Úspěch vašich knih napovídá, že čtenáři mají o moderní dějiny mimořádný zájem. Nemáte ale ze současného politického dění pocit, že se lidstvo navzdory popularitě historických románů nedokáže z minulosti poučit?
Když jsem psal svůj předposlední román Pražské jaro, jehož příběh se odehrává na pozadí sovětské okupace Československa v roce 1968, byl jsem přesvědčený, že vyprávím o událostech, které se nemohou opakovat. Teď ale vidím, co se děje na Ukrajině, a už si tím vůbec nejsem jistý. Pořád věřím, že lidstvo jako skupina se z historie poučit dokáže. Problém však vidím v jednotlivcích, v konkrétních politických vůdcích, jejichž význam se podle mě dost podceňuje. Není pochyb, že kdyby v Rusku nevládl Vladimir Putin, tak na Ukrajině žádná válka nevypukne. Věřím, že kdyby zítra zemřel, bude konflikt u konce.
Děsivé na tom všem je, že Putin ruskou agresi obhajuje svým chybným výkladem historie. Říká, že Ukrajina není žádným nezávislým státem, že vždycky byla součástí Ruska, a tak mu přijde oprávněné vzít si její území zpátky, což je pochopitelně zcela pomýlená představa. Je sice pravda, že o její pravdivosti přesvědčil i značnou část ruské společnosti, ale nebýt jeho pokřivené interpretace, tak se teď na Ukrajině neválčí. S velmi podobným narativem přitom v minulosti pracoval už jiný nechvalně známý vůdce - Adolf Hitler. Když obsazoval Sudety a brzy i zbytek vaší země, tvrdil, že chce ochránit německy mluvící obyvatele Československa, což nápadně připomíná nesmysly, které vykládá Putin.
Jsem velkým obdivovatelem Slovanské epopeje od Alfonse Muchy. Strávil jsem u ní dlouhé hodiny a stále mě fascinuje. Na myšlence slovanského bratrství, která se Muchovými obrazy prolíná, nemusí být nic špatného. Koneckonců díky ní vznikly taky skladby Bedřicha Smetany nebo Antonína Dvořáka. Pokud ovšem někdo pomocí idejí z minulých staletí začne ospravedlňovat útok na sousední zemi v roce 2022, znamená to, že si historii přebral úplně špatně. Navíc je zjevné, že Putin ukrajinský národ jako bratry Rusů nevnímá a namísto toho popírá jeho samotnou existenci.
Část politických komentátorů, kteří se Rusku dlouhodobě věnují, zastává názor, že v sobě Rusové mají hluboce zakořeněnou touhu po dobývání a uznávají jen silová řešení. Nemůže na tom podle vás být kus pravdy?
Připouštím, že je Rusko zemí s obrovskou rozlohou, která nemá jasně vytyčené hranice. Velká Británie se na druhou stranu rozkládá na poměrně malém území, a přitom se svou dobyvačnou politikou v 19. století stala největším světovým impériem. Nejsem si tedy jistý, jestli je rozpínavost nějakým specifickým národním rysem Rusů. Většina historických konfliktů podle mě opravdu pramení ze situací, kdy se k moci dostane nějaký blázen. Politika s podobnou mentalitou, jakou má Vladimir Putin, si nakonec zvolili i ve Spojených státech. Donald Trump taky bez jakýchkoliv zábran vytahoval svoje pomýlené myšlenky a v jednom kuse politickou situaci vyhrocoval. Američané ho naštěstí mohli po čtyřech letech vykopnout. Kdyby takovou možnost měli i Rusové, věřím, že by Putin už nebyl u moci. Rusko ale bohužel není demokratický stát.
Jeho problematická historie se ovšem začala psát ještě mnohem dřív, než zvítězila bolševická revoluce a vznikl Sovětský svaz. Vzpomeňme na Krymskou válku, ve které bojoval můj prapradědeček. Konflikt, který Rusko ještě za carské éry vyvolalo, byl taky naprosto zbytečný. Kvůli svým mocenským ambicím na Balkáně tehdy zaútočilo na Osmanskou říši a Velká Británie s Francií jí přišly na pomoc. Kdyby Putin po napadení Ukrajiny nemohl vyhrožovat použitím jaderných zbraní, došlo by podle mě dávno k něčemu podobnému. Rusko by teď válčilo i se Západem.
