Jak jste přesvědčil zpovídané poustevníky, aby si narušili svou samotu, pustili vás dál a řekli vám své příběhy?
Našel jsem jednoho přes druhého, bylo to trochu jako v pohádce O kohoutkovi a slepičce. Když jsem si získal důvěru prvního, doporučil mě dalšímu, kterého znal, a tak to šlo dál a dál.
Bylo těžké dostat se do nitra lidí tak uzavřených před okolním světem?
Člověk s nimi musel něco zažít. S některými jsem chodil opakovaně na dlouhé procházky pustinou, s některými jsem musel vypít určité množství alkoholu. Musel jsem jim říct také něco o sobě, museli pochopit, že je neberu jako nějaké okrajové figurky, ale jako rovnoprávné bytosti.
V úvodu knihy píšete, že svět těchto poustevníků může člověka pobývajícího mimo něj silně provokovat, zneklidňovat či fascinovat. A také že "poustevníci svým životem útočí na samé základy našich existencí". Znamená to, že po přečtení knihy budeme mít velkou práci obhájit si, že ten náš život je správný a normální?
Myslím, že oba způsoby jsou normální. Šlo v podstatě o mezidruhové setkání. Jejich způsob uvažování o čase, smrti, duchovní tematice je velmi otevřený a zcela jiný, než máme my, kteří se výhradně pohybujeme v pár ulicích. Když jsem se vracel z rozhovorů z šumavské divočiny, vždy jsem si musel položit otázku, proč se vlastně vracím. A také zda má smysl se snažit o práci, vydělávání peněz, budování a udržování vztahů. To vše si musí člověk obhájit.
Raději zešílet v divočině
Smyslem knihy Raději zešílet v divočině není katalogizace podivínů ani alternativní průvodce po největším českém pohoří. Je jím ponor do tajuplných zákoutí krajiny a lidské duše. Do dlouhodobé samoty a odloučenosti, do paralelního světa, který přesto tomu našemu klade velmi znepokojující otázky. Rozhovory s šumavskými samotáři vedl spisovatel a publicista Aleš Palán (Magnesia Litera, Cena Českého literárního fondu), snímky přispěl fotograf Jan Šibík (Czech Press Photo, Golden Prisma Award).
Zdroj: Nakladatelství Prostor
Říkám si, že je škoda, že nevzniklo víc takových knih, jako je ta vaše, protože poustevníci díky svému životu v bezčasí přijdou na spoustu zajímavých myšlenek, které nás v uspěchané moderní civilizaci nemohou napadnout.
Proto jsem knihu napsal. A je možné, že bude mít pokračování, tentokrát z jiných než šumavských pustin.
Proč byla vlastně první kniha čistě jen ze Šumavy? Jsou tam ideální samoty pro poustevníky?
Ano, myslím, že tam jsou opravdu ideální samoty - vysídlené pohraničí, spousta pustin. Pusto je tam i v těch největších turistických sezonách, protože mimo turistické značky a cíle se téměř nikdo nepohybuje a je tam úplně jiný život. Nakonec jsem zvolil pouze Šumavu, protože pak se zpovídaní lidé potýkají s podobnými problémy, s podobným prostředím.
Když bychom si měli vaše zpovídané osobnosti probrat jednoho po druhém, hned první, Roman Szpuk, je poněkud netypický poustevník, protože pracuje na plný úvazek jako meteorolog, byť tedy v šumavské pustině.
Romana jsem schválně dal jako prvního, protože pro mě znamená vstup do tohoto jiného světa, most do divočiny k lidem, kteří žijí bez dokladů zcela mimo systém. Pracuje, pravidelně se vrací do Vimperka, ale jinak pobývá v divočině.
Z tohoto rozhovoru pochází i konstatování v názvu knihy - "Raději zešílet v divočině". Z vašeho vyprávění jsem však pochopila, že divočina mu naopak pomohla nezešílet.
Roman byl asi nejotevřenější ze všech zpovídaných lidí. O běsech, které si vzal s sebou do divočiny, hovoří naprosto otevřeně. A ano, určitě samota, ticho, možnost soustředění, komunikace se zvířaty i s mraky byly pro něj vítanou změnou.
Dalším zpovídaným je Martina Kyselová, jež mě zaujala nejen tím, že žena poustevnice je přece jen málo obvyklá, ale také tím, jak ze své samoty bez vody a elektřiny zvládla vystudovat vysokou školu.
Obě ženy, které v knize mám, mi přišly jako nejracionálnější bytosti. Oproti tomu chlapi se často pohybují na hranici bájí a mýtů. Martina od brzkého rána ještě za tmy dře s čelovkou na hlavě, má spoustu zvířat a velké hospodářství. Nejtěžší bylo, aby si na mě udělala čas. Má můj obdiv i za to, že se v jednoduché maringotce rozhodla, že pro vedení svého hospodářství potřebuje nadstavbu, a dokázala při vší té dřině a při tom nepohodlí vystudovat dálkově vysokou školu.
Také druhá poustevnice ve vaší knize, Dáša Macháčková, značně vybočuje - chodí upravená, její usedlost je naparáděná… Nechci nějak stranit ženám, ale připadá mi, že i když se dají na poustevnický život, není jim jedno, jak vypadají a jak to vypadá kolem nich, nebaví je jen čas prosedět, promeditovat.
U Dáši na horské samotě to vypadá opravdu hezky. Na první pohled byste nepoznala, že tam někdo žije trvale, vypadá to spíše jako víkendová chalupa. Užívá si to tam, ale občas sedne do auta nebo na koně a jede do civilizace. A také občas a ráda přijímá návštěvy…
Nicméně vám v knize říká, že se na ně musí psychicky připravit, naladit.
