Adamczyk: Děti mi po Kukačkách nechybí. Když hrajete vraha, taky netoužíte vraždit

Tomáš Maca Tomáš Maca
22. 1. 2023 11:06
Příběh dvou párů, kterým v porodnici vyměnili děti, před dvěma lety zabodoval u diváků i kritiků. Nyní se seriál Kukačky vrací s novou řadou, ve které obě rodiny hledají způsob, jak žít pospolu. Jednu z hlavních rolí si opět zahrál Marek Adamczyk, který v rozhovoru mluví také o svatbě se snowboardistkou Evou Samkovou, otužování s držitelem Guinnessova rekordu a nesmělých spisovatelských pokusech.
"Nové Kukačky jsou hlavně o hledání konsenzu. Kdo děti vyměnil, už není tajemstvím, karty jsou rozdané a teď jde o to, jak se s tím jednotlivé postavy dokážou vyrovnat," prozrazuje Marek Adamczyk.
"Nové Kukačky jsou hlavně o hledání konsenzu. Kdo děti vyměnil, už není tajemstvím, karty jsou rozdané a teď jde o to, jak se s tím jednotlivé postavy dokážou vyrovnat," prozrazuje Marek Adamczyk. | Foto: Honza Mudra

Umíte to s dětmi?

Ale ano. Nijak zvlášť přede mnou neutíkají ani se mě nebojí. Mnohem lépe to s nimi ovšem umí moje žena, kterou děti vysloveně milují. Nevím, jak to dělá. Musím to od ní odkoukat.

Ptám se proto, že v seriálu Kukačky hrajete tátu hned dvou malých rošťáků. Vyměněný syn Jakub je přemýšlivé dítě, které potřebuje mít ve všem řád. Pokrevní syn Tomáš je naopak divoký kluk, který se nejradši prohání na motorce. Herci Viktor Sekanina a Theo Schaefer se svým postavám prý dost podobají.

Ano, zatímco Viktor je i ve skutečnosti hloubavější chytrolín, Theo je zase víc přímočarý a bezprostřední. S každým z nich tím pádem musíte komunikovat trochu jinak, ale s oběma se mi pracovalo bezvadně.

Sám jste byl v dětství spíš tichý, hloubavý intelektuál, nebo hyperaktivní živel?

Máma vždycky tvrdí, že jsem byl hodné, klidné dítě. Když jsem ale po základce přišel na gympl, uvědomil jsem si, že ve škole nejde jen o to, aby se člověk dobře učil, a že by se měl taky trochu věnovat společenskému životu. Výsledkem bylo, že jsem kvůli jedné pařbě na lyžáku dostal dvojku z chování. Zároveň jsem si ale našel pár kamarádů, se kterými se vídám dodnes, takže se mi ten kázeňský prohřešek vyplatil. A dnes už řádím jen v rámci mezí.

Slyšel jsem, že Jakub s Tomášem ve druhé sérii Kukaček taky trochu zvlčí a budou rodičům do všeho mnohem víc mluvit. Dospěli za dva roky od natáčení první série i dětští herci?

Ano, jednak dospěli a taky už se oproti první sérii pohybovali ve známém prostředí. Herečtí kolegové ani lidé ze štábu už pro ně nebyli cizí, takže si na nás Viktor s Theem občas víc dovolovali. Natáčecí dny někdy bývají dlouhé a je těžké celou dobu udržovat pozornost a hledat v sobě entuziasmus. V pětatřiceti už si ale herec nemůže dovolit stěžovat, kdežto děti pořád můžou. Kluci tak mnohdy ventilovali pocity, které jsme po nekonečných hodinách na place měli snad všichni, což bylo příjemné.

Už dříve jste zmiňoval, že obdivujete, jak dlouho se Viktor s Theem na natáčení dovedou soustředit. Vy jste v dětství při prvních hereckých zkušenostech podobnou disciplínu neměl?

Odmalička jsem chodil do dramatického kroužku, kde se od dětí disciplína vyžadovala jen v rozumné míře, aby pak dokázaly na jevišti něco předvést. Profesionální herce se tam z nás ale vychovat nesnažili. Spíš než s disciplínou jsem tehdy bojoval s trémou. Pamatuju si, že jsem se jako malý několikrát zúčastnil televizních castingů a vždycky jsem byl tak nervózní, že jsem před porotou nebyl schopný podat jakýkoli výkon. Kluci jsou o dost dál, než jsem byl v jejich věku já, takže castingy na rozdíl ode mě vyhrávají.

