Kaplanka: Staří lidé se smrti nebojí. Je to pomyslná korunovace prožitého života

Marek Pros Marek Pros
18. 12. 2021 20:00
"Smrt je velký zásah do života každého člověka. Mám k ní velký respekt. Zažila jsem tragická úmrtí, ale i dobrou smrt," říká Eržika Frinková, která je kaplankou v Domově Sue Ryder v Praze. V rozhovoru pro Aktuálně.cz vysvětluje, proč je duchovní péče v závěru života člověka důležitá, proč někteří lidé "odmítají" zemřít a jak moc změnil covid-19 duchovní problémy seniorů v domovech.
Eržika Frinková
Eržika Frinková | Foto: Radka Kulhánková

S jakým největším předsudkem vůči práci kaplanky v domově seniorů jste se setkala?

V Domově Sue Ryder jsem přebírala práci po farářce, která nebyla úplně srozuměna s konceptem kaplanské služby. Přicházela sem jako host, nespolupracovala s personálem, věnovala se pouze věřícím klientům, protože s nevěřícími si neměla o čem povídat, a reprezentovala svou církev třeba tím, že na smuteční rozloučení s klienty si brala kněžské roucho, což je pro lidi v civilních zařízeních nesrozumitelné a cizí.

Kolegové byli na začátku nedůvěřiví, někteří i díky předchozí negativní zkušenosti nevěděli, jak si mě mají zařadit, nakolik s nimi budu spolupracovat a sdílet se a zda třeba nebudu chtít cíleně získávat nové věřící pro nějakou konkrétní církev.

Kaplani jsou ale ekumenicky smýšlející lidi (ekumenismus je snaha o sjednocení křesťanů, pozn. red.) a působí převážně v civilních a státních zařízeních. 

Co to v praxi znamená?

Kaplan nepřichází jako host, ale je zaměstnancem zařízení, které ho i platí. Nosí civilní oblečení a snaží se co nejvíce zapojit do multidisciplinárních týmů, kde spolupracují různé profese ve prospěch svých pacientů či klientů. Myslím, že moje otevřené zapojení kolegy brzo přesvědčilo, že kaplani jsou nastaveni jinak než faráři. Co se týká mé předchozí profese nemocničního kaplana, obavy byly vlastně podobné.

Jedinou věcí, kterou jsme se v nemocnicích odlišovali od civilních zaměstnanců, bylo to, že někteří z nás na klopě pláště nosili malý křížek, protože máme všichni křesťanské pozadí - jsme vystudovaní teologové státem uznaných církví. Křížek nosím v Domově Sue Ryder pouze během smutečních rozloučeních s klienty, kdy na sobě nemám povinnou jmenovku se svým jménem a se svou profesí. Křížek tak všem příchozím symbolizuje a říká, kdo jsem a co reprezentuji.         

Proč je duchovní péče v závěru života člověka tak nesmírně důležitá?

Duchovní péče je důležitá po celý náš život, od jeho začátku až po jeho konec. Je tím, co nás v životě nese. Patří k celostní péči o člověka, stejně jako sociální, duševní a zdravotní péče. Duchovní otázky se týkají naší existence, smyslu našeho života, vztahu k sobě, svému bližnímu a k tomu, co nás přesahuje. V závěru života se k duchovním otázkám mnozí lidé po velké pauze zase vrací. Senioři mají totiž více času být sami se sebou a přemýšlí nad svým životem a nad tím, co se povedlo a co by ještě mohlo být třeba jinak. 

A jak je to u vašich klientů v domově?

Řada našich seniorů má svou duchovnost či spiritualitu nějak zpracovanou. Většina z nich ještě stihla absolvovat náboženskou výuku, protože v Domově Sue Ryder pracujeme především s generací dlouhověkých klientů, jejich průměrný věk je 89 let. A pro mě je moc zajímavé si s nimi o tom povídat - ptát se a naslouchat, co dělal jejich život životem a co jim pomáhalo vyrovnat se s událostmi, kterým jako děti, dospívající i jako dospělí čelili. Každý mi to z nich nakonec nějak definuje.

