reklama
 
 

Recenze: Temný rytíř povstal a prohrál. Ale hrdě

22. 7. 2012 14:05
Christopher Nolan obnovuje víru ve vykupitelskou moc hrdiny

Recenze - Jelikož někteří z vás jistě nechtějí číst dlouhou analytickou recenzi a očekávají od tohoto textu především zprávu o tom, zda na očekávaný velkofilm Temný rytíř povstal do kina jít/nejít - rozdělím recenzi na dvě části. První snad uspokojí základní informačně-ne/doporučující potřeby a druhá část se pak podrobněji zaměří na film jako systém (a bude o něco víc spoilerovat).

Na úvod je třeba říci, že podobně ambiciózní dílo na poli komiksového akčního dramatu nikdo natočit nezkusil a pravděpodobně ani dlouho nezkusí.

Zatímco v našem světě utekly od závěru Temného rytíře čtyři roky, ve světě postav jich bylo dvakrát tolik. Bruce Wayne/Batman je na odpočinku a v Gothamu zavládlo mírové období, které však stojí na vratkých základech z konce minulého filmu. Batman s komisařem Gordonem se dohodli, že z padlého rytíře Harveyho Denta udělají hrdinu a z Batmana pronásledovaného padoucha, čímž nabourali víru lidí v maskovaného strážce a vrátili moc do rukou společnosti.

Přichází však padouch Bane, který „moc v rukou společnosti" chápe poněkud odlišně a směřuje k ovládnutí Gothamu, má dokonale promyšlený plán a kousek po kousku ho důsledně realizuje. Dokáže se mu Batman i po letech fyzické i společenské nečinnosti postavit? Dokáže se mu postavit Gotham? Dokáže se mu postavit Amerika? Lze nastalou krizi vůbec vyřešit? Celý příběh navíc úzce navazuje na film Batman začíná a pracuje s dlouhými zastávkami či odbočkami.

Pokud se ptáte, nakolik dobře je natočený, není o čem debatovat - můžete se opájet vynikajícími montážemi, velkolepými akčními scénami či opulentními obrazy zkázy moderního velkoměsta.

V naplňování vlastních ambicí však dílem selhává: vypravěčsky se ve svých ambicích rozpadá a v rovině společensko-politického vyznění končí u banalit. Možná se budete občas nudit a občas chytat za hlavu nad jeho okázalou velkohubostí. Nicméně, mimořádně cenné je už samotné uvědomění si možností, co vše komerční hollywoodský systém dokáže povolit, že i drahé filmy se snaží něco relevantního sdělit a jak stále existují tvůrci, kteří se nebojí experimentovat.

Do kina určitě běžte - v našich končinách je to (snad) stále ještě bezpečné a nemáme tu psychopaty, kteří v očích hlupáků diskvalifikují právo filmové kultury zobrazovat svět v jeho negativnějších rysech či naopak odtržený od světa našeho. Skutečnost, že někdo (si) zničí život, neboť nepochopí významové nuance díla, převrátí etické vzorce a napodobuje zavrženíhodné postupy, nevypovídá nic o umění a není estetickým problémem. Vypovídá to o tom člověku a jde o problém psychologický.

Krize nolanovského trendu?

Poslední Temný rytíř mě postavil před výzvu napsat recenzi s vyzněním, jež jsem nepředpokládal - skeptickým a odhalujícím úskalí nolanovského trendu vytváření filmů. Temný rytíř povstal totiž dovádí nolanovskou konceptualizaci hollywoodského blockbusteru za hranici, kdy ještě funguje coby jednotný celek.

Nolanovské filmy vždycky naznačovaly, že rozebírat a vysvětlovat je jako funkční systémy představuje součást předem dané hry. Byly okázale komplexní, na mnoha úrovních systematicky uspořádané, daly se snadno rozkreslovat do schémat a grafů… ale zároveň stále fungovaly jako umělecká díla, která diváky fascinovala i bez tužky a papíru.

