Když jsme spolu vedly rozhovor naposledy, na jaře roku 2020, dokončovala jsi zrovna přípravy na natáčení svého absolventského snímku Milý tati. Vybavuji si, že sis nebyla jistá, jak to s ním dopadne. Nakonec se ale stal hitem. Jak vnímáš změny, které se za poslední čtyři roky v tvém životě udály?
Je bezva, že se ptáš takhle s odstupem. Život se mi skutečně změnil a věřím si teď mnohem víc než před těmi čtyřmi lety. Takový úspěch jsem nečekala a jsem za něj velmi vděčná. Věřím, že to, co dělám, má smysl, jsem motivovaná. Pozornost a úspěch jsou ale vždycky dočasné, člověk s nimi nemůže počítat do budoucna, nemůže svou práci dělat jen proto, aby získal ocenění. A tak nečekám, že můj připravovaný celovečerní film dopadne stejně dobře jako Milý tati. Dělám, co můžu, aby byl film dobrý, ale nečekám, že bude stejně úspěšný.
O čem tvůj celovečerní film debut bude?
Bude to hraný film s kombinací kolážové animace, podobně jako je Milý tati. A je to fikce o životě mladé Vietnamky žijící v Česku, která dostane nabídku k sňatku z Vietnamu. Za svatbu s mladým Vietnamcem jí nabídnou 30 tisíc eur. Film je o dilematu - pocitu viny vůči komunitě, rodině a individualitě. Nechtěla jsem se znova věnovat vietnamskému tématu, můj původní námět byl příběh o těhotné teenagerce. Jenomže jsem se zasekla a nakonec mi námět nepřišel tak dobrý. Proto jsem nakonec rozpracovala nabídku k sňatku. Podobnou nabídku jsem totiž kdysi dostala i já.
Neříkala jsi, že to není autobiografie?
Máš pravdu, ale námět je jen inspirovaný mou zkušeností. Chtěla jsem se vietnamským tématům vyhýbat, protože nechci mít nálepku vietnamské filmařky. Pro debut je to ale nakonec nejpřirozenější cesta. Zabývám se zkušeností, kterou znám a dobře se mi o ní píše. Vietnamská kultura bude vždycky součástí mé osobnosti, tak jsem si řekla, že nemá smysl se jí vyhýbat.
V některých českých médiích je zobrazení vietnamské komunity stále stereotypní. A v českém mediálním prostoru se stále opakují ta stejná témata - rodiče jsou tradiční, přísní a podobně. Můj film jde ale hlouběji a přináší pohled na témata, o kterých většinová česká společnost netuší. I v případě filmu Milý tati mi hodně lidí řeklo, že netušilo, jak moc je ve vietnamské kultuře zakořeněna důležitost synů jako pokračovatelů rodu.
Proč jsi ty sama vietnamskou nabídku k sňatku odmítla?
Typický vietnamský občan se nemůže jen tak sebrat a odjet do Evropy. Jde to, ale stojí to spoustu peněz a všechno dlouho trvá. Navíc se o něj v Česku musí někdo zaručit. Sňatek je zkrátka prostředkem, jak se dostat do Evropy. Bylo mi 22, když mi známí mých rodičů nabídli 500 tisíc korun za sňatek s jejich synem, který by se díky tomu dostal do Česka.
Pro mě to byl spíš vtip, ani chvíli jsem nad tím neuvažovala. Nechala jsem to tehdy vyhnít. Ten kluk se později dostal ve Vietnamu do problémů a cítila jsem se trochu provinile, jestli jsem mu tehdy neměla pomoci. Moje postava ve filmu to má ale mnohem složitější a má několik důvodů, proč by nabídku měla přijmout.
Ve snímku Milý tati ale reflektuješ mnohem osobnější téma - vztah s otcem, který nakonec odešel od tvé matky, protože toužil po synovi. I kvůli tomu se tvá matka a sestra nakonec odstěhovaly zpátky do Vietnamu. A tvůj vztah s otcem byl roky narušený. Zlepšil film tvůj vztah s tátou?
V momentě, kdy jsem film začala natáčet, už jsem problémy s otcem měla vyřešené. Námět jsem vnímala s velkým odstupem, necítila jsem k němu žádné emoce. Když jsem ten příběh psala a řešila, bylo to hodně emotivní, během natáčení ale už ne. Věděla jsem, že musím být co nejupřímnější. Kdybych nebyla, film by nebyl dobrý. Dlouho trvalo, než jsem ho dala dohromady, takže z niterného a pro mě emotivního osobního příběhu se prostě stal námět.
Když jsem film dodělala, vnitřně jsem si náš rozkol vyřešila. Milý tati jsem udělala i proto, abych celému našemu vztahu lépe porozuměla. Byla jsem nervózní, co táta na výsledek řekne. Říkala jsem si, jestli nebude naštvaný, že takhle osobní, rodinnou věc odhaluji na veřejnosti. Nebyl, ale film nijak neokomentoval, spíš se ptal na praktické a technické otázky. Je na mě velmi pyšný a paradoxně se tím filmem dost chlubí.
Jaké byly odezvy česko-vietnamského publika?
Po uvedení mi psalo hodně českých Vietnamek, že zažily něco podobného, že si i jejich otec víc přál syna než dceru. To mě jen utvrdilo, že jde o reálný problém ve vietnamské komunitě, ale nejen v ní. Je to problém srozumitelný pro široké spektrum lidí a národů. A z nějakého důvodů tahle tradice vyzdvihování synů stále trvá.
Jedno z nejsilnějších promítání Milý tati jsem zažila ve Vietnamu, kam na film přišly hlavně mladé holky. Říkaly mi, že jim dodal odvahu a že je super, že se o těchto věcech mluví nahlas. Dojalo mě to. Promítání se zúčastnila i moje rodina a mužští členové starší generace na to neřekli vůbec nic. Což jsem čekala. Starší generace žen z rodiny mě spíš litovala, že jsem si tím prošla. Ale nemyslím si, že zcela reflektovaly smysl filmu.
Mladí Vietnamci v Česku ale podle mě tradiční rozdělení mužských a ženských rolí už vůbec neřeší. Mladí vietnamští kluci v Česku to mají dost náročné, protože se od nich očekává, že budou živitelé rodiny, což ne každý chce. A taky se od nich očekává jakási dominance ve vztazích, což taky ne každý v sobě má.
V našem dřívějším rozhovoru jsi přiznala, že jsi jako dítě neměla žádný popkulturní vzor, se kterým by ses mohla ztotožnit. Teď si vyhrála Českého lva a dostala ses i do výběru 30 pod 30 magazínu Forbes. Vnímáš se jako vzor pro mladé vietnamské Čechy?
Nemyslím si, že jsem vzor, ale ráda budu někomu inspirací. Nedostatek popkulturních vzorů pro česko-vietnamskou komunitu podle mě stále trvá, asi by bylo hodně troufalé doufat, že pro ni v Česku vznikne třeba nějaká pohádka. V tomhle je podle mě Česká televize stále konzervativní.
Myslím si, že by byl ohromný úspěch, kdyby se nějaká vietnamská hvězda nebo tanečník zúčastnili soutěže StarDance. To se pořád nestalo. Alespoň v Masterchefovi byli i zástupci česko-vietnamské komunity, což je fajn. To je přesně příklad, který ukazuje ostatním dospívajícím Vietnamcům, že lze dělat i něco jiného než být v obchodě, bistru nebo se stát mafiánem.
Kde kromě StarDance ještě podle tebe zastoupení vietnamské komunity chybí?
Určitě ve filmech a seriálech. Někdy se takové postavy v české produkci objeví, ale vždycky jsou stereotypní. Přála bych si, aby byli Vietnamci víc zobrazování v klasičtějších rolích, jako je partner, kamarádka, otec, dcera… Tak, aby se stíraly rozdíly mezi Čechy a Vietnamci.
V české společnosti podle mě obecně chybí diverzita. I v politice je málo různorodých lidí - od žen přes homosexuály po lidi jiné barvy pleti. Česko má v tomto ohledu daleko k západním zemí, není vůbec progresivní. A přijde mi, že se lidi čím dál víc uzavírají do sebe. Je to myslím tím, že velká část české populace jsou rasisti. Zásadní roli v tom hraje strach z neznáma. Lidi tady nemají Araby za sousedy, nejsou to jejich oblíbení večerkáři nebo kuchaři. Proto pro ně každý Arab představuje teroristu. Nechci generalizovat a házet všechny do stejného pytle, jen bych si přála, aby byla česká společnost otevřenější.
