pozdrav jen pro náčelníka nebo prezidenta. Skauti odpovídají: ‚Toto jest náš pozdrav a dík bratru Jánošíkovi, že dal nám skauting zde na východě Slovenska.‘"
Čeští skauti v USA (1918–2018) aneb Deset příběhů odvahy
V Brně vystudoval obdobu dnešní fakulty tělesné výchovy a sportu a pak již začalo jeho putování světem. Přestalo ho totiž bavit úřednická práce v bance a rozhodl se stát skautským vyslancem. Cestoval do Jugoslávie, Bulharska, Itálie, Řecka či Egypta, setkával se skautskými úředníky a diskutoval s nimi o principech a metodách skautingu. Zjistil, že v základu jsou stejné, jen přizpůsobené potřebám daného národa.
Lovec zvěře v Etiopii
Jeho velký životní zlom přišel v roce 1926, kdy odjel do Habeše, tedy dnešní Etiopie, a opět zcela radikálně změnil své povolání. Již ne bankovní úředník ani skautský vyslanec, nýbrž lovec velké divoké zvěře.
"Naučil jsem se spoustu věcí, které jsem pak mohl předat skautům. Třeba jak stáhnout zvíře z kůže a jak kůži použít k potahu na židli či pohovku. A hlavně - tahle práce byla ‚outdoorová‘ a to mě vždycky nesmírně přitahovalo," líčil později už jako starý pán americkým novinářům.
Spolu se čtyřmi Maďary si koupili kávové plantáže, ale až příliš pozdě zjistili, že jsou založené na špatném místě, kde se kávovníkům nedařilo. Tenhle projekt skončil krachem, ale "Jánošík" si z toho nic nedělal. "Prostě jsme to nechali být," říkal.
A mimochodem, také v daleké Etiopii založil skautský oddíl vlčat a zdárně ho tu provozoval. No a rovněž se zde zamiloval a oženil - vzal si českou dívku, která sem přijela za příbuznými.
Skautský vedoucí a odbojář v Šanghaji
Vzápětí se spolu odstěhovali do jiného koutu světa - do Šanghaje.
Zde vedl léčebnou kliniku, jež nabízela rehabilitace, fyzioterapii, nápravný tělocvik a jógu. Tyto obory rovněž na klinice vyučoval a zařízení s názvem "Stembera Institute of Physical Culture" si získalo věhlas.
V roce 1932 se jim narodila holčička.
V Šanghaji založil a vedl oddíl roverů a oldskautů, složených z mladých Čechoslováků při našem vyslanectví v Šanghaji. Když Němci obsadilo Československo, založil zde odbojovou skupinu Československý kroužek a organizoval odbojové akce.
Štembera vyzval československou kolonii v Šanghaji k odboji proti fašismu a podepsali rezoluci protestující proti okupaci. Tím se stali součástí spojeneckých sil a spadali pod prozatímní československou vládu v Londýně.
Z této československé skupiny se pak vytvořily a vycvičily dvě dobrovolnické jednotky, které odešly bojovat do Anglie. Všichni se v boji osvědčili pro svou statečnost a mnozí to dotáhli na důstojníky.
Ti, co neodešli do války, skautovali tak, jak byli zvyklí z domova: stejný kroj, stejné odznaky, skautské zkoušky, slib, zákon. Všechno si vyrobili sami - od odznaků po skautské stezky, legitimace, vlajky. Vybudovali si klubovnu, tábořili na okraji města, pořádali pěší a cyklistické výlety, plavili se motorovými čluny, organizovali sportovní turnaje, pořádali besídky a pravidelné schůzky v klubovně.
Po dvou létech samostatné existence byl oddíl organizačně začleněn do tamní britské skautské organizace jako "12. československý roverský kmen", registrovaný roku 1941 jako "12th Shanghai Group". Nosili zelený nášivkový odznak se zlatým nápisem "Shanghai Old Scouts".
Den, kdy se z hochů stali muži
Po vypuknutí války s Japonskem se členové oddílu zapojili do strážní služby ("Civil Service"), která vykonávala hlídkovou službu pro případ japonského útoku. Při ničivém náletu Spojenců 17. července 1945 pomáhali roveři ošetřovat a odvážet zraněné a mrtvé.
"Naši roveři nakládali raněné do nákladních aut. Když řidič auta vysílením klesl, Jirka Pisk zaujal jeho místo a vzdor zdvihajícímu se žaludku dovezl ten lidský náklad na nádvoří nemocnice. Horko, dusno, zápach krve, miliony much, nářek raněných a umírajících, to byly těžké chvíle pro mladé hochy, kteří v těch hodinách dorostli v muže," popisoval Štembera.
V dubnu 1946 udělil sbor skautských vůdců v Šanghaji vůdci oddílu Štemberovi a všem jeho členům vyznamenání "Medal with four stars" za služby během japonské okupace. Tímto vyznamenáním byl ozdoben i jejich prapor.
