Mádl: Chlapi si zvykli uhýbat smutku. Máme být ženám oporou, jenže jsme často zlomení

Tomáš Maca Tomáš Maca
5. 6. 2022 11:41
Z hvězdy teenagerovských komedií vyrostl v uznávaného režiséra a scenáristu. Teď ale Jiří Mádl vydává svůj první román Přitažlivost planety Krypton. V rozhovoru přiznává, že do příběhu o dospívání, osamělosti a hledání domova ukryl i střípky z vlastního života. Mezi filmem a literaturou vidí stejnou propast jako mezi městem a lesem. Při psaní knihy si tak prošel terapií podobnou úniku do přírody.
"Některé věci si člověk potřebuje probrečet. Já jsem to ale nedělal, takže se na mě vyvalily, až když jsem se během covidu ocitl v tichu, jenom sám se sebou," přiznává Jiří Mádl v rozhovoru.
"Některé věci si člověk potřebuje probrečet. Já jsem to ale nedělal, takže se na mě vyvalily, až když jsem se během covidu ocitl v tichu, jenom sám se sebou," přiznává Jiří Mádl v rozhovoru. | Foto: Tomáš Vocelka

Hlavní hrdina vašeho románu Přitažlivost planety Krypton píše jako patnáctiletý panic erotické povídky. Zkoušel jste v době dospívání něco podobného taky?

Zkoušel, jenom jsem svoje erotické povídky na rozdíl od Martina nikomu neposílal a psal jsem si je čistě pro sebe. Fakt by mě zajímalo, kde je jim dneska konec, protože jsem si je zapisoval na papír. Měl jsem je schované v nějaké bedničce a teď se úplně děsím, jestli je nenašla třeba moje máma.

Středoškolák Martin se ve vaší knize do erotických povídek paradoxně pouští v době, kdy pobývá na chlapeckém internátě církevního gymnázia v rakouském Kremsmünsteru. Hádám, že tohle místo sám dobře znáte. Je to tak?

Ano, někdy ve třinácti, čtrnácti jsem tam strávil asi čtyři měsíce na studijním pobytu. Doma v Českých Budějovicích jsem chodil na biskupské gymnázium, a tak jsem na hodiny náboženství nebo učitele z řad církve byl zvyklý. Až v Kremsmünsteru jsem ale poznal život na internátě, který byl s křesťanstvím provázaný od rána do večera a řídil se přísným režimem. Do počítačové učebny jsme mohli jen ve vymezeném čase a chodit na pornostránky by nás tehdy vůbec nenapadlo, protože jsme v klášteře nesměli číst ani puberťácké časopisy jako Bravo. Spolužáci z Maďarska se ale přes internet tajně dostali právě k erotickým povídkám, díky kterým jsem pak i já objevoval svět.

Nebylo čtvrt roku v klášteře pro puberťáka příliš tvrdou vojnou?

Vojna to byla. I tak mám ale na Kremsmünster dobré vzpomínky. Přirovnal bych to k letnímu táboru, kde taky musíte ráno brzo vstávat na rozcvičku a v noci chodit hlídat vlajku. Zároveň vás to ale baví, protože zažíváte nějaké dobrodružství. I když na to nevypadám, tak mi přísný režim vyhovuje, a dokonce jsem zvažoval, že bych v Kremsmünsteru zůstal delší dobu. Do Budějovic jsem se vracel kvůli hokeji. Když jsem řešil, za koho bych v Rakousku mohl hrát, tak pro mě byl nejbližší tým Black Wings v Linci. Pamatuju si, že jsme proti nim jednou soutěžili v krajském žákovském přeboru, když nám v regionu chyběli soupeři. Byli dobří a navíc měli krásný stadion. Už ani nevím, proč jsem za ně nakonec nenastoupil. Možná mě nechtěli.

Vraťme se od hokeje ke psaní. Kdy jste v sobě objevil literární ambice?

Knížku jsem toužil napsat odmalička. Kdykoli u nás v rodině někdo potřeboval dát dohromady seminárku nebo nějaký důležitý e-mail, dostal jsem to za úkol já, protože se vědělo, že je pro mě psaní přirozenou formou vyjadřování. Psal jsem i rozchodové dopisy, které sice spousta lidí považuje za projev srabáctví, ale mně naopak přišlo, že když něco řeknete, žije si to pak vlastním životem, kdežto v dopise to máte černé na bílém. Když jsem potom na gymnáziu zvažoval, co půjdu po maturitě studovat, lákala mě žurnalistika nebo diplomacie. V šestnácti jsem si ale poprvé zahrál ve filmu, což mě odválo malinko jiným směrem, a literární ambice se u mě přelily do scénářů. Vyprávět příběhy filmovým jazykem pro mě bylo logickým krokem, protože jsem na filmu vyrostl.

Proč tedy Přitažlivost planety Krypton neskončila jako filmový scénář, ale román?

Protože jsem nevěděl, jak příběh, ve kterém sehrávají klíčovou roli internetové konverzace, zfilmovat a připadalo mi, že v knižní formě bude silnější. Je pravda, že dneska existují filmy, ve kterých si dva lidé mezi sebou chatují a diváci na plátně sledují bubliny s jednotlivými zprávami. Tenhle způsob ztvárnění ale z mého pohledu nedokáže uspokojivě předat zamýšlenou emoci. O způsobu, jak by šlo z románu udělat film, jsem tak začal trochu uvažovat, až když jsem knížku na přelomu roku dokončil. Do odevzdání rukopisu jsem si to zakázal.

"Na Supermanovi se mi líbí, že zatímco na Zemi je silným, obdivovaným hrdinou s mimořádnými schopnostmi, na planetě Krypton, odkud pochází, byl úplně obyčejný."
"Na Supermanovi se mi líbí, že zatímco na Zemi je silným, obdivovaným hrdinou s mimořádnými schopnostmi, na planetě Krypton, odkud pochází, byl úplně obyčejný." | Foto: Tomáš Vocelka

V knize vyprávíte o dvou mladých lidech, kteří se seznámí na kdysi populární chatovací platformě XChat, a přestože spolu několik let komunikují jen přes internet, svěřují se vzájemně i s tím, co by nikomu jinému neřekli. Dneska už spíš převládají obavy, že nás sociální sítě vzájemně odcizují a nejsme na nich sami sebou. Nabízí se tedy otázka, jestli ve virtuálním prostoru může opravdu vzniknout takhle blízký a upřímný vztah.

Myslím, že může. Věřím, že sociální sítě stejně jako porno nebo alkohol nejsou samy o sobě dobré ani špatné. Problematické začínají být až kvůli svým špatným uživatelům. Když internetové platformy využijete jako šanci, abyste se zbavili strachu a upřímně vyjádřili svoje pocity, jak se to v mojí knize podaří Martinovi s Veronikou, vidím v nich spíš pozitivum. Je ale pravda, že píšu o době, kdy sociální sítě byly ještě v plenkách, a dneska na nich pozoruju spíš neutuchající touhu po sebeprezentaci. Obzvlášť komický mi přijde ten podvědomý reflex všechno kolem sebe dokumentovat. Vidím to u mnoha svých známých, kteří kdykoli něco zahlédnou, nedokážou se na to jenom dívat, ale musí si to hned vyfotit. Kdyby na druhou stranu sociální sítě nebyly, tak ztratím kontakt se spoustou svých kamarádů ze zahraničí. E-mailovou adresu si totiž kolikrát nezapamatujete, kdežto na Facebooku je většina lidí pod svým jménem.

Proč jste se důvěrnou skupinu, ve které si Martin s Veronikou píšou, rozhodl pojmenovat zrovna Planeta Krypton? Máte nějaký osobní vztah k Supermanovi?

Mám, je to jedna z mých nejoblíbenějších filmových postav a můžete si všimnout, že na něj nechávám drobné odkazy i ve své starší tvorbě. V úvodní scéně mého filmu Pojedeme k moři má na sobě třeba hlavní postava supermanské tričko. Na Supermanovi se mi líbí, že zatímco na Zemi je vždycky tím silným, obdivovaným hrdinou s mimořádnými schopnostmi, na planetě Krypton, odkud pochází, byl úplně obyčejný. Je to člověk, který přišel o domov a uvědomuje si, že mu chybí. Proto s tímhle motivem pracuju i v knize, kde je planeta Krypton symbolem místa, na kterém se člověk cítí v bezpečí.

Supermanem se v přeneseném významu snaží být i váš románový hrdina Martin. Druzí ho vnímají jako silného kluka, který všechno zvládne a z ničeho se nehroutí. Přitom ho dohánějí vlastní úzkosti, které si před okolím nedovolí projevovat. Myslíte, že se muži stále řídí nepsanou normou, že by svoje pocity neměli dávat znát?

