"Nguyene, jíš psy," smáli se jim Češi. Odhalujeme, jak se tu žije mladým Vietnamcům

× skrýt menu

V dětství je místo rodičů vychovávaly „české babičky“, na základní škole jim nadávali do „Nguyenů“ a na střední nemohli přespávat u kamarádů, natož randit s Čechy. Když se pak poprvé potkali s rodinou ve Vietnamu, cítili radost, zmatek i odcizení. Kdo je druhá generace Vietnamců, která se již narodila v Česku, proč si říká „banánové děti“ a považuje vůbec Česko za svůj domov?

Raper Renne Dang, youtuberka Thu Ha (Bé Hà Stylewithme), režisérka Diana, provozovatelé bistra Tomi a May, psychiatr Thai, inženýr Duc a podnikatel Sebastian ve speciálním projektu on-line deníku Aktuálně.cz poodhalují, jak se jim v Česku vyrůstalo, jaké mají vztahy s rodiči i vietnamskými příbuznými, jak přemýšlejí o lásce, práci i budoucnosti a jak moc těžké bylo pro ně vymanit se z očekávání rodiny a zapadnout do české společnosti.

Banánové dětiNavenek vypadají jako Asijci, ale jejich osobnost, zvyky a chování jsou evropské. Přestože je pro ně Česko často rodnou zemí, pro Čechy bývají stále cizinci. „Nesetkal jsem se s Vietnamcem, který by označení banánové děti vnímal jako pejorativní, či dokonce rasistické,“ vysvětluje Ján Ičo, vietnamista a tlumočník. „Docela dobře se ujalo v prostředí mladších českých Vietnamců, kteří tak v podstatě trefně vyjadřují skutečnost, že navenek vypadají jako Asijci, ale přemýšlí a chovají se evropsky, resp. česky. Banán je ostatně pro Vietnam typická plodina,“ dodává Ičo s tím, že lehce rozpačitý úsměv to může vyvolat u starších, tradičněji založených, nebo ne natolik asimilovaných Vietnamců, kteří tím právě dokazují, že pro ně se takové označení nehodí.

René„Táta mi v životě chyběl. Doteď na to trpím, mám v sobě díru“

„Děti se smály, že jsem Vietnamec. Vietnamec zase nepozná to, že vlastně nejsem Čech,“ rapuje 25letý René Dang ve skladbě Con Lai, jejíž název odkazuje na jeho smíšený původ. Rodák z Rychnova nad Kněžnou téměř celý život vyrůstal s českou matkou, rodiče se mu rozvedli, když mu bylo šest let. S tátou se viděl už jen párkrát. Umřel, když Renému bylo 13 let.

„Otec nejevil zájem o to se s námi vídat, úplně jsem vypadl z vietnamské komunity,“ vzpomíná. Svůj původ začal naplno vnímat až v 18 letech, kdy navštívil rodinu ve Vietnamu. „Svoji vietnamskou polovinu jsem do té doby ignoroval. Věděl jsem o ní, ale netušil jsem, jak se s tím popasovat a jak na to být hrdej,“ říká v rozhovoru, který najdete pod článkem.

Vietnamská rodina ho nakonec přivítala s otevřenou náručí. „Doteď to je jeden z nejhezčích momentů v životě. Celá vietnamská rodina čekala tehdy na letišti, stál tam i můj starej dědeček o holi. Byl to silnej moment. On totiž svého syna, mého tátu, viděl naposledy zhruba ve stejném věku, jako já jsem tam přiletěl poprvé. Pro něj to bylo navrácení ztraceného syna… a já tam našel, co mi tady chybělo.“

Generace Vietnamců v Česku

První generace

Vietnamci, kteří se přestěhovali do Česka. Nezáleží na tom, jestli sem dorazili v roce 1970, 1990 nebo 2005. Byli tady totiž jako první generace své rodiny. Pokud s sebou přivezli děti, které byly v mladším školním věku či školce, tak ty jsou pak chápány jako 1,5 generace. Narodily se sice ve Vietnamu, ale už v dětském věku vyrůstaly v Česku.

Druhá generace

Vietnamci, kteří se již narodili v Česku.

Třetí generace

Potomci, kteří se narodí lidem z druhé generace.

“Dneska je už relativně běžné potkat mladé Vietnamce v netradičních odvětvích, dělají film, fotí, jsou návrháři, mají zážitkovou firmu. Mnohem zajímavější mi ale přijde, že se Vietnamci začali objevovat v úplně běžných povoláních – pracují jako zdravotní sestry, mluvčí ministerstva, novináři, kadeřníci. Třetí generaci už budeme potkávat na všech možných postech v různých profesích. Marta Lopatková, vietnamistka

První vlna Vietnamců se dostala do Československa na základě mezivládní dohody, kterou obě země podepsaly již za socialismu, v období prezidentství Antonína Zápotockého. Vietnam si od spolupráce sliboval zvýšení kvalifikace svých pracovníků a Praha ji brala jako odrazový můstek k dalším asijským trhům.

Řada Vietnamců se po roce 1989 domů již nevrátila. Česko bylo pro ně atraktivní imigrační zemí, a to díky zlepšující se ekonomice i zvyšující se životní úrovni v porovnání s Vietnamem. „To jen zavdalo příčinu k další imigraci Vietnamců. Měli tady krajany, kteří se o ně mohli postarat,“ vysvětluje antropolog a odborník na problematiku menšin Luděk Jirka. Právě silné sociální vazby byly podle něj hlavním důvodem, proč Vietnamci dali přednost Česku před ekonomicky vyspělejším Německem. „Ekonomika dané země je sice důležitý faktor, ale nemusí být vždy nejzásadnější. Pak zde byly ještě další faktory, například relativně „propustná“ imigrační politika České republiky. Ta se v devadesátých letech teprve formovala a to bylo pro migranty výhodou. V té době totiž bylo možné do Česka přijet bez větších byrokratických překážek,“ dodává Jirka.

Vietnamci v Česku

Vietnamci jsou v Česku po Ukrajincích a Slovácích třetí nejpočetnější menšinou, aktuálně jich tu žije 62 525. V Česku je podle dat Eurostatu 72,1 procent všech Vietnamců, které registruje Evropská unie na svém území. Celkově tu tato menšina tvoří 99,1 procenta všech obyvatel ASEANu.

Cizinci v Česku Data k 31. 12. 2019

Ukrajina145 518
Slovensko121 278
Vietnam61 952
Rusko38 207
Polsko21 767
Německo21 478
Ostatní131 280
Celkem595 881

Zdroj: ČSÚ

Počet Vietnamců v Česku K 31. 12. 2018 celkem 61 097 osob

Zdroj: ČSÚ

Jak Vietnamci vnímají Čechy
„Nikdy by nám to neřekli, ale Vietnamci nás rozhodně neobdivují kvůli kulturnosti. Jsou samozřejmě světlé výjimky, ale pro Vietnamce jsou takové ty pohádkovější příběhy typu Babička od Boženy Němcové snáz stravitelnější a oblíbenější než samotná skutečnost. Vietnamci nás nevnímají jako nějaký mimořádně kulturní národ. Hodně si ale cení, jak tu funguje sociální systém, zdravotnictví či školství.“ Ján Ičo, vietnamista a tlumočník

Narození cizinci v ČR podle státního občanství v letech 1995 - 2018

Zdroj: ČSÚ

Thu Ha„Nguyenko, jíš psy,“ smáli se jí. Na vietnamský původ začala být hrdá až díky YouTube

Diváci jejího YouTube kanálu Stylewithme ji znají jako bezprostřední, věčně usměvavou dívku s dokonale sladěným outfitem, která ráda poznává svět. Přesně tak působí 23letá Thu Ha Nguyen, které kamarádi říkají českým jménem Míša, i ve chvíli, kdy začíná rekapitulovat svůj životní příběh.

Ten přitom zahrnuje i ne úplně jednoduchá období. Na základní škole poslouchala xenofobní narážky o tom, že jí psy. Na gymnáziu zase kvůli přísným vietnamským zvyklostem nemohla s kamarády chodit ven jinak než potají. V současnosti řeší, jak tradičně smýšlejícím rodičům vysvětlit, že se po dokončení vysoké školy nechce hned vdávat a měnit svůj bohémský životní styl za péči o děti.

S internetovým publikem si Míša zvykla mluvit téměř o všem, od řasenky, která se jí osvědčila, až po jídlo, jež měla naposledy k obědu. Její životní příběh ovšem zůstával pod atraktivní fasádou sociálních sítí, kde se coby úspěšná influencerka pohybuje jako ryba ve vodě, skrytý. Míša ho začíná vyprávět od momentu, kdy ještě nebyla na světě. Přibližuje tak, co její vietnamské rodiče přivedlo k nápadu přesídlit na starý kontinent.

Její otec do Česka poprvé přiletěl na přelomu 80. a 90. let, aby v mladoboleslavské Škodovce pracoval jako automechanik. Po několika rocích práce v automobilce si však uvědomil, že nadešel správný čas najít si ženu. Vrátil se proto do Vietnamu, kde už ho čekala nevěsta, kterou mu vybrali rodiče. Trvalo jen pár týdnů, než se konala svatba, a hned po ní se Míšini rodiče vydali zahájit společný život do středu Evropy. „Tátovi tehdy bylo nějak ke třicítce a máma je o deset let mladší. Dostat se do Evropy pro Vietnamce nebylo jen tak, oba to viděli jako vstupenku k lepšímu životu, takže ani chvíli neváhali,“ říká Míša.

“Ve Vietnamu v 80. letech stále ještě fungoval přídělový systém a země po všech válkách byla naprosto zdecimovaná a na hranici kolapsu. V roce 1986 se začala programově otevírat světu, aby kolapsu předešla (reformy doi moi). Přesto byl v té době Vietnam velice chudý. Do Československa už tehdy proudilo množství Vietnamců z řad studentů, učňů, dělníků, kteří se často vrátili s nedostatkovým zbožím (babety, kola, šicí stroje atd.). Takže přijeli s určitým kapitálem, se kterým se dalo něco dělat. Navíc se často vyučili, vystudovali a získali pracovní zkušenosti a tedy i lepší pozici na trhu práce ve Vietnamu. Na Československo často velice pozitivně vzpomínali i po návratu a tu se zrodila představa, že život zde je skvělý. Tato představa se pak táhla dlouhá léta, i když už život Vietnamců v Česku či Československu zdaleka tak růžový nebyl. Marta Lopatková, vietnamistka

Místo Mladé Boleslavi ale zakotvili v severočeském Varnsdorfu, kam zpoza hranic přijíždělo mnoho německých zákazníků, aby si nakoupili levné oblečení. To byl i důvod, proč tam vznikla jedna z největších vietnamských komunit v Česku. I Nguyenovi vycítili šanci rozjet vlastní byznys a rozhodli se prodávat textil a boty. Začínali přitom na tržnici a až o mnoho let později se přestěhovali do kamenného obchodu, který vedou dodnes. „Podnikat je pro Vietnamce atraktivnější než být někde zaměstnaný, protože mají pocit, že mohou snadněji růst,“ myslí si Míša.

První roky bydleli v malém bytě 2+kk, kam se museli vejít čtyři, kromě ní a rodičů ještě o dva roky starší sestra. Do vlastního se rodina přestěhovala až těsně před narozením Míšina o pět let mladšího bratra. „Žili jsme dost skromně. K narozeninám jsem dlouho dostávala polárkový dort, do kterého se jen zapíchly svíčky. Když jsem si ho před pár lety koupila, abych si na ty roky zavzpomínala, tak už mi vůbec nechutnal, byla v něm jen spousta tuku, žádná smetana,“ směje se Míša.

„Když nebyl polárkový dort, tak jsme oloupali vršek pomela a zapíchli do něj svíčky,“ vzpomíná Míša. Na fotce je druhá zleva vedle mladšího bratra, který slavil třetí narozeniny.

V době, kdy jí byly pouhé dva měsíce, ji rodiče začali přes den posílat na hlídání k české rodině. „Vím, že to naši mysleli dobře, chtěli, abychom se co nejdřív naučili česky, a abychom tak měli větší šanci, že se dostaneme někam dál a nezůstaneme s nimi celý život na tržnici. Zároveň si ale neuvědomili, že si dítě v tomhle útlém věku nejdřív potřebuje vytvořit důležité emoční vazby k vlastním rodičům, což jsem nemohla, protože jsem s nimi tolik nebyla. Domů si mě brali až večer,“ přibližuje Míša.

Vyzdvihuje, že vietnamské rodiny si na rozdíl od některých českých zakládají na společném jídle, a z dětství si tak nepamatuje večer, kdy by se svými rodiči a sourozenci neseděla u jednoho stolu. O jiných sdílených volnočasových aktivitách si ale se svými rodiči dlouho mohla nechat jen zdát, celý jejich život se totiž točil kolem práce. „Na první rodinný výlet, který by trval déle než den a kdy jsme jeli dál než do Karlových Varů, jsem naše vzala, až když mi bylo osmnáct.“

Výlety si tak užívala jen s náhradními rodinami, které si ji braly na hlídání až do třetí třídy základní školy. Za tu dobu vystřídala tři a vždycky šlo o páry v důchodovém věku. „Zjistila jsem díky nim, že Češi jsou národ turistů a chalupářů. Jezdili jsme společně na chatu, vařili česká jídla nebo se dívali na české filmy. Chodit na hlídání k českým dědečkům a babičkám bylo mezi vietnamskými dětmi běžné,“ podotýká. Stejně brzy ji pak rodiče dali i do školky. To jí byly dva roky a většinou se tam družila se starší sestrou a s vietnamskou kamarádkou.

