Na Facebookovém profilu jste kriticky zareagovala na doporučení prezidenta Miloše Zemana deportovat ekonomické uprchlíky z Evropy do "prázdných míst" v severní Africe nebo na "neobydlené řecké ostrovy". Dotklo se vás to spíš kvůli protiuprchlické rétorice, nebo kvůli tomu, že prezident Zeman nabízí řecké ostrovy?
Samozřejmě kvůli obojímu, a myslím, že nejenom mě, ale i všech Řeků. To se nemůže nedotýkat lidí, kterým jejich země leží na srdci. Konstrukt, který se neohlíží na city, je naprosto vadný. Historie není o ničem jiném než o tisícovém zabíjení se armád pro nová území. A on radí, ať Řecko přenechá své ostrovy jen tak?
Marta Eleftriadu
Je česká zpěvačka řeckého původu. Po gymnáziu studovala nejprve medicínu, posléze přestoupila na psychologii.V 60. letech založila se svojí sestrou Tenou Elefteriadu pěvecké duo Martha a Tena.
Zřejmě to vnímá jako možnost snížit dluh Řecka vůči zemím Evropské unie...
Jak ho mohlo napadnout deportovat zrovna ekonomické uprchlíky někam, kde nebudou mít co dělat? Za ekonomické uprchlíky považuji ty, kteří se chtějí někde uplatnit v práci a tím zlepšit existenci svou a své rodiny. Jako to dělali Češi, když utíkali na Západ, a nebyli to zrovna političtí emigranti. Jak by se jim dařilo na pustém ostrově, si neumím představit. A navíc ty ostrovy jsou pusté právě proto, že na nich není voda.
Za třetí, jak může někoho tak inteligentního napadnout naložit nebohému Řecku, jež se v posledních letech zmítá v ekonomické krizi, ještě tohle na záda? Vždyť ho to definitivně zničí. A navíc deportování lidí na pusté ostrovy tady v historii už taky bylo. Jednalo se o Židy a ostrov Madagaskar. A kdo to tenkrát vymyslel, si klidně dohledejte. Nikoho nesrovnávám, jde jen o paralely. Rozdává uprchlíkům Řecko, ale představte si, jak by se tady lidi vzbouřili, kdyby uprchlíkům nabídl v Česku neobydlené lokality například na Šumavě, v Krkonoších nebo Krušných horách. I když by o tom mohl přeci rozhodovat spíš než právě o Řecku.
Na Facebooku vás jedna z uživatelek vyzvala, abyste se vrátila, odkud jste přišla. Čekala jste takovou negativní reakci?
Takových lidí je mi líto. Spíš mě zaráží, jak jsme se v hrubostech posunuli dál. Když před pár lety někdo někoho častoval na internetu hrubostmi, dělo se to pod anonymním nickem. Byli sprostí, ale aspoň měli ještě stud se podepsat pravým jménem. Dnes už třeba na FB klidně k těm nerudnostem dají svou fotku i jméno. Klesáme k ubohosti. Doteď jsem si myslela, že se lidstvo ve svém chování pomalu, ale přece jen kultivuje. Byly doby, třeba ve středověku, kdy bylo společensky přípustné kamenovat či posmívat se veřejně handicapovaným lidem na ulici. Dnes si to nikdo neumí ani představit. Ale kam směřujeme my? Když se za svobodu považuje bezbřehá sprostota?
V Česku žijete od 50. let. Považujete naši zemi za svůj domov?
Vždycky nás učili, že Řecko je naše vlast, Česko je od útlého dětství náš domov. Já patřím sem a je to země, kterou znám nejlíp, jazyk, který znám líp než řečtinu, v té jsem toho nenačetla tolik co v češtině. Mám tady i nejvíc přátel. Česko je můj domov, tak to mám v sobě zakódované, i když Řecko, jako vlast svých rodičů, jsem se učila poznávat až z dálky. Na obě země jsem hrdá. Přede mnou se nesmí nikdo utrhovat ani na jednu z nich. Nemusím čekat na to, až mi někdo řekne, kam patřím. Vím to sama nejlíp. A posílat někoho tam nebo onam, takové doporučení je znakem, řečeno kulantně, jisté nedostatečnosti.
Z vaší reakce na Facebooku vyplývá, že něco podobného jste zažila už v minulosti. Jak na vás Češi jako na imigranta tedy reagovali?
Je to tak. Lidé nevědí, že cizinci od nich nejvíc čekají náznak přátelství, přijetí a vřelosti. Vždycky jsme dovedli ocenit laskavost lidí, byla pro nás nejvíc. Po smrti maminky jsme se sestrou skončily v dětském domově pro řecké děti. Zůstaly jsme tedy bez rodičovské ochrany. Neříkám ale, že jsem zažila jenom to špatné. Sice jsme podobné nenávistné hlášky, že jsme přivandrovalci, slýchaly odmala. Bylo mi vždycky za ty chudáky, kteří to vyslovovali, hanba, že nedokážou být lidmi. Pak to ustalo. A když jsme začaly dělat muziku, obrátilo se to a slýchaly jsme spíš jen dobré věci.