Útěk před Mao Ce-tungem
Svobodné nadechnutí po válce netrvalo dlouho. V zemi vrcholila občanská válka a komunistická revoluce, komunisté definitivně porazili nacionalisty a Mao Ce-tung se v roce 1949 stává vůdcem Čínské lidové republiky a postupně se zapíše do dějin jako jeden z nejkrutějších diktátorů na světě.
"Přišly za mnou agresivní komunistické soudružky a nařizovaly mi, že na mé škole se musí učit i komunistická doktrína. Já jsem to odmítl s tím, že svaly nemají nic společného s politikou. Trvaly na svém, ale bylo jim to málo platné. Komunistická doktrína se nikdy na mé škole neučila," vzpomínal později Emil Štembera.
Pod dojmem zostřujících se společenských poměrů poslal svou jedinou dceru ze Šanghaje na studia do americké Nebrasky. "Odjela poslední lodí, která k americkým břehům z Číny odplula a se ženou jsme si mysleli, že už ji nikdy nespatříme," líčil.
Čínští komunisté skauting zakázali, ale to českého dobrodruha neodradilo a pokračoval s ním v ilegalitě. Chlapci nesměli nosit skautské stejnokroje a scházet se v klubovně, pouze tajně v privátech. Členů začalo ubývat a na konci roku 1949 zbyli již jen dva, jedním z nich byl právě Emil Štembera. Oddíl zanikl.
Čechoslovák několik let marně čekal na víza a pozoroval, kam zemi zatáhli komunisté. Líčil, jak nebylo k dostání nic, od uhlí po rýži. "Když se stal (v roce 1953) generál Eisenhower americkým prezidentem, čínští obyvatelé byli nadšeni a doufali, že by jeho mohl osvobodit od komunismu. Dobře si pamatovali, že za války Čínu bombardoval, ale i tak by padli na kolena a modlili se, aby je komunistů zbavil. Byla to však naivní představa," líčil americkým novinářům.
Konečně v Americe
V roce 1953 se konečně manželům Šemberovým podařilo opustit "rudou" Šanghaj. Odpluli do Hongkongu, odtud do Jižní Afriky a pak do Brazílie.
Zde strávili dva roky a i tady Štembera aktivně skautoval. Konečně pak v únoru 1955 přicestovali do New Yorku a setkali se zde se svou dcerou, ačkoliv již nedoufali, že se jim to podaří.
Nebyl by to Emil Štembera, aby zůstal na místě. Sice již na území USA, ale místa jinak střídal celkem vytrvale - Scranton, Baltimore, San Diego, San Francisco… Všude se živil jako fyzioterapeut v zdravotnických zařízeních.
Nicméně než v roce 1966 odešel do důchodu, přece jen ještě jednu radikální změnu profese uskutečnil - ve Philadephii pracoval jako inspektor v železárnách. Téhož roku mu zemřela jeho milovaná manželka. "Neuplyne den, abych si na ni nevzpomněl. Byla to nádherná žena," vzpomínal na ni s láskou.
Skautem až do smrti
Nečinnost ovšem bylo něco, co nesnesl, takže až do své smrti působil jako rádce několika skautských družin.
V roce 1971, když byl opět první jarní den, jako tehdy před 57 lety, kdy složil svůj skautský slib, vzpomíná: "Různé země, cizina, táboráky a tolik tváří jde vzpomínkami a naplňují duši uspokojením. Cítím, že nežil jsem nadarmo, byl jsem důležitým v životech mnoha chlapců, kteří za těžkých okolností přes noc vyrostli v muže. Tak dodržel jsem skautskou přísahu, kterou složil jsem v tom nezapomenutelném březovém háječku s šípkovými keři na první jarní den 1914."
Ještě ve svých 83 letech se účastnil slavnostního táborového ohně. V jednom ze svých dopisů popisuje, jak v podvečer nastoupili všichni skautští vůdci a 64 vybraných nejlepších skautů s dřevěnými tyčemi. "Jest povel 'Družino 22 čelem vzad!' A družina otočí se ke mně. A vůdce Charlie White volá: 'Emile, my ti salutujeme!' Překvapen, salutuji též."
Za zásluhy o skauting získal desítky zahraničních skautských vyznamenání, plaket, odznaků, stuh i dřevěných trofejí. Ve vlasti byl nositelem stříbrného stupně Junáckého kříže za vlast 1939-1945. Štembera, nestor československého skautského exilu, zemřel v Spojených státech amerických, jež se mu po jeho světoběžnickém životě staly druhým domovem, dne 16. prosince 1987.
"Skauting pro mě udělal neuvěřitelně mnoho. To já bych mu měl dát medaili - za to, že mě připravil na ten nejtěžší obor ze všech - na život," hodnotil s nadsázkou své zásluhy na sklonku života tento český Jánošík.
Seriál byl vytvořen na základě výzkumu Skautského institutu Čeští skauti v USA, podpořeného americkým velvyslanectvím v Praze v rámci projektu 100 let americko-českých vztahů.