“Díky „českým babičkám“ děti zažívaly „české dětství“ – české svátky i zvyky, chodily na ryby s dědečkem, zkrátka žily takový ten klasický každodenní český život. Na základě toho přilnuly víc k české kultuře. Navíc se mezi nimi a rodiči vytvořila jazyková bariéra, protože neuměly moc dobře vietnamsky. A pokud zase jejich rodiče neuměli příliš česky, tak vzájemná komunikace byla komplikovaná nebo omezená. Často se pak komunikace s rodiči smrskla na večerní „Jak bylo ve škole?“ a „Už jsi jedl?“. Marta Lopatková, vietnamistka

Cesta outsidera

Pak ale Míša přešla na základní školu, kde byla jedinou Vietnamkou ve třídě a navíc měla výborný prospěch. „Být šprtka a ještě k tomu Vietnamka vůbec nebylo sexy, takže se ze mě stal outsider. Neměla jsem tam žádné kámoše, spolužáci mě oslovovali Nguyenko a neustále mi předhazovali, že jím psy, i když jsem psí maso nikdy ani neochutnala. Zpětně jim to už nevyčítám. Když je vám třeba devět a chcete ve své partě zazářit, jsou podobné narážky jednoduchým způsobem, jak ostatní rozesmát. V severních Čechách je navíc menšin víc, takže tam panovala přirozená nevraživost vůči cizincům,“ upozorňuje Míša.

Dnes už podle ní v české společnosti nejsou xenofobní posměšky tak akceptované, jako tomu bylo na počátku tisíciletí, takže je přesvědčená, že kdyby se v podobné situaci vietnamské dítě ocitlo teď, rychle by se ho nějaký vrstevník zastal. Tehdy se jí ale útoky na její původ hodně dotýkaly. Cítila, že Češi ji mezi sebe nepustí a že je díky vstřebávání evropské kultury současně jiná než příslušníci starší generace Vietnamců. „Byla jsem někde uprostřed a chybělo mi, že se nemůžu někam hrdě zařadit,“ vrací se Míša do dětství.

Ve vietnamštině tehdy měla ještě mezery a její rodiče naproti tomu dost plavali v češtině. Z jazyka jejich nové domovské země dodnes ovládají jen úplné základy, a to kvůli tomu, že starší generace v Česku žijících Vietnamců zůstává dost uzavřená ve své komunitě. „Rozumí, když po nich chcete třeba černé kalhoty ve velikosti S, ale kdybyste se jich ptali na něco složitějšího, třeba vrtačku, tak vám řeknou, že nevědí a ať se sami podíváte po krámě, jestli najdete, co potřebujete,“ popisuje.

Už od základní školy tak Míša občas dělávala rodičům překladatelku, a to i v případech, kdy jim v poštovní schránce přistál nějaký úřední dopis. „V první třídě jsem luštila, co to jsou daně nebo zdravotní a sociální pojištění. Netušila jsem, o co jde, a u toho jsem poslouchala nářky rodičů, proč mě vůbec posílají do školy, když podobným věcem nerozumím. Když pak rodiče v roce 2007 otevřeli vlastní krám, pomáhala jsem jim po škole za kasou nebo jsem zákazníkům ukazovala zboží,“ doplňuje.

Situace s vrstevníky se zlepšila, když Míša z páté třídy nastoupila na osmileté gymnázium, které bylo vzhledem k jejím známkám jasnou volbou. „Ani u jiných vietnamských dětí nepřipadalo vůbec v úvahu, že by nešly na gympl, protože naši rodiče kladou na vzdělání velký důraz. V mojí třídě jsme díky tomu byli hned tři Vietnamci a o třídu výš jich tehdy mohlo být třeba osm. Dobře se učit navíc bylo na gymplu mnohem víc v pohodě než na základce, takže jsem do kolektivu líp zapadla,“ vyzdvihuje.

“Tlak na to, že vzdělání je velká a hodnotná investice, sice pochází z dávných dob – přenáší se od prarodičů, rodičů až na současné děti –, ale myslím si, že hodnotu vzdělání si uvědomují i současní Vietnamci. I ti moderní a nejmladší touží po úspěchu. Vietnamci moc dobře ví, že i ten bakalář ze sociálních věd je lepší než vůbec nic. Ján Ičo, vietnamista a tlumočník

Přestože si na gymnáziu našla i kamarády českého původu, pořád měla o něco blíž k dalším Vietnamcům. Ti totiž řešili stejné problémy jako ona – na rozdíl od českých vrstevníků se nemohli po škole jen tak poflakovat venku, navštěvovat kamarády nebo u nich přespávat. „Mohli jsme si hrát před domem nebo se projet na kole v okruhu jednoho kilometru, ale to bylo všechno. Trajdat někde po ulicích je totiž pro vietnamské rodiče známka neposlušnosti. Sedět u televize nebo u počítače jsme naproti tomu klidně mohli,“ posteskne si Míša.

Kroužky rodiče brali jako rozptylování od studia

Takhle to oficiálně fungovalo až do jejích 15 let. Někdy ale rodičům řekla, že má delší výuku, a potají šla s kamarády třeba do cukrárny. V jiných situacích se dokonce odvážila odmlouvat, díky čemuž si mezi staršími Vietnamci, kteří byli přesvědčení, že dítě má jen slepě přijímat, co mu dospělí nakážou, získala pověst drzého, nevychovaného dítěte. „Jsem typ člověka, který má tendenci argumentovat, dokud není pravda konečně na stole, a přesně to jsem dělala, když mě třeba rodiče z něčeho neprávem nařkli,“ usmívá se Míša.

Její rodiče ovšem považovali za vrchol vzpurnosti už to, že na jejich výtku vůbec odpověděla a nenechala ji jen tak. Jednu hádku s rodiči si pak živě vybavuje dodnes. Chodila tehdy na nižší stupeň gymnázia a se svou sestrou si chtěla zajet na výlet do Prahy. Rodiče dcerám jejich plán sice nejdřív schválili, ale den před odjezdem se jim to rozleželo v hlavě a názor změnili. „Od večera až do dvou ráno jsme se sestrou mámu přemlouvaly, aby nám výlet dovolila, ale nemělo to žádný efekt,“ povzdychne si Míša.

Kvůli důrazu na vzdělání pak byly z pohledu rodičů paradoxně tabu i všechny zájmové kroužky. „Brali je jako rozptylování od studia. Chtěla jsem malovat, rok jsem chodila do výtvarky, ale pak si táta povídal s mojí tetou, která taky žije v Česku, a ta mu řekla, že kvůli tomu budu zanedbávat školu, a on mi kurz na její radu zatrhl. Až v sekundě na gymplu mi pak s mámou dovolili, abych se zapsala na hodiny klavíru,“ vzpomíná Míša.

Umělecké obory podle ní vietnamští rodiče obecně považují za méně hodnotné, protože jsou přesvědčení, že v nich člověk nedosáhne bohatství ani prestiže, a s největším obdivem se naopak dívají na povolání, jako je lékař či právník. Když tedy v 16 letech začala jako vůbec první Vietnamka v Česku přidávat videa na YouTube, natáčela a stříhala je nejdřív tajně. Rodiče se o jejím kanálu Stylewithme dozvěděli až o rok později, když už ho pravidelně sledovalo pět tisíc odběratelů.

„Můj bratranec, který taky žije v Česku, jim řekl, že by moje videa mohla mít potenciál, a nadnesl jim, že by mi mohli pořídit kameru, abych už nenatáčela jenom na mobil. Nakonec mi koupili první zrcadlovku, ale musela jsem přinést vysvědčení se samými jedničkami. Kdybych se jako youtuberka neprosadila, brali by moje videa jen jako mrhání časem. Když ale za nimi začali chodit jiní Vietnamci, kteří jim říkali, že mě jejich děti sledují, tak si to najednou užívali. Slibovali si od toho, že třeba zlepším obraz vietnamské komunity v českých médiích,“ vypráví Míša.

“Pokud budou mladí Vietnamci psát úspěšný blog, hrát ve filmech, natáčet videa na YouTube, mohou se mít velmi dobře, ale rodiče si i tak myslí něco jiného – ideálně by se dívky měly provdat za nějakého bohatého obchodníka. Tohle je jedna z front, na které se mezigeneračně válčí. Mladí Vietnamci musí vysvětlit svým rodičům či prarodičům, že i takhle se dá na světě žít a že není nutné za každou cenu pořád bojovat a být bohatý. Že je možné mít se dobře, zároveň být spokojený sám se sebou, na nic si nehrát... A tohle když slyší tradičněji smýšlející vietnamská rodina, tak se trochu chytá za hlavu a říká si: Co to z toho mého dítěte vyrostlo? Jenže to je důsledek toho, že ho poslali do českých škol. Kdyby to nedělali, tak by takové nápady nemělo. Ján Ičo, vietnamista a tlumočník

K natáčení videí ji motivovala touha stát se součástí komunity youtuberů, mezi nimiž měla své vzory, a zájem o módu. „Ve Varnsdorfu jsem si připadala jako módní ikona, ale když jsem se později přestěhovala do Prahy, zjistila jsem, že zas takový trendsetter nejsem,“ směje se. Módní tipy se na jejím kanále, který dnes odebírá bezmála 400 tisíc diváků, hojně objevují i teď a velký prostor Míša věnuje taky cestování nebo gastronomii. Díky podpoře fanoušků pak začala být po letech konečně hrdá na své kořeny.

Všechny kluky jsem před našima tajila

„Dlouho jsem si myslela, že kdybych byla stoprocentní Češka, měla bych život lehčí. Díky YouTube jsem si ale uvědomila, že mi exotický původ dodává něco navíc, něco, čím jsem pro lidi zapamatovatelná. Získala jsem díky němu sebevědomí, pocit, že mě má někdo rád takovou, jaká jsem. Zvykla jsem si díky němu být víc komunikativní a rodiče mě taky začali brát víc vážně, když viděli, že se mi daří,“ připouští Míša.

Popularita na YouTube ji pak dovedla i ke studiu oboru marketingová komunikace a public relations na Karlově univerzitě, s jehož výběrem už její rodiče překvapivě neměli problém. Míša si to vysvětluje tím, že si byli dobře vědomi, že jí nejde matematika. V době, kdy se po maturitě přestěhovala do Prahy, už navíc díky příjmům z YouTube byla na rodičích finančně nezávislá, což ji podle jejích slov dost osvobodilo, a mohla si tak dovolit třeba o rok prodloužit bakalářské studium.

Pokud by se na druhou stranu rozhodla vysokou školu vzdát, bylo by to pro její rodiče obrovské zklamání. „V Česku je vzdělání neuvěřitelně dostupné, takže titul může mít už skoro každý. Ve Vietnamu se ale na vysokou školu jen tak někdo nedostane, takže vietnamští rodiče pořád vnímají titul jako známku důvěryhodnosti. Myslím, že kdybych našim nedonesla aspoň bakalářský diplom, tak bych se klidně mohla stát prezidentkou a jim by to stejně nestačilo. No a až ten titul konečně budu mít, hned se začnou starat o to, abych si našla partnera,“ vysvětluje.

Míšini rodiče jsou přesvědčení, že než dostuduje, neměla by s nikým ani chodit, protože by se kvůli příteli dostatečně nevěnovala škole. Jakmile ovšem dostuduje, přijde naopak silný tlak na to, aby si někoho rychle našla. „Všechny kluky, které jsem doteď měla, jsem před našima tajila, a to i v době, kdy jsem ještě s rodiči bydlela. Když jsem ve Varnsdorfu chodila s jedním Vietnamcem, museli jsme se vždycky scházet na odlehlých místech, kde nás nikdo nemohl vidět. Nikdy jsme nebyli u sebe doma,“ přiznává.

Míša si ani dlouho nedokázala představit, že by randila s klukem jiného než vietnamského původu. Byla přesvědčená, že některé kulturní rozdíly by nešly překlenout, a její rodiče jí navíc jasně sdělili, že kdyby si domů nepřivedla Vietnamce, překročila by veškeré hranice.

“Rozhodně to stále ještě není něco, co by rodiče nadšeně vítali. Raději by viděli po boku svých dětí partnera vietnamského původu – i kvůli tomu, že rodiče sami často neumí dobře česky a ten člověk by pravděpodobně zase neuměl dobře vietnamsky, tudíž komunikace v rodině by byla velmi komplikovaná. Pokud má vietnamská dívka nevietnamského kluka, tak to vlastně mívá v lecčems jednodušší, byť to je hodně závislé na rodině, ze které pochází. Vietnamci v Česku mají tyto zvyky zakořeněné – prvorozený syn se stará o rodiče a jeho manželka s ním. Tradiční vazby mezi nimi stále přetrvávají, byť je to velmi individuální. Marta Lopatková, vietnamistka

V době, kdy redakci Aktuálně.cz vypráví svůj příběh, už přitom s „nevietnamským“ přítelem chodí a otec ani matka o tom zatím nemají tušení. Co tedy změnilo její názor? „Kdybych se přivdala do jiné vietnamské rodiny, musela bych podle našich tradic bydlet i s tchyní a tchánem, kteří by mě brali jako hospodyňku. Od rána do večera bych vařila, nechodila ven a jenom se starala o děti. Já jsem ale docela kariéristka, potřebuju nezávislost, miluju cestování a před založením rodiny si chci ještě užívat. Vietnamcům, se kterými jsem dřív randila, se tenhle můj free přístup vždycky příčil, ale s mým současným přítelem je to úplně jiné,“ svěřuje se Míša.

Z toho, jak na její „coming out“ s partnerem odlišného původu, než je ona sama, budou reagovat rodiče, má zatím velké obavy, ale věří, že když po vychladnutí prvních negativních emocí zjistí, že je jejich dcera spokojená, dají nakonec přednost jejímu štěstí. „Vždycky mi hrozili tím, že mě vykopnou z baráku, což už teď nemůžou, když v Praze bydlím a vydělávám si sama. Můj bratranec už chodil třeba s pěti holkami, ale u každé z nich jeho rodiče našli něco, co se jim nezdálo, a on se s nimi na základě toho rozešel. Taky bych nerada přišla o máminu a tátovu přízeň, ale tohle bych nikdy neudělala. Na to jsem až moc tvrdohlavá,“ uzavírá.

SebastianPo maturitě podnikal v pornu. „Sex už není intimní, mám ho místo fitka“

Sebastianovi učení nikdy moc nešlo. „Banánové děti“ jsou ale podle něj talentované na jazyky, sám jich ovládá pět a právě díky tomu získal práci v pornoprůmyslu. Sex je pro něj od té doby pouze sport, ztratil o něj zájem. „Už to není nic intimního,“ říká čtyřiadvacetiletý muž, který si přál zůstat v anonymitě. Rodinu neplánuje a dítě by měl pouze ze zkumavky, kdyby jeho matka trvala na tom, že chce být babičkou.

Na smluvený rozhovor dorazil Sebastian asi o dvě hodiny později. Musel jet vyzvednout matku, které se na cestě z Prahy rozbilo auto. „Asi píchla kolo, musel jsem pro ni někam do Opavy,“ vysvětluje omluvně. Jako jeden z mála Vietnamců, se kterými jsme hovořili, mluví o mamince jako o velmi blízkém člověku. Spojuje je zejména společné podnikání. „V Havířově s ní pracuji a zároveň mě učí věci okolo investování do nemovitostí. Předtím, když jsem byl v Praze, tak ne že bych na ni kašlal, ale byli jsme od sebe daleko,“ vysvětluje, proč je jeho vztah k matce nyní vřelejší.

Sebastian jí pomáhá s prací na tržnici v Havířově, kde má obchod a zároveň pronajímá ostatní prodejní místa. „Také investuje do nemovitostí, má pár bytů v Praze, něco má tady,“ popisuje matčinu podnikatelskou činnost. Sám v sobě byznysového ducha nezapře. Často používá obrat „chtít něco víc“ a časem je zřejmé, že tím nemyslí nic jiného než víc peněz.

„Rodiče podnikají od doby, co jsou v Česku, takže už to mám naučené. Podnikání je pro nás základní. Pokud se člověk chce finančně zajistit, je to jediná cesta. Je to jistější než zaměstnání,“ myslí si. „Vietnamci sem přijeli hlavně pracovat a my to sledovali každý den. I to, že makali od rána do večera. I kdybychom se snažili to nedělat, tak je to v nás,“ dodává Sebastian.

“Mladí Vietnamci jsou skutečně podnikaví a je to pochopitelné, protože většina Vietnamců v Česku podniká a jejich děti v tom vyrůstají. Zároveň často rodičům od mladého věku pomáhají nejen v podnikání, ale také s vyřizováním administrativy, protože mají oproti rodičům výhodu - znalost češtiny. Není tedy úplně překvapivé, že je jim podnikání blízké a vědí, jak na to. Marta Lopatková, vietnamistka

Než však začal pracovat s matkou na severu Moravy, zažil po maturitě turbulentní období v Praze. Vydělával si prostřednictvím služby Uber, obchodoval s technickým konopím a marihuanou a dostal se i k práci producenta v pornoagentuře, což navždy se změnilo jeho vztah k sexu.

Matka jeho práci v pornu nerozporovala. „Věděla, že i kdyby se mi to snažila rozmluvit, šel bych. Jsme stejně tvrdohlaví. Měli jsme takovou dohodu, že do pětadvaceti chci nasbírat co nejvíc zkušeností, poznat dobré i špatné lidi, párkrát zkrachovat, zažít si nějaké rozchody. Potom si najdu stabilní práci a budu už ‚hodný‘. Slib jsem dodržel o dva roky dřív, než jsem předpokládal, a jsem rád, že jsem si tím vším prošel. Možná i proto teď máme tak dobrý vztah,“ hádá Sebastian.

Když otec odešel, byla to úleva

Vztah s mamkou ale neměl vždycky harmonický. „Dříve to bylo s rodiči komplikované, ale byli docela tolerantní. Máma chápala, že se více pohybujeme (Sebastian a jeho o rok mladší bratr, pozn. redakce) v české kultuře. Vietnamským tradicím jsme moc nerozuměli.” Vztah s otcem nemá blízký ani teď, protože už přes deset let žije v Německu a založil tam novou rodinu.

Když Sebastian popisuje odchod otce, nejeví žádné známky lítosti, k instituci rodiny je dost skeptický. Sám neví, jestli za to může jeho zkušenost z dětství, nebo práce v pornoprůmyslu. „Pro mě to byla úleva, když odešel, doma byl konečně klid. Poslední dva roky před rozvodem se hádali každý den. Kdykoliv mamka přišla, začala po taťkovi řvát, protože pracoval jenom ráno. Mamka pracovala od rána do večera. Štvalo ji to,“ říká. „Ona jako žena by měla být spíš doma a chlap by měl pracovat a vydělávat na rodinu, ale u nás to bylo naopak,“ sdílí Sebastian svůj tradiční pohled.

„Myslím, že výchova dítěte je o dost lepší, když je jen s jedním rodičem. Nezažije rozvod a podobně. Když se rodiče rozváděli, každý měl jiné představy o tom, co bych měl dělat. Pro dítě je to složité, neví, co je správné. Já bych byl raději s jedním rodičem už od začátku. Přijde mi, že v dnešní době vztahy nefungují,“ říká Sebastian s tím, že rodinu v žádném případě neplánuje a dítě by měl pouze ze zkumavky, kdyby jeho matka trvala na tom, že chce být babičkou. „Říkal jsem mamce, že nechci mít rodinu, že se toho štítím. Můj brácha děti taky nechce, takže ji to celkem mrzelo,“ přiznává.

Když jeho táta odešel od rodiny do Německa, ulevilo se mu i z jiného důvodu – polevilo studijní drilování, s nímž se setkalo snad každé „banánové dítě“. Matka na studium svých dětí tolik nedbala. „Protože taťka nepracoval a byl celou dobu doma, učil mě i bráchu látku z vyšších ročníků. V páté třídě jsme se učili slovní úlohy pro deváté třídy. Proto jsem měl do tercie z matiky ještě jedničky dvojky. Pak už to šlo dolů,“ tvrdí. „Dostal jsem jedna minus a přiletěla facka. Myslím, že to má každá vietnamská rodina. Brácha je hodně chytrý, takže to měl jednodušší,“ tvrdí Sebastian.

“Pořád se klade velký důraz na vzdělání. Nicméně rodiče už teď vidí – dříve tady ty vzory nebyly –, že člověk nemusí studovat jenom medicínu nebo ekonomiku, aby mohl vydělávat peníze a mít dobrý život. Peníze a prestiž totiž stále hrají velkou roli, a proto většina rodičů tlačí děti do těchto prestižních či lukrativních oborů, tedy na VŠE, práva či medicínu, případně ke studiu v zahraničí. Mladí Vietnamci jsou v současnosti hodně vidět a jsou úspěšní i bez vysoké školy. To ten tlak trochu oslabuje. Rodiče chtějí, aby se jejich děti zkrátka dobře uživily a aby se o ně jednou mohly postarat. Marta Lopatková, vietnamistka

Na gymnázium se nakonec ani nehlásil, věděl, že na to nemá, ale jako spousta vietnamských dětí neměl na výběr. Jeho otec popisoval základní školu jako něco druhořadého, co rozhodně není vhodné pro jeho děti. „Mamka věděla od začátku, že na gympl nemám, zvládl jsem jenom procházet,“ říká. Na střední prožíval peklo, nikdy ale neměl problém s tím, že by se cítil kvůli svému původu v kolektivu nepřijatý. Naopak byl svými kousky známý po celé škole. „Nebudu lhát, bordel jsem na gymplu dělal, byl jsem takový ten kluk v poslední lavici,“ směje se Sebastian. „Ale v maturitních předmětech jsem se soustředil,“ dodává.

Maturita pro něj byla velkou výzvou a jako zlobivý kluk nechtěl nikdy přiznat před učiteli ani před spolužáky, že se do školy ve skutečnosti poctivě připravuje, aby prošel. „Takové moje tajemství je, že když přišla maturita, předstíral jsem, že se vůbec nešprtám, že na to kašlu. Doopravdy jsem se na maturitu připravoval už o prázdninách. Naštěstí jsem to zvládl,“ prozrazuje. „Ale na vysokou už jsem nechtěl, i když jsem udělal přijímačky na VŠE.“

Prarodiče o něm dodnes mluví ve zlém

Po maturitě jako jediný ze třídy nešel na vysokou a sám nevěděl, co chce v životě dělat. „Chtěl jsem podnikat, chtěl jsem něco víc než studovat vysokou a pak si najít stabilní práci, ve které budu mít stejný plat každý měsíc. Ale nevěděl jsem co,“ vypráví o svém tápání na prahu dospělosti. Po zkoušce odjel na pár měsíců za otcem do Německa, kde se chtěl hlavně naučit jazyk. Zkoušel také pracovat v nehtovém studiu své macechy, moc mu to ale nešlo. Nakonec odletěl na několik měsíců do Vietnamu.

Ve Vietnamu se naplno ukázala kulturní propast mezi ním a jeho rodinou. Už v Česku o něm starší Vietnamci mluvili jako o nevychovaném, protože neznal některé zvyky považované za slušnost. „Babička vařila večeři a ve Vietnamu je zvykem, že hostitel vaří a host musí umýt nádobí. Já jsem to nevěděl. O hodinu později mi mamka volala, že babička říkala, že jsem neumyl nádobí. My Vietnamci v Česku tyhle tradice prostě neznáme,“ vysvětluje Sebastian. „Je to taková ta vietnamská povaha. Nic ti neřeknou, ale jsou na tebe, s prominutím, nasraní a začnou tě rovnou pomlouvat. S prarodiči mám proto špatný vztah,“ říká.

“Myslím, že většina mladých Vietnamců se do Vietnamu za babičkami těší, nicméně jsou jistě věci, které pro ně jsou obtížné. Například že na nich každý pozná, že nejsou Vietnamci z Vietnamu, že se k nim budou lidé chovat jinak. Když děti jedou za prarodiči a příbuznými do Vietnamu, zůstávají zpravidla zavřené někde na návštěvě ve vesnici. Pak objedou dalších xy příbuzných, ale nemají příliš možností sebrat se a někam jít sami, což v Česku běžně dělají. Žijí tam v takové kleci, ze které nikam pořádně nemůžou. A je to pro ně často pořádná otrava. Marta Lopatková, vietnamistka

Ve Vietnamu ale byl, podobně jako v Německu, hlavně kvůli jazyku. „Vietnamsky sice umím, ale nemám správný přízvuk, takže mi málokdo rozumí,“ přiznává. Cizí řeči podle Sebastiana nedělají „banánové generaci“, která se odmala učila dvěma jazykům, problém. Sám se domluví pěti. „Dva měsíce jsem byl v Německu a udělal jsem certifikát B1,“ říká. Znalost jazyků ho nakonec dovedla k práci v pornu.

Pornoherečkám volal i taxíky

„Když jsem přiletěl z Vietnamu, pořád jsem nevěděl, co v životě chci, tak jsem psal na různé inzeráty,“ vypráví Sebastian, jehož drobnější, štíhlý vzhled nepřipomíná někoho, kdo se staral o natáčení pornovideí. „V inzerátu nepsali přímo, o co se jedná, zjistil jsem to až tam. Agentura psala jen, že hledá někoho, kdo se bude starat o sociální sítě, hlavně o Twitter, přes který pornoprůmysl hodně funguje. Všechno mi tam vysvětlili a já jsem si řekl ‚proč ne‘. Možná si odnesu dobré zkušenosti. A odnesl,“ říká spokojeně. „Přede mnou bylo na pohovoru možná dalších patnáct lidí. Ale já ovládal pět jazyků, tak mě vzali, protože agentury pracují s holkami ze zahraničí,“ vysvětluje. Kromě češtiny a vietnamštiny se domluví také anglicky, německy a rusky.

Za čas se vypracoval na pozici produkčního, kterou zdědil po nadřízené, jež odešla na mateřskou. Řešil vše kolem natáčení v domovské produkci. Ta byla zároveň i agenturou, která zajišťovala práci pornohercům u jiných produkcí. „Když třeba přijela holka z Ruska na tři týdny, tak jsem jí po tu dobu sháněl práci. Obvolával jsem další produkce: ‚Hele, máme novou holku, pošlu ti fotku, co na ni říkáš?‘“ přibližuje. „Ze začátku to bylo náročné, musel jsem jim volat i taxíky. Pak jsem řekl šéfovi, že bude rychlejší, když je budu vozit já. Dostal jsem firemní auto a jezdil jsem s holkami na natáčení. Někdy jsem pochyboval o tom, že zvládly základní školu. Některé ale byly o dost chytřejší než já, přesto pracovaly v pornu,“ říká.

Podle Sebastiana není práce pornoherce tak snadná, jak si řada lidí myslí. „Když si herci natáčení užívají, je to spíš na škodu. Pozice jsou trochu jiné, než když to děláte doma. Člověk si řekne: Šoupnu to tam a hotovo. Ale herec musí nastavovat holku do takových pozic, aby se tam dostala kamera. Pak si musí hlídat světlo. Přišla spousta kluků, kteří se chtěli stát pornoherci, ale nezvládli to. Nezvládli mít tak dlouhou erekci a zároveň si všechno hlídat,“ popisuje mladý Vietnamec.

Ani pro ženy není podle Sebastianových slov natáčení nijak jednoduché. „Ne všechny holky byly při natáčení vzrušené a my natáčeli i větší scény, kde bylo třeba deset chlapů a jedna holka. Věřte mi, že ty holky netekly. Je to práce. Chlapi se tam museli osahávat navzájem a taky se jim to nelíbilo,“ tvrdí bývalý pornoagent. „Čeští herci jsou v tomhle dobří, umí to brát profesionálně a snaží se soustředit na holku, jestli nemá bolesti a podobně,“ dodává.

„Pořád se setkávám s tím, že lidé říkají, že Vietnamci kradou Čechům práci a podobně, hlavně u starší generace. Rozdíl mezi Vietnamcem a Čechem bude existovat vždycky.“

V pornu toho viděl až moc

Postupně Sebastianovi začalo vadit, že má stále stejný plat a také že pracuje od rána do večera. Pornoprůmysl podle něj navíc zažívá s prudkým poklesem předplatitelů úpadek. Tato práce také navždy změnila jeho pohled na sex. „Viděl jsem toho až moc.“ Býval u natáčení po celou dobu, protože přidával příspěvky na sociální sítě. Ze začátku ho to vzrušovalo. Později mu bylo úplně jedno, že lidé vedle něj mají sex, a raději hrál počítačové hry.