Eržika Frinková 

  • Narodila před invazí spojeneckých vojsk do česko-maďarské učitelské rodiny na Valašsku.
  • Po absolvování gymnázia pracovala tři roky ve státních a církevních sociálních zařízeních u nás, v Německu a Maďarsku.
  • V letech 1989-1996 vystudovala Evangelickou teologickou fakultu Univerzity Karlovy (ETF UK), včetně ročního studia na Univerzitě v Basileji (Švýcarsko).
  • Absolvovala praxe v zařízeních diakonie pro seniory, vikariát a stala se farářkou Českobratrské církve evangelické. Několik let pracovala v neziskovém sektoru, absolvovala kvalifikační výcvik nemocničních kaplanů a stala se nemocniční kaplankou.
  • V roce 2018 přešla ze zdravotnictví do sociálních služeb (Domova Sue Ryder).
  • V rámci celoživotního vzdělávání a profesní kvalifikace absolvovala kurz krizové intervence a kurz poradců pro pozůstalé u Naděždy Špatenkové. Je členkou Asociace nemocničních kaplanů a Nemocničních kaplanů ČCE (Českobratrské církve evangelické).
  • Po osobní zkušenosti s péčí o své vlastní příbuzné doma - až do konce jejich posledních dní - podporuje paliativní péči a povzbuzuje další, aby v klidu doprovázeli své blízké v poslední etapě života.
  • S americkým manželem vychovává tři děti.

Čím vás překvapují?

Největším překvapením pro mě obyčejně bývá to, jak málo lidí či rodinných příslušníků se jich na to vlastně ptá - jejich příbuzní mi pak často říkají, že vůbec netušili, co všechno jejich rodiče a prarodiče zažili a jak se s tím vyrovnávali.

Máme tady generaci, která se narodila od roku 1919 výše, tedy především meziválečnou generaci. Někteří z nich osobně zažili Tomáše Garrigua Masaryka či Edvarda Beneše. Většina z nich si pamatuje německou okupaci Československa, osvobození republiky Američany či Rusy, odsun německých civilistů, komunistický převrat v roce 1948 i intervenci spojeneckých vojsk v roce 1968. V roce 1989 byli mnozí naši klienti již v důchodovém věku a říkají, že to byl jeden z nejsilnějších okamžiků jejich pohnutých životů. 

Co vás na jejich osudech nejvíce zajímá, když posloucháte jejich příběhy?

Jako kaplana mě zajímá, kde v těchto pohnutých chvílích našli sílu jít dál - i jako inspiraci pro sebe a pro nadcházející generaci. Někteří se přiznávají, že to byla právě víra, která jim pomohla se posunout dál. Jiní mi říkají, že jim víra naopak scházela, protože se neměli o co opřít a jako nevěřící museli odpovědi na zásadní otázky života hledat jinde.

Víru definují jako vysoký stupeň důvěry v to, co nás přesahuje, a v to, že co děláme, má nějaký smysl. Shodujeme se, že naděje, láska a víra jsou nejvyšší nosné hodnoty křesťanství.

Moc se mi líbí definice naděje od Václava Havla, protože odpovídá tomu, jak prožili svůj život někteří z našich klientů: "Naděje není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl - bez ohledu na to, jak to dopadne."

Jak staří lidé zpracovávají obavy ze smrti a své konečnosti?

Většina starých lidí z toho nemá strach, naopak otevřeně o tom s námi hovoří. Setkávám se spíše se smutkem z odcházejících či naprosto chybějících sociálních a rodinných vztahů. Při jejich vysokém věku mnozí z nich přežili své partnery, sourozence, sousedy, blízké přátelé a kolegy, někteří z nich i své děti.

Řekla bych, že smrt a konečnost nejsou zase až tak velkým tématem. Spíše protahovaný život, a tedy otázky nad tím, proč jsou tady stále tak dlouho. Ti, kteří mají obavy a strach ze smrti, jsou obyčejně klienti, kteří se bojí bolesti a nejistoty z toho, jak dlouho bude umírání trvat či co bude následovat potom. 

Stáří není procházka růžovým sadem

Starší lidé prožívají malé i velké bitvy. Jezdí na vozíčku, špatně vidí, zapomínají a bez cizí pomoci už nemůžou existovat. Domov Sue Ryder proto spustil vánoční kampaň, ve které vybírá finance na důstojné stáří. Podpořit je můžete na webu darekprosueryder.cz.

