Kvůli pandemii jste musela zrušit turné se slovenskou kapelou Korben Dallas a v předvánoční době jste už měla vystupovat s novou deskou. Do jak velké existenční nejistoty vás pandemie dostala, když vezmu v úvahu, že alba vydáváte s dlouhými rozestupy a živí vás především koncertování?
Nikdo z nás muzikantů na tom teď finančně není zrovna dvakrát dobře, protože příjmy z koncertů tento rok téměř odpadly. My jsme naštěstí měli s předstihem našetřené peníze na to, abychom teď vůbec mohli vydat desku, ale to je investice do budoucna. Sama teď nejsem v nijak výrazné finanční krizi, ale hodně si toho všímám u jiných muzikantů a techniků, kteří mají už své rodiny a kterým zrušené koncerty mohly zásadně narušit rozpočet. Někteří z nich si už teď hledají nové zaměstnání.
A jak pandemii zvládáte po psychické stránce?
I když mě jako asi každého štve, co se kolem děje, díky práci jsem neměla čas propadat beznaději a za celý rok jsem nezažila chvíle, kdy bych se mohla nudit. S mým producentem a spoluautorem Jakubem Zitkem a s celým mým týmem jsme intenzivně připravovali novou desku. Přece jenom ji vydávám po šesti letech od té poslední, takže jsme si dávali záležet na tom, aby výsledek byl co nejlepší.
Zatímco minulou desku Na Radosti jste skládala uprostřed šumavských lesů v budově bývalého sirotčince, materiál na novinku Dvě slunce vznikal mimo jiné na chalupě vašeho tatínka ve vesnici nedaleko Říčan. Jaké vzpomínky si v souvislosti s tímto místem vybavíte?
Těch vzpomínek je plno. S rodinou jsme sice žili ve městě, ale vždycky jsme se občas přemístili na delší dobu na venkov, kde jsme s mými sourozenci poznávali přírodu a přičichli k manuální práci. Hodně symbolická je pro mě bříza, kterou táta na chalupě zasadil. Postavil pod ní zahradní domek, kde jsem to jako dítě měla ráda, protože jsem byla docela introvert. Trávila jsem tam dost času, chodila jsem si tam přemýšlet a kolikrát jsem tam byla zavřená celý den, nikoho jsem nepotřebovala vidět. Dnes už tam ten domeček dávno není, ale bříza tam pořád stojí, tak se jenom modlím, aby ji táta nepokácel a nechtěl z ní něco vyřezat, protože to je velký kutil.
Ta chalupa je velmi prosté, staré stavení a v jedné z místností jsme si s Kubou Zitkem udělali takové improvizované studio, kde jsme společně vymýšleli nové písně. Je pro mě totiž velmi důležité tvořit na místě, kde se cítím bezpečně, kde nemusím nic řešit a kde si hudbu můžu i v pozdních hodinách pouštět nahlas, aniž by to někoho rušilo. S Kubou jsem totiž hodně pracovali v noci. Táta za námi vždycky přišel jako pozorovatel z úplně jiného světa, poslechl si naše nápady, někdy je okomentoval, dal si s námi kafe a bylo nám moc hezky.
Váš otec byl navíc inspirací pro skladbu Bílý Den, která je prvním singlem z nové desky. Jak byste mi svého tátu v několika větách popsala?
Táta je člověk, který je velmi spokojený s tím, jak žije. Říkáme mu Bůh přírody, protože si dobře uvědomuje, že příroda se řídí podle nějakých zákonitostí, které není možné urychlit, a člověk se v ní proto musí pohybovat s určitou trpělivostí. Táta je schopný rozpoznat, kdy bude hezky a kdy ošklivě, aniž by se díval na předpovědi meteorologů. Jeho svět je velmi bohatý, i když není nijak komplikovaný. Ráda pozoruju, jak všechno dělá s velkým klidem. Moc bych si přála, abych podobného klidu mohla dosáhnout i ve svém životě. Sama totiž často toužím zažívat pořád něco nového a uklidnit se mnohdy nedokážu.
V refrénu písničky zpíváte: "Domů se vrací sněhovou plání, už ví, že zlatem svět nezachrání."
Ano, šlo mi o to zachytit stav, kdy už člověk nikam nespěchá, nepotřebuje se věčně honit za bohatstvím a dobře si uvědomuje, co v životě má. A to je to nejcennější zlato. Kuba Zitko pak přišel s přirovnáním k Bílému Dni, hlavní postavě knihy Jacka Londona. (román vypráví o době zlaté horečky na Aljašce -pozn. red.)
Vkládal do vás tatínek v dětství velké ambice? Četl jsem, že z vás chtěl udělat sportovní šampionku.
