James Cole: Machismus patří k polohám chlapství. U raperů je to opičí rituální tanec

Tomáš Maca Tomáš Maca
23. 1. 2022 17:06
V půlce nultých let zboural pravidla českého hip hopu s projektem Supercrooo a na sólové dráze pak zkoušel rap míchat s funky i metalem. Teď vydává desku Alien, na které se hip hop snaží skloubit se životem dvojnásobného otce, jemuž táhne na čtyřicet. V rozhovoru pro Aktuálně.cz James Cole mluví i o tom, jak se dívá na chlapácké manýry raperů a proč by v umění neměla hrát hlavní roli ideologie.
"Líbí se mi, že se v rapu můžete odžít i jako rozesmátý blbec, který projíždí kalifornskou ulicí, má kolem sebe spoustu holek a patří mu celý svět. Egotrip může být osvobozující," myslí si James Cole.
"Líbí se mi, že se v rapu můžete odžít i jako rozesmátý blbec, který projíždí kalifornskou ulicí, má kolem sebe spoustu holek a patří mu celý svět. Egotrip může být osvobozující," myslí si James Cole. | Foto: Honza Mudra

Koncem loňského roku se vám narodila druhá dcera. Pozorujete na sobě s příchodem otcovství nějaké změny?

Rozhodně. Před narozením první dcery jsem si myslel, že výměna mezi dítětem a dospělým člověkem probíhá tak, že přijdete k dítěti, něco ho naučíte, dítě si z toho vezme lekci a odchází. Pak jsem ale pochopil, že to celé funguje úplně obráceně. Největšími lekcemi ve skutečnosti procházím já, když se znova učím spoustu věcí skrze své dítě. Vidím na něm třeba některé své povahové rysy, které na sobě nemám rád, snažím se je ignorovat, ale teď je musím reflektovat. Druhá věc je, že dítě potřebuje neustálou péči, takže se díky němu člověk, který byl celý život zavřený v sobě, najednou stává součástí živoucího organismu vztahu. Ve čtyřčlenné rodině vaše individualita začíná zanikat, takže se na jednu stranu něčeho vzdáváte, ale zároveň můžete získat nesmírné bohatství.

Autoritativní způsob výchovy, který považovaly za správný starší generace, byl založený na tom, že se dospělí snaží dítě nějak opravit. Mně ale připadá daleko lepší nechat se opravovat svým dítětem, které je naprosto v pořádku. Tím, kdo není v pořádku, jsme my, když vyžadujeme neviditelné abstraktní systémy a pravidla od bytosti, která jen vnímá svět. Pokud se dospělý člověk na uvažování dítěte dokáže napojit a vidět svět kolem sebe zase nezprostředkovaně, mimo své naučené vzorce, je to ohromně příjemné. Samozřejmě netvrdím, že rodičovství není náročné a že jsem za poslední roky nezažil spoustu momentů, kdy jsem si myslel, že otcovskou roli nezvládnu, a měl jsem pocit, že moji osobnost utlačuje. Naučilo mě to ale slevit ze svého sobectví.

Fanoušci rapu většinou v hudbě hledají spíš divokost a nespoutanost mládí než moudra člověka, který už má něco odžito. Daří se vám i s blížící se čtyřicítkou rapovat tak, aby vaše tvorba nezačala příliš fotrovatět?

To je právě úkolem mojí poslední desky Alien. Zkoumám na ní, jak skloubit stárnoucího civilního pána s něčím, co do tohohle světa vůbec nepatří. Je legrační si uvědomit, že jste zároveň biologickým otcem svých dětí i fotrem jedné větve rapové scény. Směr, který je momentálně v českém rapu nejvíc slyšet a dějí se v něm nejprogresivnější věci, totiž vychází z toho, co jsme tady s Hugem Toxxxem zaseli v době Supercrooo. K proměně, kterou zažívám doma se svými dcerami, dochází i v rapu. Generace raperů, která na nás navazuje, do žánru pořád přináší něco nového a zároveň s námi spolupracuje. Díky tomu se cítím pořád mladý, připadá mi, jako bych s rapem ještě nezačal a ta nejlepší doba měla teprve přijít.

