Neslyšící jste od narození. Myslíte si, že sluchové postižení může posilovat odloučení od společnosti?
Na neslyšící existují dva pohledy - kulturní a medicínský. Kulturní pohled se na neslyšícího dívá jako na člověka patřícího do určité komunity, majícího svou kulturu a jazyk. Nedívá se na něj jako na postiženého. Medicínský pohled vnímá sluchově postiženého člověka jako někoho, kdo má životní bariéry - neslyší, musíme to něčím nahradit nebo jej nějak vyléčit. Dostane třeba doporučení pro implantaci, učí se mluvený jazyk atd.
Já sám se necítím jako postižený člověk. Jsem neslyšící a ano, mám v životě nějaké bariéry, ale nejsem postižený. Můžu v životě dosáhnout všech svých cílů a jako jedinou bariéru vnímám to, že nemůžu telefonovat. Neslyšící lidé mohou dělat v životě cokoliv.
Takže používat termín sluchově postižený není úplně vhodné.
Termín sluchově postižený se nyní moc nepoužívá, je totiž hodně nekonkrétní. Správně se říká: osoby či lidé se sluchovým postižením. Existuje mnoho typů sluchových vad a lidé se dělí na neslyšící, nedoslýchavé, ohluchlé. Každý
z nich má různé potřeby. Například nedoslýchaví nemusí používat znakový jazyk. Obecně je v České republice "sluchově postižených" zhruba půl milionu, neslyšících uživatelů znakového jazyka je pak plus minus deset tisíc.
Všimla jsem si ale, že dokážete odezírat ze rtů a mluvit česky. Kde jste se to naučil?
Ne tak úplně, záleží na artikulaci. Mám nějaké zbytky sluchu, takže slyším trochu lépe než například moji dva starší bráchové. Ti stejně jako mí rodiče chodili do školy pro neslyšící, kde užívali znakový jazyk. Já jsem chodil do školy, kde se více mluvilo, proto jsem se naučil mluvit česky, odezírali jsme od učitelů. Samozřejmě se sluchadlem, do čehož mě museli nutit, protože jsem jej nechtěl používat. Dneska jej nenosím, protože když jsem ve městě a je kolem mě hluk, znervózňuje mě to.
Řekl jste, že jako jedinou bariéru vnímáte to, že nemůžete telefonovat. Čím telefonický hovor nahrazujete?
Používám tlumočnické služby. Pomocí operátora se můžu přes kameru spojit s tlumočníkem, který zavolá za mě. Znakuji mu a on do telefonu mluví. Takhle funguje třeba služba Tiché spojení.
Neslyšících jsou v Česku tisíce. Tlumočníků ze znakového jazyka je údajně ale jenom stovka. Jak to tedy řešíte, když potřebujete do banky, na úřad nebo k lékaři?
Pokud se jedná o osobní schůzku na nějaké vážnější téma, objednávám si tlumočníka. Toho si ale musíte objednat hodně dopředu, je to běh na dlouhou trať. Navíc pokud potřebuji řešit něco hned, je to problém. Nevýhoda zrovna u doktorů je, že i když se objednám spolu s tlumočníkem na konkrétní čas, na místě se pak čeká třeba hodinu, což je ztráta času pro mě i tlumočníka. A když jdu k lékaři sám, někdy mě doktor bez tlumočníka ani nepřijme. Pár sestřiček znakový jazyk umí, lékaři ne. Ale i kdyby uměli základy, stejně nepředají všechny důležité informace, proto musí být na místě tlumočník.
A jak se tedy neslyšící může dovolat pomoci při nějaké nehodě?
Musel bych nějakým způsobem oslovit slyšící, aby zavolali pomoc. Ale třeba při nedávném teroristickém útoku ve Španělsku byla mezi zraněnými i neslyšící žena. Přišla k ní policistka a znakovala s ní.
Kdybych byl sám, musel bych volat přes tlumočníka anebo vytočit pohotovost a opakovat, kde jsem, co se stalo a spoléhat na to, že mě uslyší. Záchranka ale má taky aplikaci, přes kterou si lze zavolat pomoc podržením tlačítka na několik sekund. Z telefonu pak odejdou informace o tom, kde jsem a co se stalo. Nevýhodou je, že se do telefonu ale často musí něco říct, aby si nemysleli, že tlačítko někdo zmáčkl omylem nebo ze srandy.
