Jak se stane, že žena z východního Slovenska píše knihy o vzdálených asijských zemích?
Začalo to studiem sinologie v Praze, ke kterému patřily první zahraniční cesty. Strávila jsem nějaký čas na Tchaj-wanu a poté v Číně. Z těchto cest vznikla moje první kniha Kočičí kožich a velbloud u Velké čínské zdi. Po studiích jsem se vdala a měla první dítě. Manžel tehdy dostal nabídku vyučovat slovenštinu v Jižní Koreji, a tak jsme strávili tři roky tam.
Tam vznikla vaše druhá kniha Korejské halušky. Co se z ní čtenář může o Jižní Koreji dozvědět?
Ve svých knihách se zaměřuji na každodenní život. Korejské halušky tedy nejsou cestopis, ale spíš kniha o věcech, které vám turistický průvodce pravděpodobně nepoví. Jelikož jsem s sebou měla dítě a během těch tří let jsem stihla ještě druhé, motá se kniha i okolo výchovy dětí. V Jižní Koreji je totiž diametrálně odlišná.
První věc, která mě tehdy zarazila, byla, že malé děti skoro vůbec netráví čas venku. Neexistuje, že by se vozily v kočárku. S ním jsem tam působila jako zjevení. Tamní babičky se na mě otáčely a posílaly mě domů, protože je zima nebo prší. Později jsem zjistila, že to platí i pro školku. Kvůli smogu, který je tam skoro po celý rok, děti téměř vůbec nehodí na procházky. Hřiště i pískoviště jsou jednoduše uvnitř. V místnosti je navezený písek a v rohu místnosti kompresor, kde dítě od písku můžete očistit.
Vy jste žili přímo v Soulu?
V jedné z příměstských částí. V podstatě to bylo malé uzavřené městečko. Kromě univerzity tam nic jiného nebylo.
Jak slovenské dítě zvládalo korejskou školku?
Naše dcera do školky začala chodit, když jí byly dva roky. Byla ještě malá a moc nemluvila. Automaticky začala rozlišovat, že doma se mluví slovensky a ve školce korejsky. Když do školky nastoupila, mohla jsem prvních pár týdnů chodit s ní - i pro mě to byla svým způsobem škola. Člověk totiž neustále poslouchal jednoduché fráze. Možná jsem se toho nakonec naučila víc než ona.
Čím dalším se korejská školka liší od těch, které máme u nás?
Jižní Korea má hodně obyvatel, a tak mají všichni celkově méně prostoru pro život. Byty bývají menší, všude je hodně lidí, takže i školka byla v prostoru jednoho většího čtyřpokojového bytu. Děti byly zvyklé fungovat na úplně maličkém prostoru. Když měly obědvat, musely si vytáhnout stolečky. Po obědě je uklidily a vytáhly místo nich matračky na odpolední spaní. V podstatě kopírovaly tradiční korejský styl bydlení, který se odehrává z velké části na zemi.
Zelenina na prvním místě
Předpokládám, že i oběd byl ve školce na korejský způsob. Co děti jedly?
Děti měly jídelníček velmi podobný dospělým. Možná s tím rozdílem, že kimči bylo méně pálivé. Celkově ale jejich strava odrážela to, co mívají na talíři dospělí. Jedly málo masa a hodně zeleniny, velké množství kvašené zeleniny. Moc se mi líbilo, že jako rodiče jsme dostávali každý den fotku menu, co budou ve školce děti jíst.
Školka navíc měla program, ve kterém rodiče vzdělávala, jak správně dětem vařit. Každý měsíc jsme dostávali materiály na určité téma, které se jídla týkalo. Kladl se důraz na sezonní zeleninu. Navíc nám třeba psali, že ředkvičky, které děti dostanou, jsou od lokální farmářů. Byly tam výborné recepty, mnoho z nich vaříme i po návratu.
Přivezli jste si domů víc takových zvyků?
Určitě, stejně jako Jihokorejci děláme před zimou kimči ve velkém. Vaříme i některá korejská jídla, spíš jsme si ale navykli na jejich způsob stravování jako takový. Hodně zeleniny a málo masa, které je v Jižní Koreji poměrně drahé. Zato zelenina byla velmi levná a vždy čerstvá. Platilo, že když člověk přišel do obchodu později během dne, tak na ni byly slevy, aby se udržela ta čerstvost. To bylo velmi příjemné.
Když se řekne Jižní Korea, člověk si mimo jiné vybaví napjaté vztahy se Severní Koreou. Slyšela jsem, že z KLDR utíká víc lidí, než si u nás myslíme, a že je jejich následná integrace do jihokorejské společnosti obtížná. Pocítila jste tenhle problém?
Možná odpovím takovou oklikou. Když jsem studovala v Číně, žila jsem na severu země, prakticky na dohled od KLDR. Dokonce jsem měla severokorejské spolužáky. Byly tam severokorejské restaurace, lidé znali severokorejské kroje a tance. Jednoduše tam probíhala nějaká kulturní výměna. V té stejné oblasti se podaří uprchnout nejvíce lidem, hranice mezi Jižní a Severní Koreou je totiž prakticky nepropustná. Mnozí z těch, kteří utečou přes Čínu, jdou pak do Jižní Koreje - a proto si mezi sebou málo rozumí. Jihokorejci totiž mají ve svém jazyce hodně anglických slov, kterým uprchlíci nerozumí. Severokorejce navíc každý pozná, jakmile otevře ústa. To je může diskriminovat třeba u případného zaměstnavatele.
