Finger: Mívám sklony k depresi. Meze jsem zatím nepřekročil, ale číhá na mě nebezpečí

Tomáš Maca Tomáš Maca
20. 9. 2022 9:43
Už jako puberťák se toužil stát kriminalistou. K vysněné profesi nakonec přičichl až oklikou díky herectví – třeba když ztvárnil kapitána Plíška v minisérii Devadesátky. To, že se vyšetřováním vražd nemohl živit, nesl Martin Finger těžce. Sklon k melancholii zdědil po matce, která trpěla depresemi. Jak se svěřil v rozhovoru, právě na ni myslel, když se ujal role zlomeného muže v novém filmu Slovo.
"Svůj sen vyšetřovat jednou vraždy jsem bral smrtelně vážně. Když se mi v osmnácti letech začal pomalu vzdalovat, byla to pro moje sebevědomí veliká rána," přiznává herec Martin Finger v rozhovoru.
"Svůj sen vyšetřovat jednou vraždy jsem bral smrtelně vážně. Když se mi v osmnácti letech začal pomalu vzdalovat, byla to pro moje sebevědomí veliká rána," přiznává herec Martin Finger v rozhovoru. | Foto: Libor Fojtík

Film Slovo se vrací do období pražského jara, které je v české kinematografii zjevně mimořádně oblíbené. Čím se třeba od Pelíšků nebo Báječných let pod psa liší?

Myslím, že události roku 1968 nejsou ve filmu Slovo tím primárním. S režisérkou Beatou Parkanovou spolupracuju už dlouho a u všech projektů, které jsme spolu dělali a které dále plánujeme, bývají nejdůležitější mezilidské vztahy. Beata ráda čerpá ze zkušeností, s nimiž se setkala ve své rodině, a na pozadí zdánlivě banálních každodenních situací nachází zásadní vztahová dramata. S divákem, který v kině nespí a zůstává dostatečně vnímavý, pak její filmy dokážou zpravidla mocně pohnout. Rozhodnutí vyprávět příběh z období pražského jara vyplynulo zcela přirozeně z toho, že se tentokrát nechala inspirovat osudy svých prarodičů. Slovo ale není historický film, který by se snažil popisovat celospolečenské dění. Události roku 1968 v něm fungují jenom jako background a katalyzátor. Zásadní je drama, které se v té době odehrává uvnitř rodiny na malém městě.

Hlavní postava, za jejíž ztvárnění jste dostal cenu na letošním ročníku festivalu v Karlových Varech, je úctyhodný notář s až masarykovským étosem. Pronáší repliky o tom, jak se člověk nesmí zpronevěřit sám sobě ani svým blízkým, zatímco svádí vnitřní boj s komunistickým nátlakem. Neměl jste obavy, aby figura napsaná podle režisérčina dědečka nepůsobila příliš moralisticky, neživotně, jako by neměla žádné slabiny?

I ctnostní lidé samozřejmě mají své slabosti, stejně jako v sobě rabiáti většinou nosí i něco dobrého. Máte pravdu, že postava musí být živoucí. Proto se u kladných i záporných rolí snažím vždycky hledat vlastnosti, které do jejich celkovému charakteru na první pohled nezapadají. Na přílišný patos, o kterém mluvíte, jsem sám hodně háklivý. Uvědomuju si, že i když se mi některé věty na papíře líbí, před kamerou nebo na jevišti můžou vyznít pateticky. To už je ale moje práce, abych je patosu zbavil a zároveň zachoval jejich obsah.

Při natáčení Slova jsem patos v replikách musel taky občas zpracovat pro interpretaci. Byla tam pasáž, ve které moje postava své dceři vysvětluje, co to znamená držet slovo. Přibližuje jí to na základě všední situace, kdy holčička slíbí, že se půjde s bratrem podívat na papoušky, ale pak si jde radši s tátou zaplavat do moře. Tehdy jsem se měl ve své promluvě postupně dostat až k Bibli a počátkům lidstva, říkat tyhle věci a u toho s holčičkou plavat v ne zrovna poklidném moři. Jako skutečný rozhovor to natočit nešlo, tak jsem to nakonec namluvil postprodukčně ve studiu. Rázem z toho byly částečně myšlenky, které se postavě Václava honily hlavou, částečně jakési vypravěčské motto filmu a malý zbyteček reálného rozhovoru. Věty jsem namluvil, jako bych svému synovi doma četl složitější pohádku. I takhle se zbavuju patosu v herectví.