Martin, kterého v Kukačkách hrajete, šel v první sérii hlavou proti zdi. Když zjistil, že mu v porodnici vyměnili dítě, chtěl svého biologického syna okamžitě dostat zpátky. Naznačíte, jak se vaše postava a celý příběh budou vyvíjet dál?

Martin od začátku usiloval o to, aby měl oba kluky u sebe, jenom nedokázal domyslet, jak by to mělo fungovat. Je to ambiciózní, sebevědomý architekt, takže má pocit, že všechny problémy, které před ním leží, mají řešení. I kdyby to byla výměna dětí. V první sérii ještě věří, že situaci dokáže vyřešit sám a ostatní se tomu budou muset nějak přizpůsobit. Ve druhé řadě už ale začíná chápat, že aby se s Jakubem i Tomášem mohl vídat, bude muset fungovat ve vzájemné souhře dvou rodin, a ne si jenom prosazovat vlastní představy. Nové Kukačky jsou tedy hlavně o hledání konsenzu. Kdo děti vyměnil, už není tajemstvím, karty jsou rozdané a teď jde o to, jak se s tím jednotlivé postavy dokážou vyrovnat.

Děti? Tomu tlaku nepodléhám 

Neprobudilo ve vás natáčení Kukaček touhu po vlastních dětech?

Že bych dorazil domů z natáčení a bylo mi líto, že kolem mě nelítají žádní šprčci? To úplně ne. Když hrajete vraha, taky to ve vás neprobudí touhu vraždit. Co se týče dětí, jsem vyrovnaný s oběma variantami - buď je mít budu, anebo ne. Nechávám tu možnost otevřenou, ale nekladu na sebe žádný tlak.

"Jako malý jsem se zúčastnil několika televizních castingů a vždycky jsem byl tak nervózní, že jsem před porotou nedovedl podat jakýkoli výkon," přiznává herec.
"Jako malý jsem se zúčastnil několika televizních castingů a vždycky jsem byl tak nervózní, že jsem před porotou nedovedl podat jakýkoli výkon," přiznává herec. | Foto: Honza Mudra

Loni jste se ale s vaší partnerkou, snowboardistkou Evou Samkovou, vzali. Byla pro vás svatba důležitá? Mnoho vašich vrstevníků už manželství tolik neřeší.

Mně svatba v nějaké symbolické rovině smysl dává. Přijde mi škoda se o ten zážitek ochudit, když vedle sebe máte člověka, se kterým si rozumíte na mnoha rovinách - od té nejpraktičtější až po romantickou a spirituální. I když máte pocit, že vaše druhá polovička ví, co k ní cítíte, a že ve vašem vztahu nehraje žádnou roli, jestli jste manželé, nebo ne, svatba vám umožňuje svoje emoce sdělit a nějak váš společný příběh zpečetit. Zároveň si ale myslím, že by se lidé neměli brát zbytečně brzo, protože čím víc svého partnera poznáte, tím důležitější význam pro vás svatba bude mít.

Jak se váš herecký svět a sportovní svět vaší manželky doplňují?

Ideálně se propojily, když jsme předminulou zimu točili film Poslední závod, kde jsem hrál všestranného sportovce Emericha Ratha, který se v roce 1913 pokusil zachránit lyžaře Bohumila Hanče. Ke sportu jsem měl vždycky pozitivní vztah a natáčení byla příležitost, abych se mu začal věnovat o něco víc. Chodil jsem s Evkou do posilovny i na atletické tréninky, a když jsme pak se štábem vyrazili do Krkonoš, Evka si ve filmu sama střihla menší roli. To myslím hezky ilustruje, jak to mezi námi funguje.

Já ji neodvádím od sportu a ona zase mě neodvádí od herectví. Oba máme přirozený zájem o svět toho druhého a necháváme se jím obohacovat, což mi ve vztahu přijde nesmírně hodnotné. Za Evčiným sportem samozřejmě musíte vyrazit na hory, kdežto za kulturou stačí nasednout v Praze do tramvaje. Když ale zrovna není na soustředění, snažím se trénovat společně s ní.