Takže se s mladými rapery podobně jako se svými dětmi snažíte držet krok a nepřistupovat k nim z pozice autority.

Přesně tak. Roli fotra už vám nikdo neodpáře, ale jde o to, jak ji budete hrát. Buď můžete být cool fotr, anebo patriarchální debil, který bude všechny ostatní šikanovat.

Na nové desce Alien máte jak striktní rapové tracky s minimalistickými beaty, tak zadumané introspektivní věci postavené na zpěvu a pianu nebo kytaře. Co vás k nápadu natočit takhle rozmanité album přivedlo?

Ve své tvorbě jsem za ty roky vystřídal hodně poloh a nálad, do kterých můžu znovu sahat a dál je rozvíjet. Na desce Alien se k tomu, co jsem prozkoumal vracím, jen se tam různé odstíny z mojí palety objevují vedle sebe. U zpívaných věcí třeba trochu navazuju na projekt Kapitán Láska, jiné tracky zase můžou připomínat album Halucinace ze třetího patra.

Přijde mi, že současná rapová alba často hned na začátku vyjedou z nuly na sto, takže se posluchač během pár vteřin ocitne v plné palbě, ale pak už se do poslední skladby nic nezmění. Jedna věc skončí a přijde druhá, která zní dost podobně. Sám mám naopak rád, když má deska nějakou dramaturgii a vede vás přes několik různých nálad. Tohle dobře umí Tyler, the Creator, který na svých posledních dvou deskách přináší úplně šílené směsice, a přesto to nějak drží pohromadě.

Na desku jste si přizval několik hostů z řad mladší generace. Rapují vám na ní Nik Tendo a Karlo z labelu Milion+ i slovenský Dokkeytino. Na starších albech jste si přitom většinou vystačil sám. Je to tím, že vám teď domácí rapová scéna připadá zajímavější než dřív?

Určitě. Dění na české a slovenské rapové scéně mi dneska přijde svěžejší, divočejší a organičtější. Do hry přichází spousta mladých lidí, kteří jí dodávají energii, takže je tam teď mnohem víc živo. Před patnácti lety byla většina scény líná a unavená, nikdo nechodil pravidelně do studia, každý si chtěl svých 16 taktů textu psát v klidu doma a mít na to týden. S tímhle přístupem už ale dneska člověk neuspěje. Musíte být pracovití, dávat rapu všechno a udržovat s ním kontakt tak často, jako je fotbalista v kontaktu s míčem. Mě samotného to v době pandemie vytrhlo z letargie.

"Roli fotra už vám nikdo neodpáře, ale jde o to, jak ji budete hrát. Buď můžete být cool fotr, anebo patriarchální debil, který bude všechny ostatní šikanovat."
"Roli fotra už vám nikdo neodpáře, ale jde o to, jak ji budete hrát. Buď můžete být cool fotr, anebo patriarchální debil, který bude všechny ostatní šikanovat." | Foto: Honza Mudra

V dobách, kdy jste začínal, byl rap ještě subkulturní záležitost s puncem undergroundu. Dnes je z něj naproti tomu minimálně mezi mladými posluchači nejpopulárnější žánr. Jak to domácí scénu podle vás změnilo?

Rapová kultura vzešla od lidí, kteří většinou nebyli studovaní muzikanti, což hudební tvorbu neuvěřitelně demokratizovalo. Je to žánr s téměř nulovou vstupní hranicí a v posledních letech se stal ještě svobodnějším než dřív. Každý si dneska může za pár tisíc korun koupit na internetu beat, který bude znít relativně profesionálně, a zaplatit si za pár tisíc studio, kde mu smíchají demáč. Rapovat tím pádem může zkusit vaše babička i desetiletý kluk. Aby se člověk ale vymanil z masy lidí, kteří to taky zkouší, musí být nesmírně talentovaný, pracovitý a charismatický. Proto si myslím, že to žánr nijak nedevalvuje.