Když jsme si spolu před třemi lety povídali o vašem románu Pražské jaro, říkal jste mi, že je velká škoda, že Československo kvůli sovětské okupaci v roce 1968 nemohlo plně uskutečnit myšlenky socialismu s lidskou tváří. Jistě jste si ale všiml, že pro mnoho Čechů zůstává komunismus i 30 let po sametové revoluci strašidlem, které se může kdykoliv vrátit, a jakákoliv levicová politika z jejich pohledu zavání totalitou.
Ano a vzhledem k vaší historické zkušenosti tyto obavy do jisté míry chápu. Vždycky mě ale zaráží, když lidé argumentují nebezpečím komunistické totality a zároveň bez výhrad obhajují systém volného trhu, který je podobně utiskující. Stačí se podívat do Velké Británie, kde se propast mezi bohatými a chudými vrstvami stále zvětšuje. Začalo to už na přelomu 80. let s pravicovou vládou Margaret Thatcherové, která od Rusů dostala přezdívku Železná lady a pak se k ní hrdě hlásila. Zatímco předchozí kabinety se pomocí státních zásahů snažily udržet ve společnosti relativní rovnost, Thatcherová zavedla ekonomiku nízkých daní a minimální regulace trhu. Slibovala, že to všem přinese větší svobodu, ale namísto toho se jen prohloubily sociální rozdíly.
Rozhodně nejsem zastáncem centrálně plánovaného hospodářství v duchu Sovětského svazu. To ale neznamená, že bychom se nespravedlnosti volného trhu neměli snažit nějakým způsobem mírnit. Všimněte si, že i současná konzervativní vláda Borise Johnsona, která by z povahy věci měla být pravicová, musela kvůli dopadům brexitu a covidové krize přikročit k mnohem více ekonomickým regulacím, než původně očekávala. A pak se podívejte, jakou mocí disponují ruští oligarchové nebo američtí miliardáři jako Jeff Bezos a Elon Musk, kteří si díky svým obrovským majetkům mohou dělat skoro všechno, co si zamanou. Měli bychom se ptát, jestli je v pořádku, aby se většina světového bohatství koncentrovala v rukou několika málo lidí. Bill Gates si tuto otázku třeba položil, a proto se teď prostřednictvím svojí nadace snaží dostat finance do opomíjených částí světa, kde jsou nejvíc potřeba. Ne všichni podnikatelé ale uvažují jako on.
Slunovrat 2022 (Hradecký slunovrat)
Simon Mawer se zúčastní devátého ročníku rodinného kulturního a hudebního festivalu Slunovrat, který proběhne 23. až 25. června v Opavě. Ten nabídne čtyři hudební scény, besedy, přednášky, divadlo, filmy, gastro stage, programy pro děti, výstavy, diskuze i poezii.
V programu se objeví David Koller, Hudba Praha band, Radůza, Clarinet Factory, Kill the Dandies!, František Skála a Provodovjané, špičková makedonská dechovka Džambo Aguševi Orchestra, Jiří Dědeček, Jaromír 99 nebo Marek Orko Vácha či Anna Hogenová. Vystoupí také Cirk La Putyka nebo divadlo Simony Babčákové.
Přesný program nadejte na webu festivalu a na Facebooku.
Hned tři své romány jste věnoval událostem a osobnostem našich dějin. Řada Čechů přitom o historickém významu svého národa spíš pochybuje. Co britského spisovatele na malé východoevropské zemi tak okouzlilo?