Někteří se také drží života a "odmítají" zemřít, protože se potřebují ještě s někým rozloučit či s někým smířit - většinou se svými dětmi. V rámci našeho multidisciplinárního týmu je nás však hodně, kteří se snaží o důstojný odchod našich klientů z tohoto světa: zdravotní sestry, sociální pracovníci, pečovatelé, psycholog, aktivizační pracovníci i fyzioterapeuti, nutriční terapeut, koordinátor paliativní péče.

My všichni se snažíme, aby mohli zemřít v našem zařízení, aby od nás dostali i na konci svých dní tu nejlepší péči, aby zbytečně nepodstupovali invazivní zákroky, aby jim byla maximálně tišena bolest, aby si mohli na prahu života ještě vypít svou milovanou kávu anebo dát zapovězené jídlo, aby u nich co nejvíce času strávila rodina, aby si o svých obavách mohli s námi otevřeně promluvit a aby jim přišel dát rozhřešení i jejich duchovní či farář, pokud si to tak přejí. 

Vy jako kaplanka nerozlišujete mezi věřícími či nevěřícími, přistupují ale oni odlišně ke strachu ze smrti?

Klienti smíření se sebou a se svým okolím umírají většinou s určitou lehkostí. Věřícím klientům nabízí odpovědi ohledně konce života a smíření se se sebou i s okolním světem Bible. Nevěřící musí odpovědi na zásadní otázky pojící se s koncem života hledat jinde. Většinou se bojí nejistoty toho, co po nich zůstane a toho, co a zda je ještě něco před nimi. Jako kaplanka nikoho o ničem nepřesvědčuji, spíše naslouchám, a když se mě zeptají, předkládám svou vizi toho, jak to mám nastavené já.

Bible je občas skoupá na to, co bude po životě, a to zcela oprávněně, protože je důležité, abychom se soustředili na život zde a tady. Ohledně posmrtného života Bible metaforicky hovoří jako o hostině, ke které buď budeme přizváni, anebo se budeme zpovzdálí jenom koukat a užírat se. Věřím, že náš současný život je odrazem i života budoucího.

Naznačila jste, že někteří lidé "odmítají" zemřít, pokud si v sobě nakonec nesrovnají své poslední záležitosti. Jaké to nejčastěji bývají a jak jim v tomhle pomáháte?

Může to být otázka po smyslu života. Zda to všechno, co prožili, mělo vlastně nějaký smysl. A zda se s tím, co je potkalo, nějak smířili nebo odpustili sobě i jiným. Pomáhá už jenom to, že se jich na to někdo zeptá, protože verbalizace těchto záležitostí nastartuje další procesy.

Je to součást určitého ozdravného procesu a je známou skutečností, že komunikace a práce s duchovně stabilizovaným klientem je pro pečující personál mnohem snadnější než s klientem, který není smířený se sebou ani se světem kolem sebe. To je výpověď, na kterou jsme v našem rozhovoru narazili již několikrát.

Vy jste se smrtí a umírajícími v běžném kontaktu. Co pro vás osobně smrt znamená? Změnil se k ní za ty roky váš postoj?

Smrt je velký zásah do života každého člověka. Mám k ní velký respekt. Zažila jsem tragická úmrtí, ale i dobrou smrt. Dobrá smrt pro mě znamená být připravený a poskytnout důstojnost ne jenom do samého konce, ale i v období poté. V Domově Sue Ryder takto konáme a já vidím umírat lidi, kteří mají za sebou dlouhý a naplněný život. Je to vlastně taková pomyslná korunovace prožitého života.

Se smrtí mám i osobní zkušenost, kdy mi v náručí zemřela manželova babička, která k nám ve svých 89 letech přijela z druhého konce světa, aby se naposledy setkala se svými nejmenšími pravnoučaty, a to i s vědomím toho, že to možná bude její cesta poslední. Stalo se tak, jak zřejmě tušila. Dostala u nás zápal plic a jejím posledním přáním bylo, abychom ji nechali zemřít u nás doma.

Před 18 lety moc neexistovaly domácí ani mobilní hospice a společnost nebyla na umírání v domácích podmínkách připravená. Díky našemu nastavení i praktickému lékaři jsme to zvládli. I pohřební služba, která k nám pak přijela, řekla, že je to první úmrtí v rodině, ke kterému po velmi dlouhé době přijeli. Byla to nepopsatelná a nepřenosná zkušenost, která mě posunula dál a připravila mě i na kaplanskou službu. 

