Jaká byla vaše první reakce, když vám manžel, redaktor České televize Jakub Szántó, řekl, že má dělat stálého zpravodaje na Blízkém východě?
Ono to nebylo až tak z ničeho nic, ze dne na den. O stálém blízkovýchodním zpravodaji se mluvilo už dlouho a mluvilo se v té souvislosti o mém manželovi, protože do této oblasti jezdil nejčastěji. Takže jsme se na to už dlouho připravovali, to jsme ještě neměli děti, takže nám to nepřišlo nějak komplikované. Pak se kluci narodili, post stále ještě nebyl, a nakonec jsme odjížděli, když bylo staršímu pět let a mladšímu tři roky. A ukázalo se, že to je ideální věk.
Jak to synové zvládli?
Já ani nevím, jestli si toho nějak zásadně všimli. Pravda, asi si všimli, že se najednou ocitli v jiném zařízení - mladší v anglické školce, starší v anglické škole, protože tady se chodí do školy od pěti let. Nikomu zpočátku nerozuměli, když Eliáš první den ve škole plakal, paní učitelka mu z Google Translator pouštěla robotický hlas "Ma-min-ka prij-de br-zy!" Teď mluví plynule anglicky a postupně se učí i arabsky a hebrejsky. Zhruba do dvou měsíců se tu zorientovali. Byli prostě už dost velcí na to, aby to zvládli, a dost malí na to, aby si na něco zásadně stěžovali.
Takže má pro ně blízkovýchodní pobyt i výhody, třeba v podobě jazykové výbavy?
Přivezou si plynulou angličtinu a hlavně si přivezou otevřenou mysl, že letíte pár hodin letadlem, svět vypadá jinak, ale lidé jsou v zásadě stejní. Chodí do školy s muslimy, židy, křesťany a mnohdy i třeba šintoisty, a nepřipadá jim to exotické. Není to pro ně vůbec téma.
Co tomuto přesunu říkaly babičky?
Mojí mámě to chvíli připadalo jako konec světa. A bylo jí líto, že neuvidí vnoučata. Ale my dvakrát do roka jezdíme do Prahy a maminka sama dvakrát za rok sem a zvládá to skvěle. Tchyně dokonce zkušenost s výjezdem do zahraničí měla, ta věděla, že jde o výraznou zkušenost pro všechny.
Pro Jakuba to nebyla rozhodně první riziková oblast, odkud měl reportovat…
Izraelsko-palestinský konflikt dělal odjakživa, hodně reportoval o arabském jaru, Libyi, převratech v Egyptě, obou ukrajinský revolucích, rusko-gruzínském konfliktu, byl ve válce v Sýrii, Afghánistánu i Iráku. Vždycky když se něco semele, odjíždí na týden nebo čtrnáct dní. Nejdéle byl pryč asi měsíc, když byl embedovaný s americkou armádou v Iráku.
Jak často se vydává na syrskou nebo iráckou frontu, kde je novinářské povolání obzvláště rizikové?
Naposledy tam byl před dvěma měsíci. A myslím, že každým dnem tam odjede znovu.
Co na to říkáte jako manželka? Máte o něj strach?
My už jsme spolu patnáctým rokem a vždycky to bylo takhle. Zvykla jsem si. Navíc vidím, jak vyspívá - nejen jako chlap, ale i jako zpravodaj a novinář. Už není elév ani vejtaha, vím, že jeho ambicí není se v televizi ukázat: "Podívejte se, jak jsem dobrej, kolem mě se střílí!" Chce ukázat život obyčejných lidí ve válce. A hlavně už je sám táta. Takže vím, že myslí na to, aby se vrátil domů v pořádku.
Ostatně víc než válek se bojím revolucí. Majdan byl hodně divoký, Libye, když se hledal Kaddáfí a pak se vláčel ulicemi, celé arabské jaro. V časech revolucí, obzvlášť na Blízkém východě, běhají po ulicích sedmnáctiletí kluci s kalašnikovy a z radosti střílejí do vzduchu. A to mi nějak přijde nebezpečnější a nepředvídatelnější. Ve válce už, mám ten dojem, ví, jak se má pohybovat.
