Praha – Petra Jelínková trpěla vleklým zánětem zvukovodu, na radu lékařky proto nosila deset dní šátek kolem hlavy. Ještě před pár lety by byla ve společnosti neviditelná. Se sílící uprchlickou krizí na vlastní kůži zažila urážky a nenávist lidí. Za agresí Čechů se podle ní skrývá neodůvodněný strach.
"Kromě nepříjemného pocitu se mi nic nestalo, ale ani tak to přeci není normální. Bojím se toho, jaké nesmysly jsou lidé, včetně některých mých známých, ochotni poslouchat a věřit jim,“ napsala Petra Jelínková ve svém příspěvku na Facebooku, kde svůj příběh začátkem týdne zveřejnila.
Pod názvem Výsledky "hidžábového" experimentu popisuje, jak přesně se svou zdravotní pomůckou podobnou muslimskému hidžábu trefila do hysterií zmítané společnosti, která v jakémkoli opálení či pokrývce hlavy vidí islamisty nebo imigranty.
"Minulý týden jsem strávila převážně na LFŠ (Letní filmová škola v Uherském Hradišti, pozn. red.) a reakce tam byly většinou fajn - jen pár milých dotazů na to, odkud pocházím, jak to mám s vyznáním apod. Mimo bezpečnou zónu promítacích míst, okolí stanu Respektu a veganských restaurací, už to ale bylo trochu horší. Divné pohledy, šeptání a pak i urážky a pokřikování typu: 'Krávo, co to máš na hlavě?' nebo 'Co si o sobě myslíš, p*čo? Sundej si to!'"
Aktuálně.cz: Na svém Facebooku píšete, že jste si šátek vzala ze zdravotních důvodů. Nebyla to ale také trošku záminka k experimentu?
Petra Jelínková: Šátek jsem nosila primárně ze zdravotních důvodů. Slovo experiment bylo samozřejmě myšlené v nadsázce. Reakce okolí mě ale zajímaly, napadlo mě, že by si to lidé mohli vykládat tak, že patřím k jiné kultuře.
A.cz: Šátek se dá přeci uvázat i trošku jinak.
Šátek se dá rozhodně uvázat různými způsoby, já jsem si vybrala variantu, která se mi zdála nejpraktičtější, nejpříjemnější a hlavně opravdu zakryla uši. Nemám stanovený přesný pracovní dress code, ale většinou nosím šaty a vyloženě neformální věci si na sebe vzít nemůžu. Takže třeba šátek v pirátském stylu nebo takzvaně na babku by se opravdu nehodil.
Za provokaci bych považovala třeba to, kdybych se v nikábu vypravila na koncert skupiny Ortel. Tam bych se zřejmě podrážděným reakcím nevyhnula. Nosit na veřejnosti barevný šátek ale přece není až tak nezvyklé.
A.cz: Komu váš šátek nejvíce vadil?
Starší lidé si mě spíš jen prohlíželi, občas si řekli tiše něco mezi sebou. Urážlivé poznámky byly od mladých mužů a potom taky od jednoho pána ve středním věku. Vyslechla jsem si několik vulgárních nadávek, jeden muž provolával, ať si šátek sundám. Byli to úplně obyčejní lidé, dejme tomu střední třída, a nezdálo se mi, že by patřili k nějaké specifické subkultuře.
A.cz: Jak si jejich pokřikování vysvětlujete? Bylo jasné, že jste Češka, nebo jim prostě vadil symbol islámu?
To se samozřejmě těžko hodnotí, ale myslím, že jim prostě vadilo, že vypadám jinak. Islám u nás moc dobrou reputaci nemá, ale zároveň toho většina lidí o něm moc neví nebo má zkreslené informace. Jinak šátek sám o sobě za náboženský symbol nepovažuju.
A.cz: Jak to myslíte? Islám přeci pokrývky hlavy u žen prosazuje.
Sám o sobě šátek za náboženský symbol nepovažuji a už vůbec ne za výhradně islámský symbol. S podobným zahalováním se setkáváme v různých náboženstvích, je to součást lidového kroje nebo jen módní doplněk.
A.cz: Šlo ze strany lidí jen o verbální útoky, nebo jste zažila situace, kdy jste se opravdu bála?
Cítila jsem se nepříjemně, ale naštěstí jsem byla jen kousek od místa, kde na mě čekali kamarádi, takže vysloveně v nebezpečí jsem si nepřipadala. K fyzickému kontaktu nedošlo, veškerá agrese byla verbální. Ale pravda je, že další večery jsem se snažila pokud možno nechodit o samotě.
Když jsem svůj status o tomto zážitku zveřejnila na Facebooku, v diskusích se ozvaly další ženy, které šátek nosí (na rozdíl ode mě dlouhodobě), a svěřovaly se, že s nadávkami a pokřikováním se setkávají často. Obzvlášť smutné bylo, když jedna dáma psala o své sousedce, která nosí šátek po chemoterapii a na ulici na ni lidé takto dorážejí, zřejmě právě proto, že ji mylně považují za muslimku.
Petra Jelínková, 33 let
- překladatelka, tlumočnice a příležitostná organizátorka kulturních akcí
- pochází s Moravy a téměř polovinu života prožila v Praze
- kromě translatologie na FF UK studovala sociologii a mediální studia na FSS MU
- zajímá se o kulturu, lidská práva a rovné příležitosti
A.cz: Čemu to přičítáte? Strachu, nebo nenávisti?
Osobně si myslím, že ve většině případů je důvodem strach. Skutečná nenávist se asi týká hlavně extremistů. Lidé si ale moc neuvědomují, že i těmito drobnějšími projevy nepřátelství a nesouhlasu ty extremistické projevy přiživují. Někdo mi psal, že se snažím udělat z normálních lidí nácky a rasisty. Já si opravdu nemyslím, že by většina Čechů byli náckové, ale nevraživé postoje vůči cizincům nebo lidem, co jsou něčím odlišní, jsou u nás bohužel hodně časté. Mít strach samo o sobě není špatné, je to jedna z přirozených prvních reakcí. Jenže pak je potřeba si o věci, z níž máte strach, zjistit informace z různých zdrojů a uvažovat o ní racionálně, ne jen jednostranně a emotivně.
A.cz: Kde se podle vás bere ta hysterie?
Podle mě to pramení hlavně z neznalosti, prostě u nás nejsme moc zvyklí na odlišné kultury. Bránit si vlastní tradice je určitě správná věc a dá se to dělat mnoha různými způsoby. Urážení a znevažování jiných ale nepovažuju za rozumnou a už vůbec ne účinnou cestu. Mrzí mě, když se někdo ohání tím, jak je třeba bojovat za českou kulturu, ale není ani schopný napsat větu bez hrubek, neví skoro nic o dějinách naší země nebo třeba lidových zvyklostech. Navážet se do jiných není obrana vlastních tradic, ale projev slabosti a ubohosti.