Skoro každý, kdo zažil umírání, má podobnou zkušenost - je to něco, co je nepřenosné a ve vás zůstane po zbytek života. Když jsem přítomná u úmrtí klienta, jdu si vždy sednout posmrtně k jeho lůžku a modlím se za něj. Během toho k němu vždy přichází i kolegové v přímé péči a loučí se tak, jak to umí - to jsou vždy velmi dojemné a silné okamžiky, i po konci života.          

Jak moc změnil covid-19 duchovní problémy seniorů v domovech?

Senioři, stejně jako i my všichni ostatní, hledají pevné body v době nejistoty, a tak se zvýšila návštěvnost domovských bohoslužeb i návštěvnost na bohoslužbách, které připravujeme na velké církevní svátky. Možná je to i tím, že mají potřebu myslet na druhé a přejí si v kapli zástupně se pomodlit, aby covid-19 již jednou provždy zmizel z našeho života.

Vnímají, jak to omezuje především život jejich blízkých i kontakty s rodinou. Nemohou se spolu osobně setkávat a jsou, jako všude ve společnosti, zakázané i skupinové aktivity, které jim naplňují den. Opakované vlny covidu-19 přináší vztek, smutek a deprese - nejenom ve společnosti, ale i mezi starými lidmi. Jedinou podporou, kterou jako pomáhající profese nabízíme, je být v tom s nimi.       

Vy kromě modlení nabízíte "pozvání ke ztišení a zastavení se 'se sebou' či jenom tichou přítomnost". Jak to vypadá? Umí se lidi vůbec ztišit a být jen potichu?

Pozvání ke ztišení v kapli je určené především kolegům v přímé péči. Někteří toho využívají právě v okamžiku, kdy mají mimořádně náročnou pracovní dobu anebo nějaké osobní starosti či smutek. Mohou využít rozhovoru se mnou anebo si sami zajít do kaple, zapálit si svíčku a zamyslet se nad sebou a svými starostmi. Ticha v kapli využívám i já - nad reflexí své práce i nad modlitbami za kolegy, za klienty a za sebe.   

Pečujete především o ty, kteří trpí osamělostí, smutkem, depresí nebo strachem. Nabízí se otázka, kdo pak pečuje o vás, respektive jak "nabíjíte" baterky?

V Domově Sue Ryder mám podpůrný tým, stejně tak i mezi ostatními kaplany. Pracuji na další koncepci a definici sociálního kaplanství a jsem aktivní členkou našeho českobratrského evangelického sboru, ze kterého duchovně čerpám. Mám podporující rodinu, hodně zájmů a snad se mi daří pěstovat i dobré vztahy okolo sebe. Snažím se, aby měl i můj vnitřní spirituální svět dobře vyvážené portfolio.

Co pro vás osobně znamená stáří a umí jeho hodnotu dnešní společnost ocenit?

Pro mě je stáří setkáním se s pamětí odcházejícího světa, kterou chci zaznamenat pro sebe, své okolí i pro nadcházející generaci. K jejich výpovědím se pak vracím ve smutečním rozloučení, které za každého našeho zemřelého klienta vykonávám - je to poslední služba Domova Sue Ryder našim klientům. Občas jsem překvapená, jak otevření staří lidé jsou a co mi o sobě všechno svěří.

Jejich důvěra mě zavazuje k tomu, abych byla otevřená i já a nevyhýbala se těžkým otázkám, popřípadě si připustila, že někdy na jejich otázky nedokážu odpovědět a odpovědi ani neznám. Jak stárnu i já, všímám si mediálních témat stáří okolo sebe. Věřím, že naše společnost je už umí ocenit i docenit. Pracuji ale ve Sue Ryder, která se otázkám stáří věnuje každodenně - moje odpověď tedy nebude úplně objektivní. 

Mohlo by vás zajímat: Víra není anestetikum světa, říká kněz Vácha

Je normální, že soudržnost teď polevuje. Ale jako národ jsme obstáli, hlavně mladá generace. Pandemie nás udělá lepšími. Zeman se zachoval jako buran. | Video: DVTV, Daniela Písařovicová
 

Právě se děje

Další zprávy