Kampaň upozorňující na obtěžování v hromadné dopravě jste rozjeli společně s Pražskou integrovanou dopravou a Magistrátem hlavního města toto pondělí. Studie Úřadu vlády o obtěžování je přitom z roku 2021. Uzrál až teď pravý čas na zmíněnou kampaň?
Anna Hrábková: Ano. Studie jen potvrdila rozsah problému, o kterém víme už dlouhou dobu jak z vlastní zkušenosti, tak ze zkušenosti lidí, kteří se na naši organizaci obracejí. Už tehdy jsme si říkali, že je to téma, které je třeba vyzvednout a řešit.
Johanna Nejedlová: Je to dáno tím, že už uzrál čas, kdy je politická i městská reprezentace ochotná se za takové téma postavit. Například mi psala jedna známá s tím, že něco podobného chtěla dělat před 15 lety, ale bylo to nemožné. Dnes máme data, která říkají, že 72 procent cestujících považuje sexuální obtěžování v MHD za problém. A konečně se posouváme. V zahraničí jsou podobné kampaně dnes téměř mainstreamem.
S jakými zkušenostmi se vám lidé svěřují?
Anna Hrábková: Těch je spousta od zdánlivých drobností jako zírání, mlaskání, komentářů, až po sáhnutí pod sukni nebo sebeukájení. Může se také jednat o doteky, kterých si spolucestující nemusí všimnout, ale lidé, kterým se dějí, vědí, že se jedná o vědomý akt. To je důležitý bod. Víte, že se tyto věci nedějí omylem.
Johanna Nejedlová: Poměrně dost žen nám psalo, že nosí pod sukní šortky. Ne kvůli praktičnosti, ale protože nechtějí, aby jim někdo sáhl pod sukni přímo na zadek. To mi přijde jako dost radikální krok předcházení obtěžování. Lidé nám také psali, že se jim nepříjemné zkušenosti staly už ve věku 12, 13 let. Někdo na ně sahal, měl slizké poznámky nebo před nimi masturboval.
Zíral na mě několik zastávek
Na vašem Instagramu jeden z uživatelů komentoval, proč by se nemohl podívat… Pojďme vysvětlit, kdy je "podívání se" obtěžování.
Anna Hrábková: Když je vědomé a dlouhé. Něco jiného je podívat se, docenit vzhled daného člověka v hlavě a podívat se jinam. To se stává nám všem, všichni vnímáme, je to přirozené. Vycítíte ale, když pohled trvá dlouho, má nějaký záměr, a navíc ještě třeba směřuje na intimní oblasti. Víc lidí nám psalo, že na ně někdo zíral třeba několik zastávek.
Johanna Nejedlová: Je normální, že když má někdo hluboký výstřih, tak vám do něj spadne pohled. Ale nebudete do něj zírat dlouho, protože víte, že se to nesluší, že to je nevyžádané a hlavně že to tomu člověku může být nepříjemné.
Na Instagramu také od jednoho uživatele zaznívá kritika, že jsou na vizuálech jako agresoři zobrazení pouze muži…
Anna Hrábková: Naopak pro nás bylo dost důležité v kampani jasně říct, že je to problém, který se týká mužů i žen. Proto jsme zadali ilustrace, které jsou genderově neutrální, respektive až na jeden. Na vizuálu, kde je zobrazená postava s roztaženýma nohama, ubírající prostor osobě vedle ní, to vážně spíš vypadá jako muž. To je bohužel ale zrovna fenomén, na který nám chodí zejména od žen časté úlevné reakce, protože zkrátka když takhle někdo sedí, častěji je to muž. Také je třeba dodat, že podle statistik jsou agresory častěji muži. Obtěžování v MHD zažila podle studie Úřadu vlády každá třetí žena a každý desátý muž.
Jak jsou na tom statistiky z jiných evropských zemí?
Johanna Nejedlová: Jsou velmi podobné. Ve státech, kde se o tématu mluví otevřeněji, jsou často čísla vyšší. Není to tím, že by se obtěžování dělo častěji, ale protože jsou lidé schopni popsat, co se jim stalo. Například statistika společnosti L’oreál ve spolupráci s agenturou Ipsos ukázala, že s obtěžováním ve veřejném prostoru má v Česku zkušenost 90 procent žen do věku 30 let, obdobná čísla byla i na Slovensku a v Maďarsku.