Ta další změna přišla až teď?
Nikdy jsem si ale nemyslela, že Česko jednou tak zdivočí, že se opět začnou používat slova jako přivandrovalci a podobně. Že se lidé nebudou bát nechat v sobě zabydlet nenávist, která se do člověka zažere jak rakovina, že v sobě nechají zabydlet zhoubný strach a že bude tak snadné je zmanipulovat. Pořád si přece každý můžeme vybrat, čím budeme, co si poneseme dál. Říkáte chraňme své hodnoty, pro mě jsou to lidskost, soucit, úcta k člověku a k životu, to jediné má cenu. K tomu každý svým životem jdeme.
Říkáte, že Česko je váš domov, Řecko vlast. Považujete to za výhodu?
Mít dvě vlasti považuji za štěstí dodnes. Rozšiřuje to totiž obzory. Odmala mám dar dvou jazyků. To znamená, že se naučíte ctít i lidi s jejich naturelem a nechcete po jablku, aby bylo hruškou. Naučíte se respektu. Když někdo přijde do cizího státu a chce tam žít, čeká ho spousta práce s přizpůsobením se. To jsem viděla na našich rodičích, kteří byli první generace emigrantů. Stejná práce samozřejmě čeká i ty, kdo je přijali, s tím, aby jim porozuměli, aby jim vyšli vstříc a aby je pochopili. Není to lehké pro žádnou stranu. Cizinci se musí přizpůsobit zdejší kultuře, Češi se musí naučit respektovat jejich osobitost. Oni to mají ale o něco těžší, neznají zdejší podmínky. Stačí, když se k nim budeme chovat jako k lidem a nebudeme je odsuzovat, aniž jsme je poznali. Mluvím ze své životní zkušenosti.
Zesílil strach ze všeho neznámého v souvislosti s uprchlickou krizí a teroristickými atentáty IS?
Je to tak, že lidi vyděsila série teroristických atentátů, a to naprosto chápu. Svět se změnil před našima očima. Je to druh zákeřné války, kdy se nelze nikdy bezpečně předem ubránit. Ale stejně. Ať se děje cokoliv, nelze žít každý den ve strachu a nechat se štvát jeden proti druhému.
Jakou roli v rozsévání strachu hrají média?
Některé servery nemá cenu vůbec číst, dělají jen tohle. Každý z nás máme jen kousek akčního rádia a v jeho dosahu můžeme ovlivňovat věci. A tak posuzujme, zvažujme své síly a pěstujme ten prostor. A věcí každého z nás je nezasvinit ho negací. Promiňte mi to slovo, ale lepší mě v této souvislosti nenapadlo.
Nemohou za to i političtí představitelé? Nepřilil prezident Zeman tímto nápadem zase trochu oleje do ohně?
Ano, bohužel mám ten pocit. Je na místě, kde by měl dopad těchto věci víc zvažovat. On ale především zvažuje, kdo bude volit.
Jak ale vyplývá z vašich zkušeností, strach a nevraživost Čechů vůči cizincům nesouvisí jen se současnou mezinárodní situací.
Myslím, že mladí lidé to tak nemají. Mnozí cestovali, pracovali či studovali společně s různými národnostmi, vědí, že se není proč bát. Možná se spíš cizinců obávají lidi, co neměli kdysi možnost cestovat za hranice. Vždyť tolik lidí naší generace vycestovalo až po roce 1989. Nemyslím, že by Češi byli v globále xenofobní. A dnes mi třeba tolik lidí chce při setkání vyprávět, jak si zamilovali právě Řecko. Možná tam zůstává ještě obava ze vzdálenějších cizích zemí a jejich víry. Ale není mi jasné, proč nejvíc sekulární národ by právě tyhle obavy měl mít.
Váš status na Facebooku otevřel poměrně živou diskusi. Čekala jste to?
Ani ne. Spíš jsem si chtěla ulevit nad tím bizarním nápadem pana prezidenta rozdat Řecko a třeba od někoho si přečíst odezvu, že to vnímá taky tak. A vznikla z toho pěkná bouře. No trochu jsme rozvířili vody.
Kromě negací a doporučení, abyste se vrátila tam, odkud jste přišla, vás celá řada lidí podpořila, a nešlo jen o Řeky žijící v Česku. Těší vás ta podpora o to víc?
Ano, moc, ale byla to spíš podpora, která vzešla jako reakce na tu nerudnou paní, co nás posílala zpátky do Řecka. Tak mě pobavilo, jak lidi psali, že nás nedají a že jsme československo-řecké a že jsme jejich. A vzhledem k tomu, že s námi lidé jdou už tolik let, tak toho si jeden, nebo vlastně dvě, musí vážit.
