Do Brazílie jste se poprvé podívala v roce 2008, kdy jste do země odjela učit češtinu. Co vás tam tehdy lákalo?
Moje specializace je historie, Španělsko, Portugalsko a Latinská Amerika obecně, takže mě lákalo latinskoamerické prostředí, příležitost dělat odtud zpravodajku pro různá česká média a možnost se setkat s emigrantskými příběhy. A taky mě lákalo znovu učit češtinu, dřív jsem totiž učila česky španělské studenty v Granadě i jinde. Takže to pro mě byla pěkná příležitost tohle znovu prožít a propojit. Navíc jsem měla být úplně první učitelkou češtiny v Latinské Americe. Byl to dobrodružný projekt, ale vůbec jsem netušila, že tou prací nakonec strávím několik let. Dělala jsem to 12 let a velmi mě to bavilo. Přišlo mi, že díky tomu je můj život pestrý.
Proč se v roce 2020 chtějí potomci českých emigrantů, kteří pravděpodobně zůstanou žít v Brazílii, učit česky?
Myslím, že na začátku emigrace jim jazyk a kultura pomáhaly překonávat stesk po domově. Scházeli se, hráli české písničky, vařili česká jídla a udržovali si povědomí o tom, kdo jsou. Co jsem vysledovala, jsou dva druhy emigrantů. Jedna skupina chce splynout s prostředím a úplně zapomenout, že jsou z Československa. Stanou se Brazilci nebo Argentinci, o kořenech nechtějí vědět nic, je to jejich způsob obrany. Druhá skupina si chce povědomí udržovat a pomáhá jim to překonávat stesk. České slovo "stesk" je ale nedostatečné, v portugalštině existuje slovo "saudade", což obsahuje stesk po domově, který jste ztratili a už jej nikdy nezískáte zpět.
Předávat rodný jazyk potomkům není vůbec jednoduché. Když si v latinskoamerickém prostředí vezmete za manžela nebo manželku Brazilku nebo Argentinku, musí být v rodině konsenzus, že bude bilingvní.
Jan Antonín Baťa by na začátku března oslavil 112 let, při této příležitosti vychází dětská knížka Jak bratři Baťové obouvali svět, inspirovaná příběhy známého československého podnikatele. Proč jste jeho příběh chtěla přiblížit dětem, a ne dospělým?
Myslím si, že knížku si můžou přečíst i rodiče, kteří mají zmatek v bratrech Baťových nebo nevědí, že firma měla filiálky po celém světě. I pro ně to tak může být objevná knížka. Přijde mi totiž, že se Češi značkou Baťa rádi chlubí, ale častokrát toho o bratrech Baťových moc nevědí nebo o nich i firmě mají zamlžené představy. Málokdo ví, že Jan Antonín Baťa zemřel v Brazílii nebo že tam založil pět měst. Říkala jsem si, že se jejich odkaz pokusím oživit i pro dětské čtenáře.
Líbí se mi baťovský odkaz, že oba bratři kladli velký důraz na to, že Československo je sice malá země, ale může být světovou zemí. Jako vystudované jazykářce a milovnici cizích jazyků se mi taky líbí, že kladli velký důraz na jazykovou vybavenost svých spolupracovníků, oba uměli plynně několik světových jazyků. Je důležité, aby to děti věděly a aby se světa nebály. I když Baťa byla firma na výrobu bot, dívali se na podnikání a společnost zeširoka. Tohle všechno jsem dětem chtěla zprostředkovat, i když to na první pohled nemusí znít jako téma na knížku pro děti.
Česko-slovenské dětské knize předcházela vaše česko-portugalská knížka pro brazilské děti, taktéž o Baťových. O příspěvek na vydání knihy žádal zakladatel nadačního fondu J. A. Bati na internetu, čí nápad tedy byla česko-slovenská verze?
Robert Hájek mi zavolal loni v únoru, že si všiml na Facebooku knížky, kterou jsem dělala pro brazilské děti. Řekl mi tehdy, že ho zaujala česko-portugalská forma a rád by něco podobného vytvořil i pro české a slovenské děti. Nápad se mi líbil, protože česko-slovenské projekty mám ráda. Při loňském čtení na Slovensku mě dojalo, že slovenské děti stále rozumí česky, Československo v nás pořád žije. Zaangažovali jsme do toho i slovenskou spisovatelku a překladatelku Janu Bodnárovou, která mi dřív jednu knížku přeložila, a dobrou ilustrátorku Ivonu Knechtlovou.
