Retrospektivu děl Heleny Wilsonové připravila Galerie hlavního města Prahy, v Domě fotografie potrvá do 23. února příštího roku.
Autorka, jež žila v letech 1937 až 2019, je jako dokumentaristka uměleckého undergroundu dobře známá a výstava dává této historické kapitole dostatek prostoru. Hodně místa však zbylo i na objevování málo známé "tváře" Wilsonové. Jsou tu práce, které vytvořila v exilu - poté, co socialistické úřady donutily k emigraci jejího muže a následně také ji.
V kanadských rezervacích několik let fotila indiánské umělce. Dostala se také na Kubu, kde s velkou empatií zachytila život v chudinských čtvrtích Havany. Avšak největším překvapením budou pro návštěvníky její výtvarně zaměřené práce. Přehlídka ukazuje návrhy obálek uměleckých časopisů ze 60. let, volné fotografické cykly na pomezí konceptu a abstraktního umění, stejně jako práce připomínající českou modernu.
Soubor, ve kterém experimentovala se světlem modelujícím tvar vajec, připomene podobné světelné pokusy Jaromíra Funkeho. Asi není náhodou, že u významného modernisty studovala matka Heleny Wilsonové a už její babička se zabývala fotografií.
Deset let bez penze
Dědeček Heleny Wilsonové koupil začátkem 20. století velkostatek na pomezí Jizerských hor a Krkonoš. Součástí lesního hospodářství byl i zámeček v Navarově, kam se příbuzní nastěhovali a kde nechyběla ani fotokomora. Maminka Věra Pospíšilová byla v rodině první profesionální fotografkou.
Živila tím celou rodinu, když po komunistickém puči v roce 1948 přišli o statek a museli se vystěhovat z Navarova. Odešli do Prahy, kde Věra Pospíšilová našla obživu. V jednom bytě pak bydlela se třemi dcerami i prarodiči. Z jednoho platu živila i je, neboť deset let nedostávali žádnou penzi.
Pražské prostředí Heleně, tehdy ještě Pospíšilové, velmi prospělo. Vystudovala Státní grafickou školu v Hellichově ulici, kam chodila i její matka. Na vysokou školu prý ani nepomyslela. Byla si jistá, že velkostatek a zámeček prarodičů - byť státem zabavený - ji předem diskvalifikuje. Zároveň nechtěla nechat matku ve štychu a raději šla vydělávat.
Měla štěstí, našla si místa, která ji bavila. Po škole pracovala nejprve pro archeologický ústav a fotila keltské vykopávky. Potom se stala redaktorkou časopisu Umění a řemesla. Vytvářela obálky pro magazín Tvar. V polovině 60. let začala vyučovat na grafické škole a zůstala tam deset let.
Pražskou výstavu otevírá cyklus z pavlačového smíchovského domu s romskými obyvateli, ve kterém dvacetiletá začínající fotografka ukazuje velkou citlivost pro sociální dokument. Za Romy sice nejezdí na východní Slovensko, jako to ve stejné době dělá o rok mladší Josef Koudelka, sleduje ale totéž: jedinečnost chvíle, místa, a především člověka.
S Koudelkou se protne ještě jednou v srpnu 1968, když stejně jako on fotí invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Na rozdíl od jeho světově proslulého opusu se ale Helena Wilsonová soustřeďuje jen na plakáty hustě vylepované a nápisy čmárané v pražských ulicích - tyto snímky na výstavě nejsou. Jsou tu však pouliční záběry smutného davu především mladých lidí, otřesených dobrovolnou smrtí studenta Jana Palacha v lednu 1969.
Z této dekády pocházejí také fotografické experimenty a portréty nezávislých umělců jako frajerského malíře Aleše Lamra. Zasněná dlouhovláska v huňatém svetru, s cigaretou a ještě bez brýlí, je malířka Juliana Stritzková, budoucí druhá žena básníka Ivana Martina Jirouse.
Potom následují fotografie z undergroundu. "Přitahovali ji lidé svobodní," řekl v pořadu ArtCafé kurátor výstavy Jan Mlčoch, podle kterého se velkou koncentrací takových osobností vyznačovala nekonvenční skupina zvaná Křižovnická škola čistého humoru bez vtipu. "Měli jako první zásadu zůstat svobodní. V sedmdesátých letech to znamenalo nekolaborovat," připomíná odborník.
Zpočátku se nedefinovali jako underground. Politické vyhranění přišlo až s Ivanem Martinem Jirousem. Historik umění a básník zvaný Magor propojil Křižovníky s neoficiální hudební scénou, především kapelou The Plastic People of the Universe. Jejich vystoupení nicméně Helena Wilsonová fotila jen zřídka, to bylo "území" fotografa Jana Ságla.
Jaké je žít v totalitě
S veselou společností umělců Křižovnické školy ji seznámil Paul Wilson, Kanaďan, kterého potkala při svém krátkém londýnském pobytu v roce 1967 a který se za ní přestěhoval do Československa. Byl nadšeným čtenářem George Orwella, psal o něm diplomovou práci a chtěl se na vlastní kůži přesvědčit, jaké je žít v totalitě. "Chtěl přivonět k tomu smrádku tábora míru a socialismu, tak se do něj přistěhoval a do roku 1977 tu zůstal," shrnuje Jan Mlčoch, jenž Wilsonovy znal od roku 1972. Právě tehdy měli svatbu. "Vnímal jsem je jako harmonickou dvojici, která se nejen přátelila se všemi, ale navíc si nikdy ani v nejhorších dobách na nic nestěžovali, což je v Čechách vlastnost úplně výjimečná."