Problém filmu Temný rytíř povstal je pro mě v tom, že sice bude některé diváky fascinovat jako epický velkofilm, který navíc vytváří spojení s batmanovskými příběhy minulými a nostalgicky dohrává jeho mýtus do konce, ale nebudou to pravděpodobně titíž, kdo si Nolanovy filmy rozkreslují do schémat, grafů a tabulek. A právě z této pozice bude psán zbytek tohoto textu, kdy se zaměřím na nesrovnalosti ambiciózního strukturního konceptu a diskutabilnost jeho divákovi takřka do ksichtu křičených významových paralel s naším (reálným) světem.

Snímek Temný rytíř povstal rozhodně nelze nařknout z toho, že by jeho strukturně experimentátorské cíle nějak zaostávaly za snímky jako Memento, Dokonalý trik, Počátek nebo oběma předcházejícími Batmany. Spíš naopak - rozhodl se spojit několik takových konceptů dohromady, což se ale v důsledku ukázalo nemožné, byť díky Nolanově schopnosti vyprávět zůstává tento narativní kolos stále v každém okamžiku obdivuhodně přehledný.

Dynamická první část

Hned po prologu (jehož funkce se odhalí až po hodině filmu) následuje asi sedmdesát minut, které uplatňují princip příčinně vysoce propojeného vyprávění. Představí se nám více než deset důležitých postav, z nichž každá má poněkud odlišné cíle a takřka každá s každou rozvíjí nějakou dějovou linii, které se následně střetávají mezi sebou a vytvářejí dějové linie další.

Tendence hollywoodského vyprávění ke kauzální propojenosti mezi jednotlivými motivy tu dosahuje svého vrcholu, přičemž experimentuje s únosností toho, kolik takových řad divák dokáže pobrat. Máme tu Gordona, Wayna, Alfreda, Lucia Foxe, starostu, Daggetta, Selinu, Blakea, Stryvera, Mirandu… a Banea, a to nepočítám dílčí postavy plnící jednorázový účel.

Vyprávění se žene kupředu, rozvíjí se síť vztahů, nejasných cílů a zvětšujících se otázek po smyslu některých padouchových kroků.

Ovšem - po asi osmdesáti minutách se situace radikálně změní, Bruce Wayne skončí v kobce kdesi v Indii, zatímco Bane ovládne Gotham. Nezmění se ovšem jen stav věcí ve fikčním světě, změní se veškeré strategie vyprávění a uspořádání filmu! Nastolí se status quo, kdy se vyprávění přestane posouvat vpřed, ale je „uzamčeno" v přetrvávajícím stavu věcí.

Statická druhá část

Dlouhé desítky minut Nolanové s podivnou rozkoší odhalují pokusy postav toto uspořádání změnit, přičemž jsou vždycky zmařeny a status quo zůstává zachováván - případně se ještě posiluje. Divák očekává uplatnění určitých konvencí: na třetí pokus to vyjde, nové postavy budou hrát důležitou roli...

A co udělají Nolanové? Těmto očekáváním se vysmějí, učiní ve vztahu k extrémně příčinné první části filmu obrat o 180 stupňů - nové události a snahy postav pro celek světa nemají žádný zásadní příčinný dopad, nic se nezmění. (Víc nemůžu prozradit.)

Princip kauzality je účelově nahrazen principem paralely - akce, scény a sekvence se opakují, přičemž se posouvá nikoli jejich funkce v příčinném vývoji, ale jejich významová úroveň. Wayne každým dalším pokusem dostat se z vězení zjišťuje víc o sobě, opakují se lidové soudy, opakují se setkání Blakea s Gordonem atp.

Motivy se uspořádávají do trsů, nikoli kauzálních řad - a vývojové linie ustavené v první části filmu zůstaly zastaveny. Představte si, že byste sledovali Hvězdné války, v nichž by Luke s Leiou a Hanem byli třetinu filmu zavření v útrobách odpadové místnosti a nemohli ven.

Problematická třetí část

Průšvih filmu ovšem nastává ve třetí části filmu, kdy se Nolanové vlastně dostanou do pasti vlastního přístupu. Aby nejenže narušili vládnoucí status quo, ale zároveň navázali na extrémně provázaný stav věcí před jeho nastolením, nemohou si pomoci přímou kauzalitou.