Kamera je potvora, pozná faleš

Beata Parkanová ve svých filmech ráda využívá dlouhé scény, které dávají naplno proniknout emocím. Nejdůležitější věci se v její tvorbě často odehrávají ve tvářích postav. Není pro herce takový přístup zároveň náročnější?

Teď se dotýkáme toho, co je aspoň z mého pohledu podstatou herectví. Abyste konkrétní postavu věrohodně zahráli, musíte se do ní vžít a opravdu poslouchat, co a jak vám druhé postavy říkají. Neměli byste jen předstírat a ukazovat divákovi, co jste si vymyslel, nebo jen plnit režisérovy připomínky. Musíte roli nechat oživnout a to chce plné soustředění a pravdivé reakce. A nesmíte polevit ani při patnácti opakováních stejné situace. Když hrajete v Národním divadle pro diváky, kteří sedí i na čtvrté galerii, volíte samozřejmě expresivnější výrazové prostředky. Když ale máte kameru padesát centimetrů od obličeje a víte, že ten obličej bude v kině přes celé plátno, jediný výrazový prostředek jsou vaše oči. Obzvlášť takhle nablízko je kamera potvora, která odhalí každou faleš. Když v očích není výraz, není tam nic. Nebo jen hrůza, ale ta hercova, ne jeho postavy.

"Od dětství jsem prožíval psychické problémy své maminky. Pokud se podobné věci dědí, někde tam uvnitř ve mně číhá nebezpečí," svěřuje se Finger.
"Od dětství jsem prožíval psychické problémy své maminky. Pokud se podobné věci dědí, někde tam uvnitř ve mně číhá nebezpečí," svěřuje se Finger. | Foto: Libor Fojtík

Zajímalo by mě, jak jste se při natáčení filmu Slovo popral se scénami, kdy se vaše postava krátce po sovětské invazi psychicky sesype, celé dny nic nedělá, nevychází ven a posléze skončí v léčebně. Měl jste při hraní duševně nemocného člověka odkud čerpat?

Psychické krize zažíváme všichni - někdy malé, jindy obrovské. Záleží, jestli je nám zvnějšku nebo zevnitř dáno je zvládnout. Sám mívám chvíle, kdy se můj stav k depresi blíží, pomyslné meze ale zatím nepřekračuje. Pokud se podobné věci dědí, někde tam uvnitř ve mně číhá nebezpečí. Nemusí to nutně znamenat, že jednoho dne budou meze překročeny, ale co já vím. Od dětství jsem prožíval psychické problémy své maminky. Čím jsem byl starší, tím se její nemoc zhoršovala. Takové věci ve vás zůstanou celý život. Při natáčení vámi zmiňovaných scén jsem tak na maminku hodně myslel.

Není pro psychiku trochu nebezpečné, když si herec při práci na roli oživuje stará zranění?

Při hraní je to pro mě spíš ventil. Nerad druhé otravuju svými problémy, radši si někam zalezu, oklepu se a pak jdu dál. Když ale věci, které nás tíží, neventilujeme, mohou se na nás později podepsat. Proto mi pomáhá, když se vybouřím na jevišti nebo před kamerou. V běžném životě mám pak radši poklidnější, rozvážnější tempo. Moje role mě stojí hodně duševních i fyzických sil, takže když náhodou nepracuju, nejradši se flákám a rozjímám.

Četl jsem, že nejradši odpočíváte tak, že jenom sedíte, mlčíte a tiše pozorujete svět kolem. Jak to zvládá vaše rodina?

Tiše to snáší. Nejsem ale morous, aspoň doufám, jenom po práci občas nemám kapacitu. Líbí se mi věta z Kafkova Procesu: "Myslete na sebe." Na což je u mě prostor málokdy. Musím víc myslet na sebe a na své nejbližší.

Komunisto, nezlob se

Dospíval jste v 80. letech a už během studia na šumperském gymnáziu jste se svým kamarádem Ondřejem Sokolem dělal autorská divadelní představení a rozhlasové hry. Měli jste jako mladí vzdorovití puberťáci tendenci v tvorbě zesměšňovat komunistický režim?

