Praha - Ve věku 67 let zemřela v sobotu v noci básnířka, historička umění a signatářka Charty 77 Věra Jirousová. Byla první manželkou výtvarného teoretika a kritika, historika umění, básníka českého undergroundu a kulturního publicisty Ivana Martina Jirouse.
Jirousová se narodila 25. února 1944 v Praze. Nejprve vystudovala elektrotechnickou průmyslovku, ale jejím životním zájmem se stalo výtvarné umění. V letech 1963 až 1970 studovala na katedře dějin umění Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze a v letech 1971 až 1975 pracovala v Ústavu dějin umění ČSAV, v oddělení bibliografie. Po podpisu Charty 77 ale nesměla až do roku 1989 v oboru pracovat.
Po roce 1989 působila v redakcích časopisů Ateliér (1990-1991) a Výtvarné umění (1992-1993), v odboru umění ministerstva kultury (1994-1995), v kulturní rubrice Lidových novin (1995-1998), ve Sbírce moderního a současného umění Národní galerie v Praze (1999-2000) a v Památníku národního písemnictví (2001-2003).
Od roku 1965 byla tajemnicí volného sdružení Křižovnická škola čistého humoru bez vtipu. Pro skupinu The Plastic People of the Universe napsala několik textů a podílela se na její pódiové prezentaci. V letech 1974 až 1976 připravovala hesla o českém umění 19. a 20. století pro francouzský slovník Larousse, který vyšel v Paříži v roce 1978.
V 70. a 80. letech působila ve sféře neoficiálního umění, publikovala básně v samizdatových sbornících, v edici Petlice a Expedice a spolupracovala s undergroundovým časopisem Vokno. V letech 1984-1989 žila v Kostelním Vydří, kam se uchýlila a věnovala se dětem - synovi Tobiášovi a dceři Sáře - a provozovala zemědělskou činnost.
Od 90. let připravovala výstavy současného umění a působila jako kritička. Byla autorkou nebo spoluautorkou katalogů výstav - například Jan Steklík (Středočeská galerie, Praha 1991), K. Š. - Křižovnická škola čistého humoru bez vtipu (Galerie moderního umění - Středočeská galerie, Hradec Králové - Praha 1991) či Otakar Slavík. Obrazy z Vídně (galerie Felixe Jeneweina, Kutná Hora 2003).
Publikovala především v Ateliéru, ve Výtvarném umění a v LN. Dále tiskla například v Metropolitanu, Iniciálách, Týdnu, Respektu, Souvislostech, Divadelních novinách, Literárních novinách, Mladé frontě Dnes, Architektu, Hostu, Labyrint revue, Slovu, Salonu Práva a v elektronickém Neviditelném psu. V posledních letech pracovala na monografii Bohuslava Reynka a publikovala v internetovém deníku Referendum.
Za normalizace básně publikovala v samizdatových sbornících. V roce 1996 vydal Torst její soubor básní z let 1964-1994 pod názvem Co je tu, co tu není. O dva roky pozěji vyšel v Nakladatelství Lidové noviny svazek básní v próze a snů Krajina před bouří. z roku 2002 je sbírka Podle řeky.
