Uprostřed temné místnosti se rozsvítí kruh. Na jeho obvodu stojí hrstka lidí, mimo jiné urbánní socioložka, developerka, pedagožka i dvě batolata. Promlouvá k nim fiktivní Urbania, snaží se jim nastínit město jako živoucí organismus se všemi jeho superlativy, například jako nejkomplexnější lidský výtvor. Hlas Urbanie provází působivá, leč trochu epileptická animace.
Po velkolepém úvodu se skupina vrhá vstříc řešení osmi situací. Účastníci nadšeně nasedají na městská kola, šlápnou do pedálů a projíždějí se virtuálním městem. Anebo zasednou na městském úřadě a snaží se po telefonu vyhádat výsadbu stromů v ulici.
Taková zodpovědnost se může zdát až děsivá, zvlášť pokud kličkujete ucpanou metropolí a víte o sobě, že jste bídný řidič. Návštěvník ale záhy zjišťuje, že jízda na bicyklu ani rekonstrukce ulice není v jeho režii. Dokonce není třeba ani šlapat, což může někomu ulevit, ale někoho zase zklamat. Chod města není možné až tolik ovlivnit, přestože má návštěvník být jeho správcem.
"U popularizačních výstav se setkáváme se dvěma typy dojmů. Jedny jsou z té samotné výstavy a druhé jsou konfrontací s očekáváním, které vzniká v hlavách návštěvníků, ještě než sem přijdou. I pod tím slovem 'interaktivní' si každý představí vlastní hyperbolu toho, co to může být," reaguje kurátor výstavy Adam Pajgrt na přehnaná očekávání některých "úředníků". "Já jsem si myslela, že jste chtěli udělat takový brainstorming z celého města. Doufala jsem, že tam budou nějaké možnosti interaktivity. Mám z toho pocit, že nemůžu do ničeho zasáhnout," stěžuje si developerka, jedna členka družstva.
Telefonát s magistrátem i pohoda na lehátku
Expozici se nedá upřít skvělý vizuální zážitek. Jednotlivá stanoviště jsou originálně zpracovaná, návštěvník si užije hru neonových světel ve tmavém futuristickém prostoru i již zmíněné animace. Za architekturou výstavy stojí uznávaný tvůrce Bronislav Stratil ze studia Roháč Stratil. Světelné efekty si vzalo na starosti uskupení 3dsense, které vytvořilo také videomapping ke 30. výročí sametové revoluce. Kolektiv vytvořil pozoruhodný prostor, v němž můžete stoupat po schodech, rozvalit se na lehátku i telefonovat v budce. Designový zážitek v Centru architektury a městského plánování (CAMP) návštěvníka zkrátka nemine.
"Přemýšlím, jestli je ta forma úměrná sdělení. Je to hodně nablýskané, ale nevím, jestli bylo nutné vynakládat tak velké prostředky, jestli to zpřístupnilo ty informace nejlepším způsobem," komentuje vzhled výstavy další z návštěvnic, povoláním pedagožka.
Po absolvování všech osmi situací proto řada návštěvníků diskutuje o tom, kdo je vlastně cílovou skupinou Urbanie. "Cílovka je v našich hlavách rozdělená na dvě velké části. První jsou zaměstnanci veřejné správy v kontextu městského rozvoje, kterých je v Praze kolem 15 tisíc, když se sečte magistrát, příspěvkové organizace, akciovky a městské části. Pak je pro nás zajímavá i širší veřejná správa jako ministerstva a další orgány. No a druhá polovina jsou všichni ostatní," vysvětluje Pajgrt. A zaměstnanci magistrátu výstavu skutečně navštěvují.
Obrana úředníka a občana
Posláním expozice nakonec není až tolik převzít otěže úředníka, ale spíše pochopit komplexnost jeho práce. Jak podotýká jedna návštěvnice, předkládané situace často připomínají spíše omluvu za vedení města, které tímto žádá občany o odpuštění. Pajgrt však podotýká, že záměrem je podpořit účast občanů na chodu města. "Když trochu rozumím tomu, jak ty věci fungují zevnitř, tak jsem schopný posoudit, co je dobře a co špatně, a vyžadovat správnou variantu," myslí si.
Spoluautor a kurátor výstavy Adam Pajgrt s potěšením podotýká, že participace ze strany občanů a zohlednění jejich potřeb je dnes v městském plánování mnohem běžnější, než tomu bylo před lety. "Představte si, že vaříte večeři pro své kamarády a nezeptáte se, kolik jich přijde nebo kdo z nich je vegetarián. Pak uděláte deset řízků, přijdou tři a z toho dva nejedí maso. Znamená to, že jste vyhodili své zdroje. Identické je to ve městě. Když neinvestujete čas a prostředky na zjištění detailního kontextu, tak můžete navrhnout hřiště, kde nebudou děti," uvádí přirovnání.
Přiznává ale také, že chce změnit pohled na povolání úředníka, a tento záměr z Urbanie vyznívá nakonec nejsilněji. "Když to brutálně zjednoduším, řízení města má dvě vrstvy. Jsou to volení zástupci, kteří naplňují politické cíle. Ale pod nimi je ještě mašina, která vykonává zadání, a to je úřednický aparát, který funguje jako promazaný stroj. Většinou to jsou velmi odborní lidé, kteří město chápou a posouvají dopředu," myslí si. Přiznává ale, že týmy městského plánování, které působí v západní Evropě, pracují jinak.
"Inspirace vznikla mimo jiné ze zahraničního projektu, během kterého jsme měli přístup k týmům z Holandska, Británie, Německa. Pracovali jsme s nimi skoro pět let a viděli, jak se chovají v kancelářích, jak řeší problémy. Závěr je takový, že to nejsou významně inteligentnější nebo technologicky pokročilejší lidi ani neřeší dramaticky odlišné problémy, ale mají jinou kulturu práce, a bylo fascinující to zažít," přibližuje.
Výměna názorů na prvním místě
Nedílnou součástí návštěvy je následná diskuse se zbylými sedmi členy výpravy, kterou moderuje průvodce výstavou. Odehrává se v jakémsi iglú v atriu, kde "úředníci" debatují nad horkým čajem. Zbylí návštěvníci jsou cizí lidé, s nimiž byste za normálních okolností názory nesdíleli. Po zážitku z fiktivního města se však debata rodí překvapivě snadno. Pajgrt přiznává, že diskuse byla nejproblematičtější částí výstavy, o níž mnozí, kteří se na její přípravě podíleli, tvrdili, že nebude fungovat. "Ale myslím, že je to jen tím, že na to v Česku nejsme zvyklí," uzavírá.
Osm principů městského rozvoje, které jsou také předmětem osmi stanovišť expozice Urbania, hlouběji rozebere debata, která se uskuteční 12. února.
Výstava byla prodloužena do 29. března a je zcela zdarma. Může ji však navštívit pouze osm osob najednou a je nutné se předem zaregistrovat.
