Usměvavý Phanuel Osweto vychází po schodech před budovu bývalé synagogy ve středočeském Kladně, která už přes osmdesát let slouží jako kostel Církve československé husitské. Farářem je zde posledních jedenáct let. To, že jako Keňan o nedělích obléká černé roucho s rudým kalichem, mu nepřijde ani trochu zvláštní. "Církev je jen dopravní prostředek, ale cíl je vždy stejný a to je Bůh," vysvětluje.
Dvaačtyřicetiletý husita vnímá, že přístup Čechů k církvi je spíše vlažný a že řada lidí dorazí jen na půlnoční mši. "Církev zde byla dlouhodobě potlačovaná a má to následky dodnes. Lidé v ni stále nemají důvěru a nevnímají ji jako místo, kde mohou prožívat pěkné chvíle. Pořád je zde okolo církve stigma a doufám, že se to někdy změní," přeje si. Má radost, když se čas od času do sboru přidávají noví lidé nebo když se rozroste rodina stávajících věřících. "Myslím, že v Kladně se nám daří," pochvaluje si.
Osweto v čase vánočního shonu nemá mnoho volných dní. Pro duchovního je adventní čas nejnáročnější období roku, slouží řadu bohoslužeb, na které se musí připravovat. Vánoce symbolizované štědrovečerní večeří, rozbalováním dárků a vánočním stromkem jsou mu ale cizí. "Na Štědrý den se těšíme do kostela, ne na to, že budeme něco jíst," přibližuje keňské chápání svátků, kde je asi 86 procent obyvatel křesťanského vyznání a 11 procent muslimů.
Štědrovečerní večeře v Keni totiž neexistuje. "Vánoce neslavíme na Štědrý den, ale až 25. prosince, bereme to proto jako normální večeři. Pětadvacátého máme veliký sváteční oběd, podávají se různá jídla podle toho, odkud daný člověk pochází. Jsme totiž hodně rozmanitá země a každá komunita je jiná," popisuje svátky ve státě, kde žije 53 milionů obyvatel.
Ani dárky nejsou ve východní Africe takovou samozřejmostí. "Záleží, jak hluboko máte do kapsy. Lidé, kteří mají peníze, si jich dávají více," říká. Podstatu Vánoc ale vidí v něčem jiném. "Je to čas myslet na to, že se narodil Boží syn, to je pro nás to nejdůležitější. To, že nás Bůh miluje a my máme milovat ostatní a být s nimi," míní.
Svátky jsou pro něj také o setkávání. "Lidé, kteří bydlí daleko od rodiny, se vracejí z měst domů. Na to se všichni těší, někdy lidé jezdí hodně z daleka, Keňa je totiž velká země, skoro čtyřikrát větší než Česká republika, to znamená, že lidé se tam, kde žijí jejich rodiče nebo odkud pocházejí, nevracejí tak často," vysvětluje.
On sám žije v Kladně s manželkou, která za ním přicestovala z Keni, když se rozhodl, že ve střední Evropě zůstane. Vánoce každý rok tráví společně s další čtyřčlennou rodinou, která rovněž pochází z Afriky. "Máme spolu pevný přátelský vztah, jsou tady také bez rodičů a příbuzných," říká.
Kvůli dětem musí o svátcích dělat kompromisy. "Děti tady vyrůstají a na Vánoce se těší. Když slyší, že se v jiných rodinách peče cukroví, tak chtějí taky. Takže nám nic jiného nezbývá, musíme taky péct," směje se. Vánoční tabule rodiny se každý rok skládá z něčeho jiného, podobně jako v Keni, kde neexistuje žádný ustálený sváteční pokrm. "Dcera na štědrovečerní večeři něco vymyslí spolu s maminkou a já se pak jen přidám. Někdy je dokonce překvapení, co se bude podávat, nijak to neplánujeme," říká.
Pomáhá africkým dětem i moravským obcím
Farář je v Kladně známý také díky své charitativní činnosti. V rámci sboru pořádá různé sbírky, v létě například podpořil moravské obce, které zasáhlo tornádo. "Církev je především o pomoci. Teď v zimě se snažíme pomáhat lidem bez domova, kterým chybí střecha nad hlavou," zmiňuje se vší skromností.
Stěžejní je pro něj však projekt Afrika Africe, který vede už přes deset let. Jeho prostřednictvím dává možnost vzdělání dětem z chudých keňských rodin. Součástí projektu je například IT centrum, kde se mladí lidé učí základní práci s počítačem, programování či designování webových stránek.
"Vím o spoustě lidí, kterým to zlepšilo život. Jsou to děti, které předtím žily ve slumu a našly si díky tomu práci. Teď už ve slumu nežijí, jejich životní situace se zlepšila a pomáhají tak i svým rodinám. To je velký úspěch," hodnotí. Osweto zprostředkovává také adopce na dálku, které rovněž pomáhají mladým Keňanům dokončit studia. "Máme i dětský domov, zachránili jsme z ulice několik dětí, které dostudovaly a nyní pracují," říká.