„Když se bavím s kamarády o sexu, oni to berou jako něco posvátného, jako propojení dvou těl. Lidé, kteří pracují v pornoprůmyslu, ať už to jsou herci, kameramani nebo produkční, jako jsem byl já, to mají v hlavě zabudované jako sport. Jdeme si zacvičit. Už to není nic intimního jako před tím, než jsem tam nastoupil. Mám to jako fitko,“ popisuje proměnu. Spoustu pornoherců tahle proměna mrzí, jemu to nevadí. „Lidé v mém věku si nezažili to co já a furt na sex myslí. Já jsem o dost klidnější a můžu se soustředit na věci, které jsou pro život podstatnější,“ myslí si.

Přítelkyni však Sebastian má, i když sex příliš nevyhledává. "Partnerce jsem to říkal, bohužel to tak je a nemám takové potřeby jako ostatní kluci. Není to tak, že bych sex úplně vynechával, ale nebaví mě to,“ svěřuje se.

„Říkal jsem jí také, že se nechci vázat a nebudu chtít ani za deset, ani za dvacet let. Jsem samotář. Nevidím důvod se rozcházet, ale rodinu nechci,“ tvrdí. „Nevím, jestli je to následek porna, ale když vidím rodiny, jak se rozpadají, říkám si, na co ji zakládat,“ přemýšlí Sebastian. „Zamilovanost je jen chemická reakce. Viděl jsem to i na těch pornoherečkách, které se zamilovávaly do každého pornoherce, co tam chodil. A pak stejně řekly: Už mě to přešlo! Tak co je potom ta zamilovanost?“ dodává.

Češi nechtějí, aby je obsluhoval Vietnamec

Sebastianova přítelkyně je z Lotyšska, přiznává, že má rád slečny z Východu, s nimiž se ostatně hodně setkával při natáčení porna. „Vietnamky se mi moc nelíbí. Nemyslím vzhledově, ale jsou moc poslušné. Nelíbí se mi ale ani mentalita českých holek, ty se zase snaží být moc dominantní, i když ne všechny. Moje přítelkyně na mě nikdy nezvýší hlas.“

Češi jsou podle něj k Vietnamcům relativně tolerantní, ale má to své hranice. „Když jsem si v Praze hledal byt, byl to problém. Pořád jsem se setkával s tím, že chtějí jen české občany. Říkal jsem, že mám české občanství.“ No, ale národností nejste Čech, odpovídali mu. „Měl jsem hodně potíží, nakonec jsem musel vzít něco předraženého. Když člověk navíc podniká jako OSVČ, nemá pro majitele bytu záruku stálého příjmu,“ dodává.

“Situace není ve skutečnosti extra dobrá, i když integrace či začlenění Vietnamců do společnosti se významně posunuly. O Vietnamcích se někdy říká, že jsou uzavřená komunita, ale když ucítí zájem, rádi se otevřou – pochopitelně to souvisí s odlišnou kulturou a je to do určité míry spíše otázka „zdvořilosti“ než srdečné „otevřenosti“, ale i tak, řekl bych že Češi jsou proti Vietnamcům mnohem více „uzavřenou“ komunitou. Ján Ičo, vietnamista a tlumočník

Ani v restauracích, které Sebastian s matkou otevírá na různých místech v Ostravě, nechtějí zaměstnat Vietnamce. Myslí si, že Češi nechtějí, aby je Vietnamci obsluhovali. „Nenecháváme tam pracovat Vietnamce. Ve vietnamském bistru se Češi klidně nechají obsloužit Vietnamcem, ale v klasické hospodě chtějí mít štamgasti českou barmanku,“ soudí. „Pořád se setkávám s tím, že lidé říkají, že Vietnamci kradou Čechům práci a podobně, hlavně u starší generace. Rozdíl mezi Vietnamcem a Čechem bude existovat vždycky,“ vysvětluje.

“Pro Vietnamce není typické a jednoduché se opravdu začlenit. Vietnamci pijí jako kdokoliv jiný, ale kolik z nich jich potkáte v hospodě? Oni tam prostě nechodí. A není to kvůli tomu, že by nechtěli, ale necítí se tam dobře. Ten náš odsudek tam prostě visí ve vzduchu. Znám Vietnamce, kteří by se mnou velmi nesouhlasili, protože mají kolem sebe dobré známé Čechy, se kterými si rozumí, a mají pocit, že jsou plně integrovaní. Ján Ičo, vietnamista a tlumočník

Podnikat na sever Moravy se Sebastian vrátil poté, co skončil s pornem a nedařil se mu obchod s marihuanou. „Mamka mi v té době volala, že mě potřebuje, že to nezvládá sama. Jel jsem zpátky do Ostravy,“ vypráví. „Každý rok mě život překvapí. Jednou dělám taxikáře, pak v pornoprůmyslu, pak v konopném obchodě. S ničím nepočítám a nic si nepředstavuji,“ uzavírá.

Diana„Jako malá jsem se cítila hrozně ošklivá. Češka nejsem, ale Česko je můj domov“

Její dosavadní filmovou tvorbou prostupují především osobní snímky. Bakalářský film pojednával o rozdělení s mladší sestrou, která vyrůstá ve Vietnamu, v absolventském se pro změnu vyrovnává se vztahem k otci. Svou rozpolcenost mezi dvěma světy, tím českým a vietnamským, ale bere jako přednost. „Myslím, že celý život budu bojovat s tím, že obě kultury, ve kterých žiju, jsou jiné,“ říká 26letá režisérka Diana.

Mladá dívka se dívá za odlétajícím letadlem a dopadá na ni tíseň. Rong se právě rozloučila se svými rodiči a mladší sestrou, kteří odletěli zpět do Hanoje. Tak vypadá jedna z posledních scén krátkometrážního animovaného filmu Malá česko-vietnamské filmařky a ilustrátorky Diany Cam Van Nguyenové. Bakalářský snímek 26leté Češky s vietnamskými kořeny se dostal do finále evropské soutěže European Children's Film Association a odstartoval její kariéru. Filmová scéna jí přitom změnila život ještě před jejím natočením.

Diana se narodila v roce 1993 v Chebu vietnamským rodičům, kteří se poznali v polovině 80. let v Nejdku. Matka pracovala v továrně na textil, otec původně studoval vysokou školu. Podobně jako řada dalších vietnamských párů takzvané první generace, kteří do tehdejšího Československa přijeli díky spolupráci socialistických států, také oni se vrhli do podnikání v příhraničních oblastech. Dianini rodiče měli stánek v Chebu, ona vyrůstala ve Františkových Lázních. Česky se naučila ve školce a díky české babičce, chůvě, ke které ji rodiče dávali na pár hodin denně.

“Když Vietnamci přijížděli v 90. letech z Vietnamu do Česka, osidlovali zejména pohraniční oblasti, tedy venkov a malá města. Tam žila spousta žen v důchodovém věku – a tehdy se chodilo do důchodu dříve než dnes –, které si rády přivydělaly. Jednalo se o výhodnou situaci pro všechny strany – Vietnamci byli rádi, že jejich děti se rychle naučí česky a zažijí české prostředí, a chůvy, které měly čas, si finančně přilepšily. Marta Lopatková, vietnamistka

„Jako dítě jsem chodila na spoustu kroužků, od deseti let jsem na ně chodila sama. Každý den jsem se vracela v šest večer, a to už byli naši za hodinu doma,“ vypráví. Ve školce sice byla jedinou Vietnamkou, na základní škole a chebském osmiletém gymnáziu už to bylo jiné. „Na západě Čech žilo hodně Vietnamců a vidět to bylo hlavně na gymplu. Vietnamští rodiče totiž chtějí, aby jejich děti chodily na gympl. Takže nás ve třídě bylo třicet a z toho třináct Vietnamců. A takhle to bylo v každé třídě. Byla jsem zvyklá na Vietnamce kolem sebe,“ říká sympatická dívka s odbarvenými vlasy.

Mezi její nejlepší kamarádky patří sice Vietnamka, ale mnoho dalších vietnamských kamarádů, jak přiznává, nemá. Ačkoliv na FAMU, kde končí studium, je o vietnamské studenty zatím stále nouze, česko-vietnamských filmařů a herců v posledních letech přibývá. A Diana je toho důkazem.

Jako dítě přitom o profesi režisérky a animátorky nesnila, toužila se stát učitelkou. „Potom jsem to měnila na právničku, architektku a chtěla jsem být i designérka, tak jsem v patnácti šla studovat design na střední školu do Prahy. Na animaci jsem si přišla až docela pozdě, asi ve třeťáku na střední, když mě to napadlo při navrhování nábytku. Šlo mi totiž kreslení a bavilo mě figurální kreslení. Začala jsem se tak víc zajímat o FAMU, chodila jsem na konzultace, hecla jsem se, zkusila jsem to a vyšlo to,“ popisuje.

Matka a sestra se vrátily do Vietnamu, Diana zůstala sama

Vietnamští rodiče si často přejí, aby jejich děti studovaly ekonomické obory, práva nebo medicínu, ti Dianini však byli benevolentní. „Už odmalička mě dávali na umělecké kroužky, takže ve mně budovali vztah k umění a svůj talent jsem mohla rozvíjet. Když jsem jim pak řekla, že jsem se rozhodla pro umělecký obor, nechali mě na něj jít. Mám štěstí v tom, že mi věří,“ přiznává.

“To není úplně obvyklé, většinou se rodiče zaměřují na kroužky, které mohou zlepšit prospěch (nejrůznější doučování) nebo jazykové kroužky. Vzdělání a velmi dobré známky jsou pro vietnamské rodiče často velmi důležité a tomu se přizpůsobuje často i odpolední program. Marta Lopatková, vietnamistka

Její dosavadní filmy jsou velmi osobní, například snímek Malá je inspirovaný rozpadem manželství jejích rodičů a návratem matky do Vietnamu. S sebou před lety vzala i Dianinu o 15 let mladší sestru. Filmařce bylo tehdy dvacet, a přestože situaci nakonec zvládla, přiznává, že to pro ni nebylo jednoduché. „Uvědomila jsem si, že jsem ještě mladá, abych nad těmi věcmi musela přemýšlet, ale zároveň jsem si připadala dost dospělá na to, abych si řekla, že to zvládnu. Přece jenom jsem už bydlela pět let sama v Praze,“ vypráví.

Po odletu matky a mladší sestry do Vietnamu se najednou cítila osaměle, smutek na ni dopadl hlavně o Vánocích. A to přesto, že její otec v Česku zůstal. Diana se s tátou ale často nevídá, mladá filmařka se stále zcela nevyrovnala s tím, že od matky odešel, když čekala druhé dítě, a našel si novou ženu. S tou má další dceru a syna. „Vybrala jsem si, že budu raději sama než s jeho novou rodinou. Proti osamělosti mi pomáhají hlavně kamarádi, vytvořila jsem si svoji vlastní českou rodinu. Od té doby držíme tradici, že o Vánocích na Štědrý den se večer sejdeme u mě doma a máme vánoční večírek. Děláme to už pět let.“ První rok to pro ni bylo těžké, ale teď už to bere mnohem lépe. “Kapra a salát nedělám, ale koukáme na pohádky nebo na Pelíšky, které miluju. Vietnamci slaví Vánoce hodně materiálně, jde o dárky, ne tak o rodinu, a to se mi nelíbí.“

Narušený vztah s otcem řeší na terapii, kde hledá cestu k porozumění jeho chování. Historii jejich rodinného života promítá i do nového animovaného snímku, který připravuje a bude zároveň její diplomovou prací. Za matkou a sestrou Diana létá pravidelně každý rok do Saigonu, kde žijí. „Mámu mrzí, že jsme se rozdělily. Myslím, že to prožívá mnohem hůř a je jí líto, že jsem tady v Praze sama. Ale mně je dobře a přijde mi normální žít v mém věku bez rodičů,“ přesvědčuje filmařka, která společně s dalšími umělecky založenými kamarády obývá stylový byt na Vinohradech.

“Předně je potřeba si uvědomit, že není úplně jednoduché otevřeně říci, že s rodiči nemáme dobré vztahy. Kromě toho mezigenerační konflikty zažívají všichni, bez ohledu na to, jestli pocházejí z vietnamské nebo české rodiny. Málokdo má s rodiči idylické vztahy. Spousta mladých Vietnamců má komplikované vztahy, které vycházejí z určité vzdálenosti od vietnamské kultury a jazyka. Rodiče například často trávili veškerý svůj čas na tržištích nebo později ve večerkách, salonech či bistrech, aby rodinu finančně zabezpečili a na svoje děti zkrátka už čas neměli. Marta Lopatková, vietnamistka

„Nikdy nechci být tak závislá na muži“

„Myslím, že kdyby si máma mohla vybrat, chtěla by žít tady. Ale táta ji opustil a vzal si obchod, byla na něm závislá finančně i jazykově. Takže jí nezbylo nic jiného než odjet, bylo to pro ni mnohem jednodušší,“ říká. „Tohle bych nechtěla nikdy zažít,“ dodává.

Vietnamská část rodiny Dianě chybí, při každé návštěvě země si totiž uvědomí, jak velké příbuzenstvo vlastně má. Přesto uznává, že v neustálém obklopení lidmi by asi přišla o velkou část soukromí. „Nejvíc mě to mrzí kvůli ségře, protože je velký rozdíl v tom vyrůstat v Evropě, nebo ve Vietnamu. Ano, mají teď kolem sebe velkou rodinu a nejsou vůbec samy, takže se mají dobře. Ale do budoucna to asi pro ségru nebude dobrý. Ale uvidíme, třeba tam bude spokojená a na život, který do šesti let žila v Česku, si ani nevzpomene,“ přemítá.

Na Vietnamcích se jí líbí jejich schopnost improvizace, zábavnost nebo pokora. „Nemám ale ráda, že jsou hodně materialističtí. Hodně jim záleží na tom, aby je ostatní vnímali co nejlépe. Záleží jim na tom, jaké mají auto a jaké mají značkové oblečení,“ říká. Na Češích ji zase baví smysl pro humor, který ve Vietnamu nikdo nechápe. Naopak nemá ráda český strach z neznámého.