Všechny příčinné vztahy záměrně přetrhali, některé postavy pozměnili, jiné zase přímo odklidili. A tak si musí pomáhat oslími můstky, brakovat volné motivy (náhodné zmínky, určité volné charakterové rysy) a pracovat s analogiemi, nikoli ale příčinami. Tento postup pak vede k tomu, že snímek vysmívající se uplatňování klasických konvencí najednou zapojuje celé série nejděsivějších konvencí jak z šestákových románů - morální osvícení postav, odhalení velkých plánů, odhalení dávných křivd, odhalení příbuzenských vztahů.

Status quo byl tak silný, tak důsledně dokazovaný a plány padouchů natolik neprůstřelně připravené, že jejich narušení vlastně musí spoléhat jen na náhody a šokující zvraty.

V čem tkví úskalí?

Pokud všechny tyto problémy pojmeme Jokerovými slovy jako „part of the plan", stavěl tento velký plán bratrů Nolanových prostě a jednoduše na propojení tří poetických tradic, které se však propojení vzpírají. První je klasická a především dramatická, druhá umělecká a značně epická, třetí postmoderně sebeuvědomělá a ironizující - jenže ta nemůže působit přesvědčivě, pokud první dvě jsou inscenovány s tak zarputilou vážností, s jakou inscenovány jsou.

Pokud třeba trapně patetické proslovy sluhů, policistů, psychopatů či dokonce vězňů, kteří jsou v chrlení instantních mouder výkonnější než otec Fourat za všechny díly Boyardu dohromady, budeme zpětně číst jako ironii - rozbije to zase jejich funkčnost pro události předtím a dostáváme se do paradoxu, kdy film popře sám sebe jako soubor významů, což očividně nechce. Nolanovic snaha udržet svůj třífázový koncept (který by se dal demonstrovat třeba i na důsledně dodržovaných časových vzorcích) je tak v důsledku neudržitelná a film se ve své závěrečné části rozpadá.

Je to škoda, zvláště když se „plánu" podřídilo vlastně úplně vše - a to včetně podivného zasazení vnořeného příběhu z minulosti, který se objevuje ve druhé části, kde funguje jako paralela k Waynově situaci (trs motivů, který lze srovnávat s jiným trsem motivů), a ve třetí části, kde slouží tento vnořený příběh o žoldákovi a útěku z vězení společně s filmem Batman začíná jako zásobárna kauzálních motivů pro finále, protože všechny příčinné vztahy s první částí filmu se tou druhou zlikvidovaly. Jak už jsem řekl - je to obdivuhodné, ale nefunkční, protože systém se dostává do paradoxních vztahů svých částí.

Svět (bez) superhrdinů

Další problém je pak ve významovém uspořádání filmu Temný rytíř povstal, kdy tento značně rozvětveně čerpá hned z několika systémů mimo ten svůj… a který je už sám dost složitý, jak jsme viděli.  

Prvním je snímek Batman začíná, ke kterému se třetí Batman nejen odkazuje, ale zároveň je k němu značně paralelistický - přebírá jeho východiska (hledání sebe sama mimo Gotham), strategie vyprávění (celky, které jsou prostorově i časově značně oddělené) i významové složky (dohrávají se osudy některých postav, opakují se motivy: krize města ve strachu, otevřená vězení). Padouch Bane je úzce napojen (zdaleka nejen) na Ligu stínů coby samozvanou spravedlnost světa.

Za druhé je to snímek Temný rytíř, jehož eticky problematické rozuzlení tvoří nástroj pro narušení idylické rovnováhy v Gothamu. Snaha obejít důsledek klíčového významu Temného rytíře - buď zemřete jako hrdina, nebo žijete tak dlouho, až se z vás stane padouch - se ukáže být jen dočasnou a Joker nakonec skutečně v jistém ohledu zvítězí, odložená lež se jen několikrát umocní a nabude na destruktivní síle.

