Lindaur, už zdálky snadno zapamatovatelný svou rockovou vizáží, patřil k nejznámějším zdejším hudebním publicistům a autorům s nejvytříbenější stylistikou. V linii české hudební novinařiny zaujímal klíčové místo po již nežijícím Lubomíru Dorůžkovi a dodnes publikujícím Jiřím Černém, systematicky mapoval český i světový bigbít.
"Vždy jsem se snažil vycházet z dorůžkovské tradice hudební publicistiky, to znamená nezávislost, orientace ve světové i domácí populární hudbě napříč žánry a v různých souvislostech, kritický duch a lehké pero," říkal.
Velký vliv měl Lindaur zejména na generaci, která o hudbě začínala psát zkraje 90. let minulého století. K jeho žákům a volným následovníkům patří například nynější redaktor časopisu Respekt Pavel Turek, šéfredaktor časopisu Headliner Honza Vedral či novinář a moderátor Honza Dědek.
V osmdesátých letech byl Lindaur šéfem Kulturního domu Opatov na pražském Jižním Městě, kde budoval hudební dramaturgii toho času srovnatelnou s pražským Junior klubem Na Chmelnici.
Po vystoupeních Visacího zámku, Už jsme doma, Laury a jejích tygrů nebo MCH Bandu zde Lindaur v říjnu 1985 zorganizoval koncert německé zpěvačky Nico kdysi spojené se slavnými Velvet Underground.
Vystoupení, jež nebylo schváleno komunistickými orgány, ho nakonec stálo místo.
"Po třetí písničce mě nechali odvést ze sálu a pak už mě sebrali. Zbytek si nepamatuji, protože jsem dostal hodinového padáka," vzpomínal Lindaur.
Toho času však již pod pseudonymem publikoval v samizdatu a především začal pracovat v hudebním měsíčníku Gramorevue. "To byl například první časopis, který kdy normálně informoval o kapele Plastic People of the Universe. Václav Havel nám z vězení napsal: Když čtu Gramorevue, připadám si jako na jiné planetě," líčil Lindaur v pořadu Krásný ztráty Michala Prokopa.
Podle Lindaura tehdy tlak komunistického režimu přivedl k jednomu stolu lidi, kteří by se jinak třeba nepotkali. "Ačkoliv jsme pořád měli pocit, že jsme na válečné noze, ta atmosféra byla báječná," říkal Lindaur, pro jehož generaci byl rock víc než hudba, spíš "součást světonázoru", jak říkal. "Byla to doba, kdy lidi, kteří hráli rock, ho nejenom hráli, ale i rockem žili."
Lindaurova éra přišla po sametové revoluci, kdy se stal nejprve zástupcem šéfredaktora a později přímo šéfredaktorem hudebního časopisu Rock & Pop. Toho času vycházel v nákladu přesahujícím sto tisíc výtisků a byl nejvýraznějším tuzemským hudebním periodikem 90. let, obdobou amerického Rolling Stonu či anglického Melody Makeru.
Lindaur magazín vedl v letech 1993 až 2002, podruhé v letech 2005 až 2006 a potřetí od roku 2014. "Praví se, že do stejné řeky dvakrát nevstoupíš. Já tam lezu potřetí, o čemž žádná zmínka nikde není. Není-li toto dobré znamení?" ptal se Lindaur, když funkci šéfredaktora přijímal potřetí.
V posledních letech se staral o časopis Rock & All a podílel se na elektronickém měsíčníku zvaném Tři veteráni.
Jeho dalšími výraznými počiny byly scénáře televizního dokumentárního cyklu Bigbít, pořady na Radiu Beat nebo knihy nazvané Život v tahu aneb třicet roků rocku, Šance sněhových koulí v pekle či nedávné Neznámé slasti: Příběhy rockových revolucí 1972-2012.
Lindaur také učil na Vyšší odborné škole publicistiky a přispíval do nejrůznějších deníků či časopisů.
