Desku O tatínkovi, který usnul jste věnoval svým čtyřem synům. V jakém věku ji dětem plánujete pustit?
Počkám, až si ji pustí sami. Nejstaršímu je teď šest, prostřednímu jsou tři a dvojčata se nám se ženou narodila, až když jsem desku dopsal, takže spolu zatím posloucháme převážně rádio. Vlastní hudební vkus ještě nemají a svou oblíbenou muziku jim necpu.
Vás na druhou stranu rodiče v hudebním vkusu docela formovali. Už dříve jste říkal, že vám jako puberťákovi dali desku rapové kapely Chaozz, abyste přestal poslouchat skupinu Lunetic.
Nejdřív jsem si jako dítě přirozeně oblíbil věci, které nám doma hrály a které se mi líbí doteď. Z máminy strany to byly Lucie a Wanastowi Vjecy, táta mě zase přivedl k Michaelu Jacksonovi, Pink Floyd nebo Deep Purple. Lunetic jsem pak objevil někdy v jedenácti letech v hitparádě Eso. Myslel jsem si, že to jsou skejťáci, kteří zpívají písničku o svojí mámě. Mojí mámě se ale jejich muzika asi moc nelíbila, tak mi k Vánocům koupila cédéčko Chaozz.
Všichni jsme ostatně v období dospívání měli nějaké hudební "guilty pleasures".
No jasně. Zrovna Lunetic mi ale nepřipadají špatní ani z dnešního pohledu. Současný rap je de facto Lunetic dnešní doby. Mladí rapeři v textech poplakávají nad láskou, rodinou a zmarem dospívání, což dělaly i boy bandy v devadesátkách. A teď to vůbec nemyslím zle.
Sám jste na novém albu oproti své dřívější, humornější tvorbě dost zvážněl. Ve skladbě Možná, že příšery nežijou ve skříních třeba rapujete o šikaně, týrání dětí nebo sexuálním násilí. Řešil jste, jak tahle témata v textu otevřít, aniž by to vyznělo příliš kazatelsky?
Ano, nejvíc ze všeho jsem se bál toho, že deska bude strašně patetická. Jak jsem se v tom patlal sám a neměl jsem žádnou zpětnou vazbu, tak jsem si do poslední chvíle nebyl jistý, jestli některé texty nebudou působit až moc mravokárně. Rozhodně jsem nechtěl, aby deska byla motivační. Spíš jsem se v textech snažil jmenovat věci, ze kterých mám sám celý život strach a od té doby, co jsem se stal otcem mě děsí ještě víc než dřív. Samozřejmě si ale nenamlouvám, že moje deska syny uchrání před všemi průsery. Špatné zkušenosti si každý musí zažít sám.
Co se týče šikany, musím přiznat, že jsem se jí na základce sám účastnil. Ne že bychom se spolužáky někoho dlouhodobě týrali, jenom jsme si holt občas šťouchli do kluků, kteří nás štvali. Prošel si tím asi každý. Tehdy jsme si ale všechno říkali do očí, člověk od někoho dostal ránu a tím to končilo, kdežto dneska se šikana prolíná i internetem. Děti ji nečelí jen ve škole, ale i doma, protože se rozmohla na sociálních sítích. Stejně tak se mi nelíbí, když někdo říká, že si holka mohla za znásilnění sama jenom proto, že se hezky oblíkla. Vždycky mě štvali alfa samci, kteří nabíhali na diskotéky, aby tam někoho ulovili. V pubertě jsem chtěl být samozřejmě taky lovec, jenomže jsem to neuměl. Odmalička jsem byl spíš slušňák.
Týrání dětí je pak v Česku dost ožehavé téma, protože patříme mezi země, kde jsou pořád široce tolerované fyzické tresty. Jak se k nim stavíte vy?