Mám dva sourozence a všichni jsme sportovali už od útlého věku. Brácha hrál hokej, ségra skákala na trampolíně a já jsem hrála tenis. Začínala jsem ve čtyřech letech a vydrželo mi to do mých patnácti. Jezdila jsem i po turnajích a myslím, že pro mě sport byl moc důležitý. Naučil mě disciplíně a dal mi pevný kořínek. Díky sportu se jen tak nehroutím a vím, že když se něco nedaří, tak se to musí vydržet. Taky jsem si z tenisu odnesla smysl pro férovou hru. Vedle sportu jsme ale já a mí sourozenci všichni hráli i na nějaký hudební nástroj. Sama jsem chodila nejdřív na klavír, pak na kytaru a taky do sboru. Bylo to pestré dětství a jsem ráda, že jsem místo všech těch koníčků nedělala nějaké blbiny, které by pro mě nebyly tak přínosné.
Kdy u vás hudba zvítězila nad sportem?
To mi muselo být kolem čtrnácti let. Sport jsem měla moc ráda, ale nikdy jsem v něm nedokázala být cílevědomá. Bavilo mě hrát debla, protože při něm to byla týmová práce. Když mě ale čekal zápas, ve kterém jsem soutěžila sama za sebe, tak mi to nikdy moc nešlo. Víkendy na turnajích byly plné nekonečného čekání, než na vás přijde řada. Pak si člověk dvakrát, třikrát pinknul a byl konec. Tím, že jsem měla od pondělí do pátku kvůli škole a koníčkům nabitý program, toužila jsem si o víkendu trochu ulevit a strávit ho doma. To ale v době, kdy jsem hrávala tenis, moc nešlo. K tomu, abych sportovní svět úplně opustila, mě pak v těch čtrnácti motivovaly první zkušenosti s hraním v kapele.
Co jste se svou první kapelou hrála?
Byla to sázavská bigbítová kapela SPB, se kterou jsem poprvé vystupovala v klubech, kam mě tehdy kolikrát nechtěli pustit, protože mi ještě nebylo patnáct. Hrála jsem jenom základní akordy, ale měla jsem radost, kdykoli jsem mohla na pódium vylézt. Užívala jsem si, že můžu být mezi dospěláky, cítila jsem se díky tomu strašně důležitě. Vedle toho jsem si párkrát zazpívala ještě v další kapele, která byla zase založená na akustických kytarách a směřovala spíš k písničkářství.
V hudbě jste na rozdíl od sportu cílevědomá byla? Bavilo vás cvičit etudy a hrát na besídkách pro rodiče?
Cvičit mě dlouho vůbec nebavilo. Chtěla jsem si hrát podle svého a i do lidušky jsem si nosila svoje písně. Bylo mi nějakých šest nebo sedm, když jsem si skládala první písničky, tenkrát třeba o svém psovi a kočkách. Z toho jsem měla mnohem větší radost, než když jsem musela dokola cvičit skladby, které jsem měla zadané od paní profesorky. Dnes už si ale uvědomuju, že cvičit na kytaru nebo na piano je pro mě důležité. Když vím, že svoje skladby budu hrát na koncertě, tak cvičit musím, protože jinak bych to nezvládla.
V titulní písni desky Dvě slunce zpíváte o tom, jak je pro mladého člověka důležité osamostatnit se od rodičů, "ze skály se rozběhnout a opustit římsy máminých sukní". Jak těžké bylo vylétání z rodného hnízda pro vás?
V mém případě bylo tohle osamostatnění od rodičů trochu vynucené, protože máma zemřela, když mi bylo čtrnáct let a oddělila jsem se od ní, aniž bych chtěla. Od táty jsem pak odešla asi v šestnácti, kdy jsem se přestěhovala do Prahy a začala si žít svůj vlastní život. Myslím, že tohle odpojení pro mě bylo velmi poučné, protože jsem věděla, že táta ani nikdo jiný mi v některých věcech nemůžou pomoct a musím si je rozhodnout sama.
Píseň Dvě slunce je takovým poděkováním rodičům za to, že nám život dali a postarali se o nás, jak nejlíp mohli. Při jejím zpívání jsem si představovala malého kluka a dospělého muže. Každý z nich dělá v konkrétní moment svého života určité rozhodnutí. Ať už je člověk mladý, nebo dospělý, jeho volba by měla vždycky vycházet z jeho nitra, ze zdravého sebevědomí, že ten krok může udělat. Může se to zdát banální, ale mně je ten motiv hodně blízký a myslím, že je důležitý pro život každého z nás.
Na vašich posledních deskách se pohybujete mimo aktuální trendy a vracíte se na nich spíš k nadčasovým žánrům. Jaké hudební vzory vás doprovázely v době dospívání?