Část příběhu se odehrává i v Baťovanech, což je dnešní město Partizanské, které založila firma Baťa a jeho příběh je velmi zajímavý. Celou knížku prostupuje příběh fiktivní holčičky, její postava je ale inspirovaná skutečným příběhem, který jsem objevila. A část příběhu se odehrává na zámku Bojnice (lázeňské město se zámkem na středním Slovensku, pozn. red.), kde se v lázních kdysi léčila po těžkém úrazu moje maminka. Jako dítě jsem za ní jezdila, takže prostředí znám dobře. Ale až teď při psaní jsem zjistila, že lázně i zámek patřily firmě Baťa.
Baťovi, stejně jako Brazílie, jsou pro vaši tvorbu stěžejní témata. Před třemi lety vám vyšel román S Baťou v džungli, reflektující život Jana Antonína Bati a jeho rodiny. Rezonovalo ve vás téma československých podnikatelů už před první cestou do Brazílie?
Pocházím z Kroměříže, což je blízko do Zlína, a přesto jsem o Janu Antonínu Baťovi dřív věděla jedinou věc, a sice že je to ten člověk, co nás chtěl s Hitlerem vystěhovat do Patagonie, což je komunistická legenda, která o něm kolovala hlavně na Moravě. Věděla jsem, že je, ale kromě toho, že byl bratrem Tomáše Bati, jsem o něm víc nevěděla.
Když jsem se dozvěděla, že budu učit v komunitě baťováků v Brazílii, těšila jsem se. Vnučka Jana Antonína Bati, Dolores Baťa Arambašič, mě tehdy vyzvedla na nádraží a bydlela jsem u ní. Teprve tehdy jsem začala objevovat jejich příběh a celé téma. Mají rozsáhlý archiv roztroušený po více rodinách, který jsem měla možnost zkoumat.
Fascinoval mě obraz Čechů, kteří vybudovali města v džungli. Paní Dolores mi nabídla, jestli bych nechtěla napsat o jejím dědečkovi knížku, hned při mém prvním pobytu v Brazílii, ale odmítla jsem. Nikdy předtím jsem totiž knížku nenapsala a říkala jsem si, že se to nejdřív musím naučit a nemůžu se rovnou vrhnout na knihu o Janu Antonínu Baťovi. Bylo to obrovské sousto, o kterém jsem věděla, že ho nezvládnu. Takže jsem nejdřív napsala román Žluté oči vedou domů, který je inspirován příběhy lidí, se kterými jsem se v Brazílii setkávala. Po něm mi vyšly ještě další dvě knížky, a když jsem se do Brazílie po několika letech vrátila, řekla jsem Dolores, že tu knížku o jejím dědovi zkusím sepsat. Domluvily jsme se, že to bude román a ne publicistická kniha. Přišlo mi to jako románové téma a mám ráda knihy, které jsou postavené na rešerších a historii se snaží pochopit z jiného úhlu.
Kdo byl Jan Antonín Baťa?
- Československý a brazilský podnikatel byl nevlastním bratrem Tomáše Bati.
- Firmu Baťa převzal po smrti bratra v roce 1932 a jako majitel se podílel na jejím chodu ve spolupráci s řediteli Dominikem Čiperou a Hugem Vavrečkou.
- Mezi lety 1934 - 1938 se zasadil o vybudování takzvaného Baťova kanálu (průplav mezi Otrokovicemi a Rohatcem).
- V roce 1937 odjel na cestu kolem světa letadlem a lodí. Navštívil mimo jiné také Libanon, Barmu, Thajsko, Indočínu či Havaj.
- Do Brazílie odešel v roce 1939 a zasadil se zde o založení pěti měst - Batatuby, Indiany SP, Mariapolisu, Bataguassu a Batayporã. V Brazílii se například zasadil o výstavbu mostu před řeku Paranu, propojující Mato Grosso do Sul a São Paulo.
- V rodném Československu však na dálku čelil perzekucím a v roce 1947 byly Baťovy závody znárodněny. J. A. Baťa se soudil s Tomášem Baťou juniorem - synem svého bratra a jeho matkou o vlastnictví společnosti.