Ano a přijde mi, že s tímhle tlakem chlapi v současnosti bojují ještě víc. Dřív jsme samozřejmě od svých tátů nebo strejdů občas slýchávali, že kluci nebrečí. Dneska je tahle norma ale o to silnější, protože vychází z nás samotných. Všímám si toho i u sebe, třeba už v situacích, kdy přijdu jako host do nějakého televizního pořadu a všichni očekávají, že celý rozhovor bude rozjuchaný. Když potom náhodou dojde na nějaké těžké téma, musíme ho okamžitě zlehčit. Zvykli jsme si uhýbat smutku, ale můžeme to vyčítat jedině sami sobě. Pokud si totiž nedovolíme projevovat svoje skutečné emoce, nemůžeme se divit, že nás druzí budou vnímat, jako bychom byli pořád v pohodě.

V dámských časopisech se sice dočtete, že už dneska ženy oceňují, když jsou muži citliví, jenomže ideál tvrďáka, který se z ničeho nesesype, ve společnosti pořád přetrvává.

Ano, pokud sem tam dáme najevo zranitelnost, tak to ženy ještě ocení. V zásadě ale potřebují, abychom jim byli oporou, takže si nemůžeme dovolit být dlouhodobě zlomení. Přitom kolikrát zlomení jsme a může to trvat týdny i měsíce. Sám jsem si zvykl smutek potlačovat a došlo to až do situace, kdy mi umřel děda a já jsem ten stesk po něm nechtěl pustit ven. Jenže jsem si neuvědomil, že ve mně nezpracované emoce přerostou do něčeho, co nakonec nevyhnutelně bouchne. Za každou cenu jsem se pokoušel udržet pozici toho silného, který u stolu vždycky dokáže zahnat blbou náladu. To ale člověka strašně vyčerpává.

"Město mám pořád rád, takže se věčného ruchu a boje filmového světa nechci vzdát. Pokud ale bude mít moje knížka nějaký ohlas, plánuju občas jezdit i do lesů."
"Město mám pořád rád, takže se věčného ruchu a boje filmového světa nechci vzdát. Pokud ale bude mít moje knížka nějaký ohlas, plánuju občas jezdit i do lesů." | Foto: Tomáš Vocelka

Knížkou se prolíná taky téma duchovního hledání. Přestože se váš hrdina od dětství setkává s křesťanstvím, zpočátku se k náboženství staví spíš zdrženlivě a smysl v něm začíná nacházet až postupně. Jaký máte k víře vztah vy?

Dost podobný. Přestože jsem byl ke křesťanství vedený na biskupském gymnáziu v Budějovicích i později na studijním pobytu v Kremsmünsteru, pohled se mi na něj změnil až díky evangelíkům, se kterými jsem jezdil do Husince na českoamerické letní tábory. Pomohla mi v tom už jenom taková maličkost, jako je hudba. Když jsem totiž chodil na školní mše do katolických kostelů, působilo na mě křesťanství i kvůli těžkým, temným zpěvům hrozně ponurým dojmem. Na anglických kempech v Husinci naproti tomu evangelický kazatel Nate Klinger z Chicaga hrál během bohoslužeb s kapelou hudbu, ze které byla cítit lehkost. To byla první vlaštovka, díky které jsem zjistil, že křesťanství nemusí být plné tíhy a pocitu viny, že v něm člověk může najít i něco radostnějšího.

Postupně jsem stejně jako Martin došel k závěru, že víra je individuální, což ale neznamená, že bych neviděl smysl v církvi. Ta podle mě v průběhu historie přinesla spoustu pozitivního - ať už je to vzdělanost, nebo péče o sirotky a o chudé. Můžeme na ní samozřejmě najít i nějaké chyby, ale silniční provoz přece taky neodsuzujeme na základě počtu nehod. Přestože se sám v křesťanské komunitě tolik nesdružuju, myslím, že chodit do kostela a cítit přítomnost dalších lidí, kteří podobně jako vy hledají nějaký duchovní rozměr, má svůj význam. Je to podobné jako s manželstvím. Nesmíte v tom na prvním místě vidět jenom závazek a povinnost, ale především radost, že nejsme sami. Říká svobodný muž, já vím.

Když jsme spolu mluvili před dvěma roky, krátce po první vlně koronaviru, říkal jste mi, že má na vás karanténa blahodárné účinky. V nedávných rozhovorech jste ale tvrdil, že podzim 2020 byl pro vás naopak mimořádné těžkým životním obdobím. Co se během těch pár měsíců změnilo? 