Sám jsem v dětství dostával na zadek a občas jsem si ten trest i přál, protože jsem si uvědomoval, že jsem udělal nějakou blbost. Nikdy v životě jsem ale od rodičů nedostal facku, ta mi už připadala ponižující. Mezi trestáním a týráním je samozřejmě tenká hranice a přístup severských zemí, kde vám sociálka sebere dítě, když na něj zvýšíte hlas, mi už třeba přijde přehnaný. Na druhou stranu nepatřím mezi lidi, kteří by vám řekli, že v devadesátkách na základce zažili, jak po nich učitelé házeli klíče nebo je ředitel školy tahal za uši, až v nich měli praskliny, a nikdo si nestěžoval. I když jste to přežili, nikdy nevíte, jestli vás to nějak neovlivnilo. Říkáte si, že jste v pohodě, ale třeba v pohodě nejste. Kdyby se vám to nedělo, možná byste dneska byli sebejistější.
Zároveň na desce přiznáváte, že se jako otec vždycky nechováte tak, jak byste si představoval. Ve skladbě Sám s sebou si vyčítáte, že jste na děti "řval jako propagátor kondomů".
Na zadek jsem jim dal jenom párkrát, ale se zvyšováním hlasu mám trochu problém. Jak máme dětí hodně, nejde občas všechno v klidu ukočírovat, takže na ně zařvu a pak mě to štve. Snažím se s tím pracovat a řídit se radami ve výchovných příručkách, ale ne vždycky se mi to daří. Přečtu si seznam deseti věcí, které rodiče nemají dětem říkat, a pak se stejně přistihnu, že jim je říkám. Vždycky jsem třeba nesnášel větu: "Dokud to nesníš, nepůjdeš od stolu." A teď ji sám používám. Když vidím, jak se některý z kluků rýpe v jídle, které jsem pro něj dvě hodiny vařil, tak občas neudržím emoce na uzdě. V tu chvíli si neuvědomím, že jsou to malé děti, které moje snažení v kuchyni nezajímá.
V textu Sám s sebou mluvíte s hlasem ve své hlavě, který vás znevažuje nejen jako otce, ale i jako rapera, směje se vám, že nejste dost tvrdý. Opravdu o sobě tolik pochybujete?
Ano, jsem hodně sebekritický a občas si nevěřím ani v hudbě. Moje předchozí desky Rap-Life a Rap-Life: Epizoda 2 byly úmyslně hodně machistické. Rapoval jsem na nich o tom, jak jsem top a ostatní jsou naprd, takže jsem si tehdy aspoň navenek vytvořil hrané sebevědomí. Pak jsem ale další čtyři roky nic nenatočil a sebevědomí mi zase kleslo na nulu. Pochyboval jsem, jestli má vůbec smysl v hudbě pokračovat, jestli někoho budou bavit moje vlastní beaty, jestli někoho budou zajímat texty o tom, že mám děti a že můj táta je nemocný. Před vydáním desky jsem byl proto připravený na totální výsměch a přitom ji publikum nakonec přijalo velmi dobře.
Není schopnost sebereflexe na druhou stranu v hudební tvorbě výhodou?
Je, člověk pak zůstává nohama na zemi a přijde mi, že mnoha raperům sebereflexe schází. Proto sám nepatřím mezi interprety, kteří chrlí desku za deskou, aby si udržovali poslechovost na streamovacích službách. Vždycky jsem byl spíš srdcař než kalkulátor. A pak jsou tu kluci, kteří mají na Spotify desetkrát vyšší čísla než já, takže by už ani nemuseli koncertovat, aby si vydělali slušné peníze. Přesto vydávají každý půlrok nové album, které si pak jejich fanoušci jednou dvakrát pustí a hned jdou na další. Nemají čas se do hudby zamilovat. Neříkám, že staré časy byly ve všem lepší, ale bavilo mě to dobrodružství, kdy jsem ulovil cédéčko a pak se s ním ještě dlouho mazlil. Dneska naopak vychází tolik věcí, že si je málokdy zapamatuju.
Jak už jste naznačil, na nové desce se vyrovnáváte i s tím, že váš táta onemocněl rakovinou. Zároveň jste na ní pracoval v době pandemie a války na Ukrajině, což se do textů taky otisklo. Posloužila vám tvorba jako terapie?