Člověk, který zná Izrael jen z médií, si představuje život v této zemi jako krajně rizikový - nikdy nevíte, kde vybuchne bomba, kdy přiletí raketa. Do jaké míry je to stereotyp a do jaké realita?
Ono je to různé. Někdy jsou to běžné dny - odvezu děti do školy, dělám svoji práci, pak zase pro ně jedu a odvezu je na tréninky. V těchto běžných dnech mi tak zhruba dvakrát v týdnu pípne na mobilu zpráva, že se Palestinec pokusil zaútočit na izraelského vojáka. Když to není zrovna blízko nás, tak už to nevnímám, nezůstane mi to v hlavě.
Občas se stanou větší útoky, že třeba Palestinci vniknou se střelnými zbraněmi do nákupního centra, kam já běžně chodím, to už se mě dotkne. A pak jsou úplně nejbližší události a méně běžné dny, jako když jsme byly s kamarádkou ve Starém městě v Jeruzalémě a kolem nás se prohnala izraelská jednotka, aby zpacifikovala Palestince útočícího na vojáka. Ten den byl zrovna z těch divočejších, takže došlo vzápětí k dalšímu útoku a večer ta kamarádka musela zrušit posezení v restauraci v centru Tel Avivu, protože tam Palestinec pobodal dvanáct hostů.
Bojíte se?
Já jak jsem blonďatá, tak nevypadám zrovna jako něčí nepřítel ani jako Palestinka, ani jako Židovka, spíše jsem tady za nějakou turistku a na ty tu příliš neútočí. Už to nikdo z nás, co tady chvilku žijeme, nebere tak dramaticky. Je to normální tolerance jako každá jiná. Když strčíte nohy do studené vody, tak je strašně studená. Když je tam chvilku máte, tak už se vám tak studená nezdá.
V Izraelcích, kteří v jistém pocitu ohrožení žijí celý život, to ale, myslím, jistou míru paranoie zaselo. My třeba máme hodně divoké sousedy, jednou na sebe vytáhli i nože, přijela je uklidnit policie a lidé v ulici okamžitě zpanikařili, že tady běhá nějaký Arab se sekerou. Nicméně, rozhodně to není tak, že by člověk žil vyloženě ve strachu.
Jak je to v Izraeli s výcvikem obyvatel v civilní obraně?
Hned po maturitě chodí ženy povinně na dvacet měsíců na vojnu, muži na tři roky, vysoká škola neomlouvá, ta když tak až potom. Takže armádní výcvik má celá populace absolutně nadstandardní, pak si ho ještě obnovují. Civilní obranu drilují děti ve škole, hlavně co mají dělat v případě poplachu. Každý zná cestu do bunkru a každý nový dům se tu staví s betonovým skeletem uprostřed, který slouží jako bunkr pro všechny byty.
Máte doma také bunkr?
Ne, my jsme starší stavba, takže tu ještě není. Když v roce 2014 probíhala válka s hnutím Hamás a sirény tu houkaly celkem často, museli jsme vždy otevřít okna, aby nám to nevymlátilo skla a nezranily nás střepy, a sedáme si na podlahu do nejužší chodbičky u koupelny, kde jsme nejvíc skrytí. Ale už jsme si naštěstí ke koupelně nesedali asi tři roky. Protiraketový systém Iron Dome tady naštěstí funguje hodně spolehlivě a vystřelené rakety zneškodňuje.
Další představou mnohých Čechů je, že všichni Izraelci jsou ortodoxní Židé. Jaká je skutečnost?
Všichni určitě ne. Zatím. Telavivská aglomerace, kde žijeme my, je hodně sekularizovaná oblast. I v sobotu, tedy když je šábes, jsou otevřené některé obchody, lidé pracují, chodí do hospod, řídí auto. Ale třeba v Jeruzalémě - a to ve stále se zvětšujících oblastech Jeruzaléma, tohle neuvidíte, tam se šábes drží.
Musíte coby žena dodržovat nějaké restrikce?