Disidenti jsme nebyli, ale je pravda, že jsme se do komunistů strefovali rádi. Byli jsme mladí a naivní, tak jsme občas přestřelili. Z průšvihů nás potom tahal profesor Medlík, který nad námi tak nějak držel ochrannou ruku. Jednou nás vedení školy poprosilo, abychom připravili kulturní program na akci Socialistického svazu mládeže. Netušilo, co si tím nadrobilo. Pamatuju si, jak jsem ležel doma ve vaně a přemýšlel, jestli to vůbec máme dělat. Říkal jsem si, co tam proboha budeme předvádět. Voda tekla do vany, u toho se mi vždycky dobře přemýšlí. Tak mě napadlo, že bychom mohli udělat praštěnou besedu na téma, jak mladí tráví volný čas.

S Ondrou jsme napsali scénář. To vždycky probíhalo tak, že jsme u něj nebo u mě doma vymýšleli situace, postavy a dialogy. Jeden z nás to vždycky zaznamenával na psacím stroji. Tohle období v našem přátelství patřilo k těm asi vůbec nejkrásnějším. Jestli platí, že smích prodlužuje život, tak jsme si tenkrát vyrobili hodně roků navíc. Tahle společná tvorba mi moc chybí. Dnes na ni nemáme čas. Když už něco tvoříme, každý píšeme zvlášť a posíláme si e‑maily. Naposledy jsme společně psali v kavárně scénář k filmu Krásno. Snad se k téhle metodě ještě někdy vrátíme.

"Snažím se vyhýbat průměrnosti, jsem nepochybně perfekcionista. Při neúspěchu sice trpím, ale příště to znovu do poslední chvíle nevzdávám," říká Finger.
"Snažím se vyhýbat průměrnosti, jsem nepochybně perfekcionista. Při neúspěchu sice trpím, ale příště to znovu do poslední chvíle nevzdávám," říká Finger. | Foto: Libor Fojtík

Jak jste v časech svých gymnaziálních studií pojali scénky ze života mládeže?

Detaily si nepamatuju. Rozhodně ale v našem podání mládež netrávila volný čas tak, jak by se na řádného svazáka slušelo. Vybavuju si jenom, že Ondra rozzuřeně cvrnkal figurky Člověče, nezlob se do první řady diváků, kde seděli předseda Národního výboru, ředitel našeho gymnázia, profesoři a profesorky a další komunisti z našeho města. Když jsme šli druhý den ve škole po chodbě, zastavil nás zástupce ředitele a důrazně nám sdělil, že už se to nikdy nesmí opakovat. Prošlo nám to jenom o chlup.

Profesor Medlík byl mezi učiteli náš jediný spojenec. Jednou jsme mu dali k přečtení novou hru, aby nám k ní něco řekl. Seděli jsme u něj v kabinetu, on nalistoval jednu stránku našeho strojopisu a říká: "Kluci, tohle už je moc i na mě. Co mají znamenat ty řeči o SS?!" Vůbec jsme netušili, o čem mluví. Pan profesor ukázal na jeden odstavec a "SS" tam fakt bylo. Ještě předtím, než by na nás začal měnit svůj vstřícný názor, jsme mu vysvětlili, že tam vypadlo "M", že se nepropsalo přes kopírák, že tam mluvíme o SSM a že je moc chválíme. Hodně se mu ulevilo, i když viděl, že chválíme skrytě ironicky. Pořád to ale bylo lepší, než kdybychom chválili nacismus. Po nějakých úpravách nám hru schválil a my jsme si díky němu mohli blbnout dál, aniž by z toho byl malér.

Úchvatná shoda okolností

Vy jste se ale na rozdíl od Ondřeje Sokola herectvím původně živit nechtěl. Po maturitě jste se hlásil na práva, kam vás nevzali, a až na vojně jste se nechal přemluvit, abyste přece jenom zkusil DAMU. Znamená to, že jste si jako herec zpočátku nevěřil?

Ano. Sebedůvěra byla na nule. Hlavně jsem se ale někdy od svých dvanácti let chtěl stát kriminalistou a dlouho jsem si nedovedl představit, že bych dělal něco jiného. Dodnes vidím ztrhanou mokrou tvář mukla na galejích, když v televizi někdy v roce 1989 začali vysílat Dobrodružství kriminalistiky. Byl to, myslím, úplně první záběr toho seriálu. Ten galejník byl deštěm zkropený Boris Rösner, který mě paradoxně jen o pár let později učil na DAMU, což je úchvatná shoda okolností. Okamžitě jsem poznal, že hraje Francoise Vidocqa, zakladatele francouzské Bezpečnostní brigády Sûreté.