Určitě. Když jsem ale s příchodem covidu začal dělat beaty, neměl jsem ještě vůbec představu, o čem budu psát. Jenom jsem si v té době jako asi každý uvědomoval křehkost života. Člověk nevěděl, jestli je virus opravdu tak vražedný a jestli karanténa nebude trvat třeba pět let. S tátou jsem se tehdy celý rok neviděl, pak jsem zjistil, že dostal covid, a až v důsledku toho si zašel na vyšetření, kde mu doktoři diagnostikovali rakovinu. Navíc jsme se ženou čekali druhé dítě a já jsem nejdřív netušil, jestli s ní jako otec vůbec budu moct do porodnice. Nakonec se naštěstí narodilo týden po tom, co tohle opatření uvolnili. Stejně jsem ale po všech stránkách prožíval obrovskou nejistotu.
A pak ještě přišla válka…
Samozřejmě jsem sledoval už nedávné konflikty na Blízkém východě, soucítil jsem se Sýrií, kam se ještě před třiceti lety běžně létalo na dovolenou, a teď si spousta lidí myslí, že to je líheň teroristů. Ukrajina je ale přece jenom blíž, takže si člověk naplno uvědomí, že se to opravdu děje a že se klidně může za měsíc bojovat i u nás. Byl jsem z té situace dost vystrašený a do toho se nekoncertovalo, takže jsem trávil spoustu času doma s dětmi. Každý den jsem se těšil, až je večer uspím, otevřu si pivko a budu se třeba dvě hodiny věnovat hudbě. Tak mě napadlo, že by deska mohla být o věcech, nad kterými přemýšlím, než usnu - o mých obavách, tužbách i vzpomínkách.
Zmiňoval jste, že jste před vydáním své introspektivnější novinky zažil úspěšné období s deskami Rap-Life a Rap-Life: Epizoda 2, které byly naopak plné machistických hlášek a vtipů o tlustých holkách. Kde se ve vás tohle chlapácké alter-ego vzalo?
Vždycky mě bavily "punch lines" - přehlídky toho, co jsou rapeři schopní zarýmovat a zároveň při tom zneškodnit soupeře, ať už imaginárního, nebo skutečného. Mám na nich rád tu hravost, protože zdaleka nejsou jenom o urážení. Musí být štiplavé, vtipné, nestačí strohá informace o tom, že je někdo debil. Ukázkovým příkladem je Eminem. I když mě posledních patnáct let už nebaví, jeho první dvě desky The Slim Shady LP a The Marshall Mathers LP jsou pro mě zásadní. Dokázal na nich v jednom textu napsat dokonale vypointované, zabijácké "punch lines" a v dalším odvyprávět příběh, ze kterého člověka bolelo srdce. Když s "punch lines" umíte pracovat jako Eminem, tak posluchači zároveň pochopí, že všechny ty urážky nemyslíte vážně.
Rapové publikum je na urážky v textech zvyklé a ví, že vtipy o tlustých holkách jsou tradiční součástí žánru. Předpokládám ale, že u jiných posluchačů jste s touhle nadsázkou mohl narazit.
No jasně. Vystupoval jsem třeba ve čtyři odpoledne na nějakém majálesu, kde na mě nevěřícně koukaly matky s kočárkem a říkaly si, co je to za kreténa. Vůbec se jim nedivím, nemůžete po lidech, kteří rap běžně neposlouchají, chtít, aby vaše hlášky brali s nadhledem. Když jsem ale texty na první Rap-Life psal, vůbec jsem netušil, že se deska setká s takovým úspěchem. Nečekal jsem, že se dostane mimo rapovou komunitu a budu s ní koncertovat na festivalech jako Colours of Ostrava nebo Mighty Sounds. Snažil jsem se ji pak na pódiu podávat tak, aby bylo všem jasné, že ve skutečnosti nejsem ten machr, který vám jde rozbít držku. Spousta lidí to pochopila, i když mezi posluchače rapu nepatřila, ale našla se taky velká skupina těch, kteří to brali vážně.
Jakub Rafael (36)
- Vystudoval grafický design na Fakultě výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně. Svou absolventskou práci Konec pohádky - začátek reality pojal jako poctu svým rodným Pardubicím - postavil perníkovou chaloupku v životní velikosti. Dodnes se živí jako grafik a ilustrátor.
- Rapu se začal vážněji věnovat v roce 2005 se skupinou Actionday Crew a o pět let později mu vyšel sólový debut Turbulence negativních dobrot. V současnosti je členem hiphopového labelu Ty Nikdy, pod kterým vydal alba Imaginarium naprosto běžných podivností, Opičí král vrací úder, Rap-Life, Rap-Life: Epizoda 2 a O tatínkovi, který usnul.
Proto jste se po druhém pokračování Rap-Life rozhodl tohle období uzavřít?
Rozhodně nechci Rap-Life zpětně znevažovat, pořád si za ním stojím. Že tuhle éru ukončím, jsem věděl, už když jsem druhou desku psal. Je ale pravda, že jsem s narozením synů začal mít trochu výčitky. Uvědomil jsem si, že moje hlášky můžou děti na základce používat jako nástroj šikany, a zesměšňovat tak tlusté holky ve třídě, což mi předtím nedošlo. A možná mě trochu znejistěl i tlak společnosti. V devadesátkách jsme na nekorektní humor byli zvyklí, v České sodě se objevovaly neuvěřitelně tvrdé fóry a každý to chápal. Dneska je ale jiná doba. Na Radiu Wave mě třeba v jednom feministickém pořadu osočili, že si nedávám pozor, co říkám, a obhajuju se láskou k žánru.
Kdo vás přitom sleduje dlouhodobě, ví, že jste rapová klišé vždycky spíš nabourával. Sám jsem vás poprvé zaregistroval, když jste vydal videoklip Pejsek, ve kterém jste rapoval v kostýmu psa a tričku s nápisem "triko vod hoven".
To bylo období kolem roku 2010, kdy jsem český rap moc nemusel. Většina rapové scény se tehdy ubírala k nablýskanému jižanskému zvuku, obřím dresům a řetězům, což mě nebavilo, a snažil jsem se jít úplně opačným směrem. Začal jsem se tomu vysmívat, a právě proto jsem si taky nechal přezdívku MC Gey. Původně jsem ji vymyslel v podnapilém stavu a nakonec mi přišla jako dobrá rebelie proti tomu, co se v českém rapu dělo. Stejně jako klip Pejsek, za který se možná zpětně trochu stydím. Hodně lidí si pak myslelo, že jsem nějaký šašek, který si z rapu dělá srandu. Rap je ale ve skutečnosti moje životní láska, jenom jsem vždycky bojoval proti rapu, který se mi nelíbil.
Co vás na české rapové scéně štve dnes? Na nové desce se třeba strefujete do raperů, kteří se chlubí drahými značkami nebo tím, že si vydělávali prodejem drog.
Vůbec mi nevadí, když si rapeři zakládají na stylovém oblečení a nosí značkové hadry. Už ale nemám rád, když se tím ohání v textech, vyjmenovávají posluchačům všechny značky, které si můžou dovolit, a prezentují to jako cíl, k němuž se vždycky chtěli dostat. Přijde mi to stejně zbytečné, jako když si člověk, který se považuje za pankáče, pořídí triko s nápisem: "Jsem pankáč." Proč ve slokách popisovat, jaké nosíte hadry, když všichni vidí, že je máte na sobě? Ať se rapeři oblékají, jak chtějí, ale nepotřebuju, aby mě na to upozorňovali ještě v textech.
Stejně tak nemám nic proti lidem, kteří někdy prodávali drogy. Sám jich pár znám. Vadí mi kluci, kteří se tím, že prodávali drogy, neustále chlubí. Taky ve slokách nepopisuju, jak jsem deset let studoval, musel jsem při škole chodit na brigády a pak jsem se ještě staral o nemocného dědu. Kreslit půl roku ilustrace na diplomku je přitom tvrdší práce než stát na rohu a čekat, jestli si někdo koupí géčko. Rapeři, kteří se ohání tím, že dealovali, by si měli uvědomit, že žijí v roce 2023 v Česku, ne v 80. letech v Brooklynu, kde člověk neměl na výběr.