Helena Wilsonová začala zaznamenávat dění okolo Křižovnické školy. Ta čelila nepřízni doby neustálým vtipkováním a nemožnost vystavování kompenzovala happeningy či performancemi. Často se při nich vyráželo ven z města.
Malíř Jan Steklík a sochař Karel Nepraš například v roce 1970 uspořádali takzvanou Inventuru Řípu. "Vyjeli jsme někam k Roudnici, v hospodě pod Řípem se posilnili před výstupem, a když jsme vyrazili ven, Říp se pořád jakoby vzdaloval - čím jsme k němu přicházeli blíž, tím víc nám unikal. Tak jsme cestou sbírali různé kameny a měřili stromy - dělali jsme tu inventarizaci. Někde jsme našli zrezivělý pluh, asi Přemysla Oráče, a takhle. Tak jsem to nafotila a jelo se domů," vzpomínala v roce 2016 tehdy devětasedmdesátiletá Wilsonová v rozhovoru pro časopis Babylon.
Výstava zahrnuje také fotografie z dramaturgicky náročného happeningu Vltava umělce Olafa Hanela. Tento syn sudetského Němce v roce 1974 zorganizoval poctu skladateli Bedřichu Smetanovi. Pokusil se s pomocí přátel vybavených hudebními nástroji zpřítomnit jednotlivé části slavné skladby "na místě činu", tedy podél toku Vltavy.
Některé performance, které Wilsonová zaznamenávala, skončily zásahem policie. Například soukromý divadelní festival na zámku Elbančice. "Tady ta scéna jsou Broučci od Karafiáta. Tenhle starej Brouček s těmi tykadly, to je Nikolaj Stankovič, tohle je Olaf Hanel, Jirka Němec, tady Věra s broučky," popisovala Wilsonová v rozhovoru s Petrem Placákem pravděpodobně ty fotografie, jež nyní visí na pražské výstavě. Divák se musí skoro usmát myšlence, jak asi vypadal zákrok policie proti všem těm lidem v kostýmech. Co jim vytýkali? Že s tykadly na hlavách podvracejí republiku?
Na výstavě nechybí ani Pivní kalendář Jana Steklíka. Malíř v roce 1972 vymyslel, že se společnost Křižovnické školy bude každý měsíc pravidelně fotit u stolu v hospodě U Svitáků nedaleko Městské knihovny. Při pohledu na rozesmáté tváře, které se nepitvoří, a pěsti pevně svírající půllitry s pivem divák cítí, jak důležité v časech nesvobody takové setkání bylo pro každého ze spřízněných. Merry Ghetto - veselé ghetto, jak zněl název jedné porevoluční výstavy Heleny Wilsonové. Mezi řádky, nebo spíš v mezírkách mezi políčky na negativu vysvítá, že to bylo veselí z nouze a že tvůrčí hojnost pro vyloučené umělce představovala pomyslné antidepresivum.
"Fotila jsem také různá setkání, večírky, neoficiální ateliérové výstavy, akce, svatbu Stankovičů, rodiny Lopatků, Jirousů, Němců," vypočítávala fotografka, která je i autorkou hojně reprodukovaného dvojportrétu Ivana Martina Jirouse s jeho ženou Juliánou z roku 1988.
Vznikl během prvního návratu Wilsonové z emigrace po deseti letech. Jirousovi na něm spolu stojí v zahradě na statku ve Staré Říši a usmívají se, básník má klobouk a pletený svetr s nápisem Vokno, "propagující" samizdatový časopis. Manželé vypadají náramně spokojeně. Fotografka je zachytila nedlouho před tím, než byl Jirous popáté uvězněn pro své protirežimní vystupování.
Indiáni v rezervacích
Helena Wilsonová se dobře uplatnila také v emigraci. Život ve svobodném světě zahájila tím nejlepším způsobem: v roce 1978, kdy jí bylo 41 let, porodila syna Jakea. "Že jsem otěhotněla v Londýně, moje matka okomentovala slovy, že jsem asi zvíře, které se nerozmnožuje v zajetí. To se mi líbilo," říkala.
S Paulem Wilsonem se přestěhovali do Kanady, usadili se v provincii Ontario. Paul založil hudební vydavatelství Boží mlýn a překládal české spisovatele. Spolupracoval s nakladatelstvím ’68 Publishers Josefa Škvoreckého a Zdeny Salivarové. Helena fotila pro muzea, galerie i umělecké časopisy.
Jedna zakázka ji přivedla k indiánským umělcům žijícím v rezervacích. Jezdila za nimi několik let. "Oni se nebrali vážně, naopak jsem zjistila, že vážná konverzace o něčem byla mezi nimi tabu. A to mně najednou připomnělo Křižovnickou školu," vzpomínala.
Po pádu komunistického režimu začala opět navštěvovat rodnou zemi, natrvalo už se ale nevrátila. Zemřela v Torontu den před svými 82. narozeninami.
Z fotografií Heleny Wilsonové je těžké si odmyslet jejich dokumentační hodnotu a dívat se na ně bez emocí. To ale není nutné. Na aktuální výstavě z nich nejsilněji působí svědectví naplno prožitého, šťastného života. Navzdory perzekucím, které autorka i její přátelé zažívali v sevření socialistického státu.
