Bratři Jan a Oldřich Bláhovi patřili k prvním československým dobrodruhům, kteří se vydali na cestu kolem světa. Jejich výkon byl o to cennější, že na svou pouť vyrazili bez prostředků, takřka jen "s uzlíčkem přes rameno", a živit se hodlali poctivou nádenickou prací. Jakoukoliv, která se v dané zemi bude naskýtat.
Skvělou průpravu jim k této výpravě dal skauting, kterému se začali věnovat, hned jak se zvěsti o jeho založení a metodice donesly z Prahy k nim do Poděbrad. Jejich nadšené toulky přírodou a bezstarostné táboření přerušila první světová válka. Rekruti odvedli staršího Oldřicha, ač mu bylo v roce 1914 teprve sedmnáct let.
O sedm let mladšímu Janovi nezbývalo než s napětím na bratra čekat. Mezitím se vyučil grafickým a litografickým kresličem. Málem se už nedočkal, v jedné z bitev byl Oldřich těžce raněn a zdálo se, že se stane jednou z mnoha milionů obětí Velké války.
"Byl jsem rozstřílený jako cedník, zdravotní stav tak neutěšený, že všichni mě ošetřující lékaři shodně a důrazně doporučovali změnu kancelářského prostředí, života i podnebí," líčí starší z bratrů ve svých vzpomínkách.
Možná vzal slova svých lékařů až příliš doslova, každopádně si naplánoval, že se v roce 1922 vydá na cestu kolem světa - jako první Čechoslovák. Janovi bylo pouhých osmnáct let, nechtěl ale nechat bratra vydat se samotného.
"Pozdější léta prokázala, jak se zasloužil tento mladý hoch o splnění našeho putování po světě. Ať se jednalo o práce kolem tábora, v kuchyni, při stavbě srubů a ohrad, v lovectví anebo v jakékoli těžké situaci a nebezpečí, Jan byl vždy, jak skautský zákon 'Buď připraven' káže, na svém místě," chválí ho bratr.
S sebou toho moc neměli, jednou z mála věcí bylo doporučení Svazu československých skautů v Praze, adresované světovému skautskému bratrství, což jim usnadňovalo jednání s úřady po celém světě.
Čeští skauti v USA (1918–2018) aneb Deset příběhů odvahy
Vyráželi bez zájmu a bez peněz
"Novinářský svět, pokud vzpomněl a zaznamenal tuto událost, učinil tak jen stroze, což konečně odpovídalo věci, neboť záležitost tak jako tak již byla veřejností odsouzena k zániku," poznamenává strůjce výpravy.
Když po příchodu do Prahy vyřídili všechny náležitosti, zjistili, že mají v kapse posledních devět korun a šedesát haléřů. Ale přece jejich cesta kolem světa neskončí tím, že dojdou pěšky z Poděbrad do Prahy! Moudře usoudili, že když budou procházet západními Čechami a Šumavou, odkud pochází tatínek, příbuzní je třeba založí. A stalo se, do začátku tak nakonec měli dost.
V Německu a Francii putovali územím zničeným první světovou válkou. Denně ušli čtyřicet až osmdesát kilometrů. Novináři začali jejich cestu sledovat a popisovali, kudy vede, takže ve městech už na ně čekali místní skauti a nadšeně je vítali.
Jejich kroky začala sledovat celá Evropa
Dostali se do Anglie, díky úctyhodné štrece dvou tisíc kilometrů kolem britských ostrovů za pouhých šest týdnů se stali opravdu slavnými. Zmiňovala se o nich světová média.
"Cestou jsme získávali stále nové a nové přátele, se kterými jsme se mnohdy opravdu neradi loučili. Podepsali jsme stovky vizitek, vytržených listů ze sešitů, pohlednic, napsali věnování do památníků a klubovních kronik skautské mládeži i dospělým," líčí bratři.
A také šířili věhlas českého skautingu a rovněž samotného Československa, o němž prý mnozí místní neměli ani tušení. A také češtiny. Stávalo se jim, že už je lidé zdravili "Nasdar!" či "Dobry den".
Jejich cesta získala na slávě, což jim umožnilo pokračovat odvážně dál - za oceán.
"Naši cestu jsme vykonali v době, kdy svět byl ještě nepředstavitelně veliký, jeho končiny neprobádané, těžko přístupné, neboť tam nebylo cest ani železničního spojení - byl to svět plný záhad a dobrodružství," konstatuje o půlstoletí později Oldřich Bláha.
Zálesáky v Americe
Přeplavili se přes Atlantik do Kanady a zde se i přes varování přátel i místních a bez patřičné výstroje i vhodného oblečení vydali na cestu zemí, v níž právě začínala tuhá zima.
Nechtěli na dlouhé měsíce uváznout ve městě, lákala je kanadská divočina. Došlo na slova starousedlíků a je zastihla uprostřed lesů sněhová bouře, při níž v noci Jan málem umrzl a Oldřich ho křísil z těžkého bezvědomí. To trochu zchladilo horké hlavy "nesmrtelných" dobrodruhů a v příštích měsících i letech si již počínali rozvážněji.
Tři roky křižovali severoamerický kontinent, hodně času strávili uprostřed lesů Skalistých hor. Stali se z nich skuteční zálesáci - bydleli v primitivních dřevěných srubech, živili se dřevorubectvím a lovem zvěře.
"Stoprocentní traper kromě drátu a želez, kterých používal, musel býti a zpravidla byl dobrým střelcem. Vždyť život sám uprostřed nespoutané přírody člověka nutil k tomu, aby takřka srostl se zbraní. Byly to výsledky každodenní potřeby, ať již v péči o svůj žaludek, v sebeobraně, pro cenu kožišin anebo z pouhé nudy sahal člověk po pušce," poznamenali si do deníku. Zvěř však lovili jen kvůli nezbytné potravě, nikoli pro zábavu. Jinak dle svých slov preferovali jiný lov - těch nejlepších snímků divoké zvěře svými fotoaparáty.
"Bylo v tom opravdu něco skautského, sportmenského, čistého a nezištného! (…) To je právě to, co staví fotokameru nad střelnou zbraň. 'Střelíš', získáš trofej, ale nezabiješ! A to je nejkrásnější," vyznávali se na stránkách deníku.
Na severu se spřátelili s Eskymáky, na jihu s indiány a učili se od nich jejich zvykům.
"Chápal jsem stařičkého indiánského náčelníka Kanaku, jeho pýchou procítěné vzpomínky na bouřlivá a revoluční léta jeho mládí; šarvátky a boje za svobodu a práva jeho rasy. Chápal jsem to tím více, neboť mnoho křivdy bylo způsobeno těmto lidem, kteří se neprovinili ničím, nežli že chránili své majetky a životy jako jediní původní obyvatelé této bohaté země - až do jejího objevení -, po kterém běloch nikdy neuspokojený zatoužil," líčil Oldřich.
Mezi australskými kanibaly
Koncem roku 1926 opět zvedli kotvy a pluli přes Tichý oceán na Havaj, ostrovy Fidži, Nový Zéland a poté Tasmanovým mořem do Austrálie. Zde dlouhé měsíce putovali buší a až do roku 1928 tu působili jako trapeři a lovci, naučili se žít s domorodými Austrálci, kterým vždy díky svým puškám nalovili dostatek zvěře, aby neměli chuť smlsnout si na nich.
"Podle názoru našich skautských přátel v Sydney jsme se prý hodně změnili. Člověk to ani na sobě nepozoroval, teprve když jsem vstoupil na váhu, k velkému úžasu jsem zjistil, že jsem lehčí o celých 18 kilogramů! John (Jan) o něco méně. To tam bylo severské vzezření, kypící zdravou barvou a tukovými přebytky. Byli z nás vyčouhlí, od slunce vysmažení chlapíci."
V roce 1929 se plavili Indickým oceánem na Cejlon, z přístavu Colombo Arabským mořem, Rudým mořem a Suezským průplavem. Navštívili Saúdskou Arábii či Egypt.
Jejich poznámky z těchto zemí jsou už jen na pár řádků. Dva trapeři uvyklí životu v divočině se šli podívat do kolébky civilizace, ale již tehdy našli města přeplněná turisty, atrakcemi a vynalézavými žebráky.
Pokračovali přes Středozemní moře na Sicílii a na jih Itálie. Po sedmi letech zase vstoupili na evropskou půdu a spěchali dále na sever - přes rakouské Alpy, Innsbruck a Vídeň.
Hnala nás touha po vlasti
"Hnala nás touha po domově. Rakouské Alpy jsme projeli vlakem až do Vídně a odtud jsme šli za sluncem, tak jak tomu bylo před sedmi lety, když jsme opouštěli rodné Poděbrady. Tehdy v roce 1922 to byla cesta do neznáma a nejistoty, plná všelijakých překážek a nepředvídaných nesnází, cesta dvou mladých nezkušených českých skautů, kteří mimo lásky k přírodě a hlavy plné plánů neměli nic - snad jen pořádnou dávku odvahy," líčili.
Zakládali si na tom, že se během své namáhavé cesty nechovali jako mnozí světoběžníci té doby a nespoléhali se na dobročinnost veřejnosti, nýbrž především na své vlastní síly a dovednosti. A mohli spokojeně konstatovat, že splnili úkol, který jim dalo mezinárodní velení skautingu - zdokumentovali "před celým světem skautské bratrství mezi národy všech ras a správnost skautské výchovy - k samostatnosti, ctnosti, lásce k svému bližnímu a přírodě".
Jestliže na cestě strávili sedm let, stejnou dobu věnovali i psaní stovek reportáží pro domácí a zahraniční noviny a časopisy a přednáškám o svých dobrodružstvích či o životě skautů po celém světě.
Později už jezdil po přednáškách jen Oldřich a navštěvoval s vyprávěním a fotografiemi skauty v různých koutech země. Měl prý v sobě více té neposedné krve než Jan, jenž se oženil a usadil v Brně. Peníze ze vstupného dával na stavby místních kluboven, hasičáren či na Červený kříž.
Odbojářem ve skalách
Pak přišel rok 1938 a on se místo přednášení zapojil do protinacistického odboje. Pomáhal utvořit síť odbojářů, pomáhal rodinám, jimž odvlekli jejich živitele, a pomáhal i lidem prchajícím z vlasti.
Když se dostal do hledáčku gestapa, utekl do Mnichova Hradiště. Zde nejprve žil ve skalách, pak se odvážil přihlásit se ve městě k trvalému pobytu a posléze zde pokračoval ve své ilegální činnosti. Udělal to šikovně. Založil a vedl při Klubu českých turistů kroužek fotoamatérů, takže nikomu nebylo podezřelé, když se potuloval po blízkých i vzdálených lesích a fotil.
Hledáme pamětníky
Znáte (třeba i jen z doslechu) světoběžníky a skauty Oldřicha Bláhu z Mnichova Hradiště a později z Kladna (ročník 1897) nebo jeho mladšího bratra Jana Bláhu (ročník 1904) z Brna? Máte nějaké informace o jejich životě po 2. světové válce? Napište nám na email [email protected] a do předmětu napište "Bratři Bláhovi".
"Přes tři roky jsem takřka před nosem gestapa, s vědomím a podporou českých úřadů provozoval tuto svou činnost, která kryla mou skutečnou ilegální práci," vyprávěl později Oldřich. Ve skalách místo náruživého focení ukrýval parašutisty, lidi uprchlé z koncentračních táborů či z transportů.
V roce 1974 věnoval Městskému úřadu v Mnichově Hradišti na stovku negativů, mapujících jejich odbojovou činnost v nedalekých skalách.
Své vzpomínky zakončuje latinským zvoláním "Sursum corda!", tedy Vzhůru srdce!, a doufá v novou naději pro veškeré lidstvo v tomto "starém, dobrém, ale nešťastném světě". Ke stáru pak žil Oldřich na Kladně.
V té chvíli se osudy obou bratří ztrácí, víme pouze, že zemřeli na přelomu 80. a 90. let. Tento příběh tudíž zatím neumíme dovyprávět do konce. Nepomohl by nám někdo z pamětníků?
Seriál vznikl na základě výzkumu Skautského institutu Čeští skauti v USA, podpořeného americkým velvyslanectvím v Praze v rámci projektu 100 let americko-českých vztahů.