Podoba, v jaké domácí rapová scéna fungovala před dvaceti lety, je pro mě z dnešního pohledu naopak smradlavá. Rap tehdy v Česku a na Slovensku dělalo jen pár lidí a scéna byla rozdělená na několik izolovaných ostrovů. Většina věcí byla hrozně zakonzervovaná, tradicionalistická. Všichni chtěli newyorský zvuk jako od DJ Premiera. Dneska je naproti tomu domácí scéna mnohem hravější a zároveň propojenější s větší globální vlnou, ve které se napříč zeměmi přelévají určité postupy, momentálně hlavně trapové a drillové beaty, a každý se je snaží uchopit po svém. Je to podobný rozdíl, jako když v minulosti dvacet lidí programovalo nějakou hru v MS-DOS, a dneska máte miliony lidí po celém světě připojených k World of Warcraft.

Nedávno vyšla na vinylu reedice kultovní desky Toxic Funk, na které jste s Hugem Toxxxem v roce 2004 ještě jako Supercrooo přinesli do českého rapu drzost, spratkovství a nadsázku. Do té doby si domácí scéna zakládala na opravdovosti a konfrontačnímu stylu se vyhýbala. Kdy se u vás objevila potřeba se proti tomu vymezit?

V roce 2001 jsme s Hugem pod názvem K.O. Kru vydali první vinyl, který ještě zněl jako manifest mladého svazáckého hiphopera. Působil hrozně budovatelsky a byla z něj cítit snaha o poplatnost tomu, jak se měl správný český rap podle tehdejších pravidel dělat. Tahle popisná fáze, kterou jsme si museli projít, se nám pak ale znechutila. Samozřejmě že jsme nejdřív taky poslouchali Chaozz, PSH nebo Vece. Orion byl pro nás bůh, protože jako první český MC působil šíleně a nepředvídatelně. Neslyšeli jsme u něj to, co nás pak s*alo třeba na raperech z brněnské skupiny Naše věc, kterým stačilo pronést tři slova a člověk měl pocit, že mu začnou z beden lítat seno a kravská ho*na.

V textech na Toxic Funku jste si s Hugem vytvořili vlastní sci-fi svět a zároveň jste si v nich stříleli z postav českého šoubyznysu - od Sagvana Tofiho a Dády Patrasové až po účastníky talentové soutěže SuperStar. Předpokládám, že jste se ve studiu museli naprosto osvobodit od úvah nad tím, co na desku bude kdokoli říkat.

Ano a připsal bych to na vrub dynamice, která v Supercrooo fungovala mezi mnou a Hugem. Hugo je jako sebevražedný atentátník, který někam naběhne a exploduje. Sám nejsem ani zdaleka takhle divoký, ale v tandemu s Hugem se na mě tahle divokost přenesla a pak vznikaly naše slavné momenty, jako byl diss na Dádu Patrasovou.

Proudily z vás tyhle šílené nápady až ve studiu, nebo jste Toxic Funk dopředu promýšleli?

Zkombinovali jsme dva protichůdné extrémy. Nejdřív jsme jako Tolkien naprosto vědomě budovali vlastní mytologii, myšlenkovou půdu našeho světa. Pod pracovním názvem Komiks jsme si tvořili rapovou říši fantazie, kde se může stát úplně všechno, kde může mít Jirka Korn na hlavě dildo a něco s ním dělat. Tohle podhoubí jsme si připravovali měsíce, možná i roky. Díky tomu z nás potom ale ve studiu některé nápady zcela samovolně vychrstly. Mě osobně v té době hodně inspirovali William S. Burroughs, beatníci a jejich technika proudu vědomí. Za nejhodnotnější jsem považoval to, co mi do hlavy vlezlo jen tak ze vzduchu, a mám to tak doteď.

"Přišly sláva, obdiv, pařby, a protože jsem se bohémského života nikdy nebál, musel jsem těch prvních pár let Supercrooo ještě hodně dlouho dobrzďovat."
"Přišly sláva, obdiv, pařby, a protože jsem se bohémského života nikdy nebál, musel jsem těch prvních pár let Supercrooo ještě hodně dlouho dobrzďovat." | Foto: Honza Mudra

Co se dělo, když se Toxic Funk dostal ven?

Když na to dneska člověk vzpomíná, vypadá to všechno hezky idylicky. V době vydání jsme ale scénu rozdělili na dvě půlky a vytvořili z ní takové hýždě. Spousta lidí byla nadšená, že skupina jako Supercrooo v Česku konečně vznikla. Šíleli z nás hlavně na Moravě, Moraváci ožralí slivovicí nás milovali. Takže jsme na jednu stranu byli skoro dva roky na tour, ale zároveň jsme schytávali strašnou spoustu hejtů. Rok po Toxic Funku jsme vydali naši druhou desku Neurofolk a celý ten hype v podstatě ze dne na den zhasnul. Odjeli jsme dva vyprodané koncerty a najednou nic.

Příběh Supercrooo byl tedy dost bláznivý. Zničehonic vystřelíš z dětské ložnice, vzneseš se jako kosmická loď a za dva roky zase spadneš do hajzlu. I když se Supercrooo nikdy oficiálně nerozpadli, naše cesty s Hugem se tehdy nějak prapodivně rozdělily. Od té doby v lidech naše společné věci nějakým způsobem spaly, převalovaly se rapovou kulturou a dopad, který na scénu měly, se začal ukazovat teprve v posledních několika letech.

S rapem byla vždycky spjatá určitá míra egomaniactví a v případě Supercrooo to platilo obzvlášť. Prošel jste si fází, kdy vám vaše ego přerůstalo přes hlavu?

Hugo tuhle v nějakém rozhovoru řekl, že mi v určitý moment z rapu jeblo, a když se na to podívám z dnešního pohledu, musím mu dát za pravdu. Přišly sláva, obdiv, pařby, a protože jsem se bohémského života nikdy nebál, musel jsem těch prvních pár let Supercrooo ještě hodně dlouho dobrzďovat. Na nějakou dobu jsem se úplně ztratil.

První úspěchy v rapu jste zažíval na prahu dospělosti.

Ano, zrovna jsem dokončoval střední školu. Spousta mých spolužáků tehdy už měla v hlavě nalajnované kariéry, což mě ale nikdy nezajímalo. Měl jsem před maturitou a do toho jsme s Hugem vydávali Toxic Funk. Jednou nohou jsem zůstal ve studentském světě, dostal jsem se na nějaké vysoké školy, jenže jsem žádné z nich nebyl schopný věnovat potřebný čas a disciplínu. Druhou nohou jsem už totiž byl v rapovém světě, který mě tahal do městského divokého večerního snu, jemuž jsem nechtěl odolávat. Takže jsem sám sobě vybouchnul pod p*delí a ještě dlouho jsem tu explozi zpracovával.

Daniel Ďurech (37)

Raper James Cole
Foto: Honza Mudra
  • Rapovat začal koncem 90. let, kdy společně s Hugo Toxxxem založil duo K.O. Kru. V roce 2002 vydal ještě pod pseudonymem Phat sólový debut Frekvence P.H.A.T., ale skutečný zlom nastal, až když o dva roky později vyšla první deska jeho a Toxxxova projektu Supercrooo s názvem Toxic Funk.
  • Po druhém albu Supercrooo nazvaném Neurofolk se už jako James Cole pustil na sólovou dráhu. V roce 2008 se spojil s raperem Orionem na desce Orikoule a o rok později ve spolupráci s Yardou Helešicem a Ristem Sokolovským natočil funkem ovlivněné zpívané album Kapitán Láska.
  • V dalších letech nahrál rapové desky Halucinace ze třetího patra (2010) a Moby Dick (2013) i metalem inspirovaného Orfea (2016). Následovala alba Stanley Kuffenheim (2018), M.R.D. (2020) a G.O.A.T. (2020). V polovině letošního ledna vydává novinku Alien.

Rap je taky hodně svázaný s machismem a prezentováním žen jako sexuálních objektů. Jak se díváte na tohle nepsané pravidlo žánru?

