Jiří Bartoš stojí ve svém ateliéru v pražských Holešovicích v obklopení nové série obrazů, na které právě pracuje. "Tenhle obraz maluju s přestávkami tři měsíce," říká, zatímco ukazuje na velké plátno plné mraků. "S touhle sérií mraků jsem začal formát plátna vnímat trochu jinak. Odkaz na přírodu a environmentální žal v mé tvorbě ale zůstává. Změna klimatu je v ní pořád přítomná, jen se do ní začaly nabalovat mé osobní zkušenosti," vysvětluje mladý umělec, který v této i předchozí sérii pracuje s tématem vzpomínek.
"V jeden rok mi umřeli dva důležití členové rodiny a v souvislosti s tím jsem si začal řešit své vzpomínky. Všímal jsem si, že už vlastně nevím, jestli se daná věc stala, kdy se stala, jestli jsem ji zažil já, nebo mi o ní někdo povídal. Vzpomínky na ně se mi začaly vzdalovat, tím pádem i oni samotní, a to jsem nechtěl," popisuje své motivy Jiří, který na to konto vytvořil sérii obrazů My memories of you are getting a bit blurry and I’m not okay with that.
"Právě přírodní motivy jako vítr, voda a oheň jsou metaforami pro plynutí času a křehkost vzpomínek. Připomínají, že paměť není pevná, ale neustále se proměňuje. I když jsem smířený s tím, že je zapomínání nevyhnutelné, pořád mám naději, že vzpomínky můžou přežít prostřednictvím poetické interpretace a sdílení skrze umění," vysvětluje.
Zmizel mi kus vzpomínek
Jeho nejoblíbenější vzpomínky se pojí s dětstvím na chalupě na Vysočině o letních prázdninách. "Chodili jsme s dědou na ryby nebo jsme hráli různé bojovky v lese. Když jsme se vrátili na chalupu, na stole venku byl připravený obrovský tác s obloženými chleby a tatrankami. Cítil jsem se tam bezpečně a bezstarostně," popisuje Jiří, kterému se téma bezpečí a s tím spojený klimatický žal prolíná celou tvorbou.
"Příroda je spojení s mým dětstvím u nás na dědině, kdy jsem byl obklopený loukami, poli a lesem. Spousta toho už tam není a mění se. Proto maluju přírodu a zvířata, je to asi takový můj obranný mechanismus a neustálé spojování se s tím bezstarostným obdobím," říká malíř, který před dvěma lety vytvořil sérii obrazů pod názvem Poslední lesní majáles. Jednalo se o portréty zvířat. "Tento soubor zobrazoval poslední party, kdy se zvířata naposledy uvidí před tím, než se rozutečou do nových teritorií a nevědí, zda se ještě někdy potkají a co s nimi bude," vysvětluje.
"Byl to takový pietní soubor za všechny lesy, které padly kvůli kůrovcové kalamitě způsobené klimatickou změnou," vysvětluje mladý umělec a vypráví o své zkušenosti: "Přijel jsem na chatu a lesy, které jsem znal, tam najednou nebyly. Můj domov, moje krajina, kterou jsem dokázal jít poslepu, byla najednou naprosto k nepoznání. Šel jsem od spodního rybníka k nám na chalupu a poprvé v životě jsem se tam ztratil. To mě tehdy strašně zasáhlo v úplně enormním a globálním měřítku," popisuje. "Došlo mi, že je dost možné, že už tam lesy nikdy neuvidím. Zmizel kus mých vzpomínek a zůstalo jen nesnesitelné ticho."
Když maluje zvířata, pojí je absence očí. "Nemají je, protože nevidí budoucnost. Nevědí, co s nimi bude a jestli se ještě někdy uvidí se svými lesními kámoši, když to řeknu dětinsky. Nevědí, co se stalo, nevědí, jestli přežijí zimu," popisuje Jiří, který před malbou studoval grafiku a pak fotografii na pražské FAMU a jeden rok v Ústí nad Labem u Jiřího Kovandy v ateliéru performance, odkud šel dál na UMPRUM.
Maloval jsem na prostěradla
"Měl jsem nulové sebevědomí, protože jsem na základní škole zažíval šikanu. Spolužáci na střední byli zároveň neuvěřitelně talentovaní. Raději jsem se tak uchýlil k něčemu, co mě vnitřně uklidňovalo, a to byla fotka," vzpomíná Jiří. "Umění a talent pro mě nebylo samozřejmostí," dodává.
Po studii fotografie na FAMU se přihlásil do ateliéru performance v Ústí nad Labem. "Bylo to zrovna v covidu. Spadl jsem do odporných depresí a úzkostí a poprvé v životě jsem začal brát antidepresiva. Můj dobrý kamarád mě částečně přihlásil do ateliéru Jiřího Kovandy, což mě zachránilo," říká Jiří, kterého v současné době inspirují malíři Nicola Samori, George Rouy, Laing FU nebo Niklas Asker.
"V té době jsem se zase pustil do malování. Fotku jsem sám pro sebe vyčerpal, protože jsem se jí nedokázal vyjádřit tak, jak bych chtěl," říká. "Zprvu jsem maloval doma, v místnosti, kterou nikdo moc nepoužíval. Zabral jsem si tam jeden kout a zprvu jsem maloval na papíry, pak jsem si začal kupovat prostěradla a napínat je na prkna, která jsem našel u popelnic, protože jsem neměl peníze na rámy a plátna," směje se.
Otevřeně mluví o tom, že ho malba svým způsobem zachránila. "Nechci znít dramaticky, ale tvorba mě fakt drží. Je to hlavní důvod, proč ráno odcházím z domu. Dělá mi dobře být sám v ateliéru, poslouchat hudbu a vést neustálý dialog s plátnem. Díky malbě jsem se začal mít poprvé v životě rád," svěřuje se malíř, kterému u fotografie nestačil krátký čas, který tvorbou jednoho díla strávil.
"Miluji celý proces úplně od začátku, už jen čistě stloukání rámu na obraz a napínání plátna. Přímý fyzický kontakt s plátnem je pro mě neuvěřitelně uklidňující a uspokojující. Ateliér je pro mě navíc stoprocentní safe space, kdy nepřemýšlím nad ničím jiným než nad obrazy. V tomhle stavu mysli je mi dobře," dodává Jiří. Postupně už začíná pracovat na své závěrečné diplomové práci, kterou předvede v květnu.
"Teoretická část bude zpracovávat poslední knihu Nového zákona, tedy Janovo zjevení. Vize apokalypsy budu porovnávat se současnými studiemi o klimatických změnách. Praktickou část budou tvořit čtyři velkoformátové malby koní jezdců apokalypsy, ale stejně jako v celé mé tvorbě budou na plátnech jen zvířata bez lidí," plánuje.
"Malby budou umístěné v ateliéru fiktivního malíře Jana, který vytvořím společně s architektem, a celé to bude spojovat Janův příběh," prozrazuje částečně Jiří, který závěrečnou prací zakončí třináct let studia umění. "V diplomce nechám své dvacítky. Je to loučení se zatím nejdůležitější kapitolou mého života - studiem umění -, která mě formovala a udělala ze mě člověka, kterým dnes jsem," uzavírá.