Je pravda, že pro mě vždycky byly velkým vzorem hudební osobnosti z řad starší generace, ať už to byla Eva Olmerová, nebo Hana Hegerová. Fascinoval mě na nich jejich jedinečný výraz. Z českých kapel jsem měla moc ráda Buty, a to hlavně kvůli jejich smyslu pro humor. A pak jsem si hodně oblíbila zpěvačku Alanis Morissette. Třeba její skladba Ironic mi mluvila z duše. Říkala jsem si, že je život někdy opravdu ironický. Alanis Morissette se zčistajasna stala jednou z nejprodávanějších umělkyň a ta sláva, která ji potkala, pro ni byl velký náraz, takže se později trochu stáhla, aby si to ustála. To mi přišlo velmi sympatické.
V příběhu Alanis Morissette jste se asi dost viděla, když jste zazářila v prvním ročníku soutěže Česko hledá SuperStar, kam vás, pokud se nepletu, přihlásil váš tatínek. Načančaný svět pop-music přitom nebyl prostředím, do kterého byste se sama zrovna hrnula. Hrozilo tehdy, že byste se na casting SuperStar vykašlala a nedorazila tam?
Hrozilo. Kdyby mi moje sestra Denisa neřekla, že budu srab, když tam nepůjdu, a kdyby mě tam můj bratr Nikola osobně nedovezl, možná bych tam sama ani nakonec nepřišla. Hrozně jsem se styděla být před kamerou. Kdyby si lidi dneska pustili záběry ze soutěže, určitě by si všimli, že kdykoli se se mnou televize snažila udělat rozhovor, neustále jsem se kameramanům schovávala. Když už jsem měla před kamerou něco říct, tak jsem to teda řekla, ale jednou strohou větou.
Jelikož jsem introvert, cítila jsem strašnou bezmoc, když jsem se najednou ocitla mezi tři a půl tisíci lidmi, kteří všichni na chodbách zpívali a bylo vidět, že je to baví. Já jsem se naopak spíš radovala, když jsem odtamtud mohla odejít pryč. Připadala jsem si jako páté kolo u vozu. Jak ale soutěž postupovala dál, podařilo se mi vnitřně uklidnit a cítit se pevně. Uvědomila jsem si, že se táta netrefil úplně vedle a že si tím můžu projít, aniž by mě to nějak rozhodilo.
V už zmiňované skladbě Dvě slunce zpíváte: "Neposlouchej ty hlasy kolem, sama budeš nejlíp vědět kudy jít." Jak těžké pro vás po vítězství v SuperStar bylo neposlouchat hlasy profesionálů ze showbyznysu, kteří vám radili, jaké písničky zpívat, jak vypadat nebo jak komunikovat s fanoušky?
Jsem člověk, který nemá rád, když ho ostatní do něčeho nutí. Potřebuju svobodu a v momentě, kdy mi ji někdo bere, se většinou začnu automaticky bránit. Tím pádem to pro mě paradoxně nebylo zas tak složité. Když mě po SuperStar někdo tlačil, abych něco udělala tak a tak, spustil se ve mně naprosto spontánně nějaký pud sebezáchovy a řekla jsem tomu člověku, že takhle to teda rozhodně neudělám. Po vítězství v soutěži jsem sice byla vázaná smlouvou, která mi nastavovala určité hranice, ale stejně jsem měla mnoho možností kudy se vydat a taky jsem věděla, že ta smlouva je jenom dočasná, a jakmile vyprší, budu úplně svobodná.
Odjakživa jsem chtěla dělat hudbu a to, jestli se objevím v televizi, nebo ne, pro mě nebylo zásadní. Vlna popularity, která mě potkala po soutěži, byla tak velká, že jsem se pak z mediální pozornosti ráda zase trochu stáhla. Klíčové pro mě bylo i to, že jsem kolem sebe měla svou rodinu, hlavně bratra Nikolu, a přátele, kteří mi pomáhali si to ustát, což je pro člověka v sedmnácti letech pochopitelně těžké
V současnosti své skladby necháváte dlouho dozrávat, než je vydáte na albu. Debut Spousta andělů jste ale musela nahrát bezprostředně po účasti v SuperStar. Jaký vztah dnes k písničkám z vaší prvotiny máte?
Je to podobné, jako když se díváte na staré fotky z časů svého dospívání. Za písničky z té doby se určitě nestydím, ale když na ně tu a tam narazím v rádiu a slyším hlas toho sedmnáctiletého ucha, všímám si toho obrovského rozdílu. Ten hlas je úplně jiný než dnes. Zpívala jsem přirozeně, tak, jak mi pusa narostla, takže z toho cítím určitou čistotu. Mám k tomu respekt, myslím, že to období bylo důležité, ale přece jenom jsem tehdy desku musela vydat do dvou měsíců po konci soutěže a velká část materiálu byla převzatá. Výjimkou byly snad jen písničky Voda živá od Michala Hrůzy a Hříšná těla, křídla motýlí od Oskara Petra, které si posluchači hodně oblíbili a vydržely v mém repertoáru i v pozdějších letech.
