"Cítit svobodu, klid a starosti nechat za sebou..." Nemoc duše řeší Anežka na tracku

"Cítit svobodu, klid a starosti nechat za sebou..." Nemoc duše řeší Anežka na tracku
Právě se vrátila z tříměsíčního pobytu v psychiatrické léčebně. Přestala se identifikovat s poruchou autistického spektra jako s primární diagnózou. "Díky psychologickému vyšetření se ukázalo, že to nejdůležitější, co ovlivnilo můj život, je trauma," svěřuje se.
"Zažívám úzkosti od klasické nervozity po zaplavující pocit až nemůžu dýchat. Dále depresivní stavy, kdy je pro mě nemožné vstát z postele. Také projevy mentální bulimie, psychosomatické potíže, jako například bolest hlavy, žaludku, nevolnost nebo průjem. Jsou to panické ataky, flashbacky a intruzivní myšlenky," popisuje svůj duševní stav.
"Pokud ucítím, že začínám ztrácet kontrolu, nebudu mít strach se tam vrátit a nebudu čekat na úplné dno. Léčebna není místo na dovolenou, ale není potřeba ji vidět jako poslední, tragické východisko," říká 25letá žena.
Anežka Gruberová vystupovala donedávna na Instagramu jako Autistka na cestách. Účet si založila, aby ukázala, jak se žije s duševním onemocněním a dala ostatním pocit, že v tom nejsou sami. Teď se na Instagramu prezentuje pod svým jménem.
Foto: Stanislav Petera
Klára Elšíková Klára Elšíková
29. 6. 2024 15:02
Anežka Gruberová vystupovala donedávna na Instagramu jako Autistka na cestách. Účet si založila, aby ukázala, jak se žije s duševním onemocněním a dala ostatním pocit, že v tom nejsou sami. Právě má za sebou tříměsíční pobyt v psychiatrickém ústavu. V rozhovoru popisuje, proč není léčebna poslední východisko, co by si přála na jejím systému změnit a jaká je práce zahradnice v klášteře.

Po hospitalizaci v psychiatrické léčebně jste si změnila jméno účtu Autistka na cestách na Anežka Gruberová. Proč?

Přestala jsem se identifikovat s poruchou autistického spektra jako s primární diagnózou. Díky psychologickému vyšetření se ukázalo, že to nejdůležitější, co ovlivnilo můj život, je trauma. V tuto chvíli je nadřazené všem ostatním diagnózám. Díky porozumění komplexní traumatizaci jsem se rozhodla nepoužívat slovo "autistka" k popisu sama sebe, protože mé prožívání je jiné než normativního člověka na spektru. Mohlo by to zkreslovat pohled na PAS. Chtěla jsem název změnit na něco, co bude obsahovat slovo "trauma". Uvědomila jsem si ale, že je to jen moje potřeba schovávat se za nálepku. To, co dělám, má větší sílu, když budu používat své jméno. Nejsem diagnóza, jsem Anežka Gruberová.

Je v pořádku, když se zeptám, zda byste chtěla sdílet, co u vás komplexní posttraumatickou stresovou poruchu způsobilo?

Doufala jsem, že tato otázka v nějaké formě přijde, protože se mě lidé často ptají, jaké trauma se mi stalo. Je velice důležité si uvědomit, že se na toto neptá. Trauma je to nejhorší a nejbolestivější, co se může člověku stát. Snaží se ho potlačit, zapomenout, odsunout mimo vědomí. Tato jednoduchá otázka může způsobit flashbacky, nával intruzivních myšlenek, pocity viny nebo sebenenávisti. Já jsem na tuto otázku připravená, protože je zcela očekávané, že se lidé budou o odpověď zajímat. Chci, aby ale věděli, jak moc tím můžou ublížit a jaké důsledky to může mít.

Ano, rozumím a omlouvám se…

Nemyslím si, že je důležité, co konkrétně se stalo. Důležité je, že se to stalo. Snažila jsem se najít analogický příklad s fyzickým zraněním, ale nepodařilo se mi najít nic věrného. Napadlo mě jen toto - pokud potkáte někoho na invalidním vozíku, není důležité, jak se na něj dostal, jestli po úrazu, po nemoci nebo ho potřebuje od narození. Důležité je, že na něm je a jak ho to ovlivňuje v aktuálním životě.

Namísto toho řeknu, jak komplexní posttraumatická stresová porucha vzniká. Je důsledkem dlouhodobého traumatu, ne jedné události. Často se jedná o týrané a zneužívané děti, o oběti obchodování s lidmi, dlouhodobé zajatce a o opakovaná těžká traumata. Jedná se o situace, kde nemáte možnost úniku a o vás a vašem životě rozhoduje někdo nadřazený. Je to každodenní mnohaleté trauma, ve kterém žijete a jste zcela bezmocní.

Za pobyt v léčebně se nestydím

Na svém Instagramu jste nedávno zveřejnila krátký videopříspěvek, ve kterém ukazujete, jak se cítíte po panické atace. Dokázala byste popsat, jaké stavy zažíváte, jak se vlastně cítíte?

Toho je tolik, že nevím, kde začít. Jsou to úzkosti od klasické nervozity až po zaplavující pocit, kdy nemůžu dýchat. Dále depresivní stavy, kdy je pro mě nemožné vstát z postele. Také projevy mentální bulimie, psychosomatické potíže, jako například bolest hlavy, žaludku, nevolnost nebo průjem. Jsou to panické ataky, flashbacky a intruzivní myšlenky, kdy v přítomnosti prožívám situace z minulosti a nemohu se z nich vymanit. Součást jsou pocity viny, bezmoci, sebenenávisti, noční můry a disociativní amnézie, která způsobuje například okna ve vzpomínkách. Mohla bych ještě dlouho pokračovat.

Kdy jste začala cítit, že se chcete nechat hospitalizovat v psychiatrické léčebně?

Mému rozhodnutí předcházelo několik psychicky náročných situací, které mě vyčerpaly. Měla jsem dvě operace, obě s komplikacemi. S kamarádkou jsme jezdily po Česku a přednášely o cestování s duševním onemocněním jako Holky na spektru. Přineslo to sice hodně radosti, ale vzalo ještě víc energie. Na závěr byly Vánoce, což je pro mě velmi těžké období. V únoru jsem najednou zjistila, že nemám pod kontrolou své chování. Zhoršila se mi porucha příjmu potravy a rozjelo se mi sebepoškozování natolik, že jsem nedokázala přestat myslet na to, jak moc si chci ublížit. To mě vyděsilo. Pochopila jsem, že nejsem v bezpečí sama se sebou. Proto jsme se já, moje psychoterapeutka i můj psychiatr shodli, že je namístě psychiatrická hospitalizace.

Pro spoustu lidí je představa pobytu v psychiatrické léčebně stigma. Je to pro ně místo, kam by se rozhodně nechtěli dostat. Jak to vnímáte vy?

Tohle byla moje druhá psychiatrická hospitalizace. První zkušenost byla tak otřesná, že jsem návrat do nemocnice vnímala jako selhání. Teď už si to nemyslím. Pobyt v nemocnici není potřeba brát jako něco negativního, za co bych se měla stydět nebo jej vidět jen jako nouzové řešení. Pokud ucítím, že začínám ztrácet kontrolu, nebudu mít strach se tam vrátit a nebudu čekat na úplné dno. Léčebna není místo na dovolenou, ale není potřeba ji vidět jako poslední, tragické východisko.

Cítila jsem se jako v polepšovně

Pomohla vám psychiatrická léčebna?

Ano i ne. Pomohl mi psychoterapeut, ke kterému jsem se dostala. Samotná léčebna bez něj by mě nikam neposunula. Účastnila jsem se šestitýdenní psychoterapeutické skupiny, kterou vedl a měla jsem také individuální sezení. Podařilo se mi před ním otevřít věci, které jsem do té doby nikomu nesvěřila. Znovuobjevila jsem v sobě sílu bojovat se životem. Uvědomila jsem si, že se dokážu postarat sama o sebe, dokážu si nastavit hranice a že nikdo nade mnou nemá moc. Zásadní pro mě bylo i to, že se jednalo o muže. Myslela jsem si, že nejsem schopná se před mužem uvolnit a cítit se v bezpečí. S ním jsem to zvládla, a přestože to bylo kontrolované prostředí s jasně stanovenými hranicemi, dalo mi to naději, že získaný pocit budu schopná aplikovat v reálném životě.

Říkáte, že vám léčebna pomohla i nepomohla. V čem vidíte nedostatky?

Toho je hodně. Nechci kritizovat, to je snadné a dělat to může každý. Chci informovat o reálném stavu, o vnímání pacienta a doufám, že mé zkušenosti dojdou k rukám někoho, kdo má možnost s daným stavem něco udělat. Zásadní věc je, že vás psychiatrická léčebna nevyléčí. Jste v ní pod dohledem, dostanete najíst, léky, režim, udržujete se tak nějak v čistotě. Ale tím to končí. Často není dostupná psychologická ani psychoterapeutická péče. Velice záleží, jakého máte přiděleného lékaře a na jakém jste oddělení. Je to útulek, kde jste v bezpečí před světem a je jen na vás, co s časem tam uděláte.

Říkáte, že je toho hodně, můžete dát další konkrétní příklady?

Být pacientem na psychiatrii bývá nedůstojné. Na všechno se musíte ptát, a pokud vám něco není dovolené, nic s tím neuděláte. Jsou vám vytýkány různé prohřešky, byť nevědomé, musíte poslouchat. Často jsem se cítila jako bezmocné dítě v polepšovně. Při první hospitalizaci jsem byla nucená brát léky, po kterých jsem měla halucinace a příšerné noční můry. Lékařce to bylo jedno. Je to už více než tři roky a pořád mám panický strach ze tmy a musím spát s noční lampičkou.

Nechci, aby má slova působila jako kritika personálu. Sloužila by jako obětní beránek přetíženého systému. Při druhé hospitalizaci jsem měla vynikající lékaře a pěkné vztahy se sestrami. Trvalo ale, než jsem si vybojovala své místo. Pacienti se střídají a sestry nemůžou být v takovém množství na všechny milé. Až když se osvědčíte, začne se vám to dobré vracet.

Chci jen být a jít

Na svém Instagramu píšete, že už je to dlouho, kdy jste byla na dálkovém treku. Jak takový váš ideální trek vypadá?

Mít na zádech batoh, v něm spacák, karimatku, plyšáka a jít. Jak se mi přestane chtít, zastavím, lehnu si a spím. Ráno se vzbudím a jdu. Jak se mi přestane chtít, zastavím. Nic víc nepotřebuji. Nepotřebuji vznosné cíle, tisíce kilometrů v nohách a dechberoucí výhledy. Chci jen být a jít. Cítit svobodu, klid, starosti nechat za sebou, neřešit problémy civilizace… Nicméně vyrazit na cestu s duševním onemocněním není lehké. Najít okamžik, kdy jsem psychicky, fyzicky i finančně stabilní, je obtížné. Nemám vysoké nároky, přesto se mi nedaří vyrazit. Trápí mě to, protože na cestách jsem nejšťastnější.

A jak jste se dostala k práci zahradnice v klášteře?

Jedná se o chráněné zaměstnání. Řádové sestry mají v klášteře ubytovnu, kam jsem se před rokem a půl přestěhovala. Líbí se mi klid, který tu mám. Je tu ticho, lidé jsou slušní. Mám vlastní pokoj s ledničkou a koupelnou. Takový luxus jsem nikdy neměla. Nemám žádnou zatěžující zodpovědnost a není na mě vyvíjen tlak výkonnosti. Místo jsem našla díky své sociální pracovnici. Pomohla mi se postavit na vlastní nohy a bojuje za mě všude možně. Díky ní mohu důstojně žít. Je můj záchranný systém v existenčních otázkách.

Video: Trauma není jen zranění duše. Je fyziologické a propisuje se do genů, říká Čepelíková (18.1.2022)

Vedle velkých traumat jsou i daleko subtilnější formy toho, co trauma způsobuje, a to jsou vztahové věci, říká psycholožka Zuzana Čepelíková. | Video: Daniela Drtinová
 

Právě se děje

Další zprávy