Znakový jazyk neexistuje jeden na celém světě, liší se v každé zemi. Jak to dělají neslyšící na cestách v zahraničí?
Na druhém konci světa, třeba v Japonsku, bude znakový jazyk zcela odlišný. Nebo v Africe, tam by porozumění s ostatními neslyšícími trvalo déle. Evropské země k sobě mají kulturně blíž, a proto si Evropané ve znakovém jazyce dokážou lépe a rychleji porozumět. I tím, že jsou znakové jazyky vizuální, jsou si v lecčems podobné. Například auto i sklenička budou stejné, protože se používají ikonické znaky opisující tvar předmětu, ale abstraktní výrazy jako láska, se v každé konkrétní zemi nebo kultuře liší.
Jinak znakový jazyk má tu výhodu, že kdekoliv na světě má stejnou gramatiku - používá prostor a mimiku, která bude v každém jazyce podobná. Díky tomu se dorozumíme v podstatě kdekoliv na světě.
Cestují neslyšící často nebo se toho obávají?
Pokud na to mají peníze, tak cestují. Stejně jako u slyšících je to velmi individuální. Není to o strachu, ale o zálibách a finančních možnostech. Já osobně cestuji rád.
Přiznám se, že mě překvapilo, že neslyšící dokážou vnímat hudbu. Jak je to možné?
Hudbu vnímají přes vibrace. Ale ne všichni neslyšící ji mají rádi, někteří chodí i na diskotéky. Existuje dokonce i speciální technologie, kdy se na záda přidá zařízení, které vibruje v rytmu hudby. Nebo vizuální zařízení, které ukazuje
křivku hudby. Spousta neslyšících taky tancuje.
A tančí podle kroků, které vidí nebo podle vibrací, které cítí?
Záleží na talentu lidí. Někdo se jej snaží naučit prostřednictvím tlumočníka nebo tanečního partnera. Třeba ve Velké Británii se soutěže Británie má talent zúčastnila ohluchlá dívka, jež se chtěla stát zpěvačkou. Rodina ji v tom podporovala a nakonec se dostala až do finále.
Lidé si dneska stěžují na to, že je čím dál tím těžší najít si partnera. Jaké to je pro neslyšící?
Je to individuální. Záleží na tom, jestli je komunikativní. Samozřejmě, že slyšící a neslyšící mají trochu jinou kulturu. Když pár tvoří slyšící a neslyšící, chtějí navštěvovat obě společnosti. Ale neslyšící partner by měl ve slyšící společnosti
větší problém, než slyšící v neslyšící společnosti. Protože zatímco neslyšící slyšícím nikdy nebude moci porozumět, slyšící se od neslyšících může naučit znakovému jazyku. Existuje ale více neslyšících párů než těch smíšených.
A jak třeba reagují slyšící ženy na neslyšící muže?
Myslím, že pro neslyšící muže je to snazší, protože ženy jsou empatičtější a znakový jazyk jim mnohdy přijde i sexy. Důkazem toho je, že tlumočníci jsou z 99 procent ženy, protože mají větší sociální cítění.
Přestože vám život občas ztěžují bariéry, založil jste vlastní podnikání a učíte znakový jazyk. Myslíte si, že je to i díky tomu, že se situace pro neslyšící v Česku za posledních dejme tomu patnáct let zlepšila?
Mí dva bratři pracují na běžných pozicích v továrně. Myslím si, že je to individuální, pokud si člověk chce najít nějakou práci a být v něčem dobrý, tak může, a pokud nechce, nemusí. Já jsem se rozhodl jít vlastní životní cestou. Kromě toho, že jsem lektorem znakového jazyka ve Znakovky.cz, jsem založil ještě Znakovárnu - komunitní vzdělávací centrum. Cítil jsem potřebu dát něco více své komunitě. Děláme zde přednášky a workshopy na nejrůznější témata pro neslyšící i slyšící, kteří mají zájem o znakový jazyk.
A myslím, že se situace pro neslyšící zlepšuje. Zlepšují a rozšiřují se služby, neslyšící jsou více přijímaní do zaměstnání, lepší jsou i školy a tlumočnické služby. Navíc jsou více využívány kompenzační pomůcky ve školách i v
dopravních prostředcích. Situace je tedy lepší než dříve. Ale třeba za socialismu museli pracovat všichni, včetně neslyšících. Zatímco v dnešní době si zaměstnavatel vybírá zaměstnance, a tím občas narážíme na bariéry.