Oslovení „čing čang čong“ v dětství slýchávala často

„Teď jsou Vietnamci strašně oblíbení, ale pamatuji si dobu, kdy to takhle nebylo. Myslím si, že to souvisí i s uprchlickou krizí, protože v porovnání s muslimy jsou Vietnamci najednou lepší a vlastně bezproblémoví. Lidi si na nás zvykli a přišli na to, že jsme sousedi a jsme fajn. Mrzí mě, že muslimům tuhle šanci dávají méně,“ přemítá Diana.

“Když se člověku podaří k Vietnamcům proniknout, dokážou být velmi srdeční a štědří. Pozvou vás i domů, všechno vám ukážou, nabídnou vám jídlo a řeknou, odkud co je – ve Vietnamu je velkým tématem kuchyně a každá malá vesnice má svoji místní kulinářskou specialitu, na kterou jsou hrozně hrdí. Marta Lopatková, vietnamistka

Ani jí se v dětství nevyhnuly posměšky kvůli vzhledu a původu. „Oslovení ‚čing čang čong‘ jsem slýchávala docela často. Jsou to maličkosti, které ale když spojíš, připadáš si méněcenný. Jako malá jsem se cítila hrozně ošklivá, chtěla jsem být pěkná jako Češky. Chtěla jsem mít třeba modré oči, chtěla jsem být blonďatá. Také je to tím, že jsem v dětství neměla žádné ženské vzory, které by vypadaly jako já. Všechny princezny a barbíny byly bílé rasy. To, že jsem Vietnamka, jsem cítila jako výhodu až tak v osmnácti letech. Až když jsem byla v Praze a vyrovnanější. Pomohlo k tomu i prostředí velkého města,“ popisuje.

“Vracení se zpět k vietnamským kořenům a větší přijímání vietnamské identity bývá v tomto věku docela obvyklé u mladých Vietnamců, kteří přijeli v dětském věku nebo se tu narodili. Často prožili dětství v tom, že se snažili být co nejvíc čeští, protože často, stejně jako Diana, byli ve třídě na malém městě jediní Vietnamci. Pak přišli na střední školu do většího města, kde Vietnamců bylo víc. A pak na vysokou často přišli do velkého města, kde začali znovu přikládat větší význam vietnamským kořenům, oprašovat vietnamštinu a chápat to, že jsou Vietnamci jako něco pozitivního, jako výhodu, jak říká Diana. Často se také až na střední nebo vysoké škole začali vracet ke svému vietnamskému jménu - na základní škole, školce a často i na střední používají česká jména, která jim vybraly učitelky či chůvy. Marta Lopatková, vietnamistka

Při nadávkách se snažila být co nejmenší, neviditelná a co nejrychleji zmizet. „Když se mi to stane teď, nemám problém se ozvat. Ale je to o sebevědomí, dřív jsem měla velmi nízké sebevědomí, ale ani jsem si to neuvědomovala. S rodiči jsem o těchto problémech nemluvila. Neříkala jsem jim, že se mi děti na ulici smály za to, že jsem Vietnamka. Filmem Malá jsem chtěla dosáhnout i toho, aby čeští rodiče řekli svým dětem, že jejich spolužáci můžou vypadat jinak, ale to není důvod se jim posmívat.“

Svou rozpolcenost mezi dvěma kulturami, jazyky a národnostmi dnes bere jako přednost. „Myslím, že celý život budu bojovat s tím, že obě kultury, ve kterých žiju, jsou jiné. Ale je to velká výhoda, jako režisérka můžu být ráda, že jsem v této pozici,“ přesvědčuje.

Když jí bylo 17 let, poprvé se zamyslela nad tím, kam vlastně patří. „Věděla jsem, že nejsem Češka, protože tak prostě nevypadám, ale zároveň jsem se necítila být ani Vietnamkou.“ Ačkoliv je jí jedno, jestli ji lidé označují jako vietnamskou Češku, nebo českou Vietnamku, říct o sobě, že je Češka, jí dělá problém.

„Ve Zrádcích (seriál České televize, pozn. red.) jsem měla takovou malou roli, kdy jsem řekla: ‚Já vám rozumím, jsem Češka.‘ A když jsem tu scénu četla, říkala jsem si, že bych to takhle nikdy neřekla. Třeba v sedmnácti letech jsem si říkala, jestli bych nebyla šťastnější, kdybych se narodila ve Vietnamu. Ale dospěla jsem k názoru, že jsem strašně vděčná za to, že mě ovlivňují dvě různé kultury. Mám tak bohatší pohled na svět,“ tvrdí.

O dění ve Vietnamu se však zajímá spíše okrajově. „Sleduju dvě galerie v Saigonu, politickou situaci jsem začala hodně sledovat před rokem a půl, když začaly demonstrace a režim zavíral politické vězně. Ale neumím číst vietnamsky, což je problém. Informace čerpám spíš třeba z BBC, kam píšou američtí Vietnamci, a sleduju mladé aktivisty,“ říká.

Ve své české domovině se však o politickou situaci zajímá aktivně a nikdy nezapomene jít k volbám, čímž se značně vymyká vietnamské menšině. „Od té doby, co mám české občanství, chodím na všechny volby. Přijde mi to důležité, vždyť tady žijeme. Starší generace Vietnamců ale nechodí k volbám. Chodím taky na demonstrace. Nejsem aktivista, ale umělecké prostředí je prostě angažovanější, což má na mě vliv,“ přiznává.

Diana se díky svému studiu dostala na stáže do Birminghamu, Lyonu či Vídně. Připouští také, že by do budoucna chtěla se zahraničními filmaři spolupracovat. „Mám ambici, že bych chtěla udělat celovečerní animovaný film, což je strašně těžké. A je skoro nemožné udělat jej bez zahraniční koprodukce. A to pro mě jako režisérku znamená, že kdybych jej chtěla udělat, musela bych hodně cestovat, abych komunikovala se všemi lidmi,“ vysvětluje. Jejím domovem však zřejmě navždy zůstane Česká republika.

„S tradiční rolí vietnamské ženy mám problém“

„Přemýšlím jako Češka, proto mám problém například s tradiční rolí vietnamské ženy, která musí být vždy úslužná ke svému muži nebo musí bezmezně respektovat názory starších. To já tak už vnímat nedokážu. Když přijedu do Vietnamu, můžu tak budit dojem, že jsem nevychovaná,“ přiznává a dodává, že nedodržuje ani žádné vietnamské tradice. A od své vietnamské rodiny navíc slýchá, že ve svých 26 letech ještě není vdaná a nemá děti.

„Když jsem minulé léto byla ve Vietnamu, říkala jsem, že přemýšlím o doktorátu. Tak mi na to řekli, že ani náhodou, že už jsem studovala dost. Což mi přišlo trochu vtipné, protože to je opak toho, jak tě celý dosavadní život vychovávali. Jako ženě by mi mělo stačit vzdělání, které teď mám,“ říká Diana.

“Pokud si slečna chce dělat doktorát, tak z jejich hlediska to je nepochopitelné rozhodnutí. Jenže to by bylo třeba i pro spoustu českých rodičů, pokud se jedná například o nějaký humanitní obor, ve kterém rodiče nespatřují velký smysl. Určitě by se našli i vietnamští rodiče, kteří by měli radost, kdyby dcera studovala doktorát. Ve Vietnamu se dívky často vdávají dřív než u nás. Vietnamské dívky jsou i tady často rodiči tlačené do toho, aby dodělaly školu a rychle se vdaly. Ale rozhodně bych to nějak nedémonizovala. Marta Lopatková, vietnamistka

A tenhle postoj ji hodně štve. “Z toho, co jsem viděla, mi vietnamské prostředí přijde nerovnoprávné. Ve své rodině vidím jen ženy v domácnosti, a to je jejich hlavní úděl. Moje tety a babičky si tuhle cestu možná vybraly samy, ale myslím, že by každá žena měla mít stejné příležitosti jako muži a možnost volby. A nejsem si jistá, jestli se tohle ve Vietnamu děje,“ myslí si.

“Ve Vietnamu se o ženských právech a emancipaci čím dál více hovoří a v posledních letech je to téma, nicméně stále zůstává například péče o domácnost chápána jako téměř výlučně ženská záležitost. Většinou je to ovšem tak, že ženy pracují na plný úvazek a po návratu z práce obstarávají domácnost a děti. Není úplně běžné, aby ženy byly pouze v domácnosti a nepracovaly, to si musí rodina dovolit. Rozdělení rolí je ve Vietnamu stále dost tradiční, i když se situace pomalinku mění. Marta Lopatková, vietnamistka

V České republice chce zůstat i proto, že jí jako dítěti chybělo zázemí rodičů. „Nemohli mi říct: ‚Náš známý tě vyléčí‘ nebo něco podobného. Byli tady sami za sebe, začali od nuly, za což je hrozně obdivuju. Ale já bych to zázemí chtěla mít, a proto bych tady chtěla zůstat,“ uzavírá.

Thai„Kdyby tak mé pravnouče mělo modré oči. Byl by to Čech, který umí vietnamsky.“

Thai Hong Le pracuje jako psychiatr ve Všeobecné fakultní nemocnici v Praze. Přestože se narodil ve Vietnamu, většinu života prožil na severu Čech, kde si jeho rodiče otevřeli obchod. „Jako malý jsem za pokladnou zlobil, a tak na mě přes den dohlížely české tety a babičky, jedl jsem svíčkovou a okopával brambory,“ směje se šestadvacetiletý doktor s tím, že kdyby si měl vybrat národnost, řekl by tu českou. „Lidé ale rádi vyzdvihují náš asijský vzhled a hází Vietnamce do jednoho pytle. V posledních letech se ujal termín banánové děti, ale ani banán není vždycky stejný.“

Thai Hong Le pracuje jako lékař na klinice psychiatrie Všeobecné fakultní nemocnice. Prahu stále vnímá jako velkoměsto, do svých osmnácti let totiž bydlel na severu Čech, a tak pro něj nebylo snadné vyznat se v dopravě ani spletitých uličkách české metropole. „Ze začátku jsem všude chodil s obří mapou, bál jsem se, že když si koupím chytrý telefon, stanu se na něm závislý,“ usmívá se lékař, který jedním dechem přiznává, že po letech povolil a dopřál si svůj první smartphone.

Na kliniku se Thai dostal z 3. lékařské fakulty. Dnes je součástí mužského oddělení a ještě čtyři roky mu zbývají, než dosáhne atestace. Jak sám říká, studium medicíny nebylo z jeho hlavy. Že se stane doktorem, mu navrhli rodiče. „Nelpěli na tom, abych hodně vydělával, chtěli, abych byl zdravý a spokojený. Sami se celé dny trápí v obchodě a já si později sám zkusil, jak těžká je to práce,“ říká zodpovědný lékař. „Mně a bratrovi tloukli doma od mala do hlavy, že učení je nezbytné. Dnes už vím, že se báli, abychom nebyli diskriminováni. Museli jsme být zkrátka lepší než ostatní,“ vysvětluje doktor, který se medicínou nadchl ještě během studia.

“Vietnamci v Česku jsou strašně pracovití, protože jim nic jiného ani nezbývá. Celé rodiny se totiž skládaly, aby mohli pracovat v Česku – zaplatily se úřady, koupily jim letenky i pracovní místo v nějaké továrně. A na to jste v roce 2005 potřebovali klidně i 10 tisíc dolarů. To je nepředstavitelná suma pro lidi, kteří pocházejí z venkova. A těm lidem nezbývá nic jiného než tady dřít od rána do večera, aby dluhy zaplatili. Nemyslím si, že by v sobě Vietnamci měli zakořeněnou touhu strašně pracovat. Všude jsou pracovití a líní lidé. Potřebují se primárně zabezpečit a zároveň jsou zvyklí, že od nikoho nedostanou nic zadarmo. My v Česku žijeme s tím, že máme „zadarmo“ (byť to platíme z daní) zdravotnictví, školství, můžeme zajít na úřad nebo do nějaké neziskovky a tam nám zadarmo poskytnou nějaké služby, informace nebo poradenství. To ve Vietnamu vůbec není. I proto jsou Vietnamci velmi draví, někdy z našeho pohledu možná až bezohlední. Marta Lopatková, vietnamistka

Jako jeden z nejmladších na klinice má Thai každý týden alespoň jednu noční službu. „Teď mi to vychází tak na pět až šest služeb za měsíc, což je hodně, ale je to i proto, že je málo lékařů,“ říká hnědooký lékař s tmavými vlasy a potutelným úsměvem. Na škole sám v sobě řešil, jestli je vůbec vhodné, aby člověk, který nevypadá typicky česky, pracoval v oboru psychiatrie. „Profesor mi tehdy řekl, že pacienti na mě přece budou nahlížet profesionálně. Bohužel to tak není vždycky, osvědčilo se mi, že v narušeném kontaktu s realitou mají lidé poznámky a rasistické nadávky různého druhu. Se stabilizovanými pacienty ale spolupráce probíhá hladce,“ přemítá Thai.

Mladého doktora se pacienti v akutním stavu ptají například na to, zda jim už přišlo zboží objednané přes internet. Časté jsou i dotazy na konkrétní prodavače z večerky. „Někdy mě to mrzí. Lidé mají pocit, že se všichni mezi sebou známe, protože obchody přece vlastní jeden vietnamský mafián. Není to pravda,“ říká Thai. „Češi jsou možná víc než jiné národy plní předsudků a mají potřebu škatulkovat, vyzdvihují náš asijský vzhled a hází Vietnamce do jednoho pytle.“

“Vietnamci musí dokázat, že jsou dobří. A přimět, ať se ten Čech stydí, když řekne něco zlého. Na druhou stranu musíme říct, že pokud Češi mají blbé zkušenosti s jednotlivci, tak nečekejte, že by vám dali druhou šanci. Ale podle jednotlivců nemůžeme hodnotit celou komunitu. Ilustrativní byla situace kolem covidu, který pocházel z Číny a lidi vůbec nechtěli rozlišovat, jestli se jedná o Vietnamce, nebo Číňana. Báli se každého Vietnamce, který vstupoval do metra nebo autobusu. Pak jsme rozjeli iniciativu červených srdcí pro integrované záchranné složky a povedlo se nám otočit vnímání Čechů na Vietnamce. A tohle je jeden z případů, jak si Vietnamci můžou sami pomoct, aby nebyli šikanováni. Tran Van Sang, integrační centrum Sangu

Lékaře v útlém věku nikdy netrápilo, že se od Čechů liší původem a vzhledem. Když vzpomíná na zázemí v dětství, mluví o něm jako o bezpečném a milujícím.