Za třetí jde o významový rámec našeho světa: trvající hospodářská krize, krize společensko-politického systému, nabízených řešení, hodnot. Film pak politicky kritizuje zleva (Bane a jeho revoluce) i zprava (finančníci, politici, americká vláda), přičemž zároveň tepe do lidské nečinnosti (neschopnost přiznat si, že se něco děje), zbabělosti (scéna na mostě) a manipulovatelnosti (lidové soudy).

Zatímco Temný rytíř směřoval k likvidaci víry v superhrdiny a Batman přijal funkci padoucha, Temný rytíř povstal dochází k nihilistickému závěru, který víru ve vykupitelskou moc hrdiny obnovuje - a tím vlastně svůj ambiciózní komentář uzavírá banálním zjištěním, že krize skutečně nemá řešení, protože všechny snahy narušit status quo jsou odsouzeny k zániku. (A v našem světě moc Batmanů není, pokud vím.)

Jinak řečeno, na úplném konci filmu Temný rytíř přišel šokující významový zvrat, který rozvrstvený svět, velké etické otázky a rozsáhlé konflikty efektivně přenesl do tragického a osobního střetu tří spojenců. Na konci filmu Temný rytíř povstal nastane převrácení tohoto principu - spousty vysoce osobních střetů a tragických rovin se rozpliznou do pateticky velikášského finále, ve kterém se Bruce Wayne, Gordon i Blake jako jedinečné postavy rozpustí v přiznání superhrdinských zásluh.

Tři postupy vyprávění/tři významové rámce

Jako by tak v důsledku výše popisované tři části filmu kopírovaly významový vývoj série. V Batman začíná jsme v extrémně příčinně propojené podobě sledovali, jak se rodí superhrdinství jako koncept boje se zločinem.

V Temném rytíři se příčinnost dílem nahradila paralelismy a významy se budovaly na základě neustálého srovnávání čtyř postav (Batman, Gordon, Dent, Joker), na konci čehož stála účelová likvidace konceptu superhrdiny, jak ho nastolil první film.

A Temný rytíř povstal se pak jeví jako onen postmoderně ironický výsměch, kdy sice navazuje na stav věcí druhého filmu, ale příčinnými spojnicemi rozvíjí motivy prvního filmu a obnovuje, co už rozbil.

Jenže podobně jako v jeho závěru působí účelově a násilně snaha rekonstruovat gothamovskou idylu, působí účelově, násilně a trochu hloupě snaha rekonstruovat svět, který potřebuje spoléhat na své superhrdiny. Jinými slovy, zatímco první díl pomocí cesty zpět směřoval vpřed a druhý jen vpřed, třetí díl pak překvapivě pomocí cesty vpřed směřuje zpět. Strukturně i významově.

Temný rytíř povstal je přes to všechno bezesporu důležitý film, který sice chápu jako prohru, ale jako prohru nikoli nepodobnou třeba Griffithově Intoleranci či v úplně jiné tradici Ejzenštejnovým Deseti dnům, které otřásly světem. Tyto jsou rovněž strukturně „přemyšlené", ve svém experimentování esteticky nejednotné, ve velkoleposti ploché a ve významových ambicích vlastně banální. A všechny tři se mnohem „příjemněji" analyzují, než sledují - což jim ale neubírá na důležitosti.

Temný rytíř povstal
Dark Knight Rises
Žánr: Akční, Drama, Fantasy, Krimi, Thriller
Režie: Christopher Nolan
Obsazení: Christian Bale, Morgan Freeman, Gary Oldman, Michael Caine, Tom Hardy, Anne Hathaway, Joseph Gordon-Levitt, Marion Cotillard, Juno Temple, Nestor Carbonell, Matthew Modine, Joey King, Brett Cullen, Tom Conti, Chris Ellis, Christopher Judge, Daniel Sunjata, Reggie Lee, Jillian Armenante, Jason Yee, Aidan Gillen, Liam Neeson, David Dayan Fisher, Josh Stewart, Michael Papajohn
Délka: 164 minut
Premiéra ČR: 26.07.2012

autor: Radomír D. Kokeš | 22. 7. 2012 14:05

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama