Když se řekne Božena Němcová, většině lidí se vybaví Babička, národní obrození a tím to hasne. Vy se ale v nové televizní sérii snažíte nejslavnější českou spisovatelku ukázat jako osobnost z masa a kostí se všemi jejími přednostmi i slabostmi. Jak se váš pohled na Němcovou během příprav čtyřdílné série proměnil?
Wimmerová: Já jsem vyrůstala v době, kdy bylo národní obrození zneužívané ve jménu komunistické ideologie, což můj pohled na Boženu Němcovou hodně zkreslilo. Když jsem v 80. letech chodila na gymnázium, učila nás docela pokroková češtinářka, která si ten ideologický nános dobře uvědomovala, sama měla nějaké disidentské snahy, takže ani pro ni nebylo období národního obrození příliš zajímavé. Věděla, že jiná než bezvýhradně oslavná interpretace díla Boženy Němcové a jejich současníků není možná, takže se studenty národní obrození vždycky nějak proběhla a moc se u něj nezastavovala.
Wlodarczyková: Komunisté si Boženu Němcovou ve své ideologii opravdu přivlastnili. Při práci na scénáři jsem ale zjistila, že to byla ve skutečnosti velmi moderní žena, která si vždycky stála za svým, a i když třeba v dopisech nad svou situací lamentovala, pořád si v sobě nesla víru v lepší život. Líbí se mi, jak byla mnohotvárná. I když měla spoustu záporných stránek, například milostných skandálů, vůbec se je nesnažila skrývat. Za nic se nestyděla, ani za kiksy ve svém soukromém životě. Její příběh tedy mimo jiné nastoluje dnes velmi aktuální otázku sebepřijetí.
Wimmerová: Taky jsem vůbec netušila, jak velkým zdrojem inspirace její život může být. I dnešní člověk v jejím příběhu může najít poučení a povzbuzení. Bude to znít zvláštně, ale teď když máme hotovo a série jde do vysílání, už Boženu Němcovou vnímám jako blízkou duchovní přítelkyni. Strávila jsem s ní a s její rodinou rok života. Herci byli tak autentičtí, že jsem se na těch 12 měsíců ocitla s Němcovými v dokonalé intimitě. I když to byla intimita hraná, je těžké z těch rodinných konstelací u Němcových jen tak utéct, protože to, co herci na place odžili, s vámi zůstává.
Hlavní dějová linka vaší série se točí kolem spisovatelčina manželství s finančním úředníkem Josefem Němcem, které nebylo úplně idylické. Němec tak v učebnicích získal pověst neempatického tyrana, který svou ženu bil. Co manžele Němcovy ve skutečnosti spojovalo a co je naopak rozdělovalo?
Wlodarczyková: Josef a Božena si byli podobní v tom, že oba byli silnými, výraznými osobnostmi. Josef uctíval řád a konzervativní hodnoty, které korespondovaly s jeho dobou a sociálním postavením. Zároveň byl ale nekonvenční v tom, že se hlásil k českému vlastenectví. Řadit se k vlastencům totiž tehdy bylo výstřední, bylo to něco podobného, jako když se dnes člověk přidá k environmentálnímu hnutí. Velkou zásluhou Josefa Němce tak bylo, že svou manželku do prostředí vlastenců přivedl. Nebýt jeho, tak se teď možná o Boženě Němcové vůbec nebavíme.
A to, že Božena nebyla v manželství s Josefem šťastná? Upřímně nevím, jestli by vůbec dokázala být šťastná s kýmkoli jiným. Soužití s ní totiž nebylo zrovna snadné. Pořád hledala muže, před kterým by se mohla, jak sama říkala, kořit, někoho, kdo by jí imponoval a zároveň se v její přítomnosti necítil zastíněný. Je ale otázka, jestli takovou velkou lásku někdy mohla najít a jestli se nezamilovávala spíš do její představy.
Wimmerová: Ani já nevnímám Boženu Němcovou jako světici a jejího muže jako zloducha. Myslím, že oba byli mnohem plastičtější a že se v jejich povahách odrážely obecnější ženské a mužské principy. Josef potřeboval řád, takže chaotičnost a rozevlátost jeho ženy přesahovala hranici jeho chápání. Až do konce života se snažil Boženu srovnat do latě, což nebylo možné, a nejsem si jistá, jestli někdy vůbec pochopil, že jsou jeho pokusy marné. Celý život z ní chtěl udělat někoho, kým nikdy nebyla, a Božena podobně přistupovala zase k němu.
