O úmrtí informoval Český rozhlas, s jehož někdejším Rádiem Svobodná Evropa zpěvačka v emigraci spolupracovala. Její odchod ve vysílání Radiožurnálu potvrdil bývalý kolega Radko Kubičko.
Narodila se v Praze původem Rakušance a českému důstojníkovi Jiřímu Přenosilovi, který za druhé světové války sloužil v britské armádě, v 50. letech strávil nějaký čas v komunistickém žaláři a teprve po revoluci byl dodatečně povýšen na generála. "Otec chtěl mít kluka a podle toho mě vychovával," vzpomínala Přenosilová. "Nehrála jsem si s panenkami a za maminkou chodili rodiče, abych netřískala jejich děti. Otec mě coby školačku často mlátil gumovým řemenem od pračky, kterou sám vyrobil. Mívala jsem taková jelita po těle, že jsem je se slávou za korunu ukazovala," říkala.
Absolvovala dvanáctiletku v Libni, kariéru začala konkurzem do divadla Semafor, kam ji ale nepřijali. Její tehdejší provedení písně Malagueña zaznamenal Miloš Forman ve filmu Konkurs z roku 1963. Podle kritika Jiřího Černého tou dobou Přenosilová poslouchala Radio Luxembourg, ze kterého nabírala "trochu Elvise Presleyho, ještě víc však Hanu Hegerovou z desek". Její talent rozpoznal semaforský skladatel a režisér Karel Mareš.
Díky němu záhy začala zpívat se skupinou Olympic, v únoru 1964 jako šestnáctiletá nahrála českou verzi songu I'm Sorry z repertoáru Brendy Lee, textařem Jiřím Štaidlem nazvanou Roň slzy. Ta už se stala hitem, přestože u některých kritiků Přenosilová svým pěveckým projevem vzbuzovala rozpaky.
K těm, kteří ji hájili, patřil právě Jiří Černý. "Způsob, jakým zpívá, nelze posuzovat podle měřítek tradiční pěvecké školy. Už sám hlas nemá nic společného se skřivánčími zvuky dětských sólistů z kůru. Jako bychom v ní naslouchali zpěvavému křiku tělocvičny plné děvčat, drsnému i měkkému zároveň. Tento hlas je dravý a syrový. Proto nemůže být jiný ani styl, jímž zpívá," napsal o ní Černý v knize Zpěváci bez konzervatoře.
Přenosilová dále absolvovala třítýdenní pobyt v Londýně, kde pěla mimo jiné v rozhlase a pro tamní společnost nahrála gramodesku se singlem When My Baby Cries/Come On Home pro renomovanou značku Pye. Nahrávka však zapadla.
Od podzimu 1965 už po návratu zpět do Československa byla zpěvačka členkou nově vzniklého divadla Apollo, kde působili Karel Gott či Karel Hála. Popularity si však dlouho neužila. Její slibně rozjetou kariéru ukončil vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968. Jako jedna z prvních signatářek manifestu Dva tisíce slov z června téhož roku, kvůli čemuž ji dle kritika Jiřího Černého vyhrožovali anonymové, emigrovala už šest dní po invazi.
"27. srpna 1968 namířila přes Rakousko a Itálii do Londýna. Pracovní známosti z roku 1965 ale byly ty tam. Anglický komentátor David Frost ji ještě uvedl při koncertu na podporu utlačovaných států a pak už odjela za rodiči do Mnichova. Muzikantsky jí to nevyšlo ani tam," napsal Černý.
Podle něj Spolková republika Německo tou dobou zlepšovala vztahy s Moskvou i na úkor protikomunistických exulantů a ze tří singlů, které Přenosilová vydala u firmy Ariola pod pseudonymem Yvonne Silová, nezabral žádný. "V jedenadvaceti neuvažujete. Nemyslela jsem na to, že už si třeba nezazpívám. Byl to pud sebezáchovy," vzpomínala po letech na emigraci.
Následující více než čtvrtstoletí prožila v Mnichově, kde pracovala jako letištní pozemní stevardka, potom se vdala za právníka se šlechtickým titulem barona von Stuckmana a porodila syna Maxe, se kterým zůstala doma. Když odrostl, zhruba v roce 1987 začala spolupracovat s Rádiem Svobodná Evropa. "Abych ve 'Svobodce' pracovala, napadlo Karla Kryla. Vždycky jsem tvrdila, že mě redaktorská práce baví víc než zpívání," říkala.
Do Československa přijela hned po uvolnění hranic v prosinci 1989. Přestože v té době tvrdila, že se do Čech natrvalo nevrátí, když do Prahy přesídlila Svobodná Evropa, přestěhovala se s ní. S německým manželem se rozvedla a syn zůstal v Mnichově s otcem. "Hrozně jsem to obrečela, ale zároveň splnila své předsevzetí respektovat synovo rozhodnutí," přiznala.
Přestože na dráhu jedné z nejoblíbenějších českých zpěvaček Přenosilová po letech už nenavázala, některé počiny z mládí napodobit zkusila. Například k podpisu pod manifest Dva tisíce slov ze srpna 1968 připojila v roce 1999 další, tentokrát pod prohlášení občanské iniciativy Impuls 99. Ve dvaceti hrála v Divadle Apollo ježibabu, o tři desítky let později se z ní stala zase ježibaba, tentokrát v muzikálu Rusalka.
Později měla svůj pořad v různých rádiích a jezdila s ním po Čechách. Kromě zpěvu vystupovala jako moderátorka.
Žila na pražském Žižkově a svůj byt, který v posledních letech kvůli nemoci prakticky neopouštěla, nazývala Mysem dobré naděje. Nic v něm neměnila. "Nikdo mi to nevěří, ale já vážně žádnou muziku doma neposlouchám. Když večer přijdu, zapnu si debilizátor, jak televizi říkával Karel Kryl, aby na mě někdo zdálky mluvil. Sousedi si se mnou užili - celý rok museli do omrzení poslouchat árie z Rusalky. Můj ječák stěny neunesou," napsala v roce 1999 do časopisu Reflex.