Je pravda, že jsme s Hugem do českého rapu agresivitu vůči ženám přinesli. Rap totiž spočívá v tom, že spoustu věcí neproblematizuje. Zlaté řetězy, zuby, auta nebo děvky jsou základní totemy žánru, které by ale měly fungovat jenom jako průhledné sloupy, aby nebylo vidět, že na nich ta hudba stojí. Člověk by si měl při poslechu hlavně užívat tu legraci a příliš intelektuálně to nereflektovat. Rapová kultura pak často špatně nese, když někdo začne tyhle základní pilíře žánru podrývat. Jeho vnitřní pravidla jsou nesmírně upjatá.

Ještě donedávna třeba nebylo možné, aby rapovali gay, transka nebo lesba. Před 25 lety se v rapových textech sexuální menšiny urážely. Tyhle normy se už ale dneska prolamují. Lil Nas X se otevřeně hlásí k tomu, že je gay, a rapové kultuře nezbude nic jiného než v rámci svého samosprávného mechanismu přijmout vlivy, které do ní přicházejí. Identita rapu totiž navzdory některým zakonzervovaným pravidlům spočívá taky v tom, že do sebe dokáže včlenit nové věci. Jinak by rap ustrnul podobně jako žánry typu country, které už neprocházejí živou kulturou, nejsou v srdcích mladých lidí a nejsou přítomné na ulici.

Pokud jde o mně, na desce Alien mám třeba vedle sebe klasický macho money rap a zpěvnou písničku, což odráží hlasy, které nacházím uvnitř svojí duše. Líbí se mi, že se v rapu můžete odžít i jako rozesmátý blbec, který projíždí kalifornskou ulicí, má kolem sebe spoustu holek a patří mu celý svět. Machismus vnímám jako jednu z poloh chlapství, určitou roli, která je přítomná i kdekoli jinde mimo rapovou kulturu. Pokud je rapová písnička dobrá, může být pro posluchače egotrip osvobozující. Nedá se tedy podle mě říct, že machismus v rapu je špatně a měli bychom ho vymýtit. Je to zkrátka takový opičí rituální tanec.

Jak vnímáte v hudbě angažovanost a aktivismus, které alespoň k americkému rapu mnohdy patří? Sám jste před čtyřmi lety během volební kampaně podpořil Piráty a před pěti lety jste se připojil k prohlášení labelu Bigg Boss, které odsuzovalo projevy nenávisti ve veřejném prostoru. Ve svých textech se ale k politice nevyjadřujete.

Obecně mi angažovanost v hudbě nevadí, ale nesmí se stát tím primárním, co z konkrétní osobnosti cítím. Pokud mám u někoho pocit, že je v jeho případě, ať už je vegan, nebo homosexuál, podstatnější jeho ideologie než jeho umělecká tvorba, tak mě to nebaví. Přijde mi, že spoustu lidí v mojí bublině dneska ze všeho nejdřív zajímá, jestli je umění správně angažované a jak si ideologicky stojí, což mě pekelně se*e. Umění by totiž podle mě mělo jakoukoli ideologii úplně podemílat, mělo by trhat svět zevnitř, protože to je hlas, který je daleko silnější a původnější než všechny politické systémy. Proto nemám problém jako veřejná osobnost spoustu věcí podpořit, ale zároveň nejsem schopen udělat track o tom, aby lidi někoho volili.

Před časem jste se asi na tři roky vrátil na vysokou školu a studoval jste filozofii. Nepropadl jste pak kvůli tomu sklonům být přechytralým intelektuálem? Během studia se tomu člověk často nevyhne.

Jasně že jsem mozkový sval v jednu chvíli nadužíval a ulítával jsem si na svých vlastních myšlenkách. To ale ke studiu patří. Kdo si chce projít univerzitou, a u filozofické fakulty to platí obzvlášť, měl by se připravit na to, že mnohokrát spadne do pasti sebelásky. Pokud ale ke studiu přistupujete poctivě, tak vás po všem tom intelektuálním bloudění promění, což se stalo i mně. Díky tomu už dneska rozum nevnímám jako celost lidského bytí, ale jako nástroj, se kterým se dá pracovat různými způsoby a filozofie je jen jedním z nich. Pokud si člověk začne silou své racionality držet svět kolem sebe od těla a obrní se proti němu, je to problém.