- Je držitelem Řádu Bílého lva in memoriam a čestného občanství Zlína.
Vycházela jste jenom z archivu rodiny Baťových, nebo i z vyprávění pamětníků?
Fascinuje mě fenomén orální historie. Lidi mají v hlavě určité vzpomínky, ale jsou subjektivní a přetváří si je do románu. Celý svůj román jsem tak postavila na orální historii - na vzpomínkách vnučky, ale i denících její maminky a dopisech. Deníková historie je další krásný fenomén, velmi podobný orální historii, protože i do deníků si tak trochu lžeme, je to takový román našeho života. Stejně zajímavé jsou i emigrantské dopisy.
V dopisech Jana Antonína Bati vždycky všechno vyznívalo pozitivně. Přitom jsem ze vzpomínek vnučky a z různých dalších zdrojů věděla, že emigrace byla v mnoha ohledech velmi dramatická a smutná. Věděli, že se nemůžou vrátit zpět do Československa. Dopisy československých emigrantů v Brazílii příbuzným jsou veselé a optimistické, plné naděje. Ale člověk ví, že realita byla jiná, mnohem smutnější. A na všech těchto rešerších jsem vystavěla román.
S Dolores jsem sedávala každou neděli a ona mi vyprávěla a nosila stále další nové materiály. Byla to krásná práce, která trvala několik let. Když román vyšel a já jsem přijela učit další školní rok, Dolores měla pocit, že v práci budeme pokračovat, zvykla si na to a nosila mi další materiály. Bylo to hrozně frustrující, protože to, co objevila, se klidně mohlo dostat do knížky. Ale pro mě se téma v určitém okamžiku uzavřelo a myslela jsem, že v něm nebudu dál pokračovat. Pak mi ale zavolal pan Hájek a téma jsem znovu otevřela, takže jsem se k němu nakonec ráda vrátila.
Proč si vlastně kdysi Jan Antonín Baťa vybral zrovna jihovýchodní část Brazílie, území dnešního státu Mato Grosso do Sul, a ne jiné místo?
Jan Antonín Baťa byl přesvědčený o tom, že náš svět je plný neobydlených oblastí, které by se daly zabydlet s pomocí moderních technologií a fištrónem. Myslel si, že Evropa je přelidněná a tohle by bylo řešení. Rozsáhlé pozemky v Matu Grossu koupil od bratří Slomanů, německých emigrantů, kteří měli firmu Companhia de Viação São Paulo - Mato Grosso. Byl na nich hustý jižní prales, kde nebylo nic kromě bažin, komárů a dalších zvířat. Nikdo tam nechtěl žít, protože do nejbližší civilizace to bylo několik dní cesty na náklaďáku.
Baťu napadlo, že pozemky rozprodá osadníkům. Lidem nabízel půdu na obdělání a zároveň jim nabídl, že v kraji zajistí i práci, takže se nebudou muset živit jenom prací na farmách. Slíbil, že bude rozvíjet i průmysl, postaví pily na dřevo, keramické závody a další podniky. Udělal to i proto, že potřeboval kvalitní kůže na boty, a tak potřeboval, aby někdo choval dobytek. Pozemky výhodně prodal a zasadil se o jakousi pozemkovou reformu, což se v Brazílii moc lidem zatím nepovedlo. Do oblasti přilákal nejen Brazilce, ale i další Čechoslováky.
Baťa byl pro tehdejší brazilskou vládu velmi atraktivní, protože jim slíbil rozvoj průmyslového potenciálu země. Během války navíc poskytoval práci lidem, kteří utíkali z válečné Evropy. Velká většina československých emigrantů, kteří do Brazílie přišli, se uchytila v Baťově společnosti. Pak třeba odešli do vlastní firmy nebo továrny, ale znám spoustu lidí, kteří se díky tomu vypracovali.
S jakými problémy se Čechoslováci v Brazílii po emigraci potýkali?
Museli si vykácet město v pralese, museli počítat s divokými zvířaty, jedovatými hady, museli zvládnout logistiku i fakt, že jsou odříznutí od civilizace. Nevěděli, kdy zase uvidí svoje blízké, a stesk po domově byl pro spoustu lidí velmi silný. Z tehdejšího moderního Československa, ze státu, který patřil mezi nejvyspělejší na světě, najednou spadli do pravěku, do prvotně pospolné společnosti. Mnoho z nich pak svoje soužení řešilo různě, někteří propadali alkoholu. Všechno museli zvládnout sami a to bylo asi nesmírně těžké. A myslím, že bez baťovského nadšení a entuziasmu by to lidi nedokázali.