Chovám ohromné sympatie k malým národům, které musí silnějším velmocím dokazovat, že za něco stojí. Když se podíváme, jak se Češi dosud zapsali do historie, myslím, že si vedete velmi dobře. Jako spisovateli mi například přijde obdivuhodné, kolik světoznámých literátů, výtvarných umělců či skladatelů z vaší země vzhledem k její velikosti vzešlo. Fascinuje mě, že jste si navzdory všem historickým otřesům udrželi vlastní identitu, kulturu a jazyk. V této souvislosti se mi vybavují slova britského premiéra Nevilla Chamberlaina, která v době mnichovské krize pronesl v rozhlasovém vysílání. Řekl, že je nemyslitelné, aby občané Velké Británie stavěli protibombové kryty a absolvovali letecké výcviky kvůli sporu, který se odehrává ve vzdálené zemi mezi lidmi, o nichž nic nevíme.
Dopadlo to tak, že britská armáda v roce 1938 nepřišla Československu na pomoc, aby se vyhnula válce, do které o rok později stejně musela vstoupit, protože Hitler následně napadl Polsko. Světoví lídři by si z toho měli vzít ponaučení, že žádná země není tak malá, aby se její problémy nemohly dotknout zbytku zeměkoule. Rozsáhlý válečný konflikt se totiž může rozpoutat i ve státech, které mají velké mocnosti tendenci opomíjet. Když v roce 2014 Rusko anektovalo Krym, západní politici tomu taky nepřikládali zvláštní význam. Mysleli si, že jde jenom o kus území uprostřed Černého moře, a vůbec nepředpokládali, že Putin bude chtít víc. Doufám, že si teď uvědomují, jak moc se mýlili.
Simon Mawer (73)
- Britský spisovatel vystudoval zoologii na univerzitě v Oxfordu a dlouhé roky se živil jako učitel přírodopisu. Během toho se přestěhoval nejdřív na Kypr, později na Maltu a v roce 1977 natrvalo zakotvil v Itálii. Svůj první román Chiméra vydal až v roce 1989, když mu bylo 40 let.
- Proslavila ho zejména kniha Mendelův trpaslík nominovaná na nejvýznačnější britskou literární cenu Man Booker Prize. V ní se poprvé vydal do české historie, aby odvyprávěl příběh Gregora Johanna Mendela, který při svých pokusech s hrachem objevil zákony dědičnosti.
- Dějinám střední Evropy se věnoval také v románu Skleněný pokoj inspirovaném osudem brněnské vily Tugendhat, za který rovněž získal nominaci na Man Bookerovu cenu. V knize Pražské jaro se zase zaměřil na události, které v roce 1968 předcházely sovětské okupaci Československa.
Ve Velké Británii vám brzy vychází nový román s názvem Ancestry, jehož postavy jsou inspirované vašimi dávnými předky. Na co jste ve svém rodokmenu narazil?
Najdou se lidé, kteří při pátrání ve svém rodokmenu zjistí, že jsou potomky králů nebo aspoň šlechticů. To ale není můj případ. Záznamy z 19. století dokládají, že moji předkové z otcovy strany byli chudými příslušníky dělnické třídy a mnozí z nich neuměli číst ani psát. Vycházel jsem z křestních či oddacích listů, které se dochovaly na matrikách, a z pravidelných sčítání lidu. Nejstarší, které jsem měl k dispozici, pocházelo z roku 1841 a od té doby se cenzus konal každých deset let, takže jsem své předky mohl sledovat v průběhu času. O svůj rodokmen jsem se zajímal vždycky, mnohokrát jsem si o něm povídal i s otcem. Až digitalizace mi ale umožnila, abych se do jeho zkoumání ponořil naplno.
Dřív takové pátrání vyžadovalo, aby člověk navštívil archivy na všech místech, kde jeho rodina mohla pobývat, a listoval v obsáhlých dokumentech, což mohlo trvat měsíce i roky. Před časem ovšem úřady ve Velké Británii převedly genealogické záznamy do digitální podoby, takže si je můžete snadno a rychle vyhledat na internetu. I když se mi ale zobrazila ohromná masa informací, dověděl jsem se o svých předcích pouze drobné útržky - jak se jmenovali, v jakém byli příbuzenském vztahu k dalším rodinným příslušníkům nebo čím se živili. Získal jsem jenom kostru jejich osudů, na které jsem pak pomocí své fantazie vystavěl zbytek těla. Dá se tedy říct, že jsem v románu zachytil svoje představy o tom, jaké životy moji předkové vedli.