Váš koncertní repertoár je poslední roky postavený hlavně na novějších skladbách. Setkáváte se ještě po vystoupeních s lidmi, kteří jsou zklamaní, že nezazněla například Hříšná těla, křídla motýlí, nebo už na vás posluchači nechodí kvůli osvědčeným hitům?
Dřív se to samozřejmě stávalo. Lidi se ptali, proč jsem nezahrála tu a tu písničku, když oni ji mají tak rádi. To mě ještě utvrdilo v tom, abych na koncertech byla aktuální a hrála věci, které ke mně nejvíc promlouvají dnes. V posledních letech se mě naopak někteří fanoušci po koncertech ptali, proč jsem vynechala některé písničky z alba Na Radosti, což mě těšilo a vysvětlovala jsem jim, že je to proto, že se nám do setlistu všechny nevejdou. Myslím, že moje publikum dobře chápe, že jsem prošla nějakým vývojem a že už nemůžu zpívat věci, které jsem zpívala, když mi bylo sedmnáct.
Aneta Langerová (33)
- Vyrůstala v Říčanech. Ve čtyřech letech dostala svou první tenisovou raketu, v šesti začala navštěvovat hodiny klavíru a od osmi se učila na kytaru.
- Ve čtrnácti letech začala vystupovat s rockovou kapelou SPB a v šestnácti se přestěhovala do Prahy, kde vystudovala obchodní akademii.
- V roce 2003 spolu se svou sestrou zvítězila v pěvecké soutěži Do-re-mi, ale životním zlomem pro ni byl až rok 2004, kdy se stala první českou SuperStar.
- Krátce nato vydala debut Spousta andělů a odnesla si dva Anděly za objev roku a zpěvačku roku. Autorsky se ale podílela až na druhé desce Dotyk z roku 2007, po které v roce 2009 následovalo třetí album Jsem.
- V roce 2014 vydala kritikou oceňovanou desku Na Radosti, která ji vynesla Anděla za album roku. Na její úspěch letos navázala novinkou Dvě slunce.
Když se tedy z minulosti zase vrátíme k vašim novým skladbám, na čerstvé desce máte písničku s názvem Tělo 2086, ve které zpíváte: "Dávno už se lidi nehýbaj, dávno už se lidi nevídaj, dávno už se lidi nestýkaj, už se nemilujou." Myslíte, že nám takhle radikální odcizení v budoucnu opravdu hrozí?
Doufám, že ne. Věřím, že se stále budeme potřebovat potkávat, podávat si ruce a dívat se navzájem do očí. Hodně lidí se mě ptalo, jestli v té skladbě zpívám o karanténě během koronaviru, a ona přitom vznikla už minulý rok. Je to takové rýpnutí do virtuálního světa, který mně osobně není moc blízký. Internet beru třeba jako užitečnou pomůcku při vzdělávání, ale komunikace on-line mě příliš neláká. Mnohem radši se s lidmi setkávám osobně, mám z toho daleko větší zážitek a anonymní svět sociálních sítí mě nikdy úplně nevtáhl.
Třeba si díky lockdownu uvědomíme, že nám digitální svět ke komunikaci nestačí.
To by bylo skvělé. Nikdy totiž nic nepřekoná ten pocit, když vás někdo z rodiny nebo z kamarádů obejme a řekne vám, jak rád vás vidí. Přímý kontakt z mého pohledu nic nenahradí, a proto vznikla i tahle píseň, aby si každý z nás položil otázku, jestli toho přímého kontaktu má dostatek.
V písni Tělo 2086 taky zpíváte, že "kdybychom tak nebyli v absolutním míru, asi bychom věděli, že žijeme bídu". V čem ještě podle vás "žijeme bídu" kromě toho, že se někdy příliš uzavíráme do digitálního světa?
Když se kouknu kolem sebe, všímám si, že žijeme v neuvěřitelném blahobytu. Stačí zmáčknout čudlík a začne nám téct teplá voda, nebo se nám vytopí naše domovy. Když vyrážím na venkov, jezdím tam mimo jiné právě proto, že si tam člověk musí věci zasloužit. Musí si naštípat dříví, aby mu doma bylo teplo. Musí skočit pro vajíčka do kurníku, aby si udělal snídani. V takovém světě jsem sama vyrůstala a myslím, že je to pro mě doteď velmi přínosné.
Dnes máme život ve všem zjednodušený, máme kolem sebe hromadu věcí, které ani nepotřebujeme. Všichni dřeme, abychom si tenhle blahobyt mohli dopřát. Materiální svět nám pak ale někdy může zastínit hodnoty každodenního života a vzít nám opravdovou svobodu.