Častokrát ale zaznívala jedna velmi důležitá věc, že v pralese byli svobodní. Jak během druhé světové války, tak po roce 1948. Do jejich životů nezasahovala žádná diktatura, mohli se svými životy naložit, jak chtěli. Svoboda pro nás dneska přestala být hodnotou, ale myslím, že je to jedna z nejdůležitějších věcí, které máme, i když je to třeba často nepohodlné.
Pobyt v Brazílii byl pro mě osobně velmi inspirativní v tom, že lidi se dokázali zapřít a vybudovat si nový život a uspět v džungli. Postavili si město, které funguje a roste dodnes, je to takový malý Zlín. Potomků emigrantských rodin je tam sice už málo, ale pořád tam jsou a určují život města. Český odkaz je tam stále nesmírně živý, všichni vědí, kde se nachází Česko, a spousta lidí na ulici vám řekne: "Ahoj, jak se máš?"
Liší se nějak zásadně komunity českých emigrantů v Brazílii a v Argentině?
V Argentině probíhala emigrace jinak, šlo o ekonomickou emigraci. Lidi odcházeli na konci 19. století a hledali půdu. Stěhovali se na sever Argentiny do Chaca a pak zase zpátky do Buenos Aires, kde bylo více pracovních příležitostí. V Argentině jsou to větší komunity, jsou organizovanější, dělají velké krajanské akce. V Brazílii jsou to spíš aktivní rodiny, taky se organizují do krajanských spolků, ale většinou jsou to aktivní příslušníci rodin, které stojí v čele krajanského sdružení.
Emigrace byla v Brazílii jiná, šlo o lidi podobné Baťovi, byli to uprchlí továrníci se specifickým know-how. Je mezi nimi například rodina, která vyráběla bižuterii a v Brazílii je velmi slavná. Byli to lidi, kteří hodně vyčnívali i v brazilské společnosti. V Argentině se spíš zabývali zemědělstvím, zkoušeli pěstovat bavlnu, teď pěstují sóju.
Brazílie se vám za dvanáct uplynulých let stala druhým domovem, jak často se do ní vracíte?
Nedávno jsem tam skončila jako učitelka, ale myslím, že v říjnu pojedu na literární veletrh do Porto Alegre, protože se mi podařilo najít v Brazílii nakladatele, který mi před dvěma lety vydal básnickou sbírku, a máme spolu rozjednaných několik projektů. Chtějí po mně, abych napsala knížku v portugalštině. Další rok plánujeme s Dolores Baťovou oživit v příbězích kulinářské pochoutky rodiny. Dolores vlastní několik rukopisných knih receptů její babičky, maminky i jejích tet. Doufám tak, že se do Latinské Ameriky budu i nadále vracet, mám tam celou řadu přátel a nechci tohle prostředí zcela opouštět.
Markéta Pilátová (47 let)
- Spisovatelka, překladatelka, hispanistka a novinářka.
- Pochází z Kroměříže, bydlí v Praze a ve Velkých Losinách.
- Vystudovala romanistiku a historii na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, kde po studiích zůstala jako vyučující. Mezi lety 2007 až 2008 pracovala jako vedoucí zahraniční redakce Respektu.
- V roce 2008 poprvé odcestovala do Argentiny a do Brazílie, kde působila jako učitelka v českých krajanů. Pobývala v brazilském státě Mato Grosso do Sul (jihovýchod Brazílie), v São Paulu a v Buenos Aires.
- Po návratu ze zahraničního působení pracovala v kulturním oddělení Institutu Cervantes. V současnosti pracuje na volné noze.
- Její první knihou byl román Žluté oči vedou domů (2007). Napsala celkem jedenáct knih, pro děti i dospělé, přeloženy byly celkem do deseti světových jazyků. Román S Baťou v džungli (2017) vychází ze zážitků Jana Antonína Bati, jeho rodiny a následovníků.
- V březnu jí vychází dětská knížka Jak bratři Baťové obouvali svět, na které spolupracovala s Robertem Hájkem, Ivonou Knechtlovou a překladatelkou do slovenštiny Janou Bodnárovou.
