reklama
 
 

Recenze: Johanssonová kyberpunku ostudu neudělala. Ghost in the Shell je nakonec oduševnělá zábava

30. 3. 2017
Ghost in the Shell - trailer | Video: Paramount Pictures |  02:14
Hollywoodská adaptace kultovní japonské mangy Ghost in the Shell se před premiérou setkávala s dychtivým, ale často také opatrným nebo přímo skeptickým očekáváním. „Na filmový zážitek nakonec Ghost In the Shell povyšuje úžasná výprava. Z japonského originálu dělá kromě příběhu skvost hlavně do nejmenších detailů propracovaná animace futuristické metropole,“ píše v recenzi Jan Gregor.
Doporučujeme

Fanoušci kyberpunkové klasiky můžou ulehčeně vydechnout. Spektákl režiséra Ruperta Sanderse se sice samozřejmě nevyrovná průlomové stejnojmenné anime Mamorua Oshiiho z roku 1995, ale o znesvěcení posvátné předlohy se zdaleka nejedná.

Jistá snůška negativních ohlasů se už před premiérou snesla na tvůrce v podobě debaty o tzv. whitewashingu, tedy skutečnosti, že původně japonskou hrdinku Major Motoko v typicky japonské látce hraje hvězdná blonďatá Američanka.

Scénář tuhle kulturní léčku docela elegantně řeší. Hlavní postava se sice jmenuje Mira, ale o Motoko milovníci originálu nepřijdou. Navíc jaký producent by se vzdal možnosti obsadit do role androidky zmítané pochybnostmi o své existenci někoho tak vhodného, jako je Scarlett Johanssonová. Tahle herečka má zkušenosti z rolí superhrdinek i křehkých dívek a své lehce schematicky napsané postavě vtiskuje duši (o jejíž podstatu jde koneckonců v celé franšíze nejvíce).

To samé platí o sympaticky nakombinovaném mezinárodním ansámblu vedlejších postav. Miřina šéfa kyberšpionážní rozvědky Sekce 9 Arakamiho hraje se svou typicky neproniknutelnou mimikou Takeshi Kitano.

Kdo viděl jediný z jeho jakuzáckých filmů, ví, že tenhle dobrácky vypadající chlapík s lícní obrnou ve tváři se umí - když na to přijde - pekelně naštvat. Asi největší charisma sálá z dánského objevu Piloua Asbæka, který si s chutí střihl roli hromotluka s jemným srdcem Batoua. Své vedlejší úlohy nad průměr povznesly i Juliette Binocheová coby Miřina stvořitelka Dr. Oueletová nebo rumunská herečka Anamaria Marincaová v roli lakonické doktorky Dahlinové.

Rupert Sanders se po okázalém fantasy debutu Sněhurka a lovec ukázal jako poučený a pokorný talent. Jeho režie je i ve vynalézavých akčních scénách přehledná a zbytečně stylisticky neexhibuje.

Samotný scénář, pod nímž jsou podepsáni hned tři autoři, balancuje docela funkčně mezi snahou pomrkávat na fanoušky původních komiksů a anime filmů či seriálů a přitom se nějak vlísat do přízně běžného mainstreamového diváka.

Sandersův film obsahuje nejen motivy, ale některé přesně okopírované sekvence zejména z prvního Oshiiho filmu (úvodní "zrození" hrdinky, akční scéna v hotelu odstartovaná střemhlavým pádem, epizoda s nahackovaným popelářem a rvačka na prostranství v zatopené čtvrti).

Tvůrčí přístup se liší v tom, že co bylo v Oshiiho filmu ambivalentní, nedořečené a tajemné, je v hrané verzi divákům polopaticky naservírované. Oshii se melancholicky zabývá otázkou jedinečnosti vědomí ve světě, v němž člověk splývá se strojem a paměť a vzpomínky jsou jen nespolehlivým otiskem kyborgské identity.

Křivdili bychom Sandersovi, kdybychom tvrdili, že tahle základní kyberpunková dilemata ve scénáři úplně absentují. Ale místo metafyzické závrati z dumání nad ontologickými problémy nám režisér servíruje přímočařejší příběh o zlovolné korporaci a pomstě proti nespravedlivému systému.

Tedy nic, o čem by bylo nutné psát domů a co bychom v posledních letech na plátně mnohokrát neviděli. Na filmový zážitek ale Ghost in the Shell povyšuje úžasná výprava. Z japonského originálu dělá kromě příběhu skvost hlavně do nejmenších detailů propracovaná animace futuristické metropole. A až dnešní počítačové efekty dovolují v tomhle ohledu dosáhnout tvůrcům letošní verze podobné realistické věrohodnosti.

Rupert Sanders se po okázalém fantasy debutu Sněhurka a lovec ukázal jako poučený a pokorný talent. Jeho režie je i ve vynalézavých akčních scénách přehledná a zbytečně stylisticky neexhibuje. I když Sanders logicky nedostál radikálnosti Oshiiho anime, pořád je to na blockbuster poměrně oduševnělá zábava.

Do podobného noir světa přetechnizované budoucnosti nás letos vezme ve svém pokračování Blade Runnera Denis Villeneuve. V jeho podání lze očekávat docela slušnou atmosférickou depresi. Sandersova pastva pro oči navozuje naproti tomu - i při vědomí všech příběhových klišé a možná právě díky nim - pocit příjemné euforie.

Hodnocení: 75 %

autor: Jan Gregor

reklama
reklama
reklama
komerční sdělení
reklama

Sponzorované odkazy

reklama