Nemlčte a do nepříjemné situace vstupte
Studie Úřadu vlády také ukazuje, že každý čtvrtý cestující byl obtěžování svědkem. Když takové chování vidíme, jak máme zasáhnout?
Johanna Nejedlová: Lidé si často myslí, že by se měl ohradit člověk, který se v nepříjemné situaci nachází. Většinou je to ale těžké, protože daná osoba není na takovou situaci připravená, často je přirozená reakce, že v ohrožení zamrzne a nedělá nic. Často se také bojí, že mu reakci dotyčný vrátí. Mluvila jsem s ženou, která se vůči člověku, který na ni sahal v MHD, vymezila, a on jí v reakci na to dal facku. Od té doby se neohrazuje, protože se bojí.
Anna Hrábková: V takový moment jsou to právě přihlížející, kteří můžou hranice pomoct nastavit. Vyzýváme je k tomu, aby nemlčeli, když něco takového vidí. Nemusíme být hrdiny a agresora zastavit, ale stačí do situace vstoupit a například se zeptat, kolik je hodin nebo jestli je vše v pořádku. Jakýmkoliv způsobem takový moment přerušit a minimálně obtěžovanému člověku pomoct, aby ze situace mohl odejít.
Studie Úřadu vlády také říká, že se každý pátý cestující setkal se sebeukájením v MHD. Jaký postih může takovou osobu potkat?
Johanna Nejedlová: V Česku nemáme sexuální obtěžování jako trestný čin, postihujeme jej jako výtržnictví nebo útlak. Můžou za něj být vysoké tresty, nebo to může být vyhodnoceno jako přestupek, za nějž hrozí pokuta nebo veřejně prospěšné práce. Případů, kdy by bylo sexuální obtěžování potrestané, je ale velmi málo.
Anna Hrábková: Málokdo takovou zkušenost nahlásí. Za prvé jste rádi, že z takové situace odejdete, a za druhé jste většinou někde na cestě. Moc lidí také neočekává, že by policie mohla pomoci, získala důkazy a zatkla člověka v jedoucím přeplněném metru. Nicméně když jsem sama byla svědkem sebeukájení na zastávce, policii jsem zavolala a ta hned přijela a jednala ukázkově.
Procento lidí s takovou zkušeností je alarmující. Proč si myslíme, že je takové chování v pořádku?
Anna Hrábková: Je to otázka moci, toxické chování. Není to o tom, že se mi někdo líbí, tak na něj koukám a chci si na něj sáhnout. Všichni chápeme, že když se někoho dotkneme, doslova narušujeme jeho osobní prostor. Potřebujeme souhlas.
Johanna Nejedlová: Když se vám někdo líbí v tramvaji, není nic jednoduššího než za ním přijít a říct: "Dobrý den, jste mi hrozně sympatická, nešla byste někdy na kafe?"
Anna Hrábková: Nebo: "Můžu vám na to stehno sáhnout?" A to samozřejmě asi neřeknete. Tohle je dobré rozpoznávací znamení - pokud je vám hloupé se na danou věc zeptat, není dobré ji ani udělat.
Kampaň potrvá do poloviny září. Budete ji ještě nějakým způsobem rozvíjet, navazovat na ni?
Anna Hrábková: Reakce jsou velmi pozitivní. Za tři dny se náš příspěvek z Instagramu s fotografií zastávky dostal bez reklamy k více než 60 tisícům lidí a denně nám chodí stovky fotek zastávek od cestujících. Ukazuje se, že se bohužel jedná o zkušenost, kterou většina lidí zažila a viděla a že je ráda, že se na tohle téma upozorňuje a řeší se. Rozhodně bychom chtěli, aby se kampaň ve veřejném prostoru udržela a dostala se také do dalších měst.
Johanna Nejedlová: Na plakátech a letácích je navíc QR kód, který když naskenujete, dostanete se na naši stránku, kde můžete anonymně svou zkušenost sdílet. Vnímáme to jako důležité, protože sdílení je léčivé, stejně jako zjištění, že nejste jediní, komu se něco takového stalo. Díky výpovědím získáme data a informace, jakými dalšími praktickými cestami by se dalo obtěžování v MHD řešit. A třeba díky nim i vymyslet, jak posilovat bezpečí v MHD dále.