Vzdělání v Keni je podle něj nedostupné kvůli vysokému školenému, ale i nedostatku vzdělávacích institucí. "Pokud je v rodině například pět dětí, rodiče si nemohou dovolit zaplatit studium všem. Školné dělá deset až patnáct tisíc ročně a pro chudší lidi je to velký problém. Právě na ty se zaměřujeme," vysvětluje.
Měl jsem dobrý vztah s Bohem
Osweto moc dobře ví, jaký život ve slumu je. Sám tam strávil několik let, když studoval v hlavním městě Nairobi veřejné zdravotnictví. Tomuto oboru se však věnoval jen krátce, brzy se začal soustředit hlavně na církevní službu a charitativní činnost. Své znalosti v oblasti zdravotnictví přesto stále využívá. "S lidmi probírám hlavně jejich duševní zdraví, ale čas od času s nimi mohu díky svým studiím konzultovat i některé zdravotní problémy," říká farář, který zároveň vyučuje angličtinu na gymnáziu.
Svůj profesní obrat směrem k věrouce vysvětluje jednoduše. "Měl jsem dobrý vztah s Bohem. Jsem věřící a chtěl jsem nějakým způsobem pomáhat," říká. Ke studiu teologie v Česku jej přivedla shoda několik šťastných náhod. Nejprve získal stipendium, které mu pomohlo pokrýt školné v Keni, a následně se zapojil do charitativního projektu, jejž tam pořádali Slováci. Skrze něj pak dostal šanci studovat v Praze.
Na řadu věcí však nebyl tehdy čtyřiadvacetiletý Osweto připravený. Domníval se například, že si vystačí s angličtinou, která je v Keni úředním jazykem. "Lidi z Evropy nazýváme muzungu, což znamená "člověk, který mluví anglicky". Pak jsme zjistili, že ne každý, kdo žije v Evropě, angličtinu ovládá. Bylo to těžké, můj první spolubydlící neuměl dobře anglicky a já neuměl česky," vzpomíná.
Husita neměl možnost se před začátkem studia zúčastnit jakéhokoliv kurzu češtiny. "Nejen pro mě, ale i pro ostatní, kteří sem přijeli studovat, to byl šok," říká. "Čeština je pro mě velmi těžká doteď, je to náročný jazyk s náročnou výslovností. Když se člověk odmala neučí například vyjmenovaná slova, není to pro něj jednoduché. Bylo to tvrdé, ale nějak jsem to zvládl," dodává.
Hodně lidí mu prý ze začátku pomáhalo, vyučující i spolužáci k němu byli shovívaví. Domnívá se ale, že studenti z ciziny, kteří nestudují humanitní, ale technické obory, to mají o něco snazší. "Teologie vůbec není jednoduchá. Na technických oborech si člověk něco zvládne domyslet, i když neumí jazyk. Ale teologie zahrnuje dějiny nebo filozofii a není tam moc mezinárodních pojmů, které by si člověk odvodil z angličtiny," říká s tím, že se ze začátku ptal spolužáků, o čem vyučující daný den mluvili. Pak si učivo hledal na internetu v angličtině, aby byl v obraze.
Na zimu si nezvykl
Problém mu ze začátku dělalo také jídlo a počasí. "Byl to velký zápas. I když máme skoro všechny potraviny stejné, brambory, rýži nebo maso, stačilo použít český olej, a už mi to nechutnalo, takže jsem jídlo připravoval raději bez oleje. Časem se to zlepšilo," vzpomíná. Na českou zimu si prý nezvykl dodnes.
Osweto původně nepočítal s tím, že v Česku zůstane, ale jak sám říká, někdy je těžké si budoucnost naplánovat. "Dostudoval jsem a byl jsem vysvěcen na kněze v Církvi československé husitské. Během studia jsem zde navázal dobré vztahy a pak mě napadlo založit projekt Afrika Africe. Když jsem nad tím více přemýšlel, přišlo mi lepší koordinovat jej odsud. Kdybych se vrátil, těžko bych na to sháněl peníze," říká. Jeho přítel, který také studoval v Česku a po studiích se vrátil do své domoviny, řídí projekt z Keni.
Do svého rodiště se rád vrací nejen kvůli svému charitativnímu projektu, ale také s manželkou a dětmi za příbuznými. Je však přesvědčený, že v Česku nalezl svůj domov, a před několika lety se stal dokonce českým občanem. "Manželka už umí připravit i pár českých jídel, knedlík, polévky, svíčkovou nebo jablečný koláč. Řekl bych, že dnes už jsem Čech, i když to není vidět na první pohled," uzavírá.