Ale není to tak, že by končili na ulici jako bezdomovci nebo bloudili zmatení ulicemi?
To určitě ně. Když jde člověk Soulem, zřídka na nějakého bezdomovce narazí. Rozhodně ne v takové míře jako například v Praze. Ačkoliv je Soul obrovský, bezdomovectví se tam skoro nevidí.
Život v Jižní Koreji
To mě přivádí ke snímku Parazit, který v roce 2020 získal hned několik ocenění Oscar. Chudá rodina ve filmu sice měla střechu nad hlavou, bydlela ale v otřesně vypadajícím suterénu…
Soul působí jako moderní, rozvinuté město plné blahobytu, ale žije v něm také hodně lidí, kteří se pohybují na hranici chudoby. Někteří spíš pod ní. V našem městečku jsme vídali staré lidi, nejčastěji ženy, jak sbírají kartony ve snaze si přivydělat. Důchody jako u nás nemají, takže se musí nějak živit. Navíc je tam opravdu hodně bytů, které nesplňují bezpečnostní podmínky. Přesto v nich lidé žijí. Asi dva roky zpátky byly v Koreji velké záplavy. Voda zatopila hodně suterénních bytů. Zemřela velká spousta lidí, protože se ze zaplavených suterénů nemohli dostat.
Přivezli jste si kromě stravovacích návyků domů ještě nějaké jiné návyky?
Mně se na té zemi líbilo, jak rychle uměli Jihokorejci zapracovat dobré nápady a inovace. Spoustu úředních věcí si tam jde zařídit online. Zdravotnictví šlape jako hodinky. To jsme poznali na vlastní kůži, protože jsme tam žili během covidové pandemie. Všechno bylo rychlé a organizované. Když třeba přišly vakcíny, člověk se v příslušné aplikaci okamžitě dozvěděl, kde se může nechat očkovat.
Jihokorejci pandemii zvládli skvěle i díky tomu, že přísně monitorovali pohyb všeho a všech. Když člověk přišel do obchodu, musel si pípnout. Pokud se tam ve stejnou dobu vyskytl i nakažený člověk, přišla mu SMS, že se má jít otestovat. Nezavřely tak obchody, školy ani restaurace. Pobavilo mě, že snad jediné podniky, jejichž otevírací doba se tehdy zkrátila, byly erotické salony.
Ukázka z knihy Korejské halušky
Haluškovač a slepice pod paží
"Jaké to je - přestěhovat se s rodinou, s malými dětmi, na druhý konec světa? Jak se tam domluvíte? Co si počnete? Nebojíte se?"
Místo odpovědi jsem jen krčila rameny, nějak bylo, nějak bude.
"Jasně že se nebojíš," utrousil manžel, "to jste vy Rusnáci - popadnete pod paži děti, slepice, krávu a dva měsíce se klidně plavíte třeba až do Ameriky."
Skutečnost je ale úplně jiná. Když se ve vás probudí náhlá touha vycestovat co nejdále od domova, na nejcizokrajinější a nejexotičtější místo, jaké vás napadne…, toto korejské městečko si můžete rovnou vyškrtnout ze seznamu. Vážně.
Je to asi jediné místo v okruhu stovek kilometrů, kde může člověk sedět bosý na zemi v restauraci, nacpávat se nějakým kimči za zvuků cikád a k-popu a kolemjdoucí Korejci ho budou zdravit líbeznou slovenštinou: "Dobrý den! Jak se máte?"
Tedy ne lecjací Korejci, ale "naši" studenti. Ti, kteří mají na chodbách univerzity vylepené plakáty Štefánika a Dubčeka a po večerech sedí nad učebnicemi slovenštiny.
"To už si nemůžeme na ulici říkat žádné tajnosti," smála jsem se.
V našem městečku si opravdu nemůžu být jistá, jestli mě neposlouchá někdo, kdo umí shodou okolností slovensky. Jedinou možností je skutečně uchýlit se k té rusnáčtině a potom si od plic zanadávat, protože libozvučné rusnácké fráze jako T KNŠ se tady, naštěstí, neučí.
Ale to není všechno! Navíc z celé té korejskosti kolem nenápadně prosakují kousky domova. Občas se objeví bar, který se jmenuje VEČER nebo RADOST. Ve večerce jsou vystavené mezi sladkostmi Horalky i oplatky Mila. A v nabídce piva v supermarketu zase nikdy nechybí Kozel ani Plzeň. Říkám, přesně jako doma. Až na to, že toho Kozla vám tu občas naservírují ne s pěnou, ale se spoustou šlehačky a skořice.
A ještě haluškovač! Zapomněla jsem na haluškovač. Je nutné vzít děti, slepice a haluškovač, a až potom je možné odcestovat na druhý konec světa. V Koreji se dá určitě koupit všechno na světě, jen haluškovač, ten neodmyslitelný symbol slovenské kultury, tu věru nemají.
Sice bez slepice pod paží, ale zato s haluškovačem v kufru - samozřejmě že jsem se té cesty do daleké Koreje nebála! Budou to jen korejské halušky, těšila jsem se.