„Dlouho jsem neměl zapotřebí řešit, že jsem jiný. Pak mi jednou spolužačka řekla, že jsem přece banán, protože jsem navenek žlutý a uvnitř bílý. Snažil jsem se to bojkotovat, přestože jsem tenhle příměr slýchával stále častěji. Říkal jsem si, že ani banán není vždycky stejný, a považoval za zbytečné dávat do popředí svůj původ, všichni lidé přece žijí na stejné zemi, ve stejné sluneční soustavě, a leč máme kulturní rozdíly, není nutné je vyzdvihovat,“ tvrdí Thai.

Postupně se s tím srovnal, ale ani dnes není na svůj vzhled pyšný. „Je to prostě něco, co je součástí mě.“ Raději o sobě říká, že je kosmopolita. Přestože se narodil ve Vietnamu a později ho ještě párkrát navštívil, většinu života strávil v Ústeckém a Libereckém kraji, kde jeho rodiče měli stánek a později i obchod. „Jako malý jsem za pokladnou zlobil, a tak mě přes den hlídaly české tety a babičky, pobíhal jsem na statku, jedl svíčkovou a okopával brambory,“ vzpomíná. Mládí strávil v Hřensku, Děčíně, Teplicích i Liberci. České babičky mu vyvařovaly, naučil se dělat knedlíky a viděl i zabijačku. Možná proto jsou dnes jeho oblíbeným místem v Praze farmářské trhy, kam chodí, když mu v práci skončí služba. Hlavně na sladké.

Thaiovi rodiče se poznali ve Středočeském kraji v roce 1988. Později odcestovali zpět do Vietnamu, kde se budoucí lékař narodil, a společně s ním se vrátili zpět do Česka. „Zpočátku jsme se často stěhovali, špatně jsem si tedy hledal kamarády. Prvního kamaráda Vietnamce jsem poznal až asi ve třech nebo čtyřech letech,“ vzpomíná Thai. Rodiče o něm říkají, že byl průbojné dítě a v kolektivu si prosazoval své. Se šikanou se v mládí téměř nesetkal, až na výjimky. „Naši mě odmala vedli ke vzdělání a já se velmi dobře učil. Paní učitelka mi jednoho dne řekla, abych pomohl svým dvěma spolužákům, kteří neměli dobrý prospěch. Pamatuji si, že mi za to načůrali do bačkor,“ říká.

Rasový podtext začal vnímat až zpětně. „Vzpomněl jsem si, jak jsem ve 12 letech na ulici míjel starou babičku s nákupem, podívala se na mě a řekla: ‚Proklínám tě!‘ Jednou jsem zase seděl na lavičce a starší pár si nahlas šuškal: ‚Jen se podívej, co to máme vedle‘,“ vybavuje si lékař.

Připravoval rodiče na to, že si domů přivede Češku

Ve volných chvílích Thai rád kreslí portréty a hraje hry se středověkou tematikou. Současný byt na Žižkově sdílí se svým bratrem a kamarádem. Občas ho navštíví i přítelkyně. „Jedna z věcí, na které se s rodiči neshodneme, je, jaký by měl být původ mé budoucí ženy. Vždy se báli, že si domů přivedu Češku a ona jim nebude rozumět,“ říká Thai s tím, že k jejich radosti má teď přítelkyni vietnamského původu. Přestože má s mámou a tátou výborné vztahy, při diskusi ohledně původu budoucí nevěsty často nastal konflikt.

Sňatky Vietnamců v Česku

Zdroj: ČSÚ

„U řady českých žen jsem neuspěl nebo tam z různých důvodů nebyla budoucnost dlouhodobého vztahu. Osobně jsem to nikdy nerozlišoval, dlouho jsem se snažil rodiče připravit na to, že si můžu přivést Česku. Škádlil jsem je. Před rokem jsem jim konečně sdělil, že s někým chodím, ale naschvál jsem jim neprozradil, že je to Vietnamka. Nastaly rozepře a já nakonec musel přiznat barvu.“

Přestože se v názoru na původ přítelkyně s rodiči rozchází, v řadě věcí s nimi najde překvapivě společnou řeč. „Chci například, aby děti věděly, odkud pochází, a aby uměly vietnamsky. Ale já sám jsem Vietnamec, který vyrostl v Česku, a nemám rád, když se mě někdo ptá na původ. Přál bych si, aby mé děti měly to nejlepší z obou světů.“

“Vietnamci, kteří přijeli z Vietnamu do Česka, si v sobě silně zakonzervovali kulturu té doby, v řadě věcí jsou paradoxně ještě konzervativnější než jejich vrstevníci z Vietnamu. A tomu odpovídají i nároky na děti a jejich budoucí partnery. Je velmi důležité, o jaké dítě v rodině se jedná. Prvorozený syn má tradičně na starosti uctívání předků na rodinném oltáři, což je velmi důležité. Když se o ně náležitě staráte, můžou vám pomoct, ale když o ně nepečujete, můžou škodit a způsobovat veliké problémy. Proto jako rodič chcete pro prvorozeného syna manželku, která mu v této významné roli pomůže. Kluci to často mívají komplikovanější, rodina od nich vyžaduje zodpovědnost a určitou roli. Marta Lopatková, vietnamistka

Thai si ale myslí, že oproti svým rodičům je v určitých věcech volnomyšlenkář. „Mám velkou toleranci k jiným národům, rasám i formě vzdělání. Sám se považuji za kosmopolitu. Znám hodně případů, kdy mí vrstevníci skončili s depresí nebo mají disharmonický vývoj osobnosti, protože měli tvrdou výchovu bez dostatečné lásky nebo nemohli dělat to, co chtěli. Co se týká vzdělání, budu k dětem benevolentnější, nevadilo by mi, kdyby šly na učňák, hlavně aby našly svůj smysl života,“ říká.

Kromě toho, že psychiatr nerad cestuje mimo Českou republiku, má ještě jednu zvláštnost. Když má po práci čas, zadělává na sladké. „Peču koláče, sušenky, na Velikonoce beránka a na Vánoce vánočku, zkoušel jsem i croissanty. Chtěl bych se naučit péct chleba, pečivo mi chutná, ale tekutý chléb moc nemusím, alkohol mi obecně moc nechutná,“ uzavírá.

Tomi a MayOtevřeli si Večerku bez „phočka“ a vietnamského kýče. Rodiče jim podnikání rozmlouvali

Rodiče si pro ně vysnili klidné zaměstnání a pravidelný měsíční příjem. Po vlastních zkušenostech s dřinou na tržnicích jim kladli na srdce, ať hlavně nepodnikají. Tomi (28) a May (25) si ale stejně nedali říct a po vysoké společně rozjeli brněnskou restauraci s ironickým názvem Večerka, kde se vietnamská kuchyně potkává s trendy hipsterských kaváren. Podobný mix identit mladí podnikatelé pozorují i na sobě. Rané dětství sice ještě prožili ve Vietnamu, ale po celou dobu dospívání už se kamarádili hlavně s Čechy.

Z poliček vietnamské kavárny sídlící v brněnské ulici Pekařská vítají zákazníky tři sošky. Zlatou kočku mávající pacičkou doplňuje zlatý buddha, a dokonce i zlatý brněnský drak, který je prý k dostání u trhovců v Brňanům dobře známém podchodu Myší díra. Vedle této „svaté Trojice“ ovšem v prostorách podniku s příznačným názvem Večerka žádné ozdoby, které by připomínaly typická asijská bistra, nejsou. Jeho majitelé si totiž libují spíš v minimalismu.

Interiéru restaurace otevřené v prosinci loňského roku tak vládnou bílé stěny, nábytek skandinávského „střihu“ a sem tam vykoukne nějaký designový prvek ve výrazné pastelově růžové barvě. Pod stoly a barovým pultem vykukují vlnité plechy, které zcestovalejším hostům připomenou střechy příbytků v chudinských čtvrtích Vietnamu. Rostliny tu zase mladí podnikatelé May Tran Hau a Duc Nguyen Minh, přezdívaný Tomi, zasadili do truhlíků připomínajících maličké nákupní košíky, aby dekorace korespondovaly s názvem Večerka.

„Když přijedete do Vietnamu, nenajdete tam restauraci, kde by ze stropu nevisely lampiony a kde by nebylo spoustu dalších kýčovitých věcí, které mají vytvářet teplo domova. Není se tedy čemu divit, že když sem do Večerky přišel můj starší bratranec, který má taky restauraci, okamžitě se divil, proč místo cedule s nabídkou nemáme nad pultem televizi a na zemi zase velký koberec. Taky se pořád ptal, proč je venku jen to malé véčkové logo, a ne obrovská cedule Večerka,“ směje se 25letý May.

Tomi zase přidává k dobru historku o tom, jak jeho rodiče nechápali, proč ve Večerce lépe nevyužívají prostor a nesnaží se namačkat co nejvíc stolů vedle sebe. „Víc stolů z jejich pohledu znamená víc zákazníků a víc zákazníků rovná se víc peněz. Vůbec tedy nerozuměli tomu, proč máme v salonku, kde teď sedíme, lavici ve tvaru účka. Ten důvod je přitom jednoduchý. Lidé, kteří si sem sednou, se třeba ani neznají, ale když mají najednou někoho vedle sebe, tak kolikrát navážou komunikaci. Proto té místnosti říkáme Tinder date room,“ vtipkuje 28letý Tomi.

Samotný název Večerka si Tomi a May zvolili, aby s nadsázkou upozornili na stereotypní představy Čechů o vietnamské menšině. „Zároveň si tak trochu děláme srandu z generace našich rodičů, ve které teď všichni podnikají ve večerkách. Začalo to se stánky, pak přišla bistra a v posledních letech jsou trendem večerky. Vietnamci totiž neradi riskují, ale když vidí, že někomu něco funguje, tak to okopírují a začnou to dělat sami,“ upozorňuje Tomi na způsob uvažování, kterému se s Mayem chtěli vyhnout.

“Vietnamci neradi mluví o tom, jaké mají důvody, proč něco dělají. Člověk vidí jen to, že jsou relativně úspěšní. Dokážou najít způsoby, cestičky a kontakty, jsou neskutečně přizpůsobiví – vycítí, co je zrovna populární, nebo kde jsou peníze. Proto dříve prodávali na tržnicích, v posledních 10 letech tu pak je boom vietnamského jídla. Hodně teď zobecňuji, ale pro představu – geny podnikavého ducha zdědili i ti Vietnamci, kteří o tom třeba ani nevědí. Moderní mladí Vietnamci, kteří jsou tak populární v on-line světě, dokážou dobře odhadnout, co mladé zajímá. Ján Ičo, vietnamista a tlumočník

Právě proto jejich jídelní lístek nečítá přemrštěné množství pokrmů a úplně v něm chybí mezi Čechy oblíbené klasiky jako polévka pho. Místo toho tam gurmáni najdou malý počet pečlivě vyladěných jídel, jako třeba bůček ve sladkokyselé marinádě, vietnamské masové kuličky s omáčkou ze zázvoru a ananasu, kuřecí paličky na limetkových listech kořeněné omáčkou Hoisin nebo letní dezert ze sladkých fazolí, kokosového krému, ledové tříště, domácího želé a rýžových kuliček „Nejde nám o kvantitu, ale o kvalitu a taky chceme ukázat, že vietnamská kuchyně nekončí u phočka, bunbíčka a závitků,“ dodává May.

Starší Vietnamci si neužívají a šetří na horší časy

Jeho rodiče přitom v Česku začínali právě tak, že se pustili do živobytí, které se osvědčilo už jiným místním Vietnamcům. Prodávali oblečení na tržnicích. „Táta měl v Česku bratra, který sem přišel už za komunistů, a protože jsme byli hodně chudí, začal do Evropy jezdit taky a do Vietnamu se vracel jenom jednou za dva roky na mé narozeniny. Já s mamkou jsme se za ním do městečka Tovačov u Olomouce přestěhovali, až když mi bylo sedm. Vedle vlastního krámku prodávali každý týden na poutích s kolotoči, kde si postavili stánek,“ říká May.

Sám na kočovných tržnicích začal vypomáhat v 11 letech. Pamatuje si, jak s rodiči vstával o víkendu ve tři hodiny ráno, aby stihli všechny věci naložit do auta a po příjezdu na místo je zase všechny vyskládat. „Celý den se prodávalo a večer jsme neprodané zboží museli vrátit do obchodu. Takhle tehdy vypadaly moje soboty i neděle a v pondělí jsem musel jít celý unavený do školy. Pro starší generaci Vietnamců je vždycky nejdůležitější postarat se o rodinu, takže rodiče brali výpomoc na trhu jako moji povinnost. Jejich pohled se ale pomalu mění, protože na moji 15letou sestru už teď takové nároky nekladou,“ zdůrazňuje May.