Předpokládám, že napsat dostatečně poutavou knihu o chudých britských dělnících nebylo tak snadné, jako když jste ve svých nejznámějších románech stavěl na dramatických příbězích vily Tugendhat nebo otce genetiky Gregora Johanna Mendela.
Ano, musel jsem osudy zcela obyčejných lidí, o něž jsem se zajímal z čistě osobních důvodů, rozepsat do zápletek, které zaujmou i čtenáře. Můj prapradědeček se například v polovině 19. století stal vojákem britské armády. V roce 1854 bojoval v Krymské válce, byl při obléhání Sevastopolu, a dokonce za svou službu dostal vyznamenání. Teď mám mimochodem jeho medaili u sebe. To, že se negramotný muž, který měl hluboko do kapsy, přidal k armádě, ale ve své době nebylo nic neobvyklého. Proto jsem se v historii své rodiny snažil najít detaily, které ve mně probouzely zvědavost, a dále je pak rozvíjet.
O své praprababičce jsem se třeba dočetl, že měla jedno nemanželské dítě, které sice posléze dostalo stejné příjmení jako jeho mladší sourozenci, ale narodilo se ještě předtím, než se praprababička seznámila s prapradědečkem. A to už se mi v hlavě začalo rozehrávat drama. Z archivních záznamů jsem znal fakta, k nimž měly jednotlivé osudy dospět, a těch jsem se držel. Mohl jsem je ale propojovat jakýmikoliv příběhovými linkami, které mi moje představivost nabídla.
Jaké to bylo přenést se do 19. století a zkusit si alespoň ve své fantazii žít jako vaši předkové?
Všímám si, jak dnes všichni s úžasem pozorujeme technologický pokrok a máme pocit, že žijeme v naprosto přelomové době. Veškeré současné vynálezy přitom jen tak či onak navazují na nástup počítačů a změny, které se odehrály ve viktoriánské Anglii, nebyly o nic méně revoluční. Bylo to období průmyslové revoluce, kdy se stavěly železnice, vznikaly první velké továrny a lidé se masově stěhovali do měst. Moji předkové původně žili na venkově, na jižním pobřeží Anglie. Dlouho neznali nic jiného než nejbližší okolí svojí vesnice, protože mohli cestovat jedině tak, že by si pronajali kočár tažený koňmi, což si logicky nemohli dovolit. V 50. letech 19. století se na jejich obec ale napojila železniční dráha, lístek na vlak byl levný, a tak se moje praprababička ve svých osmnácti letech přestěhovala do Londýna.
A nebyla sama. Na podobnou cestu se vydala celá řada nádeníků ze zemědělských oblastí Anglie, kteří do té doby neznali nic jiného než tvrdou dřinu na polích, kde sloužili u bohatých statkářů. S příchodem mechanizace se poptávka po rolnících výrazně snížila, takže jich čím dál víc nemohlo najít práci. Přesouvali se proto do fabrik v industriálních metropolích, kde si sice vydělali lepší peníze, ale zároveň tam museli přežívat v bídných podmínkách. Čelili problémům se znečištěnou vodou a nefunkční kanalizací, o elektřině si zatím mohli nechat jenom zdát a zahřát se mohli jedině tak, že si zatopili uhlím. Dlouho jsem o době průmyslové revoluce věděl jenom základní věci, které jsem si odnesl ze školy. Skutečně jsem jí ale porozuměl až ve chvíli, kdy jsem o ní napsal knihu.
Dočkáme se českého překladu?
Ano, už mám s českým nakladatelstvím podepsanou smlouvu, jenom ještě netuším, kdy u vás kniha vyjde. Snad bude pro české čtenáře aspoň trochu zajímavá, protože je na rozdíl od mých předchozích románů hodně britská.