Tam, kde žiju, tak ne. Když bych se rozhodla navštívit ortodoxní čtvrti v Jeruzalémě, pojedu s manželem a vezmu si dlouhou sukni. Jinak je to tu opravdu spíše jako v Itálii. Jako blondýna jsem tu exotická, sem tam na mě někdo hvízdne. To je, upřímně, spíš příjemné než omezující. Protože pravda je, že stačí ukázat, že mám na ruce prstýnek, a to už si pak nikdo netroufne, manželství oni ctí.
Co jste musela odchodem do Izraele obětovat ze své pracovní kariéry a ze svého osobního života?
Nejdřív jsem zastavila úplně všechno, nebyla to oběť, ale dobrovolné rozhodnutí. Děti byly malé a chtěla jsem se jim maximálně věnovat, aby se tu zvládly zabydlet. Když to tu začalo jít v pohodě, tak se zase začala moje práce nabalovat. Teď jsem odevzdala České televizi scénář na dvoudílný film a jsem šťastná, že to klaplo. Kolegové v Praze se mnou mají trpělivost, spolupracují se mnou na dálku, taky se museli přizpůsobit, ale jde nám to a já jsem za to vděčná.
Jsou nějaké věci, pro něž je život v Izraeli jednodušší než v Česku?
Příjemnější je počasí, sluneční svit a moře. Léto tu je osm měsíců v roce, zima není nijak dramatická, je tady pořád hezky, což rozhodně přidá. V Česku sluníčko zmizí v listopadu a objeví se nejdřív v dubnu. V bláznivém životě, který tu vedeme, je příjemné popojít si čtyři sta metrů na pláž k moři.
I když je prosinec a dvanáct stupňů, tak se u něj příjemně sedí, a jak ty vlny přicházejí a odcházejí, tak člověka k tomu zenu dohoupou. To jde v Praze, kde žijeme, dost těžko, dostat se jednoduše třeba do lesa, který to také umí, je ve všední den takřka neřešitelné. Ale jinak tu o moc víc jednodušších věcí není. I pro běžné Izraelce je tu dost draho a musí se v práci mnohem víc ohánět než Češi, aby si žili srovnatelně.
Jací jsou podle vás Izraelci v běžném kontaktu?
V anonymním kontaktu mají docela lokty a jsou velmi asertivní. Jedete po silnici - řízení strašné. Stojíte ve frontě - běžně předbíhají nebo vymýšlejí fígle, jak frontu obejít. Ale jakmile vás poznají a znají vaše jméno, rozkrájeli by se pro vás. A v krizových situacích drží při sobě, jsou přátelští, pomáhají si navzájem.
Také si spousta lidí představuje, že Izrael je vyprahlá pustina. Jak vypadá ve skutečnosti?
Izraelci říkají, že dělají z pouště zahradu. Mají speciální systém zavlažování, daří se jim odsolovat mořskou vodu. Několik nevládních organizací se zabývá zalesňováním území, v zemědělství jsou zcela soběstační a ještě vyváží. Takže Izrael, obzvlášť ve srovnání s okolím, je docela dost zelená země.
Není takovýto dobrodružný život v podstatě návykový? Zvládli byste ještě "obyčejný" život v Česku?
Já zas tak dobrodružný život nemám, jezdím tu autem tam a zpátky. Já se do Prahy těším hrozně moc, že zase budu dělat sama za sebe, budu se setkávat s kolegy v práci, těším se i na to, že se pěkně obléknu, namaluju, protože půjdu ráno do práce. Manžel trochu "news junkie" asi je, cítí takovou tu novinářskou potřebu být blízko důležitých věcí, mít prst na tepu dějin. To ho rozhodně neopouští, spíše naopak.
Jaké máte další plány?
Pobyty zahraničního korespondenta bývají na tři až čtyři roky, my už tady čtvrtý končíme a ještě tu asi jeden budeme. Během následujícího roku by měl vyrůst v redakci někdo, kdo nás nahradí. Nehodláme být světoběžníci do skonání věků. Děti jsou Češi a Češi budou. Nechceme, aby byly tak dlouho pryč, že by se pak cítily být cizinci ve vlastní zemi.