Nešlo ani tak o to, že bych se dostal do existenční nejistoty nebo že by mi chyběla nějaká aktivita, protože jsem si stejně naplánoval, že budu psát scénář ke svému třetímu filmu a do toho ještě knížku. Spíš jsem si v té době uvědomil, že jsem prací dlouho přehlušoval věci, které jsem si v sobě potřeboval vyřešit. Když jsem do nich po letech trochu hrábnul, tak na mě vylezly všechny najednou a musel jsem se s nimi poprat. Byly to právě věci jako smrt dědy, které si člověk potřebuje probrečet, ale já jsem to nedělal, takže se na mě vyvalily, až když jsem se během covidu ocitl v tichu, jenom sám se sebou.

Nevypisoval jste se z pocitů, které jste měl v sobě uzamčené, náhodou i v knížce?

Je pravda, že se můj breakdown na románu asi nějak projevil. Příběh jsem měl ale vymyšlený už delší dobu a první kapitolu jsem napsal v listopadu 2019. Spíš jsem si tak díky tomu, co jsem prožíval, dovolil jít víc do hloubky a popsat podrobněji pocit úzkosti, se kterým se Martin v knížce potýká. Když jsem jednotlivé pasáže zpětně četl, kolikrát mě překvapovalo, co všechno v sobě nacházím. Bylo to podobné, jako když o svých emocích začnete mluvit s někým jiným a sami se pak divíte, jakým způsobem je pojmenováváte. Uvědomil jsem si, že psaní může být takovým hravým tancem mezi vědomím a podvědomím, což je skvělý zážitek.

Bude se vám teď od literatury vůbec chtít vracet k filmařině?

Někdo mi říkal: "Nekoukej se do těch lesů. Jednou se tam zakoukáš a zjistíš, že už se do města nevrátíš." Já mám zatím město ještě pořád rád, takže se věčného ruchu a boje filmového světa nechci vzdát. Pokud ale bude mít moje knížka nějaký ohlas, plánuju teď občas jezdit i do lesů.

V rozhovoru pro Radio Wave jste přiznal, že ačkoli navenek působíte jako kliďas, ve skutečnosti jste při režírování filmů velký nervák. Vzhledem k tomu, že Státní fond kinematografie nedávno podpořil vznik vašeho třetího autorského snímku Vlny, čeká vás teď po duševním restartu v lesích tvrdý návrat do stresujícího města.

Je to tak a zase je potřeba říct, že si ten stres dělám sám. Nedovolím si svoje pochybnosti dávat najevo a o to víc se pak na place nervuju. Ve filmu to na druhou stranu mnohdy jinak nejde, protože režisér musí být kapitán, který svoje nejistoty drží pod kontrolou, aby neztratili důvěru herci a zbytek štábu. Je to ale někdy dost náročné.

Jiří Mádl (35)

Jiří Mádl, herec, režisér, scenárista
Foto: Tomáš Vocelka
  • Vyrůstal v Českých Budějovicích, kde chodil na Biskupské gymnázium J. N. Neumann a hrál v útoku za místní hokejový klub. Poté, co si při jednom zápase zlomil ruku, ale sportovní kariéry zanechal.
  • V šestnácti letech ho společně s Vojtěchem Kotkem proslavila role v teenagerovském filmu Snowboarďáci, po kterém následovali neméně úspěšní Rafťáci. Později si zahrál v komediích Gympl, Vejška a Deníček moderního fotra ale i dramatech Colette, Děti noci, Hra nebo Modelář.
  • Jako režisér a scenárista debutoval v roce 2014 snímkem Pojedeme k moři, za který dostal Cenu české filmové kritiky pro objev roku. V roce 2019 na něj navázal druhým autorským filmem Na střeše a příští rok se chystá podle vlastního scénáře natočit historické drama Vlny.
  • Po maturitě krátce studoval psychologii na Univerzitě Karlově. Kvůli hereckému vytížení ale přešel na obor Sociální a masová komunikace na Univerzitě Jana Ámose Komenského, jehož studium dokončil v roce 2009. O dva roky později absolvoval kurz scenáristiky na New York Film Academy.

Film Vlny bude vyprávět o zahraniční redakci Československého rozhlasu v období pražského jara, což je námět, na který jste narazil během svých vysokoškolských studií.

Ano, studoval jsem sociální a masovou komunikaci na Univerzitě Jana Amose Komenského, kde mi umožnili, abych kvůli hereckým rolím občas chyběl na přednáškách, pokud jsem to pak zvládl dohnat. Jednou jsem kvůli nedostatečné účasti zašel za profesorem, který nás učil dějiny médií, abych se s ním domluvil, jestli mi udělí zápočet. Řekl, že mi ho dá, ale jenom za podmínky, že přečtu knížku Od mikrofonu k posluchačům a napíšu o ní seminárku. Vytáhl obrovskou bichli, která mě popravdě nejdřív vyděsila, ale když jsem pak díky ní začal pronikat do historie Československého rozhlasu, zjistil jsem, že tam jsou fascinující příběhy - ať už bitva o Rozhlas na konci války, nebo právě období pražského jara a sovětské okupace. O obojím jsem samozřejmě věděl. Konkrétní věci, které měla na svědomí právě Redakce mezinárodního života, pro mě ale byly nové.

V souvislosti s ruskou invazí na Ukrajině teď bude námět vašeho filmu asi ještě aktuálnější než dřív.

Je pravda, že nám teď Putin dělá neplacenou kampaň. Při psaní scénáře jsem se ale snažil politiku příliš neakcentovat, protože se podle mě akcentuje sama. Ve filmu samozřejmě připomenu, že Sověti okupaci v roce 1968 vydávali za bratrskou pomoc a hájili se tím, že do Československa přišli na pozvání místních lidí, aby je zachránili před reakcionáři. Když si to diváci porovnají se současnou situací, kdy Rusové tvrdí, že pomáhají obyvatelům Ukrajiny před neonacisty, budou mít nevyhnutelně pocit, že se historie opakuje. S tímhle cílem jsem ale rozhodně scénář nepsal.

Taky jste si jako hlavního hrdinu nevybral nikoho z redaktorů, kteří v 60. letech v Československém rozhlase pracovali, ale fiktivní postavu technika Tomáše.

Měl jsem před sebou totiž redakci plnou velkých novinářů, z nichž všichni uměli několik cizích jazyků, znali svět a vynikali inteligencí i odvahou. Kdybych chtěl příběh vyprávět očima někoho z nich, neměl bych takový prostor jít pro příběh nad rámec historických faktů. Proto mi přišlo lepší do děje vplout přes fiktivní postavu, která zároveň ve srovnání se všemi osobnostmi v redakci bude docela průměrná, takže se s ní diváci snadněji identifikují. Technik Tomáš je totiž člověk, který se spíš než o politiku stará o svého mladšího bráchu, kterého po smrti rodičů dostal do péče. Přesto nakonec projeví hrdinství, ke kterému bychom se možná byli schopni odhodlat my všichni.

Už víte, kdy padne první klapka?

Věřím, že začneme točit v únoru.

Mohlo by vás zajímat: Režisér Rafťáků musel Mádla velmi krotit

„Jako kdybych točil Pozdravy z kožených kalhot“, režisér Rafťáků musel Mádla velmi krotit | Video: Aktuálně.cz
 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Právě se děje

před 3 hodinami

Britka Ghislaine Maxwellová byla dnes v USA odsouzena k 20 rokům vězení za napomáhání finančníkovi Jeffreymu Epsteinovi zneužívat náctileté dívky

Zdroj: ČTK
před 3 hodinami

O deset procent se od září navýší plat části zaměstnanců ve veřejném sektoru

Od 1. září by měli dostat o deset procent přidáno nepedagogičtí pracovníci či lidé, kteří pracují v resortech, jako je kultura. Jde zhruba o 300 tisíc lidí. Po jednání na úřadu vlády to novinářům řekli ministr práce Marian Jurečka (KDU-ČSL) a předseda Českomoravské konfederace odborových svazů Josef Středula. Konečnou shodu na růstu platů ve veřejném sektoru však předsedové vládních stran s odboráři nenalezli.

Před úterním jednáním odboráři požadovali přidání ve veřejném sektoru od července a uváděli, že se chtějí dohodnout na navýšení o 15 procent lidem se zmrazeným výdělkem a o 7,6 procenta ostatním. Devět odborových svazů veřejné sféry na podporu požadavků vstoupilo do stávkové pohotovosti, další čtyři je podporují. Koalice se s odboráři znovu sejde 19. července, kdy by podle Jurečky měla vzniknout dohoda nejen pro letošní rok, ale i pro rok 2023.

Zdroj: ČTK
Další zprávy