Matěj Balga se v roce 2014 rozhodl vydat na cestu kolem světa. "Přerušil jsem studium, vypověděl paušál, odhlásil se ze sociálního a zdravotního pojištění a všechno oblečení, které nebudu potřebovat nebo jsem ho na sobě víc jak dva měsíce neměl, jsem věnoval Dobré vůli," napsal mladý cestovatel před třemi lety v září na svém webu.
Koupil si kolo z bazaru a s myšlenkou, že jede hledat sám sebe, na něm vyrazil z Hodonína až na konec Hedvábné stezky - do Číny."
Čím víc jsem se blížil k Xianu, tím víc mi bylo jasné, že mě tam žádné spasení nečeká, a že tam dokonce ani nebude žádná brána s nápisem "Konec Hedvábné stezky" nebo tak něco; zoufale jsem toužil to všechno nějak uzavřít, říct si: "Tak jo, zvládls’ to," a být připravený posunout se dál, poplácat se po zádech s tím, že jsem dosáhl osvícení a jsem teď mnohem lepší člověk, který toho o světě spoustu ví a už v něm nemusí bloudit, ale nic z toho se nestalo," komentoval svůj dojezd Balga v červnu 2015.
Po roce euroasijského dobrodružství změnil kontinent a místo do plánované jihovýchodní Asie letěl na Aljašku. "Po miliardové Číně jsem tu byl naráz úplně sám. Mapa sice ukazuje nějaká města, ale dost často si ani nevšimnu, že jimi projíždím. Je to většinou jenom pár srubů schovaných v lese u silnice. A pak zase následuje sto mil divočiny," poznamenal si o tři měsíce později.
Po stopách Francisca de Orellany
Nyní následuje cestu španělského conquistadora Francisca de Orellany. "Po téměř dvou letech, kdy jsem od Aljašky pořád víceméně sledoval pacifické pobřeží, mě to teď táhne víc na východ, takže jsem se rozhodl přejet k pobřeží Atlantiku a to jde víceméně jenom třemi cestami: severní, přes Venezuelu, která je teď velice riskantní, jižní přes peruánské hory a brazilské mokřady Pantanal, anebo ta amazonská, kterou jsem si vybral já: od pobřeží Ekvádoru přes hřeben And a pak skrz Amazonský prales až k bělostným plážím na severu Brazílie," napsal Aktuálně.cz.
RIO NAPO aneb 3 týdny plavby z Fracisco de Orellana do Iquitosu Protože dnes zase na pár týdnů (než dopluju k brazilské hranici) mizím v džungli a ani zdaleka jsem nenasdílel všechno, co jsem chtěl, tady je sestřih ze sjíždění řeky Napo. Chtěl bych tímto ještě jednou poděkovat všem, kteří mě podpořili, protože bez vás by tohle video (a spousta dalších, které si ještě šetřím) nikdy nevzniklo. Gracias! P.S.: Pokud se rozhodnete sdílet, moc mě to potěší, díky! --- RIO NAPO (or) 3 weeks of paddling the river from Francisco de Orellana to Iquitos As I will disappear into the jungle again for a few weeks (until I reach the Brasilian border) and I did not quite manage to share everything I intended to, here, I am throwing in a compilation of the last month on the Napo river. With this video I´d like to express my gratitude to all of you who have supported me, because without you, this video (and lots of others, yet to be published) would never have been published. Gracias! P.S.: If you decide to share, I´ll be delighted, thanks!
Zveřejnil(a) I, Cycleast dne 11. Březen 2017
Kolo vyměnil za kajak, na kterém zatím zdolal více než tisíc kilometrů po řece Napo do peruánského města Iquitos. Z největšího města světa, do nějž se nedá dostat po silnici, nyní pokračuje dál k brazilským hranicím. Stezku conquistadora Orellany, který v 16. století jako první splul Amazonku k moři, si vybral proto, že má stejnou cestu.
"Je to jako cestovat časem - stejně jako on jsem vyrazil z Guayaquilu do Quita, překonal Andy, sjel do džungle a teď se plavím nepředstavitelně obrovským pralesem po největší řece, jakou jsem kdy viděl. A hory, řeka a prales, ty jsou i po pěti stech letech pořád skoro stejné. No není to fascinující?" popsal Balga.
V džungli hraje na housle
Kromě kola a zásob jídla s sebou veze pár kousků oblečení, vařič, benzín, kameru, telefon, solární panel, hamaku, spacák a gumáky. "Jediné, co není absolutní nezbytností, ale co jsem si neodpustil, jsou housle, na které po nocích v džungli hraju, aby mi nebylo smutno," dodal cestovatel.
Svou cestu pečlivě zapisuje a dokumentuje. Zájemci tak Balgovo putování můžou sledovat na Instagramu nebo Facebooku. Na otázku, jak zvládá obsluhovat své sociální sítě z Amazonie, odpověděl, že jednou za měsíc ve velkém městě si zaplatí hostel s wi-fi, odkud svět informuje o svém pokroku. "Dokonce i v té džungli se občas objeví stožár, kde se dá chytit mobilní signál," poznamenal.
Ačkoliv je rád sám, což je jeden z důvodů, proč do Amazonie vyrazil, po měsíci na řece se těšil na větší město stejně jako námořník. "Když se do něj dostanu, jdu se opít a družit se úplně s každým, koho tam potkám," uvedl cyklista.
Hudba, pálenka a cigarety. A pak se domluvím s každým
Místní domorodci jej dokonce přizvali na oběd. Zajímalo je totiž, jak se někdo ocitne sám v džungli na nafukovací loďce. "Je docela zajímavé, že spousta z nich má z té džungle větší strach než já a bojí se třeba i plavat dál než dva metry od břehu, protože věří tomu, že je řeka až po hladinu plná piraní, což podle mých zkušeností není vůbec pravda," popsal setkání Balga.
Problémy s dorozumíváním neměl. "Většina z těch mladších do nějaké míry španělsky umí, takže to není úplně tak, že musíme ukazovat všude možně stylem Tarzan-Jane-Tarzan-Jane, ostatně o filozofii se většinou bavit nehodláme a potom, hudba, nabídnutá flaška pálenky, cigarety nebo čokoláda za tebe mluví mnohem líp než jazyk, ať už jsi v jakékoliv zemi," dodal.
Ve vesnicích s místními však přespává nerad. "Místo spaní musím dlouho do noci odpovídat na milion otázek, hlídat si věci a ještě i dlouho potom, co zavřu zip a předstírám spánek, odolávat náporu desítek zvědavých očí," sdělil cestovatel.
V mých představách mě na konci cesty čekají žhavé Brazilky
Přestože ostřílený tulák najezdil tisíce kilometrů po čtyřech kontinentech, nebojí se přiznat svůj strach z mnoha věcí. "Je toho hodně: malárie, dengue, hadi, obava, že mi piraně nebo krokodýli prokousnou člun, nebo že půjdu ke dnu jiným způsobem, kručení vlastního břicha v noci, než si uvědomím, že je to moje břicho. Úplně nejvíc se ale bojím toho, že by přišla chvíle, kdy bych ty strachy nedokázal překonat. To by byl teprve průser," napsal.
Své putování po stopách conquistadora ukončí v severobrazilském Belému. "V mých představách tam na mě teda čeká sto nahých, žhavých Brazilek, oslavujících moje neuvěřitelné úspěchy," maluje si cestovatel.
Druhým dechem však dodává, že spíš jenom po cestě do Belému vymyslí nějaký nový plán, v přístavu si odfrkne, že to přežil, smontuje kolo a pošlape zase dál, pravděpodobně do Ria.
"Ale na to já ještě nemyslím, protože je to šíleně daleko a všechno se ještě tisíckrát změní. Ne, teď jsem tady, v Iquitosu, mám před sebou ještě tisíce kilometrů Amazonky a myslet na Belém by znamenalo nevšímat si toho neuvěřitelného dobrodružství, které mám tu čest prožívat právě teď. A dobrodružství, to já rád," uzavírá Balga.