Věděl jsem tenkrát leccos i o Pinkertonově detektivní agentuře v Americe nebo o tom, jak vznikal britský Scotland Yard. Literatura s touto tematikou se mi tehdy sháněla těžko, ale byl jsem urputný. Všechno, co se týkalo kriminalistiky, mě strašně přitahovalo. V Zemědělských novinách každý týden vycházela rubrika o skutečných kriminálních případech a já ji hltal. Svůj sen vyšetřovat jednou vraždy jsem bral smrtelně vážně. Osud mě ale od něj pořád odrazoval. Naopak jsem neustále zakopával o herectví.

Kdybyste se kriminalistou přece jenom stal, podílel byste se dost možná na vyšetřování porevolučních zločinů, do kterých jste mohl nahlédnout, když jste si zahrál v letošní minisérii Devadesátky. Policisté tehdy řadu případů nedokázali dlouho vyřešit, pachatelé jim unikali, takže museli často propadat skepsi. Měl byste na takovou sisyfovskou práci povahu?

Dělal bych ji naplno stejně, jako se teď věnuju herectví nebo šéfování v Činoherním klubu. Snažím se vyhýbat průměrnosti, jsem nepochybně perfekcionista. Jenomže stejně jako se nemůže policii podařit všechno vyřešit, ani v divadle se výsledek vždycky nevyvine tak, jak jsem si představoval. Můžu se klidně přetrhnout, ale sám to nevytrhnu. Divadlo je kolektivní práce, občas musím fakt, že je to jinak, než chci, spolknout jako hořkou pilulku. Při neúspěchu sice trpím, ale příště to znovu do poslední chvíle nevzdávám.

Stejně bych snad přistupoval k profesi kriminalisty. Ani u policie to nefunguje tak, že by výsledek stál na jednom či dvou hrdinech. Vždycky je to mravenčí práce celého týmu. Samozřejmě je třeba i trochu toho štěstí, ale to přeje připraveným. Někdy. Považuju za veliké štěstí, že jsem si zahrál vyšetřovatele Plíška v Devadesátkách, že jsem mohl do toho opravdového vyšetřování nakouknout. Zásluhou Josefa Mareše (bývalý kriminalista, scenárista seriálů Případy 1. oddělení a Devadesátky, pozn. red.) diváci viděli, jak vyšetřování skutečně vypadá, na rozdíl od většiny televizních kriminálních pohádek pro dospělé, které s realitou mají málo společného.

Martin Finger (51)

Herec Martin Finger
Foto: Libor Fojtík
  • Vyrůstal v Šumperku, stejně jako Ondřej Sokol, se kterým už na gymnáziu začal tvořit autorské divadelní a rozhlasové hry. Když se po maturitě nedostal na práva, dlouholetý kamarád ho přemluvil, aby si podal přihlášku na DAMU, kterou v roce 1997 úspěšně absolvoval.
  • Ještě během studia získal angažmá v Národním divadle, odkud však po jednom roce odešel do Činoherního studia v Ústí nad Labem, kde strávil pět let. Dalších deset let byl členem souboru Divadla Komedie, kde ztvárnil mimo jiné hlavní role v inscenacích Světanápravce od Thomase Bernharda a Proces od Franze Kafky, které mu vynesly dvě Ceny Alfréda Radoka.
  • V současnosti spolu s Ondřejem Sokolem působí v pražském Činoherním klubu, kde je už třetí sezónu uměleckým šéfem. Diváci ho v současnosti mohou vidět v představeních Zrada od Harolda Pintera, Bratři Karamazovi od F. M. Dostojevského nebo Kati od Martina McDonagha.
  • Daří se mu také před kamerou. Za roli ve snímku Krásno, který na základě osobní zkušenosti se sebevraždou matky natočil s Ondřejem Sokolem, dostal Cenu české filmové kritiky. Dále si zahrál v Hřebejkově trilogii Zahradnictví, v minisériích Herec a Devadesátky, nebo ve filmech Chvilky a Slovo režisérky Beaty Parkanové.

