Tehdy, začátkem 80. let minulého století v anglickém hrabství Essex, mu bylo 13 roků. "Díval jsem se do zrcadla / A viděl jsem tam tolik lidí," zpívá o té epizodě dnes pětapadesátiletý Damon Albarn na nedávno vydaném albu své kapely Blur. Barvou hlasu i stavbou písní Bowieho několikrát připomene. A slavný je samozřejmě dávno.
Přestože Blur založení před 35 lety se nikdy nerozpadli, zveřejnili teď teprve druhé album za poslední dvě dekády. Jen od toho předešlého The Magic Whip z roku 2015 se udály brexit, pandemie koronaviru i válka v Evropě. Přesto novinka nazvaná The Ballad of Darren opět debutovala na první příčce britské hitparády. Comeback skupina stvrdila dvěma vyprodanými koncerty, každým pro 90 tisíc lidí, na anglickém národním stadionu ve Wembley. Tam přitom Blur nehráli ani na vrcholu slávy v 90. letech.
Damon Albarn by tedy klidně mohl zpívat, že to dokázal. Přesto píseň o zrcadle nazvaná The Narcissist nemá oslavný ráz. Naopak: varuje před tím, jak rozvoj tvůrčích schopností může člověku přivodit opojení sebou samým. "Nemohl jsem se odtrhnout / Stal jsem se na ní závislý," zpívá frontman o slávě. V refrénu slibuje, že příště už pokušení vlastního ega odolá.
Jak to skončilo tehdy, ilustruje doslovné crescendo: elektrické kytary přidávají na zkreslení, až končí rozpitým, beztvarým zvukem. Zřejmě metaforou stavu, kdy se člověk ve vlastní slávě ztratí.
Návrat britpopu
"Tehdy jsem začal být narcista," vzpomíná na 90. léta hudebník, jehož texty jsou často autobiografické. Platí to také o singlu The Narcissist: transcedence, o které Damon Albarn dvojsmyslně zpívá, znamená přesah, zároveň je to ale název jeho syntezátoru z dětství. Druhá sloka o požití drog líčí průběh skutečného večírku z rané dospělosti.
Písňový portrét mladého umělce má být zároveň varováním pro současnost. "Žijeme v nejnarcističtější etapě v dějinách. Dnes se můžete pozorovat nepřetržitě, zatímco dřív jste přece jenom neměli čím si každé dvě minuty udělat selfie," srovnává Albarn, který nevlastní chytrý telefon.
Narcismus samozřejmě nebyl jedinou charakteristikou hudby, pro kterou se v 90. letech vžilo označení britpop. Marketingový slogan kromě Blur provázel kapely Oasis, Pulp nebo Suede, na nějaký čas poslední éru ostrovní kytarové pop-music. Těsně před masivním rozšířením internetu, který pak přinesl strmý pokles prodejnosti alb, část mladých Britů prožila slabší ozvěnu beatlemánie z 60. let.
Kromě narcismu k ní patřil hédonismus: baskytarista Blur Alex James v autobiografii z roku 2007 spočítal, že za šampaňské s kokainem utratil milion liber. A charakteristické byly pro britpop také soutěživost nebo arogance.
Protože cestu ke slávě střežily tehdy ještě vlivné hudební časopisy, hvězdy se urážely, praly i opíjely, jen aby se o nich psalo. "O tom, jestli jste celebrita, rozhodoval tisk. A vaše postavení stálo a padalo s tím, kolik vám věnuje řádek. Proto jsme se neustále špičkovali," vzpomíná v časopisu NME bubeník Dave Rowntree, kterak začal spor jeho Blur se známějšími Oasis.
V srpnu 1995, tedy na vrcholu britpopové vlny, obě sestavy vydaly singl ve stejný den a soutěžily o prvenství v hitparádě. Blur s písní Country House vyhráli nad Roll With It od Oasis, přestože ti pak dominovali v dalších letech.
Faktem je, že Blur byli na pop-music ne snad dobrodružní, ale přece jenom trochu umělečtí. Začali pod vlivem módního stylu shoegaze, načež roku 1992 zažili rozčarování na turné po USA. Jednak se jim nelíbil zvuk tehdy populárního amerického grunge, to znamená sestav jako Nirvana nebo Pearl Jam, jednak nabyli pocit, že americká kultura začíná vytlačovat tu britskou. "Ty písně jsem psal o tom, že slepým napodobováním všeho amerického ve skutečnosti kupujeme vyprázdněný sen," interpretoval později Albarn jejich přelomové album Modern Life Is Rubbish z roku 1993.
Po něm následovaly výborné desky jako Parklife nebo jednoduše nazvané Blur z roku 1997, kde částečně napodobili americký indie rock. S tisíciletím se Blur rozloučili originálním albem 13, na němž pracovali s producentem elektronické hudby Williamem Orbitem a které mělo místy hodně volnou formu.
Dál už se ale nevyvíjeli. V dalších letech se rozhádali, na čas odešel kytarista Graham Coxon. Obě jejich nahrávky z nového tisíciletí jsou spíš doplňkové. Také pop-music se vydala jinudy: tečku za britpopem pomyslně udělali Radiohead, jasně ovlivnění Amerikou. A britská rádia ovládl čistokrevný pop, od tehdejších Spice Girls nebo Robbieho Williamse po dnešního Harryho Stylese či Eda Sheerana.