“Všechno se časem mění. Co jsem já prožíval v 90. letech, už rozhodně neprožívají mladí, ti by to s dnešní psychikou asi nezvládli. Povědomí rodičů také prošlo velkou proměnou, už nejsou tak direktivní v tom, co má jejich dítě dělat. Dnešní rodiče už jsou také mladší generace, mají trochu jiné vzdělání i pohled na svět. Nemají problém přihlásit své děti na kurzy tance, částečně je tu adaptují. Tran Van Sang, integrační centrum Sangu

“Tohle není vlastnost vietnamská, spíše sourozenecká, kdy ti starší mají vždy pocit, že mladší jsou privilegovanější. Starší Vietnamci se mění opravdu velmi pomalu, rozhodně teď nedovolí svým dětem něco, co by jim před pěti roky zakazovali. Ján Ičo, vietnamista a tlumočník

Příměstské jarmarky byly neodmyslitelnou součástí dětství i v případě Tomiho, který vyrůstal v Kroměříži a stejně jako May si vybavuje domácnosti nanejvýš o dvou pokojích, kde dlouhé roky spal na gauči nebo v jedné posteli s rodiči. „Vlastní postel jsem měl možná až v pubertě, ale to byl tehdy ve vietnamských rodinách standard. Generace mých rodičů je zvyklá myslet na budoucnost, počítá s tím, že mohou přijít horší časy, a tak si vydělané peníze co nejvíc šetří. Nemovitosti si jen pronajímají a vybírají si je tak, aby v horních patrech mohli bydlet a dole podnikat. Moji rodiče ale začínali na ubytovně, dům jsme si mohli dovolit až mnohem později,“ upozorňuje Tomi.

Jeho otec se do Česka vydal už v 80. letech, v automobilce Tatra se poznal s jeho matkou, na chvíli se s ní vrátil do Vietnamu, kde zůstala a po svatbě se jí narodila Tomiho starší sestra. Po další otcově návštěvě přišel na svět Tomi a v polovině 90. let se celá rodina odstěhovala na Moravu, tedy až na Tomiho sestru, kterou rodiče nechali až do 15 let vychovávat prarodiči ve Vietnamu. „Dodnes u sestry pozoruju spíš tradiční vietnamské móresy typické pro moje rodiče. I když už žije v Česku, vzala si Vietnamce a není to banánové dítě jako já,“ dodává Tomi.

Z raného dětství ve Vietnamu, kde May vyrůstal do sedmi let a Tomi do pěti let, si oba pamatují jen střípky. Shodují se ale na tom, že v rodné zemi vládla mnohem větší pospolitost, že bylo vždycky po ruce mnoho příbuzných, kteří je rozmazlovali, ale že jim současně chyběli jejich tátové. „Ten můj se z Česka vracel třeba na měsíc, dovezl spoustu dárků a pořádala se velká oslava, ale dodnes mám blíž k mamce, protože jsem s ním v prvních letech tolik nevyrůstal,“ připouští May.

“To, že se rodiny rozdělily a často se sešly v jedné zemi až za několik let - tedy v Československu, respektive v Česku bylo běžné. Nejprve do země obvykle odjel otec, který připravoval zázemí pro rodinu, která za ním dorazila často o několik let později. Někdy pak například přijela matka jen s jedním dítětem, další mezitím vychovávali příbuzní ve Vietnamu a později, když se rodina více zabydlela a vytvořila lepší podmínky, přijelo i další. Často lidé přijížděli za příbuzným, který zde (v ČR, ČSR) už byl usazený. Ve Vietnamu je migrace relativně běžná věc. Pracovní krátkodobá migrace je dokonce státem podporovaná. Samozřejmě že je to do určité míry komplikované, ale zároveň si celá rodina přilepší, protože Vietnamci usazení v jiné zemi posílají rodině peníze. To pak dělá velký rozdíl - zejména v situaci například 90. let, kdy Vietnam byl opravdu velmi chudý. Marta Lopatková, vietnamistka

Na venkově lépe splynuli s českými dětmi

Tomi souhlasně přikyvuje a dodává, že si po příjezdu do Česka rychle osvojil nový mateřský jazyk, ale vietnamštinu, kterou jako malý zvládal mluvit plynule, naopak rychle zapomněl a už nikdy to nedohnal. Důvodem mohla být skutečnost, že na něj kvůli podnikání přestala mít čas i matka, takže ho místo toho podobně jako Maye hlídaly české babičky, a taky že rychle vplul mezi české děti. „Už ve školce a na základce mě všichni měli rádi, asi proto, že jsem byl takový showman. Navíc jsem se vychovával sám, do školky ani do školy mě rodiče nevodili, a když jsem se vrátil, tak jsem celé odpoledne lítal venku,“ vypráví Tomi.

Odmalička miloval fotbal, s jinými dětmi si stavěl bunkry a stal se mezi nimi tak oblíbeným, že si ho jejich rodiče často brali na návštěvu domů. „Myslím, že jsme s Tomim oba měli štěstí na venkovský život. Bratranec a sestřenice z Hradce Králové, kde byla vietnamská komunita mnohem větší, chodili po škole na hlídání, kde bylo třeba deset vietnamských dětí. My jsme ale jenom vyběhli ven a lezli po stromech a díky tomu jsme s českými dětmi splynuli mnohem rychleji. To se projevuje dodnes. Zatímco ve větších městech se mladí Vietnamci od Čechů trochu distancují a uzavírají se do své komunity, my máme většinu kamarádů mezi Čechy, protože jsme ve školních kolektivech byli jediní vietnamského původu,“ navazuje May.

Jenom občas zaslechl rasistické posměšky, že je rákosník nebo žluťásek, ale protože je nebral vážně a sám si z nich dělal legraci, posměváčci zjistili, že mu tím neublíží, a přestalo je to bavit. „Jsem nekonfliktní typ, takže jsem vždycky vycházel se všemi a žádnou šikanu jsem nezažil,“ usmívá se May. „Já jsem se s nějakými předsudky setkal možná až na střední škole, ale vždycky jsem je rychle verbálně utnul a navíc jsem byl sám docela raubíř, který se společně s ostatními někomu smál, což mě zpětně mrzí,“ omlouvá se Tomi.

Tvrdí o sobě, že nikdy nebyl studijní typ, k čemuž kromě toho, že byl dítě ulice, přispěl i fakt, že rodiče jeho školní prospěch příliš nekontrolovali. Disciplínu si tak po nějaké té dvojce z chování musel vybudovat až sám, ale protože se odmala toužil stát podnikatelem, motivaci odmaturovat na střední podnikatelské škole a pak se vrhnout na studium oboru management v tělesné kultuře na Vysokém učení technickém v sobě nakonec našel.

Mayovo dospívání vypadalo jinak. Do deváté třídy byl premiant, a když si náhodou dovolil ze školy donést dvojku, matka vytáhla rákosku a dala mu výprask. „V prváku na gymplu jsem se zhoršil, což vedlo až k tomu, že jsem si zfalšoval vysvědčení, aby rodiče nezjistili, že jsem dostal trojku. Pak na to ale stejně přišli a dopadlo to ještě hůř. Upravenou verzi vysvědčení jsem si vytiskl, dal ho do žluté fólie, ve které falšování nebylo poznat a doufal jsem, že ho máma nevytáhne. Ona ho sice ve složce nechala, jenže jsem byl blbec a všechny předchozí výtisky, které se mi nepovedly, jsem nechal v šuplíku, kam už se samozřejmě podívala,“ vzpomíná May se slzami smíchu v očích.

Po volnosti, kterou zažíval na základní škole, si jeho rodiče navíc uvědomili, že přichází puberta. Při pohledu na jiné české teenagery se báli, že May zvlčí, a zavedli mu tak tvrdou vojnu. „Znali můj rozvrh, zjistili si spoje, které mi ze školy jezdí, a kontrolovali, jestli se hned vracím domů. Tehdy začala moje kuřácká éra, takže když ze mě ucítili kouř, přicházela jedna facka za druhou, a když ucítili alkohol, hned pátrali, kde mi ho prodali. Večírky s kamarády byly tabu a pořádně jsem na ně začal chodit až v 18,“ vrací se May do období vzdoru.

Tehdy měl pokoj v přízemí, takže počkal, až jeho rodiče kolem jedenácté v noci usnou, pak oknem vylezl ven, odemkl si auto, zajel si na chvíli za kamarády a po návratu vynuloval tachometr. „Rodiče mi vyhrožovali i testem na drogy. Jednou mi kvůli chilli papričce v polévce zrudly oči a hned mě podezírali, že si něco píchám do žil. Když jsem pak po maturitě přišel do Brna studovat na soukromé škole management se zaměřením na psychologii, byl jsem jako utržený ze řetězu, kdežto Tomi si to odbyl už na střední,“ směje se May.

Vietnamskou kuchyni Češi objevili v Olomoucké a v Sapě

„To je pravda, já jsem na vysoké moc nepařil, a May naopak kolikrát chodil do práce s kocovinou, tak jsem mu dával docela sodu,“ dostává se Tomi do období, kdy se dnes nerozlučná dvojka poprvé potkala při obsluhování v brněnském podniku Caffé Fratelli. Tam Tomi coby hlavní barista směny svého méně zkušeného kolegu zaučoval. Po dvou letech se jejich cesty rozdělily, každý nějakou dobu pronikal do kavárenského světa jinde, a za rok se zase sešli s myšlenkou rozjet společně vlastní restauraci.

Když po tři čtvrtě roce hledání konečně narazili na prostory v Pekařské ulici, zjistili, že je na zdech plíseň, uprostřed hlavní místnosti číhá velká díra v zemi, a investice se tak vyšplhají k milionům. Tehdy si uvědomili, že věčné šetření jejich rodičů mělo smysl, protože jim najednou mohli s potřebným kapitálem pomoct a do začátku jim něco půjčit. Nejdřív je ovšem museli přesvědčit, což nebylo snadné, ale do karet jim hrálo alespoň to, že už tou dobou oba měli před jmény vysokoškolské tituly, na nichž si generace jejich rodičů tak zakládá.

„Většina starších Vietnamců nechce, aby jejich děti podnikaly. Sami totiž poznali, jaká je to dřina, a proto doufají, že jejich potomci skončí jako lékaři, právníci nebo zaměstnanci v korporátu, aby měli pravidelný příjem. Rodičům jsme tak museli ukázat moderní vietnamské restaurace v Praze, aby měli představu, že náš koncept může fungovat, a taky jsme je na začátku prosili o třikrát menší částku, než jsme nakonec potřebovali,“ prozrazuje May.

“Mladí Vietnamci se chtějí mít stejně jako Češi či jiní Evropané. Pokud by podlehli tlaku rodičů a vrátili se ke svým kořenům, tak by se sami sebe museli ptát: K čemu jsem to vlastně dělal? Je zajímavé, že rodiče to berou naopak – celý život se dřeli ve večerce, aby jim to jednou mohli odevzdat, posílali děti do školy, platili kurzy angličtiny... a oni to teď nechtějí? Tam je generační konflikt... Mladý progresivní Vietnamec, který používá YouTube a píše si blogy a je populární a tváří se, že je pomalu korejský popový zpěvák, tak pro něj by takový návrat ke kořenům byl zklamáním. Ján Ičo, vietnamista a tlumočník

Nakonec alespoň ušetřili na některých stavebních pracích, protože přiložili ruku k dílu sami a dlaždičky na toaletách třeba obkládali podle tutoriálů na YouTube. Příprava na otevření ovšem zahrnovala třeba i Tomiho výlet po kavárnách a pražírnách v Berlíně nebo v Budapešti, kde hledal ideální dodavatele kávy. May, který má v rámci podniku pod palcem spíš kuchyni, se zase vydal na tři měsíce do Vietnamu, aby se inspiroval místním street foodem a rozšířil si obzory i o jídla, která od rodičů neznal.

Hned během prvního měsíce po otevření se Večerka setkala s úspěchem, k němuž přispěl rostoucí zájem mladých Čechů o vietnamskou kuchyni i kulturu. „Když jsem v prváku na vysoké vzal spolužáky do tržnice v ulici Olomoucká, abych je seznámil s naší kuchyní, bylo tam lidí ještě strašně málo. Za nějakou dobu jste si tam ale v době obědů už nesedli a z Olomoucké a z pražské Sapy se vietnamské restaurace rychle rozšířily do center,“ přibližuje May posledních několik let, během nichž Vietnamci zjistili, že je o jejich autentickou gastronomii zájem, a nemusí tak lidem nabízet jen gyros v bulce nebo kung-pao.

“ Sapa je zdroj úplně všeho. Mohou tam vzít své české kamarády a ukázat jim, jak je to super úžasné místo a oni se tam orientují. Sapa je pestrý svět, ze kterého my Češi vidíme sotva polovinu z toho, co se tam ve skutečnosti děje – a teď myslím různé festivaly, svatby, buddhistické festivaly, soukromé oslavy… Ján Ičo, vietnamista a tlumočník

Dodává, že nejednou odpovídal na zvědavé otázky Čechů, kteří si chtěli něco vietnamského uvařit doma nebo se ptali, kam se podívat při návštěvě Vietnamu. Pro velký zájem tak k sobě s Tomim rychle nabrali dalších 16 lidí a na začátku provozu usínali naprosto vyčerpaní. Když tedy tři a půl měsíce nato zaklepala na dveře Večerky karanténa, kterou vláda vyhlásila kvůli koronaviru, byli mladí podnikatelé paradoxně docela rádi, že si mohou chvíli vydechnout.

Po dvou týdnech odpočinku otevřeli okénko, u kterého si kolemjdoucí mohli objednat něco k jídlu či pití s sebou, a taky zahájili rozvoz na základě internetových objednávek. Přestože si uvědomovali, že se po koronavirové krizi jen tak nevrátí k tržbám, na které byli zvyklí před ní, ani na okamžik nepochybovali, že Večerku po rozvolnění vládních restrikcí znovu otevřou.

Duc„Vyrůstal jsem na poště. V jádru jsem Asijec, mentalitou Evropan“

Duc Anh Mai vyrostl jako mladší ze dvou sourozenců na západě Čech. Jeho otec, válečný veterán, přišel do Československa v 70. letech díky vzájemné hospodářské pomoci komunistických zemí. Duc stejně jako jeho sestra vyrůstal v česko-vietnamském prostředí a zatímco on se rozhodl po studiích zůstat v Česku, jeho starší sestra i rodiče se přestěhovali zpátky do Vietnamu.

Duc Anh Mai se narodil v roce 1993 jako druhý ze sourozenců do rodiny chebského obchodníka a válečného veterána. Zatímco jeho starší sestra přijela do Československa jako dítě a učila se česky, Duc v Česku vyrůstal odmalička.

Psal se rok 1972, když Ducův otec, tehdy sedmnáctiletý mladík, narukoval ve Vietnamu do války proti Američanům. Bojoval teprve několik měsíců, když jej postřelili do levé hýždě a dodnes patrné zranění mu změnilo život. Po rekonvalescenci se díky spolupráci RVHP dostal v roce 1975 do Československa na zaučení. „Vždycky jsem obdivoval, že byl válečný veterán,“ popisuje 27letý Duc, který kromě sportu a technologií holduje také cestování. Není proto divu, že se stejným zápalem vypráví také příběh svojí matky, která se do Evropy poprvé dostala v roce 1981 ve svých 18 letech na zaoceánské lodi.

„Neudělala zkoušky na medicínu a nechtěla jít na ekonomku jako všichni ostatní. Její máma, moje babička, je bývalá policajtka, takže měla možnost vyslat moji mámu do Československa,“ vysvětluje. Ducova matka putovala do střední Evropy 21 dní lodí přes Indický oceán a Maďarsko až do Znojma, kde začala pracovat v továrně na zpracování potravin. „Máma mi říkala, že to bylo jedno z nejlepších období jejího života. Ve Vietnamu nebylo moc co jíst, a když odjížděla, vážila 37 kilo. Na lodi přibrala, protože celé týdny jedla, strašně jí chutnaly ruské buchty. Vždycky si představuju, jak to asi muselo vypadat. Vyrůstáš v zemi, kde je válka, a pak najednou odjedeš do Evropy,“ přemítá Duc.

Ducovi rodiče se poznali na jižní Moravě během setkání Vietnamců, kteří žili v širokém okolí. Vzali se v roce 1984 a dva roky po svatbě se Maiovým narodila již zpátky ve Vietnamu dcera Lan Chi, Ducova sestra. Ta je dnes architektkou a pracuje střídavě v Česku a ve Vietnamu, kde žije se svým českým manželem a dcerou.

“Seznamování samozřejmě probíhalo, v 80. letech byla situace už výrazně volnější než předtím, kdy se například studenti, kteří v ČSSR studovali, museli věnovat pouze studiu a styky mezi pohlavími byly zcela zapovězeny. V případě otěhotnění nebo kázeňským prohřeškům byli hned poslání zpět do Vietnamu. V 80. letech kulminoval počet vietnamských občanů na území Československa a podmínky byly už výrazně volnější. Marta Lopatková, vietnamistka

Zatímco Ducova sestra prvních šest let žila s matkou a babičkou v Hanoji, Ducův otec zůstal v Česku. Rodina se opět shledala v roce 1992 a rok nato přišel na svět bystrý a čestný Duc Anh, na což odkazuje jeho vietnamské jméno. Netrvalo dlouho a rodina Maiových se z Prahy přestěhovala do Chebu, kde si ve Vojtanově jeho podnikavý otec otevřel tržnici na hraničním přechodu s Německem.

„Vyrůstal jsem v Tršnicích na poště. Můj otec totiž v roce 1994 koupil budovu pošty, protože hledal dům pro víc vietnamských rodin. Byl to sice divný barák, měli jsme třeba oddělenou kuchyň od zbytku bytu, ale mně to nevadilo. Byl jsem rád, že můžu na vesnici kamkoliv ven a nechávat si kolo beze strachu na zahradě,“ vzpomíná Duc na dětství. Láska ke kolu mu zůstala dodnes a s přáteli vyráží na dlouhé cyklistické výjezdy přes Evropu. Kromě toho taky rád jezdí na lyžích.

Ačkoliv jeho rodiče měli rodinný kšeft, Duc ani jeho sestra se na chodu podnikání rodičů nepodíleli. Jak sám přiznává, v tomto ohledu byli spíše výjimkou. „Doma jsem musel pověsit prádlo nebo umýt nádobí, ale nikdy jsem jim nemusel pomáhat s byznysem. Pro moje rodiče bylo nejdůležitější naše vzdělání. Myslím, že dodnes jsem ovlivněný tím, že jsem byl dost samostatný. Spousta Vietnamců si každý den volá s rodiči a pořád něco řeší. Ale já jsem pravý opak. Tím, že mí rodiče odletěli do Vietnamu, se vzdálenost mezi námi prohloubila,“ vysvětluje.

Rodinné večeře

Duc se sice narodil v Česku, ale jazyk se podobně jako jeho vietnamští vrstevníci učil ve školce, od své starší sestry a také díky adoptivní babičce. „Paní Šustíková bydlela v Chebu ve 13. patře domu naproti základní škole, chodil jsem k ní každý den po škole. Vždycky mě vyzvedla a dala mi banán nebo rohlík se solí. Chodil jsem tenkrát plavat a byl jsem hladový, takže mi vždycky přinesla svačinu. V šest večer pro mě jezdili rodiče. Pamatuji si, že jsme někdy čekali dole na ulici na červený volkswagen,“ vzpomíná.

“České babičky dále vychovávají vietnamské děti, ale už ne v takové míře, jako to bylo dřív. Řada vietnamských rodičů tady dnes už má i své rodiče, tudíž pak svěřují děti babičkám či dědečkům, což je ve Vietnamu naprosto běžná věc. To je i situace mladých Vietnamců druhé generace, kteří se v Česku narodili nebo vyrostli. Marta Lopatková, vietnamistka

Zatímco odpoledne byl Duc zvyklý trávit na kroužcích či ve škole, každý večer celá rodina usedala společně u teplé večeře. „Byla to taková chvíle dne věnovaná rodině. Dodržovali jsme to i s kamarády, když jsem chodil na vejšku a bydlel jsem na Strahově. Vždycky v 19. hodin jsme se sešli na večeři v menze. Potom jsem se přestěhoval s přítelkyní na Letnou a taky jsme tenhle zvyk dodržovali. Ona vařila a já jsem dělal nádobí. Teď bydlím sám a teplé večeře pořád dodržuju, jenom ne vždycky jím s někým,“ popisuje.

Přestože Duc nikdy nechápal, že jeho čeští spolužáci jedli k večeři často chleba s máslem sami v pokoji, na druhou stranu přiznává, že mu při jejich rodinných seancích chyběly hovory o průběhu dne, problémech a trápeních, se kterými se každý z nich daný den potýkal.

„Běžná rodinná komunikace a sdílení věcí nám chyběla. To jsem se naučil až od svých přítelkyň, s rodiči jsme tohle nikdy neřešili,“ říká trochu zklamaně. „Chápu, že rodiče nechtějí svoje dítě zatěžovat některými věcmi, ale poznamenalo mě to. Spoustu věcí dnes řeším jen sám v sobě, protože jsem byl takto vychovaný. A projevuje se to ve vztahu k mým kamarádům. Mám spousta přátel, ale málokoho si pustím k tělu, jen velmi nerad sdílím osobní problémy,“ přiznává Duc s tím, že se sdílení a komunikaci postupně učí.

Nedostatečná komunikace s rodiči se podle něj odráží také v jeho znalostech vietnamštiny. S kamarády i sestrou se totiž vždy bavil česky. „Nechci je kritizovat, jsou skvělí, beru to tak, jak to je. Ve vietnamštině mám po tolika letech hodně divný přízvuk. Dokážu se s někým pobavit, rozumím tomu, co říkají v televizi, ale rychločtenář ani básník ze mě nebude.“

„Mám tři vrstvy“

Podobně jako Ducovi vrstevníci, také on se cítí na pomezí obou kulturních prostředí, která jej ovlivňují. „V jádru jsem Asijec a možná i vypadám jako Asijec,“ říká se smíchem. „Spousta Vietnamců o sobě říká, že jsou banáni, já bych to ale zpřesnil. V jádru (duší) jsem Asijec, mentalitou a chováním jsem Evropan a vzezřením jsem Asijec. Podle mě máme tři vrstvy. Cítím se jako směs Asie a Evropy a to spektrum mám rád.“

Přesto neprožívá ani vietnamské, ani české tradice. „Vietnamské ani české tradice moc neřeším, jsem v tomhle takový vykořeněný. Třeba české Vánoce jsme slavili, měli jsme stromeček, a protože nás žilo více rodin dohromady, byly Vánoce společenskou událostí s dárky. Vietnamské svátky, jako nový lunární rok, jsem ale nikdy neslavil. Ale je pravda, že jsem se vždycky těšil na den dětí, Vietnamci svým dětem dávali peníze, což mě vždycky potěšilo,“ směje se.

Svou vietnamskou identitu nikdy nevnímal jako nevýhodu a sžil se s ní od dětství. Měl spoustu českých jmen, na fotbale mu dřív říkali Martine. „Ale když jsem šel na gympl, začali mi říkat Duc, z čehož vznikl Ducan. V práci mi teď říkají Mai, protože je to nejjednodušší,“ říká. Mai je však ve skutečnosti jeho příjmení. Duc navíc v Chebu nebyl jediným vietnamským dítětem, vietnamská diaspora byla na severu a západě Čech velká, což platí dodnes.

„Nikdy jsem ale nepatřil do skupiny vietnamských Vietnamců, vždycky jsem patřil do skupiny Vietnamců, kteří se bavili česky,“ tvrdí. Ani dnes se ve vietnamské komunitě neangažuje, přestože podle svých slov občas zajde na akci organizace VietUp zabývající se vzájemným pochopením mezi Čechy a Vietnamci.

Duc každý rok na vánoční svátky létá do Vietnamu, kde žije celá jeho rodina. Rodiče se před šesti lety, když nastoupil na ČVUT, odstěhovali za Hanoj a po cestách po Asii se k nim připojila i jeho sestra s českým manželem. Ta se však na rozdíl do Ducových rodičů do Česka pravidelně vrací kvůli manželově rodině i zakázkám. „Jeden z hlavních důvodů, proč se mí rodiče vrátili do Vietnamu, je ten, že jsem šel na vysokou a vracel jsem se jednou za měsíc a oni už v Chebu neměli co dělat. Rozhodli se vrátit a postarat se o babičku. Ve skutečnosti jsem žádnou velkou změnu nepocítil,“ přiznává.

Nyní však přemýšlí nad tím, jak to bude v budoucnu. Jeho rodiče stárnou a on by se o ně rád postaral, jak nejlépe dovede. Zároveň se však vracet žít do Vietnamu nechce. „Tátovi je 65 let, mámě 57 let, jsou v dobré kondici a relativně zajištění, ale rád bych se o ně postaral, jen zatím nevím jak. Přemýšlím, jak se k tomu postavit, když žijí daleko,“ vysvětluje. V Česku teď řeší například nárok na otcův slovenský důchod za dobu, kterou tam strávil prací v 70. a 80. letech.

„Vietnamská tradice navíc je, že rodiče bydlí se svým synem a ten si přivede svou vietnamskou manželku, aby se o ně postarala. Ale já to takhle nechci,“ přiznává Duc. Jeho rodiče by si navíc přáli, aby si vzal Vietnamku. „Moje předchozí české přítelkyně označují za kamarádky. A říkají, že se můžu kamarádit s kýmkoliv, ale ženu si mám prý vzít Vietnamku,“ pokračuje.

“Mezi staršími Vietnamci často panuje představa hraničící s předsudkem, že české dívky neumí nést břemeno zodpovědnosti. Vietnamská manželka totiž musí zvládnout spoustu věcí, postarat se i o manžela a jeho rodiče. Prvorozeným chlapcům jsou proto ze strany rodičů velmi často tlačené Vietnamky a bývá to pro ně složitější, protože mají de facto na starosti rodinu. I tohle vychází z tradice – a mimo jiné proto, že ve Vietnamu nefungují sociální služby ani zdravotnictví tak, jak to známe my tady. A člověk se může s jistotou spolehnout pouze na rodinu. Z tradičního pohledu se žena po svatbě stěhuje k rodině svého manžela. I proto je syn pro rodinu důležitější, protože dcera z domu odejde, ale syn a jeho žena se o vás ve stáří postarají. Marta Lopatková, vietnamistka

Názorem rodiny se ale řídit nehodlá, i když je pro něj důležitý. Pokud si jednou vezme Nevietnamku, je Duc připraven na to, že rodiče možná budou zklamaní, ale své rozhodnutí si obhájí. „Podíl rodičů na mém životě v posledních letech klesá. Ne že by pro mě nebyl jejich názor důležitý, ale finální rozhodnutí je vždycky moje. Já s tou ženou budu žít po zbytek života,“ říká sebejistě.

A zatímco spousta věcí ohledně budoucnosti čeká rok po dokončení jeho vysokoškolského studia na rozhřešení, v jednom si je jistý. „Rodiče chodili do práce, ale kdyby si řekli, že do ní nepůjdou, nešli by, protože podnikali a pracovali sami na sebe, a to mě hodně poznamenalo,“ říká s tím, že chce do budoucna mít také větší pracovní volnost. V současné době se jako projektový manažer podílí na vývoji robotického asistenta pro seniory a dříve pracoval také v technologickém start-upu.

zpět na začátek

Vedoucí projektuMarek Pros
TextyMagdaléna Daňková, Tomáš Maca, Magdaléna Medková, Clara Zangová, Marek Pros
FotografTomáš Vocelka
VideoErika Šedivá, Daniela Dlabolová, Blahoslav Baťa
ProdukčníIvan Štibrányi
Grafika a kódováníJiří Kropáček

zpět na Aktuálně.cz

V dětství je místo rodičů vychovávaly "české babičky", na základní škole jim nadávali do "Nguyenů" a na střední nemohli přespávat u kamarádů, natož randit s Čechy. Když se pak poprvé potkali s rodinou ve Vietnamu, cítili radost, zmatek i odcizení. Kdo je druhá generace Vietnamců, která se již narodila v Česku, proč si říká "banánové děti" a považuje Česko za svůj domov?
Autor Marek Pros, Magdaléna Daňková, Tomáš Maca, Magdaléna Medková, Clara Zanga, Tomáš Vocelka, Erika Prosová, Daniela Dlabolová, Blahoslav Baťa, Ivan Štibrányi, Jiří Kropáček