Ano, samota je pro ni základní potřebou, ale nebojí se z ní občas vykročit do společnosti. Funguje také jako babička na hlídání.
Zaujal mě také příběh dvojčat Františka a Ondřeje Klišíkových - jednak tím, že jsou na tu samotu dva, navíc geny úzce spjatá dvojčata, jednak Františkovým handicapem. Přece jen nepohodlí samoty se bez jedné ruky mnohem hůře zvládá.
Nejedná se o klasickou rodinu, přináší to všechny klady a minusy dlouhodobého vztahu. Jsou v nejlepším slova smyslu antisystémoví. Františkovo zranění ho ještě více vyčlenilo na okraj. Nicméně já o tom okraji mluvím s láskou a s velkým respektem, není to nic hanlivého. Navíc, což už v té knize není, jel nedávno za kamarádem do Beskyd a byl přepaden. Od té doby již absolvoval tři operace lebky. Byla to další rána světa venku. Mírumilovného chlapa bez ruky kvůli pár stovkám, což není moc peněz, ale pro něj spousta, zmlátí do bezvědomí. Pak naprosto chápu, že v tom našem světě nechce být.
Když už jsme mluvili o zviklání našich představ o tom, co je a není normální: člověk by se měl minimálně zamyslet nad větou dalšího poustevníka, Tonyho. Ten říká, že maringotka není úlet, ale hypotéka a celoživotní splácení, což je novodobé zotročení člověka, rozhodně úlet je. V této pasáži asi hodně čtenářů napadne: Nemá on ten člověk vlastně pravdu?
Ano, Tony je nekompromisní člověk. Musím říct, že zrovna s ním jsem se hodně skamarádil. Úplně jsme si spolu medili, rozuměli jsme si v názorech na literaturu, politiku i na společnost. Tony je hrdý indián. Má v sobě i určitou vznešenost, i když by mě za to slovo asi kopl.
Vyhraněné názory má i Ruda, ale v jeho myšlenkách jsem se trochu těžko orientovala, bylo tam na mě moc ezoteriky, navíc smíchané s konspiračními teoriemi. Jak se vám v jeho světě orientovalo?
Tenhle svět je pro mě nepřijatelný. Ruda je strašně zajímavý tím, že žije úplně mimo systém, nemá doklady, pojištění, žije na cizím pozemku, kde si postavil chatrč. Je zajímavý tím, jak si představuje život či jaké názory má na zvířata. Ale zároveň propadl konspiračním teoriím, které jsem v knize musel nechat, protože jsou součástí jeho bytosti, ale zároveň jsem se vůči nim snažil vymezit. Vzhledem k jeho konspiracím a silně protizápadnímu a provýchodnímu zaměření to pro mě byl velmi obtížný rozhovor.
Pozoruhodnou osobností je i Jáchym Kaplan, dítě z disidentské rodiny, devátý z deseti dětí. Co jste říkal jeho cestě mimo systém a plánům dostat se zase zpět a mít rodinu a farmu? A jak jste chápal jím popisované převtělování do Adolfa Hitlera?
Jáchym má za sebou disidentskou minulost, život v protikomunistických strukturách. Rodina Kaplanových je známá velká katolická disidentská rodina, podobně jako třeba byli Bendovi. Když jsem dával text Jáchymovi k autorizaci, byl překvapen sám sebou, co všechno řekl, ale nakonec tam všechno nechal. Jeho otevřenost byla opravdu maximální.
Vaším posledním respondentem je Mirek Sedláček, který takto poustevničí již od 60. let. Jak se na něm tak dlouhý život v pustině projevil?
Těch zhruba padesát let poustevnictví se na něm podepsalo tvrdostí a radostí zároveň. I když teď už není takový tvrďák, jako býval dřív, když v té pustině velmi tvrdě vychovával své děti. Jenže pak mi jeho dcera řekne, že jen díky tátově tvrdé výchově mohla přežít ve Francii, což pro něj může být největší vyznamenání. Mirek Sedláček má každopádně neuvěřitelné charisma, které jsem ještě u nikoho nezažil. Žije ve fascinujícím obydlí zkombinovaném s gotickou katedrálou v místě zcela mimo cesty a zde se věnuje řezbářství. Je to naprostý originál, nepodobný komukoliv, je zcela sám sebou.
Když jste všechny ty rozhovory a vlastně i pobyty na samotách absolvoval, nestal se z vás také jiný člověk? Jak jste začal nahlížet na tuto variantu života?
Samozřejmě mě to svým způsobem láká, to byl ostatně důvod, proč jsem knihu začal dělat. Jedna varianta by byla se do šumavské pustiny odstěhovat na dva roky a zkusit si to. Nejsem ale tak daleko, abych do samoty odešel. Ale rozhodně jsem si ty lidi zamiloval a neumím se na ně dívat úplně zvenku, protože stále jsem ještě tak trochu s nimi tam na Šumavě, pořád se s některými stýkám, stali se mými přáteli.
Byl byste pro kompromis - odejít na samotu, ale nevzdat se systému?
Ano, to by mě lákalo, ale samozřejmě to nemá s poustevnictvím nic společného - je fascinující, že oni umí žít na pár metrech čtverečních, bez vody, tepla, elektřiny, signálu. Třeba Mirek Sedláček k tomu říká: "Já tady ty tvrdé zimy vydržím, ale nevím, jestli to vydrží mé děti, že jejich táta tady takhle o samotě žije, a zda mě neodvezou někam, kde se dá lépe zatopit a dojít si pro chleba…"
Video: Slovenský lékař natočil krásný časosběr o Česku pro Čechy