Místo toho, aby si dali tu práci a našli cestu, jak spolu žít, zůstávali každý sám sebou a snažili se srovnat toho druhého. S podobným problémem se koneckonců lidé v partnerství potýkají i dnes. Když režisérka ve filmu ukáže scény, ve kterých manžel ženu bije, diváci v tom kolikrát hned hledají odsuzující postoj. Já ale Josefa Němce takhle jednoduše nesoudím, mám pro něj velké pochopení.
Když jsem po novinářské projekci druhého dílu poslouchal pány na vedlejších sedadlech, říkali, že byl Němec podle nich na svou dobu nebývale tolerantní muž. Pro čtenáře dodejme, že na konci zmíněného dílu Josef Němec zjistí, že měla Božena milenecký poměr s básníkem Václavem Bolemírem Nebeským.
Wlodarczyková: Ano, Božena Němcová těch mileneckých poměrů měla několik a její manžel se s tím vždycky nějak popasoval, což v tehdejší době vůbec nebylo samozřejmostí. I přes nevěry ji totiž oceňoval, a to ani tak jako spisovatelku, ale spíš jako silnou osobnost. V manželství je přes to všechno pořád spojovaly vlastenecké ideály, v tom si spolu Josef a Božena rozuměli.
V dokumentu Nesmrtelná hvězda Božena Němcová, který o spisovatelce v roce 1997 natočila režisérka Olga Sommerová, několikrát zazní, že můžeme Němcovou považovat za první českou feministku. Souhlasíte s tím?
Wlodarczyková: Přestože byla Němcová ve svých názorech a projevech vždycky zásadová, sama bych ji za feministku neoznačila. Zastávala spíš emancipaci obecně lidskou než ženskou. Sympatizovala s postoji Českomoravského bratrstva, které ctilo ideály Velké francouzské revoluce. Vzhlížela k rousseauovskému principu svobody a rovnosti každého člověka.
Jak Boženu Němcovou vnímali jiní literáti národního obrození? Bylo pro téměř výhradně mužskou společnost českých vlastenců těžké, když jim najednou konkurovala žena, nebo u nich vůči spisovatelce převládal obdiv?
Wlodarczyková: Když manžel Boženu Němcovou do vlasteneckých kruhů přivedl, chovali k ní ostatní spisovatelé spíš obdiv. V zájmu národního obrození usilovali o to, aby vznikala kvalitní česká literatura, a sami hledali nějakou ženu, která by měla spisovatelský talent. Troufám si tedy říct, že na ni nikdo z tehdejších autorů nežárlil, spíš je Božena uchvátila svým vypravěčským uměním. Vztahy Němcových s dalšími vlastenci se začaly měnit až po revolučním roce 1848 a nástupu bachovského režimu, kdy byli manželé sledováni tajnou policií. Božena si v 50. letech nedávala pozor, vedla nezřízený život, takže se k ní jiní obrozenci začali trochu stavět zády.
Jak tvrdě rakouská policie v době bachovského absolutismu po obrozencích šla?
Wlodarczyková: Vlastencům hrozila jednak cenzura, ve které byla rakouská policie velmi výkonná, ale také sledování za pomocí policejních konfidentů. Jako prvního začala policie kupodivu sledovat Josefa Němce, a to z toho důvodu, že pracoval na pozici rakouského úředníka, což bylo v případě vlastence příliš nápadné a okaté. Boženy si policie začala více všímat až po roce 1853, kdy na ni přišlo první udání, a nasadila ji do domácnosti konfidentku, mladou vzdělanou dívku Vítězku Paulovou, kterou spisovatelka považovala za svou přítelkyni.
Vedle Boženy Němcové se ve vaší sérii objeví i další postavy z řad obrozenců. Diváci uvidí Josefa Kajetána Tyla, Františka Ladislava Čelakovského nebo Karla Jaromíra Erbena a někteří z nich ve filmu taky nepůsobí jako ti úctyhodní pánové, o kterých učitelé básnili ve středoškolských hodinách.
Wimmerová: Ano, už na začátku jsem věděla, že obrozence musíme udělat životaplné. Když při natáčení historického filmu herce obléknete do dobových kostýmů, namaskujete je a dáte jim text založený na skutečných událostech, hrozí, že se stanou jen takovými deklamujícími pravítky, což je špatně. Proto jsme se se scenáristkami snažily zdůraznit, že mezi spisovateli existovaly mezilidské třenice, že se kolikrát vzájemně špičkovali. Třeba František Ladislav Čelakovský byl ale bručoun a ješita i ve skutečnosti.
Wlodarczyková: Ví se o něm, že poté, co ho vyloučili z pražské univerzity, musel se přestěhovat do Vratislavi, a když mu pak ještě zemřela jeho milovaná žena, tak hodně zahořkl a stal se z něj mrzout.
Wimmerová: Stejně tak je o Karlu Havlíčkovi Borovském známo, že všechno bystře glosoval a rád čeřil stojaté vody.