V Devadesátkách jste si stejně jako ve filmu Slovo, trilogii Zahradnictví i mnoha představeních Činoherního klubu zahrál s už zmiňovaným Ondřejem Sokolem. Přitom mi připadáte jako poměrně nesourodá dvojka. Zatímco Ondřej na mě působí jako komediální typ, vás mám spojeného spíš se zadumanými, melancholickými rolemi. Jste takový i ve skutečnosti?

Určitě není náhoda, že mě tvůrci obsazují právě do těchto hloubavých rolí. Na gymplu jsem byl ještě podobně jako Ondřej bezstarostný komediant. Tehdy jsme bez sebe nedali ránu a oba jsme byli samá srandička, což se vepsalo právě i do věcí, které jsme spolu psali a hráli. Mně se ale v osmnácti letech, kdy jsem měl celý život před sebou, pomalu začal vzdalovat sen o práci kriminalisty, což byla veliká rána pro moje sebevědomí. Později do mého života výrazně zasáhla tragická smrt maminky. A když jsem potom během deseti let v Divadle Komedie nechal svým aparátem - od mozku přes srdce až po šlachy - procházet všechny ty Kafky a Bernhardy, muselo se to na mé duši taky podepsat.

Přestože jsem ale dnes melancholičtější než v době svého dospívání, uvnitř pořád zůstávám veselým člověkem, který se rád směje. Humor rozhodně neztrácím a doufám, že ho budu moct více projevit i v hereckých rolích. Na obrazovkách se o tom diváci mohli naposledy přesvědčit v sérii Nádraží, kterou jsme s Ondřejem natočili pro Českou televizi. V divadle mám, řekl bych, komických postav dost, i když z nich někdy zároveň docela mrazí.

Nedávno jste dotočil další film s Beatou Parkanovou. Jmenuje se Světýlka a tuším, že zrovna v jejím případě o komedii nepůjde. Prozradíte mi o něm víc?

Příběh filmu se odehrává během jediného dne v rodině, kde to manželům úplně neklape. Babička s dědečkem si přijedou pro jejich dcerku, aby ji vzali na výlet, a večer vnučku zase vrátí domů. Celý děj přitom vidíme očima sedmileté holčičky. Je to srážka dětského, čistého světa s tím dospěláckým, problémovým. Moc se na výsledek těším, protože Mia Bankó, představitelka té holčičky, byla při natáčení úchvatná. Při jedné klapce mě dokonce odzbrojila tak, že jsem zapomněl mluvit.

Sám ve filmu, pokud se nepletu, hrajete dědečka.

Poprvé v životě. Už jsem zjevně dospěl do dědečků. Nejdřív jsem si říkal, že to se mnou začíná být špatné, ale momentálně s režisérkou Natálii Císařovskou dotáčíme film Její tělo, kde jsem se zase vrátil do role tatínka. Tak jsem si aspoň pro teď oddychl.

Mohlo by vás zajímat: Síla slibu je nadčasové téma. Má takovou hodnotu, jakou mu člověk dá, říká režisérka Beata Parkanová

Filmem jsem chtěla položit divákům a divačkám otázku, co mají zapotřebí. Aby z něj odcházeli a přemýšleli, kde jsou hranice slova, které někomu dají. | Video: Michael Rozsypal
 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Právě se děje

Aktualizováno před 51 minutami

Při výbuchu ve škole v Kábulu zahynulo 19 lidí

Sebevražedný pumový útok ve škole v šíitské části afghánského Kábulu si dnes vyžádal nejméně 19 mrtvých a 27 zraněných. S odvoláním na policii o tom informovala agentura Reuters, která snížila předchozí uváděnou bilanci 29 zraněných. K útoku se zatím nikdo nepřihlásil.

Policejní mluvčí Chálid Zadrán uvedl, že výbuch nastal ve vzdělávacím centru v západní části města, kterou obývají převážně šíitští Hazárové. Tato etnická skupina se v minulosti stávala terčem útoků radikální organizace Islámský stát (IS).

Útok se stal v době, kdy se ve škole konaly přijímací zkoušky. Školy jsou v muslimském Afghánistánu v pátek obvykle zavřené.

"Útoky na civilní cíle dokazují nelidskou krutost nepřítele a nedostatek morálních zásad," dodal policejní mluvčí. Neupřesnil ale, kdo podle názoru policie za útokem stojí.

Jde o další z řady útoků, které sužují Afghánistán od doby, kdy se před více než rokem v zemi ujalo moci radikální islamistické hnutí Tálibán.

Zdroj: ČTK
Další zprávy