Zdálo se to jako skvělá volba. Šestačtyřicetiletý Fede Álvarez v hororech jako Smrt ve tmě z roku 2016 dokázal, že umí pracovat se stísněnými klaustrofobními prostory, tedy tím, na čem stála estetika prvního Vetřelce od režiséra Ridleyho Scotta. A sám původem uruguayský filmař v rozhovorech vyprávěl, jak chce skládat poctu právě originálu. To se do jisté míry povedlo. Ale za jakou cenu?
Fanoušci Scottova snímku i pokračování Vetřelci od Jamese Camerona mohou při sledování novinky odškrtávat v itineráři, čím vším Vetřelec: Romulus své vzory připomíná. Dívka v bílém nátělníku zdánlivě bezbranná proti dokonalému parazitickému organismu z vesmíru, záběry pracující s tím, že nebezpečí číhá pouhý kousek mimo rám obrazu, minimalistická zápletka a tak dále.
Působí to přinejmenším jako reparát po obou posledních pokusech samotného Scotta navázat na své dílo pomocí prequelů, tedy snímků dějově předcházejících těm původním. Prometheus z roku 2012 a pět let nato ještě Vetřelec: Covenant chtěly až okázale tematizovat náboženské a filozofické otázky: androidi tu hráli na klavír Jízdu Valkýr od Richarda Wagnera a debatovali o moderním umění, tvůrci se pokoušeli vytvořit kolem původního jednoduchého nápadu směšně rozsáhlou mytologii.
V kombinaci s nedotaženými, po vzoru béčkových hororů jednajícími postavami to působilo víc komicky než ambiciózně - navzdory pečlivému designu a pár atmosférickým scénám, které minimálně Covenantu nelze upřít.
Novinka odehrávající se nedlouho po původním Vetřelci z roku 1979 se naopak opět drží jednoduché premisy.
Několik zaměstnanců korporace Weyland-Yutani, která pod heslem "Budujeme lepší světy" v podstatě zotročuje dělníky, se rozhodne něco se svými nuznými životy udělat. Než vypustit duši při kolonizování dalších planet, proti čemuž je fárání v ostravských dolech příjemná odpočinková činnost, raději poruší předpisy a vyrazí na oběžnou dráhu, kde se objevilo opuštěné vesmírné plavidlo. Třeba bude pro partu mladých hrdinů vstupenkou do nového života v nějaké jiné hvězdné soustavě.
Protagonisté tam vedle vybavení potřebného k mezihvězdným letům pochopitelně najdou především parazity s kyselinou místo krve, co se lační rozmnožovat za použití lidských těl.
Režisér a spoluautor scénáře Fede Álvarez variuje známá témata. Součástí posádky je android, pro jednu z hrdinek takřka bratr, jenže jakéhokoliv androida lze přeprogramovat a změnit tak cíl mise.
V úvodu se tvůrci pokoušejí sugestivněji představit, co je zač korporace Weyland-Yutani, která byla už v původních snímcích tím opravdovým padouchem - na rozdíl od tvora z kosmu, co se prostě jen chce replikovat.
Vidíme tedy lehkou dystopii, kde lidé dřou kvůli zájmům jedné společnosti, svět plný prachu a beznaděje. Jenže právě tato doslovnost v kombinaci s tím, že se nedaří představit postavy dostatečně silné a plastické na to, aby se o ně divák posléze strachoval, dělá ze snímku jen nedotažený pokus vrátit se ke kouzlu původního sci-fi hororu.
Álvarez působí jako fanoušek, který tak svědomitě udělal domácí úkol a složil poctu milovanému dílu, až zapomněl na to, že snaha o přílišnou věrnost zabije jakoukoli originalitu. A divákům pak nezbývá než srovnávat. Přičemž ve většině srovnání novinka prohrává.
Původní Vetřelec byl stylotvorný snímek, půjčoval si z něj kdekdo. Takže když to nyní dělá mladý urugayský filmař, už to s hrdinkou v bílém tílku neuhraje. Za uplynulé víc než čtyři dekády takových vesmír viděl kvanta.
Režisér podobně ve svých předešlých dílech prokazuje zručnost v tom, jak umí rozdělovat či uzavírat postavy v různých částech vesmírné stanice, kde se děj odehrává. Místy to má celé rukodělný punc, osvěžující v dobách převládajícího digitálního designu. Ale na druhou stranu tato retro estetika v dnešní době stále pravidelnějších hollywoodských návratů do minulosti zase není nic tak nevídaného.
Naopak když tvůrci s pomocí digitálních triků oživují herce Iana Holma, aby vypadal jako kdysi v roli androida Ashe, spíše to působí, jako kdyby neuměli nic než pomrkávat na fanoušky původních děl.
Vetřelec: Romulus jistě zaslouží body za to, že místo úsměvného mudrlantství snímků Ridleyho Scotta z minulé dekády vsadil na jednoduchou "žánrovku". Jenže ani v tom vlastně není důsledný. Chvíli se snaží o minimalismus a eleganci prvního filmu, poté by rád překonal Cameronova akční jatka druhé části. V závěru se místy neobejde bez přemrštělé grotesknosti či emočního vydírání.
Původní parazit navržený výtvarníkem H. R. Gigerem byl děsivý i proto, že působil ladně, dokonale, aerodynamicky, jako zrůda i designový předmět do vitríny. Snaha obohatit repertoár oblud vedle těchto tvorů zvaných xenomorfové také jakýmisi humanoidními pahýly s pololidskou tváří - připomínajícími to nejhorší z lekce anatomie - tak jde zcela proti originálu.
Najednou filmaři vkračují do říše zbytečného excesu. A přiznávají, že vlastně nemají žádný klíč k tomu, jak ságu inovativně uchopit. Jen si lehce náhodně půjčují z jejích různých částí.
Na zapomenutelnou letní návštěvu kina to díky Álvarezově řemeslné zručnosti stačí. Žádný velkolepý návrat se ale nekoná. Herečka Sigourney Weaver se v původních Vetřelcích stala jednou z nejznámějších hollywoodských hrdinek. Její nástupkyně Cailee Spaeny se sice snaží, jak může, ale divák bude mít po zhlédnutí snímku problém si vůbec vybavit jméno její postavy. A podobné to je s většinou scén nového vetřelčího filmu.
Dílčí atmosféra jim leckdy nechybí, ale styl ano. Zůstanou tak bohužel navždy jen jedněmi z mnoha. V tomto vesmíru vás nikdo křičet neuslyší, ale také budete mít mnohem větší problém se tam bát.
Film
Vetřelec: Romulus
Režie: Fede Álvarez
Falcon, česká premiéra 15. srpna.