Daří se vám s olympijskou vítězkou držet tempo?

Na prkně ani na lyžích bych jí rozhodně nestačil, to už jsem si vyzkoušel. Při atletice jsem měl ale třeba výhodu, že jsem kluk. I když jsem neměl tolik natrénováno, genetika mi hrála do karet, takže jsem zvládal podobnou zátěž jako Evka a byl jsem pro ni ideálním sparing partnerem. A v posilovně si jede každý svoje, tam se neporovnáváme.

Otužování odhalí nedocenitelnou schopnost

Zároveň vás manželka před natáčením Posledního závodu přesvědčila, abyste se v rámci přípravy začal otužovat. Našel jste v tom zalíbení?

Eva se otužovala už dlouho předtím, než jsme se poznali, zatímco já jsem otužování vždycky vnímal jako nesmyslnou sebetrýzeň. Kdykoli jsem viděl, jak si někdo vlezl do ledové vody a tvářil se, že je mu tam příjemně, připadalo mi to strašně pokrytecké. Pak jsem se ale při přípravě na natáčení potkal s Davidem Venclem, držitelem Guinnessova rekordu v plavání pod ledem bez neoprenu. Vysvětlil mi, co se s člověkem při otužování fyziologicky děje a jaký to má přínos. Prvotní reakce, kdy chcete z vody okamžitě vylézt, je přirozená. Pokud se s tím pocitem ale naučíte pracovat, může vám to v mnoha směrech pomoct. Při otužování se totiž učíte vědomě kontrolovat, jak vaše tělo reaguje na extrémní situace, což je nedocenitelná schopnost.

Jak vám ta zkušenost pomohla?

Když jsme pak měli v Posledním závodu běžkovat bez rukavic, jen v košilích, byla mi sice pořád zima, ale zároveň jsem si uvědomoval, že to vydržím, a nepropadal jsem panice, že mi třeba zmrznou prsty. Postupně jsem si tedy k otužování našel cestu a už na něj tolik nenadávám. Doma ve sprše mě to moc nebaví, ale vyrazit do přírody a ponořit se tam mi teď přijde jako dobrá kratochvíle. Letos jsem otužování zatím zanedbával, tak snad se k němu ještě vrátím.

"Já Evku neodvádím od sportu a Evka mě zase neodvádí od herectví. Oba máme přirozený zájem o svět toho druhého a necháváme se jím obohacovat," říká Adamczyk.
"Já Evku neodvádím od sportu a Evka mě zase neodvádí od herectví. Oba máme přirozený zájem o svět toho druhého a necháváme se jím obohacovat," říká Adamczyk. | Foto: Honza Mudra

Loni jste kromě Kukaček natáčel seriál Pod hladinou, který vypráví o policejních potápěčích. Potápěl jste se už předtím, nebo jste i v tomhle případě musel vystoupit ze své komfortní zóny?

Moje zkušenost s potápěním byla nulová. Pracovali jsme se stejným vybavením, jaké používají policejní profesionálové, takže jsme na sobě měli suchý oblek, ve kterém člověk vůbec nepřijde do kontaktu s vodou, a dýchali jsme přes celoobličejovou masku. Byli jsme tedy sice stoprocentně chránění před všemi nástrahami, které vás pod vodou mohou potkat, ale zároveň jsme si museli aspoň trochu osahat vůbec nejnáročnější techniku potápění. Něco málo jsme na kurzech pochytili, ale většinu scén za nás museli odpracovat dubléři.

Přesto ve mně těch pár ponorů, které jsme na Slapech absolvovali, zanechalo hluboký dojem. Jenom mě mrzelo, že jsme tam pod vodou nic neviděli. Nedávno jsem si to vynahradil u moře, kde už jsem toho viděl o poznání víc. Připadal jsem si jako na návštěvě cizí planety, jenom už jsem neměl suchý oblek, ale klasickou dovolenkovou výbavičku.

