Vrána od devatenáctiletého O’Barra ztělesňovala smutek, pocit viny i lítost. Sice stála na nadpřirozeném motivu nesmrtelného mstitele, který se vrací ze záhrobí, tak jako mnohá díla inspirovaná bolestivou skutečností byla však až nepříjemně reálná, ovlivněná autorovou posedlostí tragédií, jež mu změnila život. Vránu dlouho kreslil, aniž by měl smlouvu s nakladatelem.
I první adaptaci režiséra Alexe Proyase z roku 1994 provázely pohnuté události. Brandon Lee, představitel protagonisty Erica Dravena, tragicky zemřel přímo na place, zastřelený filmovou rekvizitou, která bohužel nebyla atrapou. Snímek měl tohoto syna hvězdy akčních snímků Bruce Leeho proslavit - a skutečně ho posmrtně proslavil. Dotočen však byl jen za pomocí dublérů a triků. Auru díla posedlého smrtí to ještě posílilo.
Komiks i jeho první filmové zpracování jsou v mnoha ohledech nedokonalé, přetěžkané emotivními replikami, plné temnoty, která sice vychází z reálné bolesti, to ale ne vždy zaručuje stejně intenzivní umělecký výsledek. Přesto jde o pochmurná sugestivní díla, zapadající do dobových nálad, avšak výrazně vyčnívající z průměru.
Proyasův film navazoval na temnou vlnu hollywoodských thrillerů 80. let, jako byl Terminátor od Jamese Camerona či Blade Runner režiséra Ridleyho Scotta. A jeho futuristický Detroit představoval jakýsi ekvivalent komiksového Gothamu, kde místo Batmana úřaduje ještě děsivější a nelítostivější mstitel bezpráví. Bez morálního kodexu. Jen plný vzteku.
O třicet let později teď specialista na podivné hollywoodské verze slavných předloh Rupert Sanders natočil novou Vránu bohužel jako ten nejlacinější emo kýč.
Autor, který nejprve proměnil Sněhurku v akční fantasy, načež vytvořil problematickou verzi slavného japonského kyberpunku Ghost in the Shell, se nyní pokouší posílit romantickou linku o milencích zavražděných pohůnky místního mafiána. Dále chce rozšířit mytologii v pozadí hrdiny navrátivšího se z mrtvých a umocnit krvavost jeho pomsty.
Z původního přímočarého filmu ale vznikl jen bizarní pahýl netušící, o čem chce ve skutečnosti vyprávět. Od čtvrtka ho promítají česká kina.
Počáteční romance je snad to jediné, co na plátně trochu funguje. Hudebnice FKA Twigs v roli dívky Shelly a Bill Skarsgård coby vychrtlý potetovaný Eric se potkávají v protidrogové léčebně. Když sdílejí těch několik šťastných chvil jako uprchlíci a vyděděnci, dovedou být přesvědčiví. Zbytek filmu je zajímavý už jen tím, že se natáčel v Praze. Divák tak může sledovat, kudy protagonisté zrovna courají či kdo z více či méně známých českých herců umře enormně násilnou smrtí.
Nová Vrána chce být od počátku co nejpochmurnější. V úvodní scéně Eric coby chlapec nachází oblíbeného koně uprostřed rozbahněné krajiny zamotaného do ostnatého drátu. O zhruba dekádu později se mladík v léčebně spíše ukrývá před světem, před vlastními traumaty a sebou samým, než že by se léčil ze závislosti.
V podobném duchu pak pokračuje většina scén - jako ze zaměnitelného klipu k písni nějaké průměrné emo kapely, který chce, aby temnota byla co nejtemnější.
Milenci si čtou Arthura Rimbauda, souloží, opájejí se všemožnými substancemi - a to je stále ta lepší část filmu. Ten se sice snaží učinit všechno z původních Vran ještě intenzivnější, aniž by si ale tvůrci uvědomovali, že už se tak dostávají za hranu kýče a klišé.
Mafiánský boss by nebyl dost děsivý, tak musí mít démonické schopnosti a mluvit divným hlasem. Eric se neustále propadá do zásvětí a tam dostává poučky třeba o tom, že jeho láska musí být čistá, aby zůstal nesmrtelným. Je to především směšné.
Dobrá temná komiksová dramata dnes obvykle vypadají jinak. Stojí na nečernobílých charakterech, komplikovaných morálních volbách, tak jako batmanovská trilogie Christophera Nolana, ale též předloňské pojetí Batmana od Matta Reevese.
Nová Vrána čerpá z dobového, velmi přímočarého originálu pracujícího především s atmosférou, energií a emocemi. Ani jedno se ale nedaří podat uvěřitelně. Hrdinové bloudí centrem Prahy, Nová scéna Národního divadla či Rudolfinum jsou však jen kulisou snímku, který připomíná unavené béčkové potemnělé fantaskní thrillery bez nápadu, jako byla upírská série Underworld.
Český divák si může užít fakt, že středně velkou roli zabijáka tu má Karel Dobrý, a sledovat jeho expresivní grimasy v trochu jiném žánrovém světě, než na jaký je zvyklý z domácí produkce. A třeba Janu Budařovi tu probodnou hlavu, což se mu v domácích počinech moc nestává.
Nic víc než podobná dětinská potěšení snímek nabídnout neumí. Ve své snaze být co nejvíc "cool" je naopak sám až příliš dětinský.
Když po nenápaditém masakru s pomocí sečných zbraní v útrobách opery Eric vystoupí před publikum s dvěma uťatými hlavami, dokonale tím demonstruje bezradnost a necitlivost tvůrců, kteří vůbec netuší, o jaké postavě točí. Jen náhodně, bez rozmyslu používají scény, které by mohly dobře vypadat. A přitom ani nevypadají. Vše je tu jen na efekt.
Místo atmosférického příběhu o lásce a pomstě vzniklo unylé, vyčerpané dílo, které nedostatek emocí dohání brutalitou akce. Text písně Disorder od Joy Division, zařazené na soundtrack, řekne o hrdinovi víc než celé dvouhodinové dílo.
Podmanivě pomalé a gradující tempo tohoto songu žánru new wave už ale Vrána napodobit nedokáže. Byť jinak tento snímek celou dobu především působí, jako kdyby někdo chtěl natočit celovečerní verzi této nebo jiné postpunkové či emorockové skladby. Což není dobrý nápad.
Film
Vrána
Režie: Rupert Sanders
Vertical Entertainment, česká premiéra 29. srpna.