Wlodarczyková: Je třeba říct, že i když si vlastence často představujeme jako ctihodné pány, v půlce 19. století byli až na padesátníka Čelakovského všichni neuvěřitelně mladí. Taky je zajímavé, že se všichni museli učit česky. Havlíček například pocházel z německé kupecké rodiny, češtinu vůbec neuměl a nedostatky začal dohánět až během studií.
Vraťme se zase k Boženě Němcové. Přestože jsme si v únoru 2020 připomínali 200 let od spisovatelčina narození, o tom, kdy se narodila a jaký je její původ, se mezi historiky dlouho vedly spory. Někteří spekulovali nad tím, že kočí Johann Pankel a jeho manželka Tereza nebyli Boženini biologičtí rodiče a že spisovatelka mohla být nemanželským dítětem někoho z rodinné přízně vévodkyně Kateřiny Zaháňské, na jejímž zámku Panklovi sloužili. Jak jste s těmito nejasnostmi v televizní sérii pracovaly?
Wlodarczyková: Myslím, že dnes už jsou spory ohledně jejího případného šlechtického původu trochu překonané. Z dostupných pramenů víme, že samotná Božena Němcová považovala za datum svého narození 4. února 1820, že v ten den slavila narozeniny a že o tom, kdo jsou její rodiče, nepochybovala. Do prvního dílu série jsme sice nějakou malou spekulaci o jejím šlechtickém původu pro potěšení diváků vložily, ale jinak se spíš přikláníme k tomu, že jejími rodiči byli Panklovi.
Co víme o její babičce Marii Magdaleně Novotné, která měla být jejím velkým vzorem a která se taky stala předobrazem hlavní postavy spisovatelčiny nejznámější knihy?
Wlodarczyková: Božena Němcová se svou vlastní babičkou žila jen nějaké čtyři roky. Když Marie Magdalena Novotná přišla do Ratibořic, bylo Barunce Panklové (dívčí jméno Boženy Němcové, pozn. red.) pět let. Později se ale kvůli neshodám se svou dcerou Terezou odstěhovala ke své druhé dceři a konec života strávila ve Vídni, kde byla i pohřbena v hromadném hrobě. Protože byla Boženina babička negramotná, nemohla si se svou vnučkou ani psát. Všechny spisovatelčiny vzpomínky na babičku tak pocházely z útlého dětství.
Do které z postav knižní Babičky se pak podle vás sama Božena Němcová nejvíc promítla?
Wlodarczyková: Podle sebe určitě částečně napsala postavu Barunky. Stejně tak se ale musela hodně vidět ve Viktorce, které nesporně záviděla její nespoutanost a svobodu. Zatímco Viktorka mohla, Božena musela.
Babičku začala Němcová psát poté, co jí v roce 1853 zemřel nejstarší syn Hynek. Jak se tahle těžká zkušenost do knihy obtiskla?
Wlodarczyková: Babička je její nejniternější knihou. Spisovatelka se v ní vrací hluboko do svých vzpomínek, do dob, kdy jí bylo dobře. Při psaní utíkala do světa, ve kterém se cítila šťastná, což ji v době, kdy jí bylo úzko, muselo hodně podržet. Zvláštní ale je, že si Babičky jako literárního díla sama příliš nevážila. Ze své tvorby byla mnohem víc hrdá třeba na román Pohorská vesnice. O Babičce naopak říkala, že jsou to "jen takové obrázky ze života".
Jak se na Babičku s odstupem času díváte vy? Mnoho literárních odborníků dnes říká, že žáci ve školách dostávají knihu číst příliš brzy a že ji člověk docení až v dospělosti.
Wlodarczyková: Božena Němcová Babičku ani nepsala jako dětskou knížku, brala ji jako knihu pro dospělé čtenáře. To, že v Babičce vystupují dětské postavy, vůbec neznamená, že je dětem určená. Myslím, že jsme si Babičku i kvůli filmům, které dřív běžely několikrát do roka, na každý svátek, trochu zošklivili. Kniha nám kvůli tomu spadla do nezasloužené škatulky a sama ji teď už dokážu číst úplně jinak.
Wimmerová: Já to mám úplně stejně. Dřív jsem Babičku mylně vnímala jen jako obraz Boženina idylického dětství, ale teď spíš přemýšlím, co z toho jsou fakta, co fikce a jak se životní zkušenosti autora mohou do díla obtisknout. Zároveň s přibývajícím věkem zjišťuju, že mi je při čtení Babičky najednou mnohem bližší popis přírodních cyklů a lidových obyčejů, protože mám teď k přírodě úplně jiný vztah, než když mi bylo 16. Objevuju v knížce vrstvy, které jsem tam v mládí najít nemohla.
