Recenze - Svět obývaný upíry i vlkodlaky zároveň představuje potenciál, který se dosud filmařsky moc nevyužíval. Napětí mezi těmito dvěma nemrtvými rasami, svár mezi aristokratičností a brutalitou, by mohl sloužit béčkové zábavě i áčkovému dramatu.
Upírské i vlkodlačí hrdiny ovšem v posledních letech jenom devalvuje série Stmívání, která ze svých postav úspěšně vysála veškerou krev. Franšíza Underworld do podobného prostředí nahlédla brakovou, ale nezáživnou optikou už v roce 2003.
Návrat latexové Kate
Film se tehdy pokusil převyprávět dojemnou tragickou romanci vlkodlačího Romea a upírské Julie v akčním hávu inspirovaném hity přelomu milénia jako Blade a Matrix. Ale drama ani slzy tu neměly mnoho místa; a moc prostoru nezbylo mezi prázdnými dialogy a trapnými monology ani na tu krev.
Zoufalé triky a neoriginální rychlé střihy ještě ztrpčovaly pachuť z epigonství. Obzvláště ztvárnění vlkodlaků a jejich přeměna vypadaly až parodicky, což dosti odporovalo poměrně vážně se tvářícímu vyznění filmu.
Levnější a akčnější dvojka se držela pravidla sequelů „více, rychleji, hlučněji" - ale ještě se snažila tvářit, že za klany obývajícími po staletí v utajení Zemi stojí propracovaná mytologie. S odchodem Lena Wisemana z režijního postu se polomrtvá/nemrtvá série podobným způsobem zhibernovala ještě ve třetím díle - už bez přítomnosti Kate Beckinsaleové.
Na návrat ze záhrobí v podobě čtvrtého pokračování jsem sice šel se zaťatými zuby - nicméně pocit, že načasování i zápletka se snaží zachytit na úspěchu Stmívání, mě naplňoval jistým perverzním potěšením. I nejhloupější a nejbrutálnější béčková zábava je bohulibější než uslzená emo tortura, která naoko hraje na ušlechtilejší city dospívajících. Krev může zdeformovat jejich vkus podstatně méně než slzy.
Úvodní scéna v záblescích televizního zpravodajství popisuje proměnu světa, k níž došlo s odhalením existence dvou ne-lidských ras. Líčení apokalyptické čistky - podobně jako třeba expozice posledních Transformers - naznačuje snahu o příklon k temnějšímu a zdánlivě syrovějšímu pojetí.
Následná akční scéna už hraje na dramatickou notu. Selenu - opět ztvárněnou Beckinsaleovou, která nejlépe vyhovuje požadavku „vypadat cool v latexovém oblečku" - i jejího „Romea" dopadají lidé, kteří se rozhodli zbavit se nemrtvé infekce, jež sužuje matičku Zemi.
Lycani vypadají k světu
Po deseti letech Selena uniká z hibernace; probouzí se do světa, v němž poslední zbytky upírů přežívají v podzemí, a zjišťuje, že má hybridní dceru. Tradice nahradit téměř nulový příběh překombinovaností hrdě pokračuje a ještě dřív než se chatrná zápletka rozběhne, je jasné, že o ni opět prakticky nepůjde. Zároveň je zřejmé, že tento díl s vyšším rozpočtem, R ratingem a 3D formátem umí poměrně solidně rozeznít své béčkové předpoklady.
Tvůrci šťastně upustili od pokusu budovat mytologii a soustředili se na akci. Trojrozměrné zpracování sice po většinu filmu nepocítíme, jen občas poletují prostorem úlomky skla či kapky krve; nicméně má to vedlejší blahodárný efekt, neboť to donutilo autory stříhat v podstatně pomalejším tempu než pětkrát za vteřinu. Akce je tudíž nejen více, ale lze ji taky sledovat, orientovat se v ní a užívat si její choreografii, brutalitu - a nesmyslnost.
Veškeré dialogy by v kuse zabraly něco málo přes čtvrt hodiny, zbytek z devadesáti minut si nekompromisně usurpují souboje v přítmí podzemních prostor či nočních ulic. Na šachovnici sice přibyl nový protivník v zástupcích lidské rasy, Selena se však musí vypořádat spíše s přeživšími z vlastního rodu. S nimi se názorově neshodne ohledně toho, kterak čelit lidské hrozbě, tradiční zápletkou je střet s vlkodlaky, respektive lycany, jak se tito tvorové v sérii označují. Ti konečně vypadají k světu a obzvláště závěrečný souboj s přerostlým, geneticky upraveným lycanem představuje správně nadsazenou brakovou zábavu.
S potěchou
Motivy vztahu k vlastní dceři ani pozadí toho, proč přesně je důležitá její DNA pro lidské usurpátory v čele se zlým vědcem Jacobem Lanem, se nijak nerozvíjejí; ale člověk se zdráhá uvažovat, je-li to škoda. Fetišismus dlouhých lesklých plášťů, latexu, nepřetržité střelby a tříštícího se skla je tak jako tak skoro jediným důvodem, proč si dopřávat takové provinilé potěšení.
Dosti provinile se lze bavit i tím, jak v jedné scéně cítíme výpůjčku hongkongských akčních krimi dramat, v další zase sledujeme parafrázi přímé masáže srdce, kterou prováděl Neo v Matrixu. Místo zelených jedniček a nul se však tentokrát sahá přímo do krvavých útrob.
V opačném případě se budeme jen vztekat nad nepůvodností a zpatlaným scénářem; mezi šest pisatelů se kromě otce série Wisemana dostal i J. Michael Straczynski, autor ceněných komiksů, zdařilého sci-fi seriálu Babylon 5 či scenárista dramatu Výměna režírovaného Clintem Eastwoodem.
V dnešním Hollywoodu poměrně často dochází k prostupování áčkových a béčkových kategorií; bohužel většinou jsou plodem jen díla béčkových „kvalit" točená s áčkovým rozpočtem. Underworld: Probuzení se snaží ke svým béčkovým kořenům přiznat poměrně hrdě, byť stále pomrkává i druhým směrem.
Vzhledem k tomu, jak málo čistě akčních filmů se nyní produkuje a většina povedených akčních scén dnes kupodivu přichází z říše animovaného filmu, není obtížné přimhouřit oči a sledovat tento brak s potěchou; jakkoli je oproti opravdovým videokrvákům stále umírněný.
| Underworld: Probuzení | |
| Underworld: Awakening | |
| Žánr: | Akční, Fantasy, Horor |
| Režie: | Mans Marlind, Björn Stein |
| Obsazení: | Kate Beckinsale, Scott Speedman, Charles Dance, India Eisley, Michael Ealy, Stephen Rea, Theo James, Sandrine Holt, Dan Payne, Kristen Holden - Ried, Daniel Boileau |
| Délka: | 89 minut |
| Premiéra ČR: | 19.01.2012 |