Jako od Bowieho
Přesto letos Angličané zažívají malou britpopovou renesanci. Znovu začali koncertovat Pulp i Blur, kteří kromě návratu na pódia vydali album The Ballad of Darren. Je plné nečekaně krásných balad, v nichž kytary, klávesy, syntezátory či Hammondovy varhany doplňují smyčcové kvarteto a dechová sekce.
Damon Albarn v rozhovorech zdůrazňuje, že od desky 13 je tahle první, kterou nahráli společně jako kapela. Možná ale existuje i druhá spojitost: na albu z roku 1999 frontman reflektoval tehdejší rozchod s přítelkyní. Nebývalou četnost balad na novince zase britský bulvár dává do souvislosti s tvrzením, že se Albarn po čtvrtstoletí odloučil od partnerky. "Byl jsem při psaní hodně ztracený a smutný. To je ale v pořádku. Není možné se dožít pětapadesáti a nezažít něco smutného," komentuje to zpěvák.
Německému listu Augsburger Allgemeine řekl, že když v nové písni Barbaric zpívá o rozchodu a ohřívání polévky za temné zimy, odkazuje k "jedněm mým velmi osamělým Vánocům z poslední doby". Další skladbu datuje k večeru, kdy musel přespat na gauči v cizím bytě. Ještě v jiném songu Avalon líčí, jak se po dvou dekádách v Londýně odstěhoval na venkov.
I podle kytaristy Grahama Coxona jsou texty plné odkazů, od hudebních po ty autobiografické. Znát souvislosti může pomoct k pochopení: třeba že přímočarý rockový singl St. Charles Square, který Blur hned začali hrát také na koncertech, zmiňuje skutečnou londýnskou adresu, kam Albarn chodíval kupovat drogy od dealera. A že když tu křičí "Tesco Disco", není to rýmovaný nonsens, nýbrž název dnes již neexistujícího nočního klubu pod obchodním domem na ulici Portobello Road. Narážky tvoří kulisy vnitřního souboje, při němž si člověk připadá uvězněný a cosi temného jej tíží.
Při opakovaném poslechu vyniknou detaily: v písni znějí dvoje bicí, elektrická kytara Grahama Coxona vytváří atraktivně chaotický dozvuk pomocí efektu zvaného slap-back echo, Albarnův hlas zbarvuje ozvěna.
Nejen tato píseň vzdáleně připomene tvorbu Davida Bowieho, který zemřel v roce 2016. Jeho pozdní éře se zase blíží songy Goodbye Albert a Russian Strings, v nichž má Albarnův barytonový hlas i podobnou barvu. "Můj vztah k Bowiemu je předpokládám jednoznačně slyšet," přiznává inspiraci.
Druhá z novinek se týká ruské války na Ukrajině. Není však prvoplánově politická: Russian Strings vyprávějí o eskapismu, lidech citově i fyzicky odpojených od reality, toužících po dotyku či objetí ve světě, který je čím dál virtuálnější a kde si tváří v tvář válce připadají bezvýznamnější než dřív. "Je to o tom, jak můžeme být na jednu stranu tak úzce propojení, a zároveň tak neschopní si porozumět," prohlásil zpěvák. Ústřední motiv hraje minimálně dvojsmyslem: struny ruského nástroje balalajka zároveň představují pomyslná vlákna, která nás spojují na síti.
Utnutý konec
Povedenou figuru obsahuje i úvodní The Ballad, kde Albarnovi přitakává hlas kytaristy Coxona a párkrát zazní typický zvuk baskytary značky Precision, na kterou trsátkem hraje Alex James. "Až si pro tebe přijde balada, bude vypadat jako já," zpívá lídr Blur mnohoznačně, načež perspektivu obrací. "Až si pro mě přijde balada, přijde jako ty," dodává. Může to být metafora pro rozchod, stárnutí i smrt.
Nejabstraktnější jsou The Everglades věnované Leonardu Cohenovi, v nichž akustická kytara palcem a prsty vybrnkává arpeggia. Song bez refrénu zřejmě znázorňuje emocionální usebrání: slova i hudba líčí proměnu jakési smířené prosby v neochvějný vzdor. Ten zvýrazňuje zvuk elektromechanických kláves Mellotron, kytary s fuzz efektem, a především patetických smyčců. V diskografii Blur nic cizorodého, kapela je prvně použila roku 1993 na albu Modern Life Is Rubbish.
Oproti němu na novince převažuje nostalgická nálada. The Ballad of Darren je asi opravdu rozchodová deska. Je to ale také svědectví o jednom životě po padesátce. Pokus přebrat si, kam to člověk s nějakým závažím dotáhl, a najít smysl ve věcech nebo lidech, které cestou pozbyl.
"Psaní těchhle písní mi pomohlo zbavit se určitého břímě," vysvětluje Albarn. Podobně katarzní účinek má mít závěrečný song The Heights, který po vzoru A Day in the Life od Beatles graduje mohutnou zvukovou stěnou. Možná těmi potlačovanými emocemi, co se derou na povrch.
Beatles za svou explozí udělali ještě tečku: A Day in the Life končilo velkolepým durovým akordem zahraným na několik klavírů, pro efekt ještě studiově přikrášleným. Blur svou zvukovou explozi utnuli uprostřed. Album končí jako ustřižené. Třeba bude jednou pokračovat.
Album
Blur: The Ballad of Darren
Parlophone Records 2023