Co tě přesvědčilo o tom, že Češi nepřijímají diverzitu?
Asi pobyt ve Francii i současný izraelsko-palestinský konflikt. Sleduju, jak jednostranně o něm některá česká média informují. Jako by se zapomnělo, že na palestinské straně jsou také nevinní civilisti, včetně milionu dětí. Ve Francii je obrovská diverzita, v Paříži jsem se zúčastnila dvou demonstrací na podporu lidí v Gaze. Je super nemít koloniální historii, ale na druhou stranu pak lidi nejsou vůbec zvyklí na různorodé obyvatele.
Vietnamci v Česku si za ty uplynulé roky vydobyli popularitu, ale rasismus vůči nám i tak přetrvává. A to i systémový rasismus. Uvědomuji si to na spoustě věcí, třeba když jsme přiletěli z dovolené ve Vietnamu zpátky do Česka. Moje zavazadlo bylo mnohem víc prověřováno než zavazadlo mého kluka, který je Čech. A to mám český pas. Byla jsem podrobena výslechu, třeba od koho jsem si koupila notebook, jestli si vezu hotovost a podobně. Tohle mě fakt štve, protože vím, že to bylo jen na základě barvy mojí kůže.
Máš za sebou prestižní několikaměsíční umělecký rezidenční pobyt v Paříži, který uděluje Mezinárodní filmový festival v Cannes začínajícím filmařům. V čem ti pomohl?
Je to nejlepší věc, která se mi mohla stát. Pro začínající filmaře je to ohromná příležitost. Jsem první režisérkou z Česka i Vietnamu, která se na tuhle rezidenci dostala. Velmi mě to motivuje, všichni mentoři se k nám chovají jako ke generaci nadějných filmařů, což je ale v něčem trochu náročné, protože pak cítíte tlak. Jsme v kontaktu s francouzskými producenty, kteří nás bedlivě sledují. V květnu budeme mít v Cannes prezentace před stovkami producentů. Jsem z toho trochu vystresovaná, tahle rezidence mi ale každopádně otevřela spoustu dveří.
Každý z nás má svého vlastního konzultanta na základě jeho nebo její zkušenosti. Mně přidělili francouzsko-gruzínskou režisérku, která se se svými dvěma filmy dostala do Cannes. Je také scenáristka, což je skvělé. Mám prostor a čas na to, abych se mohla plně soustředit na téma svého filmu. Mám příležitost číst, inspirovat se, přemýšlet o svém tématu. První dva měsíce jsem si jen psala poznámky, teprve po konzultacích jsem začala psát novou verzi. Moc mi pomohlo, že jsem se najednou nemusela soustředit na nic jiného. V Praze bych pořád řešila svoje povinnosti, což je v pořádku, ale času je potom málo.
Diana Cam Van Nguyen (30 let)
- Česká režisérka a výtvarnice se narodila v Chebu vietnamským rodičům.
- Vystudovala chebské gymnázium, poté design nábytku na střední uměleckoprůmyslové škole v Praze. Absolvovala Katedru animované tvorby na FAMU pod vedením Michaely Pavlátové.
- Dianino dílo se vyznačuje hravou a inspirativní kombinací animovaných a dokumentárních pasáží.
- Bakalářský film Malá (2018) získal cenu za nejlepší dokumentární film pro děti ECFA Doc Award na Berlinale 2019.
- Mezi její další snímky patří Spolu sami (2017), je také autorkou animovaných sekvencí v celovečerním filmu Úsvit (2023).
- Za autobiografický snímek Milý tati získala Cenu české filmové kritiky za nejlepší krátký film. Českého lva v kategorii Nejlepší krátký film a Cenu Magnesii za nejlepší studentský film. Oceněn byl také jako nejlepší krátký studentský film na festivalu animovaného filmu Anifilm, kde rovněž získal ocenění ve stejné kategorii v rámci národní soutěže Český obzor
