Po zhlédnutí dokumentu může mít divák pocit, že se vám splnil americký sen. Setkáváte se s takovým názorem?
Ano, na americký sen se mě teď všichni ptají, protože si pod tím každý dokáže něco představit. Je to ale takový mýtus. Nejsem si navíc jistá, že v dnešní době znamená americký sen to, co dřív. Zatímco dřív jsem si pod americkým snem představila svobodu, volnost, rozlet, dobrodružství a že se něco povede, dnes se tak podle mě označuje hlavně materiální úspěch. Musela jsem ale odjet daleko, abych mohla najít samu sebe díky tomu, že jsem vystoupila ze zajetých kolejí života na malém městě, kde mě všichni znají a škatulkují, aniž bych to mohla ovlivnit. Můj příběh cesty do Ameriky zároveň rezonuje s životním příběhem režisérky dokumentu Marie Dvořákové, která také odešla do Spojených států a získala studentského Oscara za svůj krátký film. To, že nás osud spojil v New Yorku a pak vznikl tento dokument, je naprosto úžasné.
A paradoxně teď jste ve škatulce splněného amerického snu…
Je to vtipné, sama si říkám, co to americký sen je. Já jsem žádný neměla, bylo mi to šumák. Jen jsem chtěla jet, co nejdál můžu a kde bude práce, kterou budu moci dělat. Nejela jsem do Ameriky splnit si sen, po vysoké škole jsem byla ztracená a opustila mě i touha stát se úspěšnou umělkyní. Nicméně odjet kamkoliv daleko vám dá svobodu najít sám sebe. Můžete se transformovat a zjistit, co vás baví, co jsou vaše cíle, které ve výsledku mohou být větší, než jste si kdy dovolili snít. Amerika mi v tomhle pomohla. V úplně jiné zemi a kultuře jsem se první rozložila na tisíc kousků, abych se pak zase složila zpátky. Našla jsem samu sebe.
Člověk se vidí jinak
Jaké je pro vás dívat se na sebe díky dokumentu zvenčí?
Je to naprosto neuvěřitelné, silný zážitek. Nikdy by mě nenapadlo, že se tak nasměju vlastnímu životu. V daný moment nebyly některé situace vůbec vtipné, ale s odstupem času a nadhledem je to hrozná sranda. Marie Dvořáková má ráda humor a je to na dokumentu poznat. Člověk se najednou vidí úplně jinak, jako by sledoval příběh někoho jiného.
Dozvěděla jste se o sobě něco nového?
Myslím si, že se to bude vyvíjet ještě více s tím, čím víckrát dokument uvidím. V první řadě jsem ale cítila velké štěstí, že jsem v životě potkala některé lidi - hlavně Thomase Beachdela. Jsem vděčná za život, který společně prožíváme. Film mi také připomněl, jak je důležité užít si přítomný okamžik.
Dokument má několik rovin - sleduje vaši kariéru, téma vycestování, návratu domů a vztahovou linku. Právě poslední linka, která ukazuje vztah s vaším manželem Thomasem Beachdelem, se kterým vás pojí silné umělecké partnerství, se mě asi dotkla nejvíce…
Linka vztahu a našeho tvůrčího spojení v dokumentu vystupuje hodně silně. Jsme spolu s Thomasem 12 let a spousta záběrů je ze začátků našeho vztahu. Je hrozně krásné, když se vám povede potkat člověka, se kterým dokážete tvořit, a vše do sebe tak nějak zapadne. Thomas je profesorem dějin umění na City University of New York a má úžasnou znalost nejen ve sféře umění, já zase fotím a baví mě kreativita přímo v akci. Skvěle se doplňujeme. Věřil ve mě dříve, než by mě samotnou napadlo, že se budu seriózně věnovat focení. Je krásné potkat spřízněnou duši a sdílet společně životní cestu. Spoustu věcí jsem se naučila díky němu, například jak mluvit o svém umění. To mě na umělecké škole bohužel nikdo nenaučil.
Za úspěchem se nemá cenu honit
V dokumentu také zaznívá myšlenka, že být úspěšná umělkyně znamená být úspěšná podnikatelka. Jak se s tímto úkolem vypořádáváte?
Tak to prostě je, abych mohla dělat fotku, potřebuju, abych vydělávala peníze. Dřív jsem hlídala děti, uklízela, ale dnes se živím jen fotografií. Beru to jako velký úspěch, uživit se uměním v New Yorku. Jak je důležité PR, jsem se dozvěděla velmi brzo, když jsem pracovala v Českém centru New York na propagačním oddělení. Ráno a po večerech jsem dělala své umělecké projekty, postupně se přidaly i komerční zakázky a vše jsem se učila za běhu, velmi nadšeně a s radostí.
Váš manžel Thomas v dokumentu také říká, že než aby vám šlo o focení a fotku jako takovou, chcete především zažívat okamžiky a poznávat lidi, které fotografujete. Zní to, jako byste se řídila především intuicí a nepřemýšlela dopředu nad tím, zda a jak budete úspěšná. Je to tak?
Myslím si, že by to nikdy nefungovalo, kdybych si řekla, že chci být úspěšná. Jak se navíc pozná, jestli jste úspěšná, nebo ne? Je to individuální. Pro mě je důležité, že se věnuji tomu, co mě baví - proto to dělám. Pokud mou práci ostatní lidé vidí jako úspěch, tak je to super, ale já hlavně ráda fotím. Ve focení je energie a onen pocit v břiše, když něco fotíte a víte, že to budou skvělé fotky, je k nezaplacení. Dívání se skrze hledáček, práce s lidmi před foťákem a momenty, které takto spolu zažijete, jsou pro mě nejúžasnější.
Stejně jako americký sen je pro vás mýtus i úspěch? Představa, že až něco dokážeme, tak se budeme cítit jinak, věci kolem se změní…
Dřív jsem měla pocit, že až se mnou udělají první rozhovor do velkého časopisu, bude to něco znamenat, vše bude instantně jiné a úspěšné, ale tak to není. Když pak se mnou vyšel rozhovor v britském i-D, uvědomila jsem si, že to tak nefunguje. Věci se mění, ale pomalu, jedná se o sérii menších událostí, které se kontinuálně dějí. Je důležité být vidět a dělat, co vás těší, ale nikdy to není přes noc. Úspěch je podle mě "marnivá věc", za kterou nemá cenu se honit. Důležité je, aby vás bavila cesta samotná, to ostatní přijde s tím. Mohla bych říct, že mám vydané tři knížky, několik výstav, vznikl o mně dokument, který můžou lidé vidět, takže mám hotovo. To by ale bylo hrozně smutné, vždyť se dá ještě dělat takových věcí. V tom je krása a naplnění.
Na čem pracujete právě teď?
Tento měsíc jsem v Galerii C24 v New Yorku zahájila velkou výstavu s názvem Lost and Found. Vystavuji novou sérii autoportrétů, které jsem fotila na instantní film každý den během roku 2022, obsahuje přes 344 fotografií. Zároveň také vystavuji své nové malby, protože jsem poprvé od výšky začala zase malovat. Je to pro mě hodně velký krok, vystoupení z komfortní zóny fotografie, kde se už cítím velmi dobře.
Na duben pak připravuji výstavu pro Moravskou galerii v Brně, na kterou vás tímto vřele zvu. A Thomas spolu s kurátorkou Lucií Černou velmi intenzivně pracují na novém projektu, který propojí moji práci s prací fotografky Libuše Jarcovjákové. Takže se je na co těšit.