Mohlo by vás zajímat: Alkohol jsem ubral, zničilo by mě to. Závidím Rytmusovi, co vymyslí střízlivej, říká raper Orion

Alkohol je nutné ubrat, jinak vás to může doběhnout a zničit, rap se dá dělat s čistou hlavou. Rytmus nikdy moc nepil, závidím mu, co dokáže vymyslet. | Video: DVTV, Daniela Drtinová
 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Právě se děje

před 1 hodinou

Volejbalisté v Evropské lize zdolali Belgii, jako jediní ve skupině jen vítězí

Čeští volejbalisté ve druhém kole Evropské ligy zvítězili v Kutné Hoře nad Belgií jednoznačně 3:0 na sety a jsou jediným neporaženým týmem ve skupině C. Zkomplikovali si závěr úvodní sady, kterou přesto vyhráli 26:24, ale v další dvou setech už dovolili soupeři jen 16 a 12 bodů. S plným bodovým ziskem vedou skupinu a udělali významný krok k postupu do Final Four.

Nejproduktivnějším hráčem českého výběru byl sedmnáctibodový univerzál Indra. Zdatně mu sekundoval smečař Jan Galabov, který zapsal 15 bodů.

Další zápas v Evropské lize čeká české volejbalisty ve středu večer v Lotyšsku, které po úvodní porážce s Belgií nestačilo dnes doma ani na Estonsko a podlehlo 2:3.

před 1 hodinou

Hindley se v předposlední etapě Gira oblékl do růžového, Hirt zůstal šestý

Australský cyklista Jai Hindley v horské předposlední etapě Gira d'Italia vysvlékl z růžového trikotu lídra Ekvádorce Richarda Carapaze a před nedělní závěrečnou časovkou má v čele náskok 1:25 minuty. Jan Hirt dokončil 20. etapu o délce 168 km čtrnáctý a zůstal průběžně šestý. Z vítězství se po úniku radoval domácí Ital Alessandro Covi.

Šestadvacetiletý Hindley setřásl Carapaze za pomoci kolegy z týmu Bora-Hansgrohe Lennarda Kämny zhruba dva kilometry před cílem v náročném stoupání na Passo di Fedaia. Vítěz Gira 2019 a olympijský vítěz z Tokia Carapaz, jenž měl v průběžném vedení jen třísekundový náskok, na útok australského soupeře nedokázal zareagovat a ztratil půldruhé minuty.

Hirt ve stoupání na nejvyšší horu Dolomit Marmoladu dlouho jel s nejlepšími a neudržel se jich až při závěrečném zrychlení. Do cíle dorazil půlminuty za Carapazem a za sebou nechal průběžně čtvrtého Vincenza Nibaliho z Itálie i pátého Pella Bilbaa. Na Španěla před časovkou ve Veroně ztrácí 12 sekund.

Cyklistický závod Giro d'Italia - 20. etapa (Belluno - Marmolada, 167 km):

1. Covi (It./SAE Team Emirates) 4:46:34, 2. Novak (Slovin./Bahrajn Victorious) -32 3. Ciccone (It./Trek-Segafredo) -37, 4. Pedrero (Šp./Movistar) -1:36 5. Arensman (Niz./DSM) -1:50, 6. Hindley (Austr./Bora-hansgrohe) -2:30, 7. Leemreize (Niz./Jumbo-Visma) -3:04, 8. Carthy (Brit./EF Education-EasyPost), 9. Landa (Šp./Bahrajn Victorious) oba -3:19, 10. Kämna (Něm./Bora-hansgrohe) -3:39, …14. Hirt (ČR/Intermarché-Wanty-Gobert) -4:25.

Průběžné pořadí:

1. Hindley 86:07:19, 2. Carapaz (Ekv./Ineos Grenadiers) -1:25, 3. Landa -1:51, 4. Nibali (It./Astana) -7:57, 5. Bilbao (Šp./Bahrajn Victorious) -8:55, 6. Hirt -9:07, 7. Buchmann (Něm./Bora-hansgrohe) -11:18, 8. Pozzovivo (It./Intermarché-Wanty-Gobert) -16:04, 9. López (Šp./Trek-Segafredo) -17:29, 10. Carthy -17:56.

Zdroj: ČTK
Další zprávy