Psaní, filozofie, antropologie

V době covidu jste se taky začal mnohem víc věnovat psaní - zatím tedy jen do šuplíku. Čerpáte ze své fantazie a vymýšlíte si vlastní příběhy, nebo si spíš jen zapisujete úvahy o tom, co zrovna pozorujete kolem sebe?

Deník, do kterého si zapisuju svoje úvahy, už si vedu roky. Vedle toho občas podnikám nesmělé pokusy o beletrii. Na rozdíl od své herecké kolegyně Marty Dancingerové, která za dobu, co spolu natáčíme Kukačky, stihla vydat už dvě knížky, ale nemám potřebný elán. Zatím jsem vždycky skončil jen u rozpracovaných skic a chyběla mi disciplína, abych je dokončil. Začínám si pomalu říkat, že nikdy nic uceleného nenapíšu.

Už samotný proces psaní mi na druhou stranu připadá obohacující a získal jsem díky němu ještě větší obdiv k lidem, kteří psát umí. Na rozdíl od herectví jste na všechno úplně sám. Máte neomezenou možnost tvořit, což může být výhoda, ale zároveň vám chybí mantinely, které vám při filmovém natáčení nebo divadelním představení dávají druzí. Sám si musíte hřiště nalajnovat, sám si musíte nastavit pravidla hry a ještě ji odehrát tak, aby dávala smysl. V tom si zatím nepřipadám dost dobrý.

Neříkejte, že vám Marta Dancingerová, která v Kukačkách hraje vaši partnerku Terezu, nedodala motivaci.

Ale ano, dodala. S Martou se známe docela dlouho. Kdysi jsme spolu hráli v Divadle J. K. Tyla v Plzni a už tenkrát jsme se o psaní bavili. Jak jsme se v průběhu let potkávali, zpovzdálí jsem sledoval, že v některých obdobích psala a v jiných toho zase úplně nechala, aby se k tomu pak znova vrátila. Když vidím, že se jí po téhle strastiplné cestě přece jenom povedlo texty vydat, tak si samozřejmě říkám, že bych do toho měl taky šlápnout.

Marek Adamczyk (35)

Herec Marek Adamczyk
Foto: Honza Mudra
  • Vyrůstal v Praze a po maturitě na gymnáziu vystudoval herectví na DAMU. Během studií hostoval v Národním divadle a následně absolvoval také půlroční stáž na londýnské Rose Bruford College Of Speech and Drama.
  • V roce 2012 se stal členem činoherního souboru Divadla J. K. Tyla v Plzni. O pět let později získal angažmá v Divadle na Vinohradech, kde momentálně účinkuje v představeních Provaz o jednom konci a Obchodník s deštěm.
  • Před kamerou poprvé zazářil v historickém filmu Lidice, později ztvárnil jednu z hlavních rolí ve snímku Poslední závod. Televizní diváci ho mohou znát z pohádky Jak si nevzít princeznu, seriálu Dabing street či populárních Kukaček.

V několika rozhovorech jste říkal, že byste si taky chtěl dodělat ještě nějakou vysokou školu. Po gymnáziu jste se hlásil na sociální antropologii, později jste zkusil jeden semestr na filozofii. Co vás na studiu láká?

Když vystudujete DAMU a stane se z vás magistr umění, tak sice máte před jménem vysokoškolský titul, ale akademické znalosti vám schází. Protože rád přemýšlím o světě a baví mě v něm objevovat nové souvislosti nebo poznávat nové úhly pohledu, táhlo mě to právě k sociální antropologii a filozofii. Na sociální antropologii jsem se ale tenkrát nedostal a na filozofii mě sice vzali, ale narazil jsem tam na svoje limity.

Co vás brzdilo?

Měl jsem vzletnou představu, jak společně budeme objevovat svět, a když na prvních přednáškách někteří vyučující začali rozdávat plusové body za aktivitu, uvědomil jsem si, že na známkování a domácí úkoly už nemám náladu. Dospěl jsem k závěru, že číst zajímavé autory a zkoumat jiné způsoby myšlení můžu i sám, mimo akademickou půdu. Nedaří se mi to sice tak systematicky, jak bych si představoval, ale snažím se.

Doporučíte mi něco ke čtení?

Teď čtu Strach ze svobody od psychologa a filozofa Ericha Fromma - německého žida, který po nástupu Hitlera k moci emigroval do USA. V knížce reaguje právě na hrůzy druhé světové války a snaží se vysvětlit, jak je možné, že celý národ dokáže sloužit tak zrůdným myšlenkám, jaké se prosadily v nacistickém Německu. Jeho úvahy jsou podle mě stále platné a člověk díky nim může porozumět třeba i tomu, co se dnes děje v Rusku.

Říká, že člověk na jednu stranu touží po svobodě, ale když ji získá, může se zároveň cítit izolovaný a osamělý, což je mu bytostně nepříjemné. Stane se nejdůležitějším hybatelem svého osudu, což může být obrovské břímě. Proto je někdy snazší se svobody vzdát a svěřit ji nějaké autoritě, jako to udělali němečtí občané za druhé světové války.

Uvědomujete si tuhle tíhu svobody i na sobě?

Ano, knížku jsem začal číst v době, kdy jsem opustil stálé angažmá v Divadle na Vinohradech. Na jednu stranu jsem se osvobodil, ale zároveň cítím ohromnou zodpovědnost, která člověka může přehltit. Fromm mi tyhle pocity pomáhá zpracovat.

Video: Učila jsem se znovu chodit. Sport vás připraví na život, na smrt rodičů ne, říká Samková (1. 6. 2022)

Po smrti rodičů jsem se občas cítila špatně, že málo smutním, trvalo mi dlouho celé to zpracovat, říká olympijská šampionka ve snowboardcrossu. | Video: Daniela Písařovicová
 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Právě se děje

před 1 hodinou

V lavině ve Vysokých Tatrách na Slovensku zemřeli dva horolezci

Dva horolezci zemřeli v neděli v lavině ve Vysokých Tatrách na Slovensku.Informovala o tom v pondělí místní horská záchranná služba. Skupinu tří horolezců zasáhla sněhová masa v oblasti ledopádů.

Pád laviny ohlásil záchranářům polský horolezec, kterého lavina částečně zasypala a který neměl kontakt se svými dvěma kolegy. Místo prohledali horští záchranáři. Pomocí lavinového vyhledávače lokalizovali nezvěstné horolezce, z laviny je pak vyhrabali už bez známek života. Následně pomohli částečně zasypanému muži a doprovodili ho do údolí.

Ve slovenských horách přišlo za loňský rok o život 56 lidí, což je výrazně více než v předchozích letech.

Zdroj: ČTK
před 2 hodinami

Vědci identifikovali vrak potopený u pobřeží Anglie, jde o válečnou loď ze 17. století

Vědcům se podařilo vyřešit záhadu obestírající původ lodi, která se v 17. století potopila u břehů Anglie s nákladem vybraného italského mramoru. Jak informoval zpravodajský server Daily Mail, vrak památkově chráněného plavidla u pobřeží Sussexu patří holandské válečné lodi Klein Hollandia.

Loď byla postavena v roce 1656 a vlastnila ji rotterdamská admiralita. Klein Hollandia se zapojila do všech velkých bitev druhé anglo-nizozemské války (1665-1667). V roce 1672 byla součástí loďstva admirála de Haese, které bylo posláno jako doprovod flotily ze Smyrny plující ze Středozemí přes Lamanšský průliv do Nizozemska.

U ostrova Wight lodě napadla anglická flotila pod velením admirála Holmese. Vypukla zuřivá bitva, při níž byla loď Klein Hollandia těžce poškozena a kapitán lodi Jan Van Nes byl zabit. Angličané loď dobyli, nalodili se na ni, ale krátce po té se Klein Hollandia potopila s anglickými i holandskými námořníky na palubě. Tato překvapivá akce, kterou provedla relativně malá anglická námořní jednotka, přispěla k začátku třetí anglo-nizozemské války.

Potopené plavidlo bylo objeveno v roce 2019. Ačkoli nebylo známo, o jakou loď se jedná, dostal vrak nejvyšší stupeň památkové ochrany. Výzkum prováděli během uplynulého roku odborníci z Británie i Nizozemska. Použili přitom důkazy, které z vraku vylovili profesionální i dobrovolní potápěči, stejně jako analýzu letokruhů z vzorků dřeva.

Zdroj: ČTK